ZKUŠENOST SPASENÍ

Adventisté sedmého dne věří...
Z nekonečné lásky a milosrdenství Bůh kvůli nám ztotožnil s hříchem Krista, který hříchu neučinil, abychom se v něm směli stát před Bohem spravedliví. Pod vlivem Ducha svatého si uvědomujeme svou ubohost, uznáváme svou hříšnost, litujeme svých přestoupení a věříme v Ježíše jako Pána a Krista, jako zástupce i vzor. Tato víra, která přijímá spasení, vzniká působením Boží moci prostřednictvím Písma a je darem Boží milosti. Skrze Krista jsme ospravedlněni, přijati za Boží syny a Boží dcery a vysvobozeni z vlády hříchu. Skrze Ducha jsme znovuzrozeni a posvěceni. Duch obnovuje naši mysl, do našeho srdce vpisuje Boží zákon lásky a dává nám moc žít svatým životem. Zůstáváme-li v něm, stáváme se účastníky Božské přirozenosti a máme jistotu spasení nyní i na soudu. Základní věroučné výroky, 10


ZKUŠENOST SPASENÍ

Před mnoha staletími se Hermovu pastýři zdál sen o stařičké, vrásčité ženě. V jeho snu se tato žena začala postupem času měnit. Zatímco její tělo bylo stále staré a stále měla bílé vlasy, její tvář vypadala mladší. Nakonec se jí vrátilo mládí.
T. F. Torrance přirovnal tuto ženu k církvi. Křesťané nemohou žít staticky. Jestliže v nich vládne Duch Kristův, pak se neustále mění (Ř 8,9). Pavel řekl: „Kristus si zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. (Ef 5,25-27) Cílem církve je právě takové očištění. Proto věřící, kteří církev tvoří, mohou svědčit: „I když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme. (2 K 4,16) „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná tvář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně. (2 K 3,18) Tato vnitřní změna je vyvrcholením Letnic.
V Písmu se při popisování zkušenosti věřícího mluví o spasení, ospravedlnění, posvěcení, očištění a vykoupení jako o něčem, (1) co již bylo vykonáno, (2) co se nyní uskutečňuje a (3) co také najde své naplnění v budoucnosti. Pochopení těchto tří pohledů nám pomáhá vyřešit zdánlivá napětí při zdůrazňování na ospravedlnění nebo posvěcení. Tato kapitola je proto rozdělena do tří hlavních částí, které pojednávají o spasení v minulosti, přítomnosti a budoucnosti.

Zkušenost spasení a minulost

Nestačí znát fakta o Bohu, jeho lásce a dobrotě. Snažit se v sobě rozvíjet dobro bez Krista, nepřináší očekávané výsledky. Zkušenost spasení, která člověka zasahuje hluboko v jeho nitru, pochází jedině od Boha. Kristus o této zkušenosti řekl: „Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží... nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. (J 3,3.5)
Člověk může prožít spasení jen skrze Ježíše Krista - „není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni (Sk 4,12). Ježíš řekl: „Já jsem ta cesta pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. (J 14,6)
Zkušenost spasení zahrnuje pokání, vyznání, odpuštění, ospravedlnění a posvěcení.

Pokání. Krátce před svým ukřižováním zaslíbil Ježíš svým učedníkům Ducha svatého, který bude zjevovat Krista a „ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud (J 16,8). Když o Letnicích Duch svatý přesvědčil lidi, že potřebují Spasitele a oni se ptali, co by měli udělat, Petr jim odpověděl: „Čiňte pokání! (Sk 2,37.38; srov. 3,19)
1. Co je pokání? Slovo pokání je překladem hebrejského výrazu nacham „litovat , „činit pokání . Řeckým ekvivalentem je metanoeo, což znamená „změnit smýšlení , „litovat , „činit pokání . Výsledkem pravého pokání je radikální změna postoje k Bohu a k hříchu. Boží Duch přesvědčuje ty, kdo ho přijímají o závažnosti hříchu tím, že v nich probouzí vědomí Boží spravedlnosti a jejich vlastní ztracenosti. Pociťují zármutek a uvědomují si svou vinu. Vyznávají své hříchy, protože uznávají, že „kdo kryje svá přestoupení, nebude mít zdar, ale kdo je vyznává a opouští, dojde slitování (Př 28,13). Na základě rozhodného uplatnění své vůle se zcela odevzdají Spasiteli a zříkají se svého hříšného chování. Tak pokání vrcholí v aktu obrácení - obrácení hříšníka k Bohu (z řeckého slova epistrofen, „obrátit se k ; srov. Sk 15,3).
Davidovo pokání z jeho hříchů cizoložství a vraždy je jasným příkladem toho, jak pokání připravuje cestu k vítězství nad hříchem. Přesvědčen Duchem svatým si zošklivil svůj hřích, litoval svého jednání a prosil o očištění: „Doznávám se ke svým nevěrnostem, svůj hřích mám před sebou stále. Proti tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé ve tvých očích... Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti... Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha. (Ž 51,5.3.12) To, co David poté prožil, ukazuje, že Bůh hřích nejen odpouští, ale také z něj člověka vysvobozuje.
Ačkoli odpuštění předchází pokání, hříšník si nemůže pokáním zajistit Boží požehnání. Ve skutečnosti hříšník nemůže sám od sebe činit pokání - i to je Boží dar (Sk 5,31; srov. Ř 2, 4). Duch svatý vede hříšníka ke Kristu, aby činil pokání, které je upřímným zármutkem nad hříchem.
2. Pohnutka k pokání. Kristus řekl: „A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všechny k sobě. (J 12,32) Srdce se obměkčí a poddává, když jsme pocítili, že nás Kristova smrt ospravedlňuje a osvobozuje od trestu smrti. Vžijme se do pocitů vězně v cele smrti, který čeká na popravu a náhle dostane milost.
V Kristu není kající hříšník pouze omilostněn, ale také zproštěn viny - prohlášen za spravedlivého! Hříšník není hoden odpuštění a nemůže si ho ani zasloužit. Pavel poukazuje na to, že Kristus zemřel za naše ospravedlnění, když jsme ještě byli slabí, hříšní, bezbožní a vlastně Božími nepřáteli (Řím 5,6-10). Nic se nedotýká lidského nitra více než Kristova odpouštějící láska. Když hříšník přemýšlí o nezměrné Boží lásce, která se projevila na kříži, stává se pro něj nejmocnější pohnutkou k pokání. Je to Boží dobrota, která nás vede k pokání (Ř 2,4).

Ospravedlnění
. Ve své nekonečné lásce Bůh „toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti (2 K 5,21). Vírou v Ježíše je srdce naplněno jeho Duchem. A právě prostřednictvím této víry, která je darem Boží milosti (Ř 12,3; Ef. 2,8), mohou být kající hříšníci ospravedlněni (Ř 3,28).
Výraz „ospravedlnění je překladem řeckého slova dikaioma, což znamená „požadavek , „spravedlivý skutek , „nařízení , „rozsudek soudu , a slovo dikaiosis „ospravedlnění , „obhájení , „zproštění viny . Příbuzné sloveso dikaio, které znamená „být prohlášen nebo pokládán za spravedlivého , „být zbavený viny , „být ospravedlněn , „být osvobozen, očištěn , „ospravedlnit, obhájit, konat spravedlnost umožňuje ještě lépe pochopit význam tohoto výrazu.
Obecně řečeno je ospravedlnění v teologickém smyslu „Boží čin, kterým Bůh prohlašuje kajícího hříšníka za spravedlivého nebo ho považuje za spravedlivého. Ospravedlnění je opakem odsouzení (Ř 5,16). Základem pro toto ospravedlnění je Kristova poslušnost, ne naše vlastní. To proto, že „jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život... poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými (Ř 5,18.19). Bůh dává tuto poslušnost těm věřícím, kteří „jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí (Ř 3,24). „Zachránil nás ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování... (Tt 3,5)
1. Úloha víry a skutků. Mnozí lidé se mylně domnívají, že jejich postavení před Bohem závisí na jejich dobrých nebo špatných skutcích. Když Pavel mluví o tom, jak jsou lidé před Bohem ospravedlněni, jednoznačně prohlašuje: „Všechno pokládám za ztrátu... abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností... ale s tou, která je z víry v Krista - spravedlností z Boha založenou na víře. (Fp 3,8.9) Pavel poukazuje na Abrahama, který uvěřil „Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost (Ř 4,3; Gen 15,6). Nebyl tedy ospravedlněn na základě obřízky, ale stalo se tak již před tím (Ř 4,9.10).
Jakou víru měl Abraham? Písmo říká, že „Abraham věřil, a proto uposlechl , když ho Bůh volal; zanechal za sebou svou vlast a „vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde (Žd 11, 8- 10; srov. Gn 12,4; 13,18). To, že měl pravou, živou víru v Boha se projevilo jeho poslušností. Na základě této dynamické víry byl ospravedlněn.
Apoštol Jakub varoval před jiným nesprávným chápáním ospravedlnění z víry: totiž že člověk může být ospravedlněn skrze víru, aniž by se to projevilo odpovídajícími činy. Ukazuje, že pravá víra nemůže existovat bez skutků. Stejně jako Pavel i Jakub ilustruje tuto myšlenku Abrahamovou zkušeností. Obětování Abrahamova syna Izáka (Jk 2,21) ukazuje na jeho víru. Jakub se ptá: „Nevidíš, že víra působila spolu s jeho skutky a že ve skutcích došla víra dokonalosti? (Jk 2,22) „Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá. (Jk 2,17)
Abrahamova zkušenost ukazuje, že skutky jsou důkazem skutečného vztahu k Bohu. Proto k ospravedlnění vede jen víra, která je živá a „funguje (Jk 2,24).
Pavel a Jakub se spolu shodují v otázce ospravedlnění z víry. Zatímco se Pavel zabývá falešnou představou ospravedlnění na základě skutků, Jakub se soustřeďuje na stejně nebezpečné úsilí dosáhnout ospravedlnění bez odpovídajících skutků. Ani skutky ani mrtvá víra nevedou k ospravedlnění. Toho lze dosáhnout pouze skutečnou vírou, která se uplatňuje láskou (Gal 5,6) a která očišťuje duši.
2. Zkušenost ospravedlnění. Skrze ospravedlnění z víry v Krista je nám připočtena jeho spravedlnost. Pro Krista, našeho zástupce, jsme smířeni s Bohem. Pavel říká, že Bůh „toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti (2 K 5,21). Jako kající hříšníci prožíváme úplné a dokonalé odpuštění. Jsme smířeni s Bohem!
Zachariášovo vidění velekněze Jóšuy nádherně objasňuje, co to je ospravedlnění. Jóšua stojí před Hospodinovým poslem a má na sobě špinavé šaty, které představují poskvrnění hříchem. Satan volá po jeho odsouzení. Jeho obvinění jsou pravdivá - Jóšua si nezaslouží odpuštění. Ale Bůh ve své milosti satana napomíná: „Což to není oharek vyrvaný z ohně? (Za 3,2) Není to můj milovaný, kterého zvláštním způsobem chráním?
Pán přikazuje, aby z něho sňali jeho špinavý šat a prohlašuje: „Pohleď, sňal jsem z tebe tvou nepravost a dal jsem tě obléci do slavnostního roucha. (Za 3,4) Náš milující a soucitný Bůh odmítá satanova obvinění, ospravedlňuje chvějícího se hříšníka a přikrývá ho rouchem Kristovy spravedlnosti. Stejně jako Jóšuův špinavý šat představuje hřích, tak nové roucho představuje novou zkušenost věřícího v Kristu. Při ospravedlnění je vyznaný a odpuštěný hřích přenesen na čistého a svatého Syna Božího, Beránka nesoucího hřích. „Nehodný, ale kající hříšník je oblečen do Kristovy připočtené spravedlnosti. Tato výměna šatu, tento Boží spásný čin je biblickým učením o ospravedlnění. Ospravedlněný věřící prožil odpuštění a byl očištěn od svých hříchů.

Důsledky. Jaké jsou důsledky pokání a ospravedlnění?
1. Posvěcení. Slovo „posvěcení , které je překladem řeckého výrazu hagiasmos, což znamená „svatost , „posvěcení , pochází ze slovesa hagiazo „učinit svatým , „posvětit , „oddělit . Hebrejským ekvivalentem je kadaš „oddělit od běžného používání .
Skutečné pokání a ospravedlnění vede k posvěcení. Ospravedlnění a posvěcení spolu úzce souvisí, liší se od sebe, ale není možné je oddělit. Popisují dvě fáze spasení: ospravedlnění je to, co Bůh dělá pro nás, zatímco posvěcení je to, co Bůh dělá v nás.
Ospravedlnění ani posvěcení není výsledkem dobrých skutků. Obojí působí Kristova milost a spravedlnost. „Spravedlnost, kterou jsme ospravedlněni je připočtená; spravedlnost, která nás posvěcuje je udělená. První nás opravňuje vstoupit do nebe, druhá nás pro to uzpůsobuje.
Bible mluví o třech fázích posvěcení: (1) v minulosti vykonaný čin věřícího; (2) proces, který se odehrává v nynější zkušenosti věřícího; (3) konečný výsledek, který věřící prožije při Kristově návratu.
V souvislosti s minulostí věřícího, je v okamžiku ospravedlnění věřící také posvěcen „ve jménu Pána Ježíše Krista a Duchem našeho Boha (1 K 6,11). Takový člověk se stává „svatým . V tomto okamžiku je člověk vykoupen a plně náleží Bohu.
V důsledku Božího povolání (Ř 1,7) jsou věřící nazýváni „svatí . Ne však proto, že by dosáhli bezhříšnosti, ale proto, že jsou „v Kristu (Fp 1,1; viz také J 15,1-7). Spasení je zkušenost přítomnosti. Pavel říká: „Zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého. (Tt 3,5) Tak nás oddělil a posvětil ke svatému účelu a pro život s Kristem.
2. Přijetí do Boží rodiny. Noví věřící také obdrželi „Ducha přijetí za syny . Bůh je přijal za své děti, což znamená, že věřící jsou synové a dcery samotného Krále! Učinil je svými dědici a jsou také „spoludědicové Kristovi (Ř 8,15-17). Jaká přednost, čest a radost!
3. Jistota spasení. Ospravedlnění také dává věřícímu jistotu, že byl přijat. Tomu již nyní dává radost ze spojení s Bohem. Bez ohledu na to, jak hříšně žil člověk v minulosti, Bůh mu odpouští všechny hříchy, a proto již nemusíme žít pod odsouzením a zlořečením zákona. Vykoupení se stává skutečností: „V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost. (Ef 1,7)
4. Počátek nového a vítězného života. Vědomí, že Spasitelova krev přikrývá naši hříšnou minulost uzdravuje tělo, duši i mysl. Člověk už nemusí pociťovat vinu, protože v Kristu je všechno odpuštěno, všechno je nové. Kristus nám denně uděluje svou milost a tím nás proměňuje k Božímu obrazu.
Jak roste naše víra v Krista, jsme postupně uzdravováni a proměňováni a Kristus nám dává stále větší vítězství nad silami temnoty. Kristus přemáhá svět a to zaručuje naše vysvobození z otroctví hříchu (J 16,33).
Dar věčného života. Náš nový vztah s Kristem také přináší dar věčného života. Jan to potvrzuje: „Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život. (1 J 5,12) Naše hříšná minulost je za námi; skrze přítomnost Ducha se můžeme radovat z požehnání, které přináší spasení.

Zkušenost spasení a přítomnost

Kristova krev očišťuje, ospravedlňuje a posvěcuje; věřící se tak stává „novým stvořením. Co je staré pominulo, hle, je tu nové. (2 K 5,17)

Povolání k posvěcenému životu. Ke spasení patří také posvěcený život na základě toho, co Kristus vykonal na Golgotě. Pavel vyzývá věřící, aby svůj život zasvětili mravní neposkvrněnosti a morálnímu jednání (1 Te 4,7). Proto, aby lidé mohli prožívat posvěcení, dává Bůh věřícím „Ducha svatosti (Ř 1, 4). „Aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil `vnitřní člověk', a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích. (Ef 3,16.17)
Jako nové stvoření mají věřící i novou zodpovědnost. Pavel říká: „Jako jste se dříve propůjčovali ke službě nečistotě a nepravosti k bezbožnému životu, tak se nyní dejte do služby spravedlnosti k posvěcení. (Ř 6,19) Nyní mají žít „v Duchu (Gal 5,25).
Věřící, kteří jsou naplněni Duchem, se neřídí svou vůlí, ale vůlí Ducha (Ř 8,4; srov. 8,1). Jsou proměněni, protože „dát se vést sobectvím znamená smrt; dát se vést Duchem je život a pokoj (Ř 8,6). Prostřednictvím přítomnosti Ducha Božího „již nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha (Ř 8,9).
Nejvyšším cílem života naplněného Duchem svatým je žít tak, jak se to líbí Bohu (1 Te 4,1). Pavel říká: „Neboť toto je vůle Boží, vaše posvěcení, abyste se zdržovali necudnosti... ať nikdo v této věci nevybočuje z mezí a neklame svého bratra... Vždyť Bůh nás nepovolal k nečistotě, ale k posvěcení. (1 Te 4, 3.6.7)

Vnitřní změna. Při druhém příchodu budeme tělesně proměněni. Toto porušitelné, smrtelné tělo oblékne nesmrtelnost (1 K 15,51-54). Náš charakter se však musí proměnit během přípravy na druhý příchod.
Proměna charakteru se týká duševních a duchovních stránek Božího obrazu, jedná se o „vnitřního člověka , který se „den ze dne obnovuje (2 K 4,16; srov. Ř 12,2). Stejně jako stará žena v příběhu Hermova pastýře, tak se i církev obnovuje zevnitř. Každý plně oddaný křesťan je stále proměňován k větší Boží slávě až do druhého příchodu, kdy bude dokončena jeho proměna k Božímu obrazu.
1. Působení Ježíše Krista a Ducha svatého. Jedině Stvořitel může vykonat stvořitelské dílo proměny našeho života (1 Te 5,23). Nečiní to však bez naší účasti. Musíme se otevřít působení Ducha, což můžeme udělat tím, že se díváme na Krista. Když přemýšlíme o Kristově životě, obnovuje v nás Duch svatý duševní a duchovní schopnosti (srov. Tt 3,5). Duch svatý zjevuje Krista a obnovuje v nás Kristův obraz (srov. Ř 8,1-10).
Bůh touží žít uprostřed svého lidu. Protože Bůh zaslíbil „budu přebývat a procházet se mezi nimi (2 K 6,16; srov. 1 J 3, 24; 4,12), mohl Pavel říci: „Kristus žije ve mně. (Gal 2,20; srov. J 14,23) Stvořitelova přítomnost denně vnitřně oživuje věřící (2 K 4,16) a obnovuje jejich mysl (Řím 12,2; viz také Fil 2,5).
2. Účast na Božské přirozenosti. Kristova „vzácná a převeliká zaslíbení mluví o Boží moci, která dokončí proměnu našeho charakteru (2 Pt 1,4). Přístup k Boží moci nám umožňuje horlivě usilovat, abychom „ke své víře připojili ctnost, k ctnosti poznání, k poznání zdrženlivost, ke zdrženlivosti trpělivost, k trpělivosti zbožnost, ke zbožnosti bratrskou náklonnost a k bratrské náklonnosti lásku. Máte-li tyto vlastnosti a rozhojňují-li se ve vás, nezůstanete v poznání našeho Pána nečinní a bez ovoce. Komu však scházejí, je slepý. (2 Pt 1, 5-9)
a) Pouze skrze Krista. To, co lidi proměňuje v obraz jejich Stvořitele, je obléci se v Pána Ježíše Krista (Ř 13,14; Žd 3,14), znovuzrození skrze Ducha svatého (Tt 3,5). Jeho láska v nás tak dosahuje svého cíle (1 J 4,12). Je to podobné tajemství jako vtělení Syna Božího. Stejně jako Duch svatý umožnil božskému Kristu stát se člověkem, tak i nám Duch umožňuje mít podíl na vlastnostech Boží povahy. Toto přivlastnění si Boží přirozenosti obnovuje vnitřního člověka a činí nás podobné Kristu i když na odlišné úrovni. Kristus se stal člověkem, ale lidé se nemohou stát božskými. Spíše se svým charakterem podobají Bohu.
b) Dynamický proces. Posvěcení se děje postupně. Modlitbou a studiem Bible stále prohlubujeme své společenství s Bohem.
Plán spasení nestačí pochopit pouze svým rozumem. „Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. (J 6,53-56)
Tato obrazná mluva jasně vyjadřuje, že věřící se musí ztotožnit s Kristovými slovy. Ježíš řekl: „Slova, která jsem k vám mluvil jsou Duch a jsou život. (J 6,63; viz také Mt 4,4)
Charakter se tvoří na základě toho, co mysl „jí a pije . Jestliže se sytíme chlebem života, jsme proměňováni do Kristovy podoby.
3. Dvě proměny. V roce 1517, ve stejném roce, ve kterém Luther přibil svých 95 tezí na dveře zámeckého kostela ve Wittenberku v Německu, začal Rafael v Římě malovat svůj známý obraz Proměnění. Tyto dvě události mají něco společného. Lutherův čin byl počátkem reformace, Rafaelův obraz, ačkoli to nebylo jeho záměrem, vystihl ducha reformace.
Obraz představuje Krista stojícího na hoře a posedlého chlapce, který k němu s nadějí vzhlíží z údolí (srov. Mk 9,2-29) . Dvě skupiny učedníků - jedna na hoře, druhá v údolí - představují dva typy křesťanů.
Učedníci na hoře chtějí zůstat s Kristem a zdá se, že se vůbec nezajímají o potřeby lidí z údolí. Po staletí žili mnozí „na horách , daleko vzdáleni od potřeb světa. Jejich zkušeností je modlitba bez skutků.
Na druhé straně učedníci z údolí pracují bez modlitby - a jejich úsilí vyhnat démona bylo neúspěšné. Mnoho lidí bylo uvězněno buď v pasti usilovné práce pro druhé, ale bez moci nebo naopak v častých modlitbách, avšak bez pomoci druhým. Obě skupiny křesťanů potřebují obnovit v sobě Boží obraz.
a) Pravá proměna. Bůh touží změnit padlé bytosti ke svému obrazu tím, že promění jejich vůli, mysl, touhy i charakter. Duch svatý zásadně mění názory věřících. Jeho ovoce „láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání (Gal 5,22.23), se nyní stává jejich životním stylem. Přesto, že až do Kristova návratu zůstávají porušenými smrtelníky.
Pokud se tomu nevzpíráme, Kristus „se ztotožní s našimi myšlenkami a cíli a přizpůsobí naše srdce a mysl své vůli tak, že provádění našich vlastních rozhodnutí bude jen v souladu s poslušností Kristu. Naše vůle, očištěná a posvěcená, najde své největší potěšení v tom, že bude konat jeho dílo.
b) Dvojí určení. Kristovo proměnění ukazuje ještě na jiný pozoruhodný rozdíl. Kristus byl proměněn, ale v určitém smyslu byl proměněn i onen chlapec v údolí. Chlapec byl před svým uzdravením proměněn k satanovu obrazu (viz Mk 9, 1-29). Zde jsou zobrazeny dva naprosto rozdílné plány - Boží plán naší obnovy a satanův plán našeho zničení. Písmo říká, že Bůh je schopen „uchránit nás před pádem (Ju 24). Na druhé straně satan dělá všechno proto, abychom zůstali v hříšném stavu.
Život je neustálá změna. Neexistuje místo, které by bylo neutrální. Buď rosteme nebo upadáme. Jsme buď „otroky hříchu nebo „otroky spravedlnosti (Ř 6,17.18). Ten, kdo ovládá naši mysl, ovládá nás celé. Jestliže je prostřednictvím Ducha svatého Kristus v naší mysli, staneme se lidmi, kteří se podobají Kristu - Duchem naplněný život vede „každou mysl, aby byla poslušna Krista (2 K 10,5). Ale život bez Krista nás odděluje od zdroje života a proměny a náš zánik se tak stává nevyhnutelným.


Kristova dokonalost. Co je biblická dokonalost? Jak ji lze dosáhnout?

1. Biblická dokonalost. Slova „dokonalý a „dokonalost jsou překladem hebrejského slova tam nebo tamim, což znamená „úplný , „správný , „mírný , „spolehlivý , „zdravý , „bezúhonný . Řecké slovo teleios v obecném významu znamená „naprostý , „dokonalý , „zralý , „dospělý , „plně rozvinutý , „to, co dosáhlo svého účelu .
Pokud se toto slovo ve Starém zákoně vztahuje na lidi, má relativní význam. Noe, Abraham a Job byli popsáni jako dokonalí a bezúhonní (Gn 6,9; 17,1; 22,18; Jb 1,1.8), ačkoli každý z nich měl své nedostatky (Gn 9,21; 20; Jb 40,2-5).
V Novém zákoně se slovo dokonalý často vztahuje na dospělou osobu, která žila podle nejlepšího tehdy dostupného světla a plně rozvinula své duchovní, duševní a fyzické vlastnosti (srov. 1 K 14,20; Fp 3,15; Žd 5,14). Kristus řekl, že věřící mají být dokonalí ve svém ohraničeném světě, jako je Bůh dokonalý ve svém nekonečném a dokonalém vesmíru (srov. Mt 5,48). Z Božího pohledu je dokonalým ten, kdo své srdce i život zcela zasvětil uctívání Boha a službě jemu, kdo trvale roste v poznání Boha a kdo, skrze Boží milost, žije zcela podle světla, kterého se mu dostalo a raduje se z vítězného života (srov. Ko 4,12; Jk 3,2).
2. Úplná dokonalost v Kristu. Jak se můžeme stát dokonalými? Duch svatý nám dává Kristovu dokonalost. Vírou se Kristův dokonalý charakter stává naším charakterem. Lidé si nemohou na tuto dokonalost činit nárok nezávisle na Kristu a považovat ji za své vlastnictví. Dokonalost je Boží dar.
Bez Krista nemohou lidé získat spravedlnost. „Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete učinit nic. (J 15,5) Kristus „se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením (1 K 1,30).
V Kristu se na těchto hodnotách zakládá naše dokonalost. On dokončil jednou pro vždy naše posvěcení a vykoupení. Nikdo nemůže nic přidat k tomu, co on učinil. Náš svatební šat nebo roucho spravedlnosti vytvořil Kristus svým životem, smrtí a vzkříšením. Duch svatý nyní bere toto ukončené dílo a uplatňuje ho v životě křesťana. Tímto způsobem se můžeme „dát prostoupit vší plností Boží (Ef 3,19).
3. Kupředu k dokonalosti. Jakou úlohu v tomto procesu máme jako věřící lidé? Skrze Kristovu přítomnost dorůstáme k duchovní zralosti. Potřebujeme v duchovním životě vyrůst ze své dětské zkušenosti (Ef 4,14), dostat se nad základní pravdy křesťanské zkušenosti až k „hutnému pokrmu , který je připraven pro zralé věřící (Žd 5,14). Pavel píše: „Proto nezůstávejme již u počátečního učení o Kristu, ale směřujme k dospělosti. (Žd 6,1) „A za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala a s ní i poznání a hluboká vnímavost; abyste rozpoznali na čem záleží, a byli ryzí a bezúhonní pro den Kristův, plní ovoce spravedlnosti, které z moci Ježíše Krista roste k slávě a chvále Boží. (Fp 1,9-11)
Posvěcený život není život bez těžkých obtíží a překážek. Pavel napomíná věřící: „S bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení. Dodává ale povzbudivá slova: „Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete a činíte, co se mu líbí. (Fp 2,12.13)
Pavel dále říká: „Povzbuzujte se navzájem den co den, dokud trvá ještě ono `dnes', aby se nikdo z vás, oklamán hříchem nezatvrdil. Vždyť máme účast na Kristu, jen když své počáteční předsevzetí zachováme pevné až do konce. (Žd 3,13.14; srov. Mt 24,13)
Ale Písmo varuje: „Jestliže svévolně hřešíme i potom, když jsme už poznali pravdu, nemůžeme už počítat s žádnou obětí za hříchy, ale jen s hrozným soudem. (Žd 10, 26.27)
Tato napomenutí objasňují, že křesťané „potřebují něco víc než legální ospravedlnění nebo posvěcení. Potřebují dosáhnout svatého charakteru i když spasení vždy pochází z víry. Právo vstoupit do nebeského odpočinku zcela závisí na Kristově spravedlnosti. Kromě ospravedlnění nabízí Boží plán spasení i způsobilost pro nebe skrze Kristovu přítomnost. Tato způsobilost se projevuje v povaze člověka jako důkaz, že se spasení `uskutečnilo' .
Co to tedy pro člověka znamená? Neustálá modlitba je nezbytná proto, abychom žili posvěcený život, který je dokonalý v každé fázi svého rozvoje. „Proto i my... nepřestáváme za vás v modlitbách prosit... abyste poznali jeho vůli. Tak budete svým životem dělat Pánu čest a stále se mu líbit, ve všem ponesete ovoce dobrých skutků, budete růst v poznání Boha. (Ko 1,9.10)

Každodenní ospravedlnění. Všichni věřící, kteří žijí posvěcený život, naplněný Duchem svatým (a který patří Kristu), mají stálou potřebu každodenního ospravedlnění (které dává Kristus). Potřebujeme ho pro naše vědomá přestoupení i pro chyby, které jsme učinili nevědomky. Když si David uvědomil hříšnost lidského srdce, prosil: „Zprosť mne i vin, jež jsou mi skryty. (Ž 19,13; srov. Jr 17,9) Když mluvíme o hříších věřících, Bůh nás ujišťuje: „Zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. (1 J 2,1)

Zkušenost spasení a budoucnost

Naše spasení se definitivně a plně uskuteční až budeme oslaveni při vzkříšení nebo proměněni při přenesení do nebe. Při oslavení se Bůh dělí o svou oslnivou slávu. To je naděje, kterou jako Boží děti všichni máme. Pavel řekl: „Chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží (Ř 5,2)
Při druhém příchodu se Kristus „zjeví po druhé... ke spáse těm, kteří ho očekávají (Žd 9,28).

Oslavení a posvěcení
Kristova přítomnost v našich srdcích je jednou z podmínek budoucího spasení - oslavení našeho smrtelného těla. Pavel říká: „Kristus mezi vámi, v něm máte naději na Boží slávu. (Ko 1,27) Na jiném místě vysvětluje: „Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá. (Ř 8,11) Pavel nás ujišťuje, že Bůh nás „vyvolil ke spáse a posvětil Duchem a vírou v pravdu, abyste měli účast na slávě našeho Pána Ježíše Krista (2 Te 2,13.14).
V Kristu již jsme v nebeském trůnním sále (Ko 3,1-4). Ti, kdo jsou „účastníky Ducha svatého již vlastně „zakusili moc budoucího věku (Žd 6,4.5). Tím, že přemýšlíme o Boží slávě a máme svůj pohled zaměřený na přitažlivou krásu Kristova charakteru „jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě (2 K 3,18). Tak se připravujeme na proměnu, kterou prožijeme při druhém příchodu.
Naše konečné vykoupení a přijetí za Boží děti se uskuteční v budoucnosti. Pavel říká: „Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. A dodává: „I my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla. (Ř 8,19.23; srov. Ef 4,30)
Tato vrcholná událost se odehraje v „době, kdy bude všechno nové (Sk 3,21). Kristus to nazývá „obnovením všeho (Mt 19,28). Potom „i samo tvorstvo bude osvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích (Ř 8,21).
Biblický pohled, že na jedné straně přijetí a vykoupení - nebo spasení - se „již uskutečnilo a v jiném smyslu ještě ne, některé lidi mate. Odpověď můžeme nalézt při studiu celého rozsahu Kristova díla jako Spasitele. „Pavel uvedl ve vztah naše spasení s prvním Kristovým příchodem. V dějinném propojení je díky vzkříšení a Kristově nebeské službě jednou provždy zajištěno naše ospravedlnění a posvěcení. Naše budoucí spasení, oslavení našeho těla však Pavel spojuje s Kristovým druhým příchodem.
Z tohoto důvodu může apoštol Pavel jedním dechem říci: jsme spaseni„ z pohledu kříže a Kristova vzkříšení; a přitom ještě nejsme spaseni„ z pohledu Kristova budoucího návratu, kdy vykoupí naše těla.
Zdůrazňovat naše současné spasení a přitom vylučovat naši budoucí spásu je nesprávným a nešťastným pochopením Kristem dokonaného spasení.

Oslavení a dokonalost
Někteří lidé se mylně domnívají, že konečná dokonalost, ono oslavení, je již nyní lidem dostupné. Pavel, horlivý muž Boží, však o sobě v závěru svého života napsal „Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš. Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši. (Fp 3,12-14)
Posvěcení je celoživotní proces. Dokonalost nyní máme pouze v Kristu, ale konečná a úplná přeměna našich životů k Božímu obrazu se uskuteční při druhém příchodu. Pavel varuje: „A proto ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl. (1 K 10,12) Dějiny Izraele a život Davida, Šalomouna a Petra jsou pro nás všechny vážným varováním. „Až do konce života je třeba důsledně chránit naše nálady a city. Existuje totiž vnitřní zkaženost i vnější pokušení a všude, kde pokračuje Boží dílo, je satanovým záměrem vytvořit takové podmínky, aby pokušení na člověka dolehlo s nebývalou silou. Ani chvíli si nemůžeme být jisti, pokud nebudeme spoléhat na Boha a svůj život neskryjeme s Kristem v Bohu.
Naše závěrečná stvořitelská proměna se uskuteční ve chvíli, kdy obdržíme neporušenost a nesmrtelnost, kdy Duch svatý zcela obnoví původní stvoření.

Základ našeho přijetí u Boha
Základem našeho přijetí u Boha není ani Kristu podobný charakter ani bezchybné chování. Zachraňující spravedlnost přichází od jediného spravedlivého člověka Ježíše. Duch svatý je ten, kdo nám ji dává. Nemůžeme nic přidat ke Kristovu daru spravedlnosti; můžeme ho pouze přijmout. Kromě Krista není nikdo spravedlivý (Řím 3,10); nezávislá lidská spravedlnost je pouze špinavým lidským šatem (Iz 64,5; viz také Dn 9,7.11.20; 1 K 1,30) .
Dokonce ani skutky, které jsou naší odpovědí na Kristovu zachraňující lásku nevytváří základ proto, aby nás Bůh přijal. Toto přijetí lze ztotožnit pouze s Kristovým dílem. Prostřednictvím Krista nám Duch svatý přináší i tento dar.
Je naše přijetí založeno na Kristově ospravedlňující spravedlnosti nebo na jeho posvěcující spravedlnosti anebo na obou? Jan Kalvín poukazuje na to, že „Krista nelze rozdělit na několik částí, stejně i dvě věci, ospravedlnění i posvěcení, o kterých víme, že v něm byly spojeny, jsou nerozdělitelné. Kristovu službu je třeba vidět jako celek. To je velice důležité proto, abychom se vyhnuli spekulacím o těchto dvou termínech ve své snaze „neustále definovat jemné odstíny rozdílu mezi ospravedlněním a posvěcením... Proč se snažit být jednoznačnější než Inspirace v důležitých otázkách ospravedlnění z víry?
Pravě tak jako sluneční světlo a teplo se od sebe nedají oddělit a přesto mají své jedinečné poslání, tak i Kristus se nám stal spravedlností i posvěcením (1 K 1,30). V něm jsme nejen plně ospravedlněni, ale také posvěceni.
Duch svatý nám do nitra vkládá Kristovo „Dokonáno jest! , které znělo z Golgoty, aby nám tak zprostředkoval jedinou zkušenost, skrze kterou může Bůh přijmout člověka. Toto „Dokonáno jest! , znějící z kříže, zpochybňuje všechny ostatní lidské pokusy dosáhnout přijetí. Tím, že přijímáme Ukřižovaného do svého srdce, nám Duch svatý ukazuje na jediný základ našeho přijetí u Boha, a tak nám poskytuje jediné skutečné oprávnění a způsobilost pro spasení, ke kterému máme přístup.

|Zpět| |Hlavní menu|