CÍRKEV

Církev adventistů sedmého dne věří...
Církev je společenství věřících, kteří vyznávají Ježíše jako Pána a Spasitele. V návaznosti na starozákonní Boží lid jsme povoláni ze světa k společné bohoslužbě, vzájemnému společenství, k vzdělávání se v Božím slově, k slavení večeře Páně, k službě všem lidem a k světoširému zvěstování evangelia. Církev přijímá svou autoritu od Krista, který je vtěleným Slovem, a z Písma, psaného slova. Církev je Boží rodina; její členové, které Bůh přijal za své děti, žijí na základě nové smlouvy. Církev je společenství víry, Kristovo tělo, jehož hlavou je sám Ježíš Kristus. Církev je nevěsta, za kterou Kristus zemřel, aby ji mohlo posvětit a očistit. Až se vrátí jako Vítěz, budou před něj postaveni věrní všech věků, které vykoupil svou krví, jako slavnou církev bez vady a vrásky, svatou a bez úhony. Základní věroučné výroky, 11


CÍRKEV

Stařec, rozhněván na nejvyšší míru, udeřil holí do skaliska. Pak vzal znovu hůl, udeřil ještě jednou a přitom zvolal: „Poslyšte, odbojníci! To vám z tohoto skaliska máme vyvést vodu?

Ze skály vytryskl proud vody a Izrael měl to, co potřeboval. Mojžíš však zhřešil tím, že při tom spoléhal sám na sebe a ne na Skálu. Právě kvůli tomuto hříchu nevstoupil do zaslíbené země (viz Nu 20,7-12).

Touto skálou byl Kristus, jenž je základem, na kterém Bůh ustanovil svůj lid - jednotlivce i celé společenství. Tento obraz se objevuje v celé Bibli.

V posledním kázání, které Mojžíš pronesl k Izraeli, si možná připomněl tuto událost. Používá symboliku skály, aby zobrazil Boží stálost a spolehlivost: „Přiznejte velikost našemu Bohu! On je skála. Jeho dílo je dokonalé, na všech jeho cestách je právo. Bůh je věrný a bez podlosti, je spravedlivý a přímý. (Dt 32,3.4)

O několik století později se David znovu vrací ke stejnému obrazu - jeho Spasitel je skálou: „Má spása a sláva je v Bohu, on je má mocná skála, v Bohu mám útočiště. (Ž 62,8)

Izajáš při popisu přicházejícího Mesiáše používá stejný obraz: „Já to jsem, kdo za základ položil na Sijónu kámen, kámen osvědčený, úhelný a drahý, základ nejpevnější. (Iz 28,16)

Petr svědčí o tom, že Kristus tuto předpověď naplnil, ne jako obyčejný kámen, ale jako živý kámen, „jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je 'vyvolený a vzácný' (1Pt 2,4). Pavel ho představuje jako jediný jistý základ: „Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. (1K 3,11) Když se zmiňuje o skále, do které Mojžíš udeřil, říká: „A pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. (1K 10,4)

I samotný Ježíš Kristus používá tento obraz, když prohlašuje: „A na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. (Mt 16,18) Založil křesťanskou církev na sobě samotném, na živé Skále. Jeho vlastní tělo mělo být obětováno za hříchy světa - tak mělo být udeřeno do Skály. Je-li církev postavena na onom pevném základu, kterým je on sám, nemůže ji nic přemoci. Z této Skály vytryskne živá voda, která uhasí žízeň národů (srov. Ez 47,1-12; J 7,37.38; Zj 22,1-5).

Jak nepatrná a slabá byla církev ve chvíli, kdy Ježíš učinil toto prohlášení! Tvořilo ji několik unavených, pochybujících, sebe vyvyšujících učedníků, hrstka žen a nestálý zástup, který se rozprchl ve chvíli, kdy bylo udeřeno do Skály. Navzdory tomu byla církev postavena na Skále věků, ne na pomíjivé lidské moudrosti a opravdovosti. Čas ukázal, že nic nemůže zničit tuto církev ani jí zabránit v jejím poslání vyvyšovat Boha a vést lidi ke Spasiteli (srov. Sk 4,12.13.20-33).

Biblický význam „církve

V Písmu je slovo církev (1) překladem řeckého výrazu ekklesia, který znamená „povolání ven . Tento výraz všeobecně označoval shromáždění. V tomto případě byli lidé vyzváni k tomu, aby se shromáždili.

Septuaginta, řecký překlad hebrejského Starého zákona, který byl v Ježíšově době velice oblíbený, používá výraz ekklesia pro překlad hebrejského slova kahal, které označuje „společenství , „shromáždění nebo „sbor (Dt 9,10; 18,16; 1S 17,47; 1Kr 8,14; 1Pa 13,2). (2)

Toto použití bylo v Novém zákoně rozšířeno. Všimněme si, jak Nový zákon používá výraz církev: 1. věřící, kteří se shromáždili k bohoslužbě na určitém místě (1K 11,18; 14,19.28); 2. věřící, kteří žijí na určitém místě (1K 16,1; Ga 1,2; 1Te 2,14); 3. skupina věřících v domě některého z věřících (1K 16,19; Ko 4,15; Fm 2); 4. skupina sborů v dané zeměpisné oblasti (Sk 9,31) (3); 5. všichni věřící na celém světě (Mt 16,18; 1K 10,32; 12,28; srov. Ef 4,11-16); 6. veškeré věrné stvoření v nebi i na zemi (Ef 1,20-22; srov. Fp 2,9-11).

Podstata církve

Písmo představuje církev jako božské zřízení, nazývá ji „církví Boží (Sk 20,28; 1K 1,2). Ježíš udělil církvi božskou autoritu (Mt 18,17.18). Podstatu křesťanské církve můžeme pochopit na základě studia Starého zákona, kde má své kořeny, a stejně tak na základě různých metafor, které používá Nový zákon.



Kořeny křesťanské církve. Starý zákon představuje církev jako organizované společenství Božího lidu. Od nejranějších dob byly bohabojné rodiny od Adama, přes Seta, Noeho, Šéma až k Abrahamovi strážci jeho pravdy. Tyto rodiny, ve kterých otec zastával úlohu kněze, mohou být považovány za církev ve zmenšeném měřítku. Bůh dal Abrahamovi velká zaslíbení, na základě kterých se z této Boží rodiny stal národ. Posláním Izraele bylo navázat a rozšířit to, co bylo Abrahamovým úkolem: být požehnáním všem národům (Gn 12,1-3) a ukázat světu Boží lásku.

Národ, který Bůh vyvedl z Egypta byl nazván „shromážděním lidu (církev - ekklesia) na poušti (Sk 7,38). Její členové byli považováni za „království kněží, pronárod svatý (Ex 19,6), Boží „svatý lid (Dt 28,9; srov. Lv 26,12) - Boží církev.

Bůh jim určil místo v Palestině, která je centrem proslulých světových civilizací. V Palestině se stýkají tři velké kontinenty - Evropa, Asie a Afrika. Zde se měli Židé stát „služebníky druhých národů, měli pozvat i ostatní národy, aby se připojili k Božímu lidu. Stručně řečeno, Bůh je vyvedl proto, aby k sobě přivedl jiné národy (Iz 56,7). Prostřednictvím Izraele chtěl vytvořit největší církev na zemi - církev, kam by ho představitelé všech národů přicházeli uctívat a poznávat jako pravého Boha. Odtud by se vraceli k vlastnímu lidu s poselstvím spásy.

Navzdory stálé Boží péči o Izrael, tento lid propadl modloslužbě, separatismu, nacionalismu, pýše a sobectví. Boží lid své poslání nesplnil.

V Ježíši se Izrael přiblížil k určité hranici. Boží lid očekával Mesiáše, který vysvobodí jejich národ, ale neočekával Mesiáše, který je osvobodí z otroctví vlastního já. Na kříži se projevil duchovní úpadek Izraele, který byl důkazem jejich vnitřní zkaženosti. Tím, že zvolali: „Nemáme krále, jen císaře (J 19,15), odmítli, aby nad nimi dále vládl Bůh.

Na kříži vyvrcholily dva protichůdné druhy poslání: první, neúspěšné, které bylo svěřeno církvi, natolik zaměřené na sebe, že byla slepá vůči tomu, kdo jí dal život; a pak druhé, Kristovo poslání, soustředěné na lásku k lidem, takže Kristus zemřel na jejich místě, aby jim dal věčný život.

Zatímco kříž naznačoval konec poslání Izraele, Kristovo vzkříšení zahájilo existenci křesťanské církve a jejího poslání: hlásání evangelia o spasení skrze Kristovu krev. Když židé ztratili své poslání, stali se pouze jedním z národů a přestali být církví Boží. Na jejich místo Bůh ustanovil jiný národ, církev, která na světě dále plnila jeho poslání (Mt 21,41.43).

Novozákonní církev, která je úzce spojena se společenstvím víry starého Izraele (4), tvoří obrácení židé i pohané, kteří uvěřili v Krista. Pravý Izrael - to jsou vlastně všichni ti, kdo vírou přijali Krista (viz Ga 3,26-29). Pavel přirovnává tento nově vzniklý vztah dvou odlišných národů ke dvěma stromům - k ušlechtilé a plané olivě, tedy k Izraeli a pohanům. Židé, kteří Krista nepřijali, již nejsou Božími dětmi (Ř 9,6-8) a představují vylomené větve z ušlechtilé olivy. Avšak ti židé, kteří přijali Krista, zůstali součástí stromu.

Pavel popisuje pohany jako plané větve, které byly naroubovány na ušlechtilý olivový strom (Ř 11, 17-25). Nabádá však tyto nové křesťany z pohanů, aby si vážili božského dědictví Bohem vyvoleného národa: „Je-li kořen svatý, jsou svaté i větve. Jestliže však některé větve byly vylomeny a ty, planá oliva, jsi byl naroubován na jejich místo a bereš sílu z kořene ušlechtilé olivy, nevynášej se nad ty větve! Začneš-li se vynášet, vzpomeň si, že ty neneseš kořen, nýbrž kořen nese tebe! (Ř 11,16-18)

Novozákonní církev se významně liší od svého starozákonního protějšku. Apoštolská církev se stala nezávislou organizací, oddělenou od izraelského národa. Církev získala univerzální charakter tím, že v ní přestaly existovat národnostní hranice. Místo národní církve se stala církví misijní, která je zde proto, aby splnila Boží původní plán nově formulovaný v božském příkazu zakladatele církve, Ježíše Krista: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky. (Mt 28,19)

Obrazný popis církve. Obrazný popis novozákonní církve objasňuje podstatu církve.

1. Církev jako tělo. Obraz těla zdůrazňuje jednotu církve a funkční vztah jednotlivce k celku. Kříž člověka „usmířil s Bohem v jednom těle (Ef 2,16). Skrze Ducha svatého jsou „pokřtěni v jedno tělo (1K 12,13) - církev. Vždyť ona není ničím menším než Kristovým tělem (Ef 1,23). Církev je tělem, prostřednictvím kterého Kristus uděluje svou plnost. Věřící jsou údy jeho těla (Ef 5,30). Kristus tedy skrze svou moc a milost dává život každému opravdově věřícímu člověku. Kristus je „hlavou těla (Ko 1,18), tedy „hlavou církve (Ef 5,23).

Ve své lásce dal Bůh každému údu těla církve nejméně jeden duchovní dar, který mu umožňuje vykonat nesmírně důležité poslání. Právě tak jako je pro lidské tělo životně důležitá funkce jednotlivých orgánů, závisí úspěšné dokončení poslání církve na uplatnění každého duchovního daru, který byl lidem svěřen. Jaký význam má tělo bez srdce? O kolik méně výkonné je tělo bez oka nebo nohy? Jestliže členové odmítnou své dary, pak bude církev mrtvá, slepá nebo přinejmenším ochromená. Nicméně tyto zvláštní, Bohem udělené dary nejsou samoúčelné (viz kapitola 16).

2. Církev jako chrám. Církev je „Boží stavbou , „Božím chrámem , ve kterém přebývá Duch Boží. Ježíš Kristus je základem církve a „úhelným kamenem (1K 3,9-16; Ef 2,20). Tento chrám není mrtvou stavbou; projevuje dynamický růst. Petr říká, že tak jako je Kristus „živým kamenem , jsou i věřící „živými kameny , které tvoří „duchovní dům (1Pt 2,4-6).

Budova ještě není dokončena. Chrám stále roste, protože nové živé kameny jsou budovány „v duchovní příbytek Boží (Ef 2,22). Pavel nabádá věřící, aby v tomto chrámu používali ten nejlepší stavební materiál, aby obstál ve zkoušce ohněm při dni soudu (1K 3,12-15).

Obraz chrámu zdůrazňuje svatost místního sboru i celé církve. Pavel říká, že Boží chrám je svatý. „Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh. (1K 3,17) Pavel poznamenává, že úzké svazky s nevěřícími jsou v rozporu s jejím svatým charakterem a je třeba se jim vyhýbat - „co má společného spravedlnost s nepravostí?... Jaké spojení chrámu Božího s modlami? (2K 6,14.16) (Jeho rada se týká jak obchodních vztahů, tak i manželství.) Církev je třeba mít ve velké úctě, protože je předmětem Božího svrchovaného zájmu.

3. Církev jako nevěsta. Církev je představena jako nevěsta a Pán jako ženich. Pán se slavnostně zavazuje: „Zasnoubím si tě navěky, zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním. (Oz 2,21) A znovu ujišťuje: „Já jsem váš manžel. (Jr 3,14)

Pavel používá stejnou symboliku: „... abych vás jako čistou pannu odevzdal Kristu (2K 11,2). Kristova láska k jeho církvi je tak hluboká a trvalá, že „se sám za ni obětoval (Ef 5,25). Tuto oběť přinesl proto, aby církev „posvětil a očistil křtem vody a slovem (Ef 5,26).

Prostřednictvím posvěcujícího vlivu pravdy Božího slova (J 17,17) a skrze očištění, jež přináší křest, může Kristus očistit členy církve tím, že odstraní jejich špinavý šat a oblékne je do roucha jeho dokonalé spravedlnosti. Tak církev připraví, aby byla jeho nevěstou - „církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná (Ef 5,27). Plná sláva a nádhera církve bude zjevena při Kristově příchodu.

4. Církev jako „nebeský Jeruzalém . Jeruzalém je v Písmu nazýván městem Sijón. Zde Bůh přebývá se svým lidem (Ž 9,12), ze Sijónu také přichází spása (Ž 14,7; 53,7). Toto město má být „k potěše celé země (Ž 48,3).

Nový zákon se na církev dívá jako na „hořejší Jeruzalém , který je protějškem pozemského Jeruzaléma (Ga 4,26). Obyvatelé tohoto Jeruzaléma mají své „občanství v nebesích (Fp 3,20). Jsou „dětmi zaslíbení , které se „narodily z moci Ducha svatého a radují se ze svobody, jenž jim vydobyl Kristus (Ga 4,28.29; 5,1). Obyvatelé tohoto města již nejsou v otroctví touhy „dojít ospravedlnění na základě zákona (Ga 5,4; 4,22.26.31). Oni „z moci Ducha dychtivě očekávají ospravedlnění z víry (Ga 5,5). Uvědomují si, že toto občanství jim v Kristu Ježíši uděluje „víra, která se uplatňuje láskou (Ga 5,6).

Ti, kteří jsou součástí tohoto slavného společenství stojí „před horou Sijónem a městem Boha živého, nebeským Jeruzalémem, před nesčetným zástupem andělů a slavnostním shromážděním církve prvorozených, jejichž jména jsou zapsána v nebi (Žd 12,22.23).

5. Církev jako rodina. Církev v nebi i na zemi je považována za rodinu (Ef 3,14.15). Používají se dvě metafory pro znázornění toho, jak se lidé mohou stát členy této rodiny: adopce (Ř 8,14-16; Ef 1,4-6) a znovuzrození (J 3,8). Ti, kdo byli pokřtěni, již nejsou otroky, ale prostřednictvím víry v Krista se stávají dětmi nebeského Otce (Ga 3,26-4,7) a žijí na základě nové smlouvy. Nyní patří „k Boží rodině (Ef 2,19), „do rodiny víry (Ga 6,10).

Členové jeho rodiny oslovují Boha „Otče (Ga 4,6) a vzájemně jsou spřízněni jako bratr a sestra (Jk 2,15; 1K 8,11; Ř 16,1). Protože Pavel přivedl mnoho lidí do církevní rodiny, nazývá sám sebe duchovním otcem: „Stal jsem se vaším otcem v křesťanské víře. (1K 4,15, Petrů) Ty, které přivedl do církve, nazývá „svými milovanými dětmi (1K 4,14; srov. Ef 5,1).

Zvláštním znakem církve jako rodiny je společenství. Křesťanské společenství (řecky koinonia) není pouhým naplněním společenské potřeby, ale je „účastí na díle evangelia (Fp 1,5). Zahrnuje skutečné společenství s Bohem Otcem, jeho Synem a Duchem svatým (1J 1,3; 1K 1,9; 2K 13,14), stejně jako společenství s věřícími (1J 1,3.7). Členové podávají každému, kdo se stává částí rodiny „pravici na důkaz společenství (Ga 2,9, Žilka).

Obraz rodiny ukazuje na církev pečující, „kde jsou lidé milováni, respektováni a uznáváni. Je to místo, kde lidé přiznávají, že potřebují jeden druhého. Zde se rozvíjí schopnosti, zde lidé rostou a jsou spokojeni. (5) To také zahrnuje zodpovědnost, úctu k duchovním rodičům a péči o duchovní bratry a sestry. A nakonec to také znamená, že každý člen by měl ostatním projevovat lásku, která plodí hlubokou oddanost a všechny navzájem upevňuje a posiluje.

Být členy Boží rodiny umožňuje jednotlivým věřícím vzájemně se radovat a podporovat i když se od sebe liší svou povahou a sklony. Členové církevní rodiny se učí žít v jednotě, ale nemají zároveň ztratit svou individualitu.

6. Církev jako sloup a opora pravdy. Církev živého Boha je sloupem a oporou pravdy„ (1Tm 3,15). Je pokladnicí a pevností pravdy, chrání ji před útoky jejích nepřátel. Pravda je nicméně dynamická, není neměnná. Jestliže členové tvrdí, že mají nové světlo - nové učení nebo nový výklad Písma - potom je úkolem zkušenějších zkoumat nové učení na základě Bible (viz Iz 8,20). Jestliže je nové světlo v souladu s touto normou, pak ho církev musí přijmout; pokud ne, měla by ho odmítnout. Všichni členové by se měli podrobit tomuto na Bibli založenému úsudku, protože v množství rádců je záchrana„ (Př 11,14).

Prostřednictvím šíření pravdy, tedy na základě svědectví o ní, se církev stává světlem světa„, městem ležícím na hoře„, které nemůže zůstat skryto„, a solí země„ (Mt 5,13-15).

7. Církev jako bojující a vítězící armáda. Pozemská církev je jako armáda, která bojuje v bitvě. Je povolána k boji proti duchovní temnotě: Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.„ (Ef 6,12) Křesťané na sebe musí vzít plnou Boží zbroj„, aby se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát„ (Ef 6,13).

Během staletí musela církev bojovat proti nepříteli jak uvnitř církve, tak i vně (viz Sk 20,29.30; 1Tm 4,1). Učinila značný pokrok a dosáhla vítězství, a přesto ještě není církví vítěznou. Naneštěstí má církev stále velké nedostatky. Prostřednictvím jiného obrazu Ježíš vysvětluje nedostatky, které se v církvi objevují. S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel.„ (Mt 13,24.25) Když chtěli služebníci vytrhat plevel, řekl jim hospodář: Při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně.„ (Mt 13,29.30)

Plevel a pšenice spolu rostly na poli - zatímco Bůh do církve přivádí obrácené lidi, satan sem přivádí lidi neobrácené. Tyto dvě skupiny ovlivňují celek - jedna usiluje o očištění, zatímco druhá působí zkázu. Boj mezi nimi - uvnitř církve - bude pokračovat až do žně, až do druhého příchodu.

Boj církve s vnějším nepřítelem ještě také není u konce. Před církví leží pronásledování a spory. Satan ví, že mu zbývá málo času a proto se rozhněval na Boží církev (Zj 12,12.17) a způsobí, že přijde doba soužení jaké nebylo od vzniku národa„. Ale Kristus zasáhne ve prospěch svého věrného lidu, který bude vyproštěn... každý, kdo je zapsán v Knize„ (Dn 12,1). Ježíš nás ujišťuje, že ten, kdo vytrvá až do konce, bude spasen„ (Mt 24,13).

Při Kristově příchodu se objeví církev vítězná. V té době Kristus představí církev slavnou„, kterou budou tvořit věrní všech věků, vykoupení jeho krví, (církev) bez poskvrny, vrásky a čehokoliv podobného„ (Ef 5,27).

Církev viditelná a neviditelná. Výrazy viditelná a neviditelná se používaly pro rozlišení dvou stránek církve na zemi. Obrazná znázornění, která jsme již studovali, se především vztahují na viditelnou církev.

1. Církev viditelná. Viditelná církev je Boží církví, která byla vytvořena pro službu. Naplňuje Kristovo velké poslání nést evangelium světu (Mt 28,18-20) a připravuje lidi na jeho slavný příchod (1Te 5,23; Ef 5,27).

Církev je Kristem vyvolený svědek, který osvěcuje svět a slouží jako sloužil Kristus - 'kázáním evangelia chudým, uzdravením těch, kdo mají zraněné srdce, vyhlášením propuštění zajatcům a navrácením zraku slepým, propuštěním zdeptaných na svobodu, vyhlášením léta milosti Hospodinovy' (L 4,18.19).

2. Neviditelná církev. Neviditelnou církev, také nazývanou univerzální církev, tvoří všechen Boží lid na celém světě. Zahrnuje věřící viditelné církve i mnoho těch, kteří ačkoli nenáleželi k církevní organizaci, cele následovali světlo, které jim Kristus dal (J 1,9). Tato druhá skupina zahrnuje také ty, kteří nikdy neměli příležitost dozvědět se pravdu o Ježíši Kristu, ale kteří odpověděli na působení Ducha svatého a sami od sebe činí to, co žádá zákon„ Boží (Ř 2,14).

Existence neviditelné církve ukazuje, že uctívání Boha je v nejvyšším slova smyslu duchovní záležitostí. Ježíš říká: Ti, kdo ho (Boha) uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.„ (J 4,23) Protože pravá bohoslužba má duchovní podstatu, nemohou lidé přesně spočítat, kdo patří do Boží církve a kdo ne.

Prostřednictvím Ducha svatého vede Bůh svůj lid z neviditelné církve k tomu, aby se spojil s jeho viditelnou církví. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř.„ (J 10,16) Pouze ve viditelné církvi mohou plně prožívat Boží pravdu, lásku a společenství, protože Bůh dal právě viditelné církvi duchovní dary, aby její členové byli vyučeni jako celek i jako jednotlivci (Ef 4,4-16). Když se Pavel obrátil, přivedl ho Bůh do viditelné církve a poté mu svěřil úkol vést v této církvi misijní úsilí (Sk 9,10-22). A stejně tak i dnes chce Bůh vést svůj lid do viditelné církve, vyznačující se poslušností Božích přikázání a má Ježíšovou vírou, aby se tak mohl účastnit dokončení jeho poslání na zemi (Zj 14,12; 18,4; Mt 24,14; viz kapitola 12).

Do celkového obrazu neviditelné církve je možné zahrnout i sjednocenou církev v nebi a na zemi (Ef 1,22.23), ale také církev, která se skrývala v dobách pronásledování (Zj 12,6.14).

Organizace církve

Kristův příkaz nést evangelium do celého světa se vztahuje také na výchovu těch, kteří již evangelium přijali. Nové členy je třeba utvrzovat ve víře a učit je využívat jejich Bohem svěřené schopnosti a dary pro misijní dílo. Protože Bůh není Bohem zmatku„, ale chce, aby se všechno dělo slušně a spořádaně„ (1K 14,33.40), musí mít církev jednoduchou, ale účinnou organizaci.

Podstata organizace. Uvažujme o členství v církvi a její organizaci.

1. Členství v církvi. Když obrácení lidé splní určité podmínky, stávají se členy společenství víry založeného na nové smlouvě. Členství zahrnuje přijetí nového vztahu k druhým lidem, státu a Bohu.

a. Předpoklady pro členství v církvi. Lidé, kteří si přejí stát se členy Kristovy církve, musí přijmout Ježíše Krista jako Pána a Spasitele, musí činit pokání ze svých hříchů a být pokřtěni (Sk 2,37-41; srov. 4,10-12). Měli by prožít znovuzrození a musí přijmout Kristovo pověření učit druhé zachovávat všechny věci, které jim přikázal (viz Mt 28,20).

b. Rovnost a služby. Kristus prohlásil: Vy všichni jste bratří.„ A dále: Kdo je z vás největší, bude váš služebník.„ (Mt 23,8.11) Všichni členové jsou si rovni, a podle toho mají také spolu jednat. Přesto nesmí zapomenout na to, že následovat Kristův příkaz znamená pomáhat naplňovat potřeby druhých a vést je k Mistru.

c. Všeobecné kněžství věřících. Kristova služba v nebeské svatyni zakončila službu levitského kněžství. Nyní se církev stala svatým kněžstvem„ (1Pt 2,5). Petr řekl: Vy však jste 'rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu', abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.„ (1Pt 2,9)

Ani tento nový řád, všeobecné kněžství věřících, však nikomu nedává možnost uvažovat, věřit a učit, jak se mu líbí, bez zodpovědnosti vůči celé církvi. To znamená, že každý člen církve nese odpovědnost za službu druhým ve jménu Božím. Může být v přímém kontaktu s Bohem bez jakéhokoli lidského prostředníka. To zdůrazňuje vzájemnou závislost jednotlivých členů církve, ale také jejich nezávislost. Toto kněžství nedělá žádný kvalitativní rozdíl mezi kněžími a laiky, ačkoli ponechává prostor pro rozdíly ve funkci jednotlivých úkolů v církvi.

Věrnost Bohu a státu. Bible uznává Boží vedení v ustavení vlády ve státě a nabádá věřící k tomu, aby respektovali a poslouchali světské úřady. Člověk, který má v rukou občanskou pravomoc, je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo„. Pro členy církve tudíž platí: Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest.„ (Ř 13,4.7)

Ve svém vztahu ke státu se mají členové církve řídit Kristovým principem: Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.„ (Mt 22,21) Pokud se ale nárok státu dostává do rozporu s Božím přikázáním, pak je třeba zůstat věrný Bohu. Jak řekli apoštolé: Boha je třeba poslouchat, ne lidi.„ (Sk 5,29)

2. Hlavní funkce církevní organizace. Církev vznikla proto, aby splnila Boží plán naplnit tuto planetu poznáním Boží slávy. Pouze viditelná církev může vykonat mnoho úkolů, které vyžaduje splnění tohoto cíle.

a. Bohoslužba a napomínání. V průběhu dějin Bůh skrze církev shromažďoval věřící k sobotní bohoslužbě, aby vzdali čest svému Stvořiteli. Kristus a jeho apoštolé se v tento den účastnili bohoslužeb. A Písmo napomíná věřící dnešní doby: Nezanedbávejte společná shromáždění..., ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův.„ (Žd 10,25; srov. 3,13) Bohoslužba ve shromáždění přináší věřícím osvěžení, povzbuzení a radost.

b. Křesťanské společenství. V církvi se naplňuje i ta největší touha po společenství. Účast na díle evangelia„ (Fp 1,5) zastíní všechny ostatní vztahy, protože umožňuje důvěrný vztah s Bohem a s ostatními spoluvěřícími (1J 1,3.6.7).

c. Vyučování z Písma. Kristus dal církvi klíče království nebeského„ (Mt 16,19). Tyto klíče představují slova Kristova - vše, co je v Bibli napsáno. Přesněji řečeno, zahrnují klíč poznání„, jak vejít do království (L 11,52). Ježíšova slova jsou Duch a život pro všechny, kteří je přijímají (J 6,63). Jsou zdrojem věčného života (J 6,68). (6)

Když církev zvěstuje pravdy Bible, mají tyto klíče spasení moc svázat a rozvázat, otevřít a zavřít nebe, protože vyhlašují kritéria, na základě kterých jsou lidé přijati nebo odmítnuti, spaseni nebo ztraceni. Tak církví hlásané evangelium šíří životodárnou vůni„ nebo smrtonosnou vůni„ (2K 2,16).

Ježíš si uvědomoval, jak je důležité žít každým slovem, které vychází z Božích úst„ (Mt 4,4). Jedině tak může církev naplnit Ježíšův příkaz učit všechny národy zachovávat všecko, co jsem vám přikázal„ (Mt 28,20).

d. Vysluhování Bohem stanovených obřadů. Církev je Božím nástrojem pro vysluhování křtu, který je obřadem vstupu do církve (viz kapitola 14), obřadů umývání nohou a večeře Páně (viz kapitola 15).

e. Celosvětové hlásání evangelia. Církev je organizována tak, aby svou misijní službou plnila úkol, jež Izrael nesplnil. Z Ježíšova života vyplývá, že tou největší věcí, kterou církev slouží světu, je plné soustředění na hlásání evangelia na svědectví všem národům„ (Mt 24,14). K tomu je církev zmocněna skrze křest Duchem svatým.

Misijní práce zahrnuje hlásání poselství o přípravě na Kristův příchod; toto poselství je adresováno jak samotné církvi (1K 1,7.8; 2Pt 3,14; Zj 3,14-22; 14,5), tak celému lidstvu (Zj 14,6-12; 18,4).

Církevní správa

Po Ježíšově nanebevstoupení vedli církev apoštolé. Jejich prvním krokem bylo, že po poradě s ostatními věřícími zvolili dalšího apoštola na Jidášovo místo (Sk 1,15-26).

Jak církev rostla, apoštolé si uvědomili, že je nemožné kázat evangelium a zároveň se starat o běžné církevní záležitosti. Proto předali praktické povinnosti sedmi mužům, které určila církev. Ačkoli církev rozlišovala mezi kázáním Božího slova„ a službě při stolech„ (Sk 6,1-4), neučinila pro splnění svého poslání žádný pokus oddělit duchovní od laiků. Ve skutečnosti dva ze sedmi diakonů, Štěpán a Filip, byli známí svým působivým kázáním a účinnou evangelizací (Sk 7; 8).

Rozšíření církve do Asie a Evropy vyvolalo další organizační změny. Při založení mnoha nových sborů byli v každé církvi„ ordinováni starší, aby se tak zajistilo pevné vedení (Sk 14,23).

Když došlo k větší krizi, zúčastněným stranám bylo umožněno vyjádřit svá stanoviska před všeobecným koncilem tvořeným apoštoly a staršími jako představiteli celé církve. Rozhodnutí tohoto koncilu bylo pro všechny považováno za závazné a bylo přijímáno jako Boží hlas (Sk 15,1-29). Tato událost ukazuje, že pokud se jedná o spornou otázku, která ovlivňuje celou církev, je nezbytné dojít k autoritativnímu rozhodnutí na vyšší úrovni než je místní sbor. V tomto případě vyplynulo rozhodnutí koncilu ze shody dosažené mezi představiteli všech zúčastněných stran (Sk 15, 22.25).

Nový zákon jasně ukazuje, že pokud bylo třeba, Bůh usměrňoval ty, kteří vedli jeho dílo. Pod jeho vedením a po poradě s církví byla vytvořena církevní správa, která, pokud ji budeme uplatňovat, může i dnes pomoci chránit církev před odpadnutím a umožní jí naplnit její velké poslání.

Biblické principy církevní správy.

1. Kristus je hlavou církve. Kristus je hlavou církve, především proto, že koná prostřednickou službu. Na kříži zvítězil nad satanem, proto mu byla dána veškerá moc na nebi i na zemi„ (Mt 28,18). Bůh všechno podrobil pod jeho nohy a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve„ (Ef 1,22; srov. Fp 2,10.11). Proto je Kristus Pán pánů a Král králů„ (Zj 17,14).

Kristus je hlavou církve také proto, že církev je jeho tělem (Ef 1,23; Ko 1,18). Věřící jsou údy jeho těla„ (Ef 5,30). Musí s ním mít důvěrné spojení, protože jím je celé tělo svými klouby a svazy řízeno a drženo pohromadě„ (Ko 2,19, Žilka).

2. Kristus je zdrojem veškeré její autority. Kristus projevil svou autoritu tím, že: a) ustanovil křesťanskou církev (Mt 16,18), b) ustanovil obřady, které církev musí vykonávat (Mt 26,26-30; 28,19.20; 1K 11,23-29; J 13,1-17), c) obdařil ji božskou autoritou jednat v jeho jménu (Mt 16,19; 18,15-18; J 20,21-23), d) seslal Ducha svatého, aby na základě jeho autority církev vedl (J 15,26; 16,13-15), e) dal církvi zvláštní dary, aby jednotliví věřící mohli sloužit jako apoštolé, proroci, evangelisté, pastýři a učitelé, aby připravili členy církve pro službu a budovali Kristovo tělo, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího... měřeno mírou Kristovy plnosti„ (Ef 4,7-13).

3. Písmo má Kristovu autoritu. Ačkoli Kristus vedl svou církev skrze Ducha svatého, je Slovo Boží jediným měřítkem činnosti církve. Všichni její členové musí zachovávat toto Slovo, protože je zákonem v absolutním slova smyslu. Veškeré lidské tradice, obyčeje a kulturní zvyky se musí podřídit autoritě Písma (2Tm 3,15-17).

4. Kristova autorita a úřady v církvi. Kristus uplatňuje svou autoritu skrze svou církev a zvlášť určené služebníky; nepřenáší však na církev svou pravomoc. Nikdo nemá pravomoc, která by byla nezávislá na Kristu a jeho slovu.

Sbory adventistů sedmého dne volí své činovníky. Ale i když tito činovníci působí jako zástupci lidí, jejich autorita pochází od Krista. Jejich zvolení pouze potvrzuje povolání, které přijali od Krista. Hlavní povinností zvolených činovníků je dbát na to, aby byly zachovávány biblické pokyny pro bohoslužbu v otázce učení, církevní kázně a při hlásání evangelia. Protože je církev Kristovým tělem, musí právě zde hledat radu při rozhodováních i činech.



Novozákonní představitelé církve. Nový zákon se zmiňuje o dvou úřadech v církvi - o starších a diakonech. Důležitost těchto úřadů je zdůrazněna vysokými morálními a duchovními požadavky závaznými pro ty, kdo tyto úřady mají zastávat. Církev rozpoznala svatost povolání k vedení církve prostřednictvím ordinace a vzkládání rukou (Sk 6,6; 13,2.3; 1Tm 4,14; 5,22).

1. Starší.

a. Kdo je starší? Starší„ (řecky presbyteros) nebo biskupové„ (episkopos) byli nejdůležitějšími představiteli církve. Výraz starší vyjadřuje důstojnost a úctu a většinou se vztahoval na staršího člověka. Jeho postavení se podobalo místu, jaké zastával představený synagógy. Výraz biskup znamená dozorce, strážce„. Pavel tyto dva termíny vzájemně zaměňoval a starší staví na stejnou úroveň se strážci nebo biskupy. (Sk 20,17.28; Tt 1,5.7).

Ti, kteří zastávali toto postavení, dohlíželi na nově vzniklé sbory. Označení starší se vztahovalo na jeho postavení nebo hodnost a výraz biskup označoval službu nebo povinnost jeho úřadu - strážce„ (7). Protože sami sebe apoštolové nazývali staršími (1Pt 5,1.2; 2J 1; 3J 1) je zřejmé, že byli jak staršími v místním sboru, tak i staršími, kteří volně cestovali. Avšak v obou případech působili jako pastýři sborů.

b. Předpoklady. Proto, aby člověk mohl zastávat úřad staršího, musel být bezúhonný, jen jednou ženatý, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit, ne pijan, ne rváč, nýbrž vlídný, smířlivý, nezištný. Má dobře vést svou rodinu a mít děti poslušné a počestné; nedovede-li vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev? Nemá být nově pokřtěný, aby nezpyšněl a nepropadl odsouzení ďáblovu. Musí mít také dobrou pověst u těch, kdo jsou mimo církev, aby neupadl do pomluv a ďáblových nástrah.„ (1Tm 3,1-7; srov. Tt 1,5-9)

Před ustanovením do úřadu musel takový člověk prokázat své vůdcovské schopnosti ve svém vlastním domově. Mělo by se uvažovat i o rodině toho, kdo byl navržen do úřadu. Jsou mu členové rodiny podřízeni? Řídí tento člověk svůj domov čestně? Jakou povahu mají jeho děti? Budou dělat čest vlivu svého otce? Pokud nejedná citlivě, moudře a zbožně doma, při vedení své vlastní rodiny, je potom možné s jistotou usoudit, že se jeho neposvěcené jednání projeví i v jeho úřadě.„ (8) Pokud je uchazeč ženatý, měl by ve své vlastní rodině projevit schopnost vést; a to ještě před tím, než mu bude svěřena větší odpovědnost při vedení Božího domu„ (1Tm 3,15).

Protože je tento úřad velmi důležitý, vyzývá Pavel: Na nikoho nevzkládej ukvapeně ruce.„ (1Tm 5,22, Petrů)

c. Úkoly a pravomoc staršího. Starší je především duchovním vůdcem. Byl ustanoven pastýřem Boží církve„ (Sk 20,28). Jeho úkolem je pomáhat slabým, napomínat vzpurné (1Te 5,12) a upozorňovat před každým učením, které vytváří rozdělení (Sk 20,29-31). Starší musí být vzorem křesťanského života (Žd 13,7; 1Pt 5,3) a štědrosti (Sk 20,35).

d) Postoj vůči starším. Úspěšné vedení církve do značné míry závisí na věrnosti jejích členů. Pavel povzbuzuje věřící, aby si vážili svých vedoucích: Velmi si jich važte a milujte je pro jejich dílo.„ (1Te 5,13) Řekl také: Starším, kteří svou službu konají dobře, ať se dostane dvojnásobné odměny, zvláště těm, kteří nesou břemeno kázání a vyučování.„ (1Tm 5,17).

Písmo jasně ukazuje, že je třeba vážit si představitelů církve: Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim, protože oni bdí nad vámi a budou se za vás zodpovídat.„ (Žd 13,17, srov. 1Pt 5,5). Když členové ztěžují vedoucím splnění jejich Bohem určeného úkolu, budou všichni prožívat zármutek a ztratí radost z Božího požehnání.

Věřící jsou povzbuzeni k tomu, aby se řídili křesťanským životním stylem vedoucích. Myslete na to, jak dovršili svůj život a následujte je ve víře.„ (Žd 13,7) Neměli by věnovat pozornost žádným pomluvám. Pavel varuje: Stížnost proti starším nepřijímej, leda na základě výpovědi svou nebo tří svědků.„ (1Tm 5,19)

Diakoni a diakonky. Slovo diakon pochází z řeckého diakonos, což znamená služebník„ nebo pomocník„. Úřad diakona byl ustanoven proto, aby apoštolé mohli věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova„ (Sk 6,4). Ačkoli měli diakoni pečovat o časné záležitosti církve, aktivně se také zapojili do evangelizační práce (Sk 6,8; 8,5-13.26-40).

Tento výraz se objevuje v Ř 16,1 v ženském rodě. (9) Překladatelé toto slovo překládají jako jáhenka„ (Petrů, Hejčl, Col), diakonka„ (ČEP, Žilka), služebnice„ (kral.). Toto slovo a jeho použití v tomto verši naznačuje, že úřad diakonky mohl být v církvi ustanoven v době, kdy Pavel napsal list Římanům.„ (10)

Stejně jako starší i diakony vybírá církev na základě jejich morálních a duchovních předpokladů (1Tm 3,8-13).



Církevní kázeň. Kristus dal církvi pravomoc uplatňovat kázeň u členů církve a stanovil pro ni přesné principy. Očekává, že církev tyto principy použije tehdy, kdy to bude nezbytné pro zachování jejího vznešeného povolání být královským kněžstvem„ a svatým národem„ (srov. Mt 18,15-18; 1Pt 2,5.9). Přesto se církev musí pokusit vzbudit v chybujícím členu pocit, že je třeba, aby napravil své jednání. Kristus chválí sbor v Efezu - vím, že nemůžeš snést ty, kdo jsou zlí„ (Zj 2,2), ale napomíná sbory v Pergamu a Thyatiře za to, že tolerují odpadnutí a nemorálnost (Zj 2,14.15 20). Všimněme si následujících biblických rad ohledně kázně:

1. Postup v případě skrytého hříchu. Když jeden člen ubližuje druhému (Mt 18,15-17), pak Kristus radí, aby se poškozený setkal s tím, kdo mu ublížil a přesvědčil ho, aby změnil své jednání. Pokud nebyl úspěšný, měl by se o to pokusit podruhé v doprovodu jednoho nebo dvou nezaujatých svědků. Pokud i tentokrát neuspěje, měla by se tato věc předložit celé církvi.

Jestliže člen církve, který zhřešil, odmítá rozhodnutí a autoritu Kristovy církve, odděluje sám sebe z jejího společenství. Tím, že je ten, kdo se provinil vyloučen, církev pouze potvrzuje jeho stav. Pokud se církev, pod vedením Ducha svatého, uvážlivě řídila biblickou radou, pak její rozhodnutí je v nebi potvrzeno. Kristus řekl: Cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi.„ (Mt 18,18)

2. Postup při veřejném provinění. Ačkoli všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy„ (Ř 3,23), očividné provinění a odbojné jednání, které je církvi vytýkáno, je třeba ihned vyřešit vyloučením viníka.

Vyloučení nejen obnovuje čistotu církve odstraněním zla, které by jinak působilo jako kvas, ale působí také na viníka jako léčivý prostředek. Po té, co se Pavel dozvěděl o případu sexuální nemravnosti v korintském sboru, nabádal k okamžitému činu: Ve jménu Pána Ježíše Krista. Až se shromáždíte - já budu duchem s vámi a bude s námi i moc našeho Pána Ježíše - vydejte toho člověka satanu ke zkáze těla, aby duch mohl být zachráněn v den Páně... Odstraňte starý kvas, abyste byli novým těstem.„ (1K 5, 4.5.7) Nestýkejte se s nikým, říká Pavel, kdo si sice říká bratr ale přitom je smilník nebo lakomec nebo modlář nebo utrhač nebo opilec nebo lupič; s takovým ani nejezte... Odstraňte toho zlého ze svého středu!„ (1K 5,11.13)

3. Postup s lidmi, kteří působí rozkol. Členu církve, který působí roztržky„ (Ř 16,17), který žije nepořádně„ (2Te 3,6, Petrů), který se odmítá řídit Božími radami, bychom se měli vyhýbat, protože tak bude zahanben„ svým jednáním. Ale nejednejte s ním jako s nepřítelem, nýbrž varujte ho jako bratra.„ (2Te 3,14.15) Jestliže tento člověk působící rozkol„ odmítá věnovat pozornost druhému napomenutí„ církve, měla by se ho církev zřeknout, protože je jasné, že takový člověk je převrácený, hřeší, a tak sám nad sebou vynáší soud„ (Tt 3,10.11).

4. Opětovné přijetí vyloučených. Členové církve by neměli opomíjet, stranit se nebo zapomenout na ty, kteří byli vyloučeni. Raději by se měli pokusit obnovit jejich vztah s Kristem skrze pokání a znovuzrození. Vyloučení členové mohou být znovu přijati do církevního společenství, pokud skutečně projeví opravdové pokání (2K 2,6-10).

Boží moc, sláva a milost se zvláštním způsobem zjevuje při opětovném přijetí hříšníků. Bůh touží osvobodit zajatce hříchu a přenést je z království temnoty do království světla. Boží církev, divadlo vesmíru, ukazuje v životech lidí moc Kristovy smírné oběti.

Kristus i dnes, prostřednictvím své církve, zve všechny lidi, aby se stali součástí jeho rodiny: Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.„ (Zj 3,20)



Poznámky

1. O původu výrazu církev Berkhof napsal: Výrazy 'církev', 'church', 'kerk' a 'kirche' nejsou odvozeny od slova ekklesia, ale od slova kyriake, což znamená 'to, co patří Pánu'. Zdůrazňují skutečnost, že církev je Božím vlastnictvím. Výrazy to kyriakon nebo he kyriake označují především místo, kde se církev shromažďuje. Toto místo bylo chápáno jako náležející Pánu, a proto bylo nazváno to kyriakon.„ (Systematic Theology, str. 557)

2. Podstata církve„, SDA Encyclopedia, rev. vyd., str. 302; Církev„, SDA Bible Dictionary, rev. vyd., str. 224.

3. Moderní překlady přijímají Tischendorfovo čtení singuláru, které je založeno na starých rukopisech jako Codex Sinaiticus, Alexandrinus, Vaticanus a Ephraemi Rescriptus.

4. Věrouka rané církve se velice podobala tomu, čemu věřili Židé, kromě učení o Ježíši. Křesťané ze židů i z pohanů se v sobotu scházeli v synagógách a naslouchali výkladu Starého zákona (Sk 13,42-44; 15,13.14.21). Roztržení chrámové opony ukazovalo, že symbolické obřady došly svého skutečného naplnění. Kniha Židům chce obrátit mysl křesťanů od předobrazů ke skutečnosti, která byla v pozadí těchto předobrazů: na Ježíšovu smrt, na jeho kněžství v nebesích a jeho zachraňující milost. Novozákonní doba byla obdobím přechodu a ačkoli se apoštolé někdy účastnili starozákonních obřadů, rozhodnutí prvního Jeruzalémského koncilu ukazuje, že pochopili, že tyto obřady již nemají pro spasení žádný význam.

5. Charles E. Bradford, What the Church Means to Me„, Adventist Review, 20. listopad 1986, str. 15.

6. Viz SDA Bible Commentary, rev. vyd., sv. 5, str. 432.

7. Viz SDA Bible Commentary, rev. vyd., sv. 6, str. 26, 38.

8. E. Whiteová, Testimonies, sv. 5, str. 618.

9. Diakonos může být buď mužského nebo ženského rodu, proto je rod v tomto případě určen kontextem. Protože o Foibé, která je naší sestrou„, se také používá výraz diakonos, musí být toto slovo ženského rodu i když má koncovku mužského podstatného jména.

10. Deaconess„, SDA Bible Dictionary, rev. vyd., str. 277. V novozákonní době měl výraz diakonos široký význam. Stále se používal k označení těch, kteří nějakým způsobem sloužili v církvi. Pavel, i když byl apoštolem, často sám sebe označoval (viz 1K 3,5; 2K 3,6; 6,4; 11,23; Ef 3,7; Ko 1,23) společně s Timoteem... (viz 1Tm 4,6) jako diakonoi (množné číslo diakonos)„. (SDA Bible Commentary rev. vyd., sv. 7, str. 300). V těchto příkladech se toto slovo překládá jako služebníci„ místo výrazu diakoni„.

|Zpět| |Hlavní menu|