JEDNOTA KRISTOVA TĚLA

Adventisté sedmého dne věří...
Církev je jedno tělo s mnoha údy, které Bůh povolává z každého národa, pokolení, jazyka a lidu. V Kristu jsme nové stvoření. Nesmí nás dělit rasové, kulturní, vzdělanostní a národnostní rozdíly nebo rozdíly mezi urozenými a nízkými, bohatými a chudými, mezi mužem a ženou. Všichni jsme si rovni v Kristu, který nás jedním Duchem spojil se sebou a jednoho s druhým; nestranně a bez výhrad si máme navzájem sloužit. Díky zjevení Ježíše Krista v Písmu máme podíl na stejné víře a naději a hlásáme všem jednotné svědectví. Tato jednota má svůj zdroj v jednotě trojjediného Boha, který nás přijal za své děti. Základní věroučné výroky, 13


JEDNOTA KRISTOVA TĚLA

Ježíš dokončil své pozemské dílo (J 17,4). Ale ani potom se nepřestal trápit nad duchovním stavem svých učedníků, ve kterém se nacházeli dokonce i večer před jeho smrtí.

Žárlivost vyvolala hádku o to, kdo je největší a komu bude určeno nejvýznamnější místo v Kristově království. Ježíšovo vysvětlení, že pokora je podstatou jeho království a že jeho praví následovníci se stanou služebníky, kteří se budou ochotně obětovat aniž by čekali byť jen na poděkování, dolehlo k hluchým uším (L 17,10). Dokonce i příklad, který jim dal tím, že se sklonil, aby jim umyl nohy, protože nikdo z nich tuto práci nebyl ochoten udělat, jakoby také vyzněl naprázdno (viz kapitola 15).

Ježíš je Láska. Zástupy ho následovaly právě pro jeho soucit. Učedníci nepochopili tuto nesobeckou lásku, protože je naplnily silné předsudky vůči těm, kdo nebyli židé, vůči ženám, „hříšníkům a chudým. Tyto předsudky je natolik zaslepily, že neviděli vše zahrnující Kristovu lásku, kterou Kristus projevoval dokonce i k těm nejvíce nenáviděným lidem. Když ho učedníci našli jak hovoří se samařskou ženou špatné pověsti, nepochopili doposud, že na polích, která jsou zralá ke žni a je třeba je sklidit, roste obilí všech druhů.

Kristus ale nebyl svázán tradicemi, veřejným míněním a dokonce ani rodinným poutem. Jeho neskonalá láska se sklonila a obnovila hříchem narušené lidstvo. Taková láska, která jeho následovníky oddělí od nevšímavého davu, bude důkazem, že jsou jeho pravými učedníky. Měli milovat tak, jak miloval on. Svět pozná, kdo jsou křesťané - ne na základě jejich vyznání, ale proto, že budou zjevovat Kristovu lásku (viz J 13,34.35).

Dokonce i v Getsemanské zahradě Ježíš především myslel na jednotu církve - na ty, kteří přišli „ze světa (J 17,6). Prosil svého Otce o jednotu v církvi, podobnou té, která vládne v Trojici. Ježíš se modlil, „aby všichni (jeho následovníci) byli jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal (J 17,21).

Taková jednota je nejmocnějším svědectvím církve, protože je důkazem Kristovy nesobecké lásky k lidstvu. Vždyť řekl: „Já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne. (J 17,23)

Biblická jednota a církev

Jaký druh jednoty viditelné církve dnešní doby měl Kristus na mysli? Jak je možné dosáhnout takové lásky a jednoty? Jaký je její základ? Z čeho se skládá? Vyžaduje jednotvárnost nebo dovoluje rozmanitost? Jak jednota působí?

Jednota Ducha. Duch svatý je hybnou silou, která stojí v pozadí jednoty. Skrze něj jsou věřící vedeni do církve. Duchem jsou všichni „pokřtěni v jedno tělo (1K 12,13). Tito pokřtění členové mají mít jednotu, kterou Pavel popisuje jako „jednotu Ducha (Ef 4,3).

Apoštol jmenuje základní prvky, které tvoří jednotu Ducha: „Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech. (Ef 4,4-6) Sedmkrát opakované slovo jeden zdůrazňuje naprostou jednotu, kterou měl Pavel na mysli.

Duch svatý povolává lidi z každého národa a rasy a křtí je do jednoho těla - těla Kristova, církve. A jak rostou v Kristu, přestávají kulturní odlišnosti působit rozdělení. Duch svatý boří bariéry mezi urozenými a nízkými, bohatými a chudými, mezi mužem a ženou. Jeden druhého si váží, protože si uvědomují, že v Božích očích jsou si rovni.

Tato jednota působí také v rámci celku. To znamená, že místní sbory, ať jsou kdekoli, jsou si rovny. I když některé z nich přijímají peníze a misionáře z jiných zemí. Takové duchovní spojení nezná žádnou hierarchii. Příslušníci určitého národa i misionáři jsou si před Bohem rovni.

Jednotná církev má jednu naději - „blaženou naději spasení, která se naplní při „příchodu slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista (Tt 2,13). Tato naděje je zdrojem pokoje a radosti a je mocnou pohnutkou pro jednotné svědectví (Mt 24,14). Vede k proměně, protože „každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, tak jako on je čistý (1J 3,3).

Prostřednictvím společné víry - osobní víry v smírnou oběť Ježíše Krista - se všichni stávají součástí jednoho těla. Jeden křest, který symbolizuje Kristovu smrt a vzkříšení (Ř 6,3-6), dokonale vyjadřuje tuto víru, která svědčí o jednotě s Kristovým tělem.

Nakonec Písmo učí, že je jeden Duch, jeden Pán a jeden Bůh a Otec. Všechny prvky jednoty církve mají svůj základ v jednotě trojjediného Boha. „Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. (1K 12,4-6)
Rozsah jednoty
Věřící prožívají jednotu myšlení a názorů. Všimněte si následujícího napomenutí. „Bůh trpělivosti a povzbuzení ať vám dá, abyste jedni i druzí stejně smýšleli po příkladu Krista Ježíše, a tak svorně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista. (Ř 15,5.6) „Prosím vás, bratří, pro jméno našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni byli svorni a neměli mezi sebou roztržky, nýbrž abyste dosáhli plné jednoty smýšlení i přesvědčení. (1K 1,10) „Žijte v radosti, napravujte své nedostatky, povzbuzujte se, buďte jednomyslní, pokojní, a Bůh lásky a pokoje bude s vámi. (2K 13,11)

Boží církev by tedy měla zjevovat jednotu cítění, myšlení a činů. Znamená to, že členové by měli mít naprosto totožné pocity, myšlenky a činy? Naznačuje biblická jednota také jednotvárnost?

Jednota v rozmanitosti
Biblická jednota neznamená jednotvárnost. Biblický obraz lidského těla ukazuje, že jednota církve existuje v rozmanitosti.

Tělo má mnoho orgánů a všechny přispívají k dokonalé činnosti těla. Každý z nich plní životně důležité, i když odlišné úkoly; žádný orgán není zbytečný.

Stejný princip platí i v církvi. Bůh dává své dary „jak sám chce (1K 12,11) a tím vytváří zdravou rozmanitost, ze které má sbor užitek. Ne všichni členové přemýšlejí stejným způsobem a ne všichni mají předpoklady pro konání stejné práce. Všichni nicméně pracují pod vedením stejného Ducha a budují církev podle svých nejlepších schopností daných Bohem.

Aby mohla církev splnit své poslání, musí se v ní uplatnit všechny dary. Tyto dary mohou společně pomoci splnit evangelizační poslání. Úspěch církve nespočívá v tom, že budou všichni členové stejní a budou konat stejné dílo jako ostatní; jde spíše o to, aby členové konali Bohem svěřené úkoly.

V přírodě ilustruje jednotu v rozmanitosti vinná réva a její ratolesti. Ježíš použil obraz vinné révy, aby popsal jednotu věřícího s ním samotným (J 15,1-6). Ratolesti, tedy věřící, jsou pokračováním pravého vinného kmene - Krista. Jako se od sebe liší jednotlivé větve a listy, stejně tak i jednotliví křesťané jsou rozdílní. Přesto mezi nimi existuje jednota, protože všichni přijímají výživu od stejného zdroje - vinného kmene. Jednotlivé ratolesti vinné révy jsou od sebe oddělené, nesplývají jedna s druhou; přesto však každá ratolest tvoří s ostatními společenství, pokud jsou napojeny na stejný kmen. Všechny přijímají výživu ze stejného zdroje: sdílejí stejné životodárné hodnoty.

Křesťanská jednota tedy závisí na tom, jak jsou členové spojeni s Kristem. Od něj přichází moc, která obnovuje křesťanský život. On je zdrojem schopností a moci, která je nezbytná k tomu, aby církev splnila svůj úkol. Spojení křesťanů s Bohem formuje jejich vkus, zvyky a životní styl. Skrze něj jsou všichni členové navzájem spojeni a mají účast na společném poslání. Pokud mu členové zůstávají věrni, odumírá sobectví a vzniká křesťanská jednota, která jim umožňuje vykonat poslání svěřené Kristem.

I když mají lidé v církvi rozdílnou povahu, všechny vede Kristus, který je Hlavou. Navzdory tomu, že existuje mnoho darů, je pouze jeden Duch. Ačkoli se dary od sebe liší, působí ve shodě. Je to „tentýž Bůh, který působí všecko ve všech (1K 12,6).

Jednota víry

Rozmanitost darů však neznamená rozmanitost ve víře. V posledních dnech budou Boží církev tvořit lidé, pro které je základem věčné evangelium - jejich životy se vyznačují zachováváním Božích přikázání a věrností Ježíši (Zj 14,12). Společně světu hlásají Boží pozvání ke spasení.

Důležitost jednoty v církvi. Jednota je pro církev nezbytná. Bez ní církev nesplní své svaté poslání.
Jednota umocňuje úsilí církve. Ve světě rozděleném odlišnými názory a spory je láska a jednota mezi členy církve, kteří mají rozdílný charakter, povahu a sklony, mocnějším svědectvím o poselství církve než cokoli jiného. Tato jednota poskytuje nesporný důkaz o spojení věřících s nebem a o platnosti jejich pověření jako učedníků Kristových (J 13,35). Dokazuje moc Božího slova.

Spory mezi lidmi, kteří se hlásí ke křesťanství, vyvolávají u nevěřících odpor a jsou pravděpodobně největší překážkou toho, aby přijali křesťanství. Opravdová jednota mezi věřícími oslabuje takový postoj. Kristus řekl, že právě ona bude pro svět hlavním důkazem, že je jejich Spasitelem (J 17,23).

Jednota zjevuje skutečnost Božího království. Skutečně sjednocená pozemská církev ukazuje, že její členové to s očekáváním společného života v nebi myslí vážně. Pozemská jednota představuje realitu Božího věčného království. Na těch, kteří takovýmto způsobem žijí, se naplní Písmo: „Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratři bydlí svorně! (Ž 133,1)

Jednota ukazuje sílu církve. Jednota přináší sílu, nejednota oslabuje. Církev může skutečně vzkvétat a být silná pouze tehdy, když jsou její členové spojeni s Kristem i spolu navzájem a společně pracují na záchraně světa. Jedině tehdy jsou v pravém slova smyslu „Boží spolupracovníci (1K 3,9, Petrů).

Křesťanská jednota se stává výzvou pro náš svět, který je stále více rozdělován bezohledným sobectvím. Jednotná církev nabízí odpověď pro společnost rozdělenou kulturně, rasově a národnostně. Sjednocená církev odolá satanovým útokům. Moci temnoty jsou bezmocné vůči církvi, jejíž členové se navzájem milují tak, jako je miloval Kristus.

Nádherný a pozitivní dojem, který vyvolává sjednocená církev, lze přirovnat k výkonu orchestru. Když hudebníci těsně před příchodem dirigenta ladí své nástroje a připravují se, nezní jejich hudba libozvučně. Ale když přijde dirigent, utichnou chaotické tóny a všichni se dívají na něj. Každý člen orchestru sedí klidně a je připraven hrát pod jeho vedením. A pak, pod taktovkou svého dirigenta, hraje orchestr nádhernou, melodickou hudbu.

„Jednota v Kristově těle je hrou nástroje mého života ve velkém orchestru povolaných, kde všichni hrají pod taktovkou božského Dirigenta. Pod jeho vedením můžeme podle původní partitury stvoření přednést lidstvu symfonii Boží lásky. (1)

Dosažení jednoty

Jestliže má církev prožívat jednotu, musí být Bůh i věřící zapojení do úsilí jí dosáhnout. Jaký je zdroj jednoty a jak ji lze získat? Jakou roli mají věřící v tomto úsilí?

Zdroj jednoty. Písmo poukazuje na to, že zdrojem jednoty je: 1. Otcova moc zachovávající jednotu (J 17,11), 2. Otcova sláva, kterou dal Kristus svým následovníkům (J 17,22) a 3. Kristus žijící ve věřících (J 17,23). Duch svatý, „Duch Kristův , uprostřed těla Kristova, je silou, která všechny části spojuje a udržuje v jednotě.

Tento vztah lze přirovnat ke středu kola a jeho paprskům; čím blíže členové (paprsky kola) přicházejí ke Kristu (střed), tím více se přibližují jeden ke druhému. „Tajemství pravé jednoty v církvi a v rodině nespočívá v diplomacii, ve způsobu vedení ani v nadlidském úsilí překonat obtíže - i když je to všechno potřebné - ale v jednotě s Kristem. (2)


Duch svatý sjednocuje
Duch svatý jako „Duch Kristův a „Duch pravdy přináší jednotu.

1. Střed jednoty. Když Duch svatý ovládne věřící, umožňuje jim překonat lidské předsudky v oblasti kultury, rasy, pohlaví, barvy pleti, národnosti a postavení (viz Ga 3,26-28). Duch svatý to koná tak, že uvádí Krista do srdce člověka. Ti, kteří obdrželi Ducha svatého, se zaměřují na Krista, ne na sebe. Jejich spojení s Kristem vytváří také pouto jednoty mezi věřícími, které je ovocem v nich přebývajícího Ducha. Tak bude mezi nimi ubývat rozdílů a budou sjednoceni ve svém poslání vyvyšovat Krista.

2. Úloha duchovních darů pro dosažení duchovní jednoty. Jak je možné dosáhnout cíle jednoty církve? Když Kristus zahájil svou službu prostředníka u svého Otce v nebesích, jasně ukázal, že cíl, kterým je sjednocení jeho lidu, není iluzí. Skrze Ducha svatého dal dary, jejichž cílem je vytvoření „jednoty víry mezi věřícími.

Při diskusi o těchto darech Pavel řekl, že Kristus „jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele . Tyto dary byly dány církvi, „aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby - k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti (Ef 4,11-13).

Cílem těchto jedinečných darů je rozvoj „jednoty Ducha do „jednoty víry (Ef 4,3.13), protože pak už budeme zralí a pevní a „nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení - lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu (Ef 4,14; viz kapitola 16).

Prostřednictvím těchto darů hlásají věřící pravdu v lásce a rostou v Krista, který je Hlavou církve - rozvíjí dynamickou jednotu lásky. Pavel říká, že z Krista „roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno (Ef 4,16).

3. Základ jednoty. Duch svatý působí jako „Duch pravdy (J 15,26), aby naplnil Kristovo zaslíbení. Jeho úkolem je uvést věřící do veškeré pravdy (J 16,13). Z toho jasně vyplývá, že základem jednoty je pravda, jejímž středem je Ježíš Kristus.

Posláním Ducha je uvést věřící do „pravdy, která je v Ježíši . Toto úsilí vede k jednotě. Avšak samotná snaha nestačí pro vytvoření této jednoty. Pravou jednotu může přinést pouze víra, život a kázání pravdy, které jsou v Ježíši. Společenství, duchovní dary a láska jsou velmi důležité, ale jejich plnost přichází skrze toho, kdo řekl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. (J 14,6) Kristus se modlil: „Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. (J 17,17) Aby věřící mohli prožívat jednotu, musí přijmout světlo, které vyzařuje ze Slova Božího.

Když tato pravda o Ježíši naplní naše srdce, zjemní, pozvedne a očistí náš život a odstraní všechny předsudky a neshody.


Kristovo nové přikázání. Stejně jako člověk, byla i církev učiněna k obrazu Božímu. Boží Trojici spojuje láska a stejnou lásku si budou vzájemně projevovat členové církve. Kristus přikázal věřícím, aby svou lásku k Bohu projevovali tím, že budou milovat druhé jako sebe (Mt 22,39).

Samotný Ježíš zůstal principu lásky věrný až do své smrti na Golgotě. Těsně před svou smrtí rozšířil příkaz, který vyslovil dříve a dal tak učedníkům nové přikázání: „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás. (J 15,12; srov. 13,34) Jako by jim říkal: „Žádám vás, abyste neprosazovali svá práva ve snaze dostat, co vám náleží, ani nepodávejte žalobu, pokud jste neobdrželi, co vám patří. Žádám vás, abyste odkryli svá záda, když vás chtějí bičovat, abyste nastavili svou tvář, když jste falešně obviňováni, abyste snášeli zesměšňování, posměch, bití, přibití na kříž i pohřbení, když to vyžaduje láska k druhým. Protože taková je láska k druhým, láska, kterou jsem vás miloval já.

1. Nemožná možnost. Jak můžeme mít takovou lásku jako Kristus? To je nemožné! Kristus žádá nemožné, ale on to může učinit. On slíbil: „A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě. (J 12,32) V Kristově těle se jedná o vtělenou jednotu - je to jednota věřících s Bohem prostřednictvím Slova, které se stalo tělem. Tato jednota je také vychází ze vztahu, protože jde o jednotu věřících založenou na jejich společném původu ve vinném kmeni - Kristu. A konečně, má také svůj původ na golgotském kříži: právě tam se projevila lásky, která posléze začíná ve věřících klíčit.

2. Jednota u kříže. Jednota církve se uskutečňuje u kříže. Pouze tehdy, když si uvědomíme, že nemůžeme milovat a ani nemilujeme jako Ježíš, jsme ochotni přiznat, že potřebujeme jeho trvalou přítomnost - a pak uvěříme tomu, co říká: „Beze mne nemůžete činit nic. (J 15,5) Právě u kříže si uvědomujeme, že Kristus nezemřel jen za nás, ale za všechny lidi na zemi. To znamená, že miluje lidi ze všech národností, ras, různé barvy pleti a z různých společenských tříd. Miluje všechny lidi stejně, bez ohledu na to, že se od sebe liší. To je důvod, proč má jednota svůj původ v Bohu. Lidský zúžený pohled má sklon lidi rozdělovat. Kříž prolomil lidskou slepotu a ukazuje, jakou cenu mají lidé v Božích očích. Nikdo není bezcenný. Každý člověk má své místo. Když Kristus miluje všechny lidi, měli bychom je milovat i my.

Když Kristus předpověděl, že jeho ukřižování všechny potáhne k němu, měl tím na mysli, že ona přitažlivá moc toho, který trpěl nejvíce ze všech lidí, přinese jednotu jeho tělu - církvi. Hluboká propast mezi nebem a námi, propast, kterou Kristus překročil, činí z malého kroku přes ulici nebo město vstříc bratru, něco bezvýznamného.

Golgota znamená: „Berte na sebe břemena jedni druhých. (Ga 6,2) Kristus na sebe vzal břemeno celého lidstva; to ho připravilo o život. Nyní nám však může dát život a osvobodit nás, abychom mohli pomáhat jeden druhému.

Kroky k jednotě. Jednota nevzniká sama od sebe. Věřící musí učinit něco pro to, aby jí dosáhli.

1. Jednota v domově. Ideálním místem, kde se dá jednota vyzkoušet, je domov (viz kapitola 22). Jestliže se naučíme ve svém domově moudře hospodařit, jestliže budeme laskaví, mírní, trpěliví a budeme mít lásku, jejímž středem je kříž, pak budeme tyto principy uplatňovat i v církvi.

2. Snaha o jednotu. Nikdy nedosáhneme jednoty, pokud o ni nebudeme vědomě usilovat. Nikdy si také nemůžeme samolibě myslet, že jsme jí dosáhli. Musíme se o ni denně modlit a stále ji rozvíjet.

Měli bychom odstranit neshody a vyhýbat se sporům o nepodstatných věcech. Místo toho, abychom se soustředili na to, co nás rozděluje, měli bychom hovořit o mnoha vzácných pravdách, na kterých se shodujeme. Mluvme o jednotě a modleme se o to, aby se splnila Kristova modlitba. Tak si uvědomíme, že si Bůh přeje, aby mezi námi panovala jednota a soulad.

3. Spolupráce pro dosažení společného cíle. Církev nebude jednotná, dokud nebude společně usilovat o hlásání evangelia Ježíše Krista. Toto poslání je dokonalou přípravou pro dosažení souladu. Učí věřící, že jsou jednotlivýmí částmi velké Boží rodiny a že štěstí celé církve závisí na jejich spokojenosti.

Ve své službě Kristus spojil obnovu duše s obnovou těla. A když poslal své učedníky misijně pracovat, zdůrazňoval stejnou věc: měli kázat a uzdravovat (L 9,2; 10,9).

Tak i Kristova církev musí jak kázat - služba slova, tak i konat lékařskou misijní činnost. Ani jedna tato část Božího díla nemůže být vykonávána nezávisle a nesmí se na ni soustředit veškerá pozornost. Naše práce pro záchranu lidí by se měla vyznačovat, stejně jako v Kristových dnech, vyvážeností a spoluprací.

Ti, kteří se zapojili do nejrůznějších druhů práce v církvi, musí úzce spolupracovat, pokud chtějí mocným způsobem zvěstovat světu pozvání evangelia. Někteří lidé mají pocit, že jednota přináší naprosté sjednocení pro účinné zvěstování. Nicméně obraz těla naznačuje, že je důležitý každý orgán, ať velký nebo malý. Spolupráce - ne soupeření - je Božím plánem pro jeho celosvětové dílo. Tak se jednota Kristova těla stává projevem Kristovy nesobecké lásky, která se tak velkolepě (vznešeně?) projevila na kříži.

4. Rozvíjení globální perspektivy. Církev neprojevuje pravou jednotu, pokud aktivně nebuduje Boží dílo na celém světě. Církev by měla učinit vše, co je v jejích silách, aby se vyhnula národnostnímu, kulturnímu nebo regionálnímu separatismu. Proto, aby věřící z různých národů dosáhli jednoty v názorech, záměrech a činnosti, musí se spolu setkávat a vzájemně si sloužit. Církev musí dbát na to, aby nepodporovala separatistické národnostní zájmy, které by škodily jejímu jednotnému celosvětovému úsilí. Vedení církve musí hájit rovnost a jednotu a musí dbát na to, aby se v jedné zemi nerozvíjely programy nebo se nepořizovalo zařízení, které by bylo nutné financovat z prostředků určených na budování díla v jiné části světa.

5. Vyhnout se postoji, který rozděluje. Sobectví, pýcha, sebedůvěra, soběstačnost, nadřazenost, předsudky, kritika, udávání a hledání chyb mezi věřícími podporuje v církvi vznik nejednoty. Často se za takovými postoji skrývá ztráta první lásky v křesťanské zkušenosti. Nový pohled na Boží dar v Kristu, který zemřel na Golgotě, může obnovit lásku jednoho k druhému (1J 4,9-11). Boží milost, zprostředkovaná Duchem svatým, může potlačit možné zdroje nejednoty v lidském srdci.

Když se v jednom novozákonním sboru objevil problém nejednoty, Pavel tomuto sboru poradil, aby „žili z moci Božího Ducha (Ga 5,16). Ve vytrvalé modlitbě bychom měli prosit o vedení Duchem, který nás povede k jednotě. Život z moci Ducha přinese ovoce Ducha - lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, věrnost, tichost a sebeovládání (Ga 5,22.23). To je účinný lék proti nejednotě.

Jakub upozorňuje na jiný druh nejednoty založené na tom, jak se chováme k lidem, kteří jsou bohatí nebo zastávají vysoké postavení. Velice silnými slovy odsuzuje takový protekcionismus: „Jestliže však někomu straníte, dopouštíte se hříchu a zákon vás usvědčuje z přestoupení. (Jk 2,9) Protože Bůh nikomu nestraní (Sk 10,34), neměli bychom prokazovat některým členům církve větší úctu pro jejich postavení, bohatství nebo schopnosti. Můžeme si jich vážit, ale neměli bychom si myslet, že jsou nebeskému Otci dražší než nejnepatrnější z Božích dětí. Kristus takový postoj uvádí na pravou míru: „Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili. (Mt 25,40) Bůh je představen v osobě toho nejmenšího stejně jako v člověku s největším požehnáním. Všichni jsou jeho děti a jsou pro něj stejně důležití.

Náš Pán, Syn člověka, se stal bratrem každého Adamova potomka. Tak i my, jako Kristovi následovníci, jsme povoláni k tomu, abychom na základě stejného smýšlení a poslání hlásali našim bratřím a sestrám z každé „rasy, kmene, jazyku a národu (Zj 14,6) poselství o záchraně.

Poznámky

1. Benjamin F. Reaves, „What Unity Means to Me , Adventist Review, 4. prosinec 1986, str. 20.
2. E. Whiteová, Adventist Home (Nashville, TN: Southern Publishing Assn., 1952), str. 179.

|Zpět| |Hlavní menu|