KŘEST

Adventisté sedmého dne věří...
Křtem vyznáváme svou víru v smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista a svědčíme, že jsme zemřeli hříchu a chceme žít novým životem. Takto uznáváme Krista za Pána a Spasitele, stáváme se jeho lidem a jsme přijati za členy jeho církve. Křest je symbolem našeho spojení s Kristem, odpuštění našich hříchů i toho, že jsme přijali Ducha svatého. Je potvrzením víry v Ježíše Krista, jakož i znamením pokání, a koná se ponořením do vody. Křest následuje po důkladném poučení z Písma a přijetí biblického učení. Základní věroučné výroky, 14

KŘEST

Nyangwira, žena žijící ve střední Africe, nepovažovala křest pouze za otázku volby. Více než rok dychtivě studovala Bibli. Toužila se stát křesťankou.

Jednoho večera se chtěla se svým manželem podělit o to, co poznala. Avšak manžel, naplněný hněvem, vykřikl : „Ve vlastním domě nestrpím takové náboženství. Pokud se tím budeš dál zabývat, zabiji tě. I když tím byla zdrcena, pokračovala dále ve studiu a brzy byla připravena na křest.

Před tím, než odešla do shromáždění, kde měla být pokřtěna, Nyangwira uctivě poklekla před svým manželem a řekla mu, že bude pokřtěna. Vzal do ruky svůj velký lovecký nůž a zvolal: „Již jsem ti řekl, že nechci, abys byla pokřtěna. V den, kdy budeš pokřtěna, tě zabiji.

Ale Nyangwira, rozhodnutá následovat svého Pána, odešla a v uších jí stále zněla manželova hrozba.

Před tím, než vstoupila do vody, vyznala své hříchy a odevzdala svůj život Spasiteli, protože nevěděla, zdali dnešního dne pro svého Spasitele také nepoloží svůj život. Když byla pokřtěná, její srdce naplnil pokoj.
Když se vrátila domů, přinesla svému manželovi nůž.
„Byla jsi pokřtěna? hněvivě se jí zeptal.
„Ano, odpověděla Nyangwira jednoduše. „Zde je nůž.
„Jsi připravena zemřít?
„Ano, jsem.
Její odvaha však manžela natolik ohromila, že přestal toužit po tom, aby zemřela. (1)

Jak důležitý je křest?

Je křest něčím, za co se vyplatí riskovat život? Skutečně Bůh vyžaduje křest? Závisí spasení člověka na tom, zdali je pokřtěn?



Ježíšův příklad. Jednoho dne opustil Ježíš tesařskou dílnu v Nazaretu, rozloučil se s rodinou a odešel k Jordánu, kde kázal jeho bratranec Jan. Přistoupil k Janovi a požádal jej, aby ho pokřtil. Překvapený Jan mu v tom bránil: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?

Ježíš mu řekl: „Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá. (Mt 3,13-15)

Ježíšovým křtem byl tento obřad (2) potvrzen Bohem (Mt 3,13-17; srov. Mt 21,25). Křest je aspektem spravedlnosti, na kterém mohou mít podíl všichni. Protože byl pokřtěn i bezhříšný Kristus, aby se naplnilo „všecko, co Bůh žádá , měli bychom i my, hříšní lidé, udělat totéž.

Ježíšovo přikázání. Na konci své služby Kristus přikázal svým učedníkům: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je , aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. (Mt 28,19.20)

Při tomto pověření Kristus jasně ukázal, že vyžaduje, aby byli pokřtěni ti, kdo se chtějí stát součástí jeho církve, jeho duchovního království. Když prostřednictvím činnosti Kristových následovníků, vede Duch svatý lidi k pokání a k přijetí Ježíše jako jejich Spasitele, mají být pokřtěni ve jméno trojjediného Boha. Jejich křest ukáže, že vstoupili do osobního vztahu s Kristem a že se zavázali žít v souladu s principy jeho království milosti. Kristus zakončil svůj příkaz křtít ujištěním: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. (Mt 28,20)

Po Kristově nanebevstoupení učedníci opakovaně potvrzovali nezbytnost a naléhavost křtu (Sk 2,38; 10,48; 22,16). Proto zástupy přijaly autoritu Otce, Syna a Ducha svatého, nechali se pokřtít, a tím vznikla novozákonní církev.

Křest a spasení

Kristus učil, že „kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen (Mk 16,16). V apoštolské církvi následoval křest automaticky po přijetí Krista. Byl potvrzením víry nového věřícího (srov. Sk 8,12; 16,30-34).

Petr na základě toho, co Noe prožil během potopy, objasnil vztah mezi křtem a spasením. Před potopou dosáhl hřích takových rozměrů, že Bůh prostřednictvím Noeho varoval lidi, že pokud nebudou činit pokání, zahynou. Pouze osm lidí uvěřilo a vstoupilo do archy; a tak „z vody bylo zachráněno jenom osm lidí. To je předobraz křtu, který nyní zachraňuje nás. Nejde v něm zajisté o odstranění tělesné špíny, nýbrž o dobré svědomí, k němuž se před Bohem zavazujeme - na základě vzkříšení Ježíše Krista (1Pt 3,20.21).

Petr vysvětluje, že jsme křtem zachráněni stejně jako byl Noe zachráněn z vody. Samozřejmě, že Noeho zachránil Bůh, ne voda potopy. Analogicky je to Kristova krev, ne křest vodou, který odstraňuje hřích věřícího. „Ale křest stejně jako (Noemova) poslušnost, která se projevila tím, že vstoupil do archy, je odpovědí 'dobrého svědomí' vůči Bohu. Když člověk díky Boží moci odpoví, obdrží spasení založené na vzkříšení Ježíše Krista. (3)

Nicméně i když je křest úzce spojen se spasením, přesto spasení nezaručuje. (4) Pavel považuje vyjití Izraele za symbolické znázornění křtu: (5) „Rád bych vám, bratří, připomenul, že naši praotcové všichni sice byli pod oblakem, všichni prošli mořem, všichni oblakem a mořem přijali křest ve jméno Mojžíšovo, všichni jedli týž duchovní pokrm a všichni pili týž duchovní nápoj. (1K 10,1-4, Žilka) „Ponořeni do vody - oblak nad nimi a po obou stranách voda - tak byl Izraelský národ symbolicky pokřtěn, když prošel Rudým mořem. Přesto navzdory této zkušenosti „většina jich nedošla obliby u Boha (1K 10,5, Žilka). Ani dnes křest automaticky nezajišťuje spasení. Zkušenost Izraele byla napsána „k napomenutí nám, které zastihl přelom věků. A proto ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl. (1K 10,11.12)

Jeden křest

Způsob, jakým se v různých křesťanských církvích vykonává křest, se liší. Někteří provádějí křest ponořením; jiní pokropením nebo politím. Znamením jednoty, kterou Duch vnáší do Boží církve, je obřad „jednoho křtu (Ef 4,5). (6) Co říká Bible o významu slova křtít, o samotném provádění křtu a o jeho duchovním významu?

Význam slova „křtít"
Řecké sloveso baptizo je odvozeno ze slovesa bapto, které znamená „ponořit do nebo pod . (7) Když se sloveso křtít vztahuje na křest vodou, je v něm obsažena myšlenka ponoření nebo pohroužení člověka pod vodu. (8)

V Novém zákoně se sloveso křtít používá 1. ve vztahu ke křtu vodou (např. Mt 3,6; Mk 1,9; Sk 2,41); 2. jako obraz Kristova utrpení a smrti (Mt 20,22.23; Mk 10,38.39; L 12,50); 3. v souvislosti s příchodem Ducha svatého (Mt 3,11; Mk 1,8; L 3,16, J 1, 33; Sk 1,5; 11,16) a 4. při obmytí nebo rituálním umývání rukou (Mk 7,3.4; L 11,38). Tento čtvrtý výskyt označuje umývání pro očištění ceremoniální nečistoty a neospravedlňuje křest politím. (9) Písmo používá podstatné jméno křest jak pro křest vodou, tak i pro Kristovu smrt (Mt 3,7; 20,22).

J. K. Howard podotýká, že Nový zákon neposkytuje „žádný důkaz, že pokropení bylo apoštolským způsobem křtu, ve skutečnosti všechny důkazy ukazují, že tento způsob byl zaveden později . (10)



Křest v Novém zákoně. Případy křtu vodou v Novém zákoně zachycují i konkrétní zprávy o křtu ponořením. Čteme, že Jan křtil v řece Jordánu (Mt 3,6; srov. Mk 1,5) a „v Ainon, blízko Salim, protože tam byl dostatek vody (J 3,23). Pouze křest ponořením vyžaduje „dostatek vody .

Jan pokřtil Ježíše ponořením. Pokřtil ho „v Jordánu a po křtu Ježíš „vystoupil z vody (Mk 1,9.10; srov. Mt 3,16). (11)

Apoštolská církev také křtila ponořením. Když evangelista Filip křtil etiopského dvořana, oba „sestoupili do vody a „vystoupili z vody (Sk 8,38.39).

Křest v dějinách. V předkřesťanském období křtili židé své prozelyty ponořením. Esejci v Kumránu také praktikovali ponoření, a to jak pro členy tak i pro nově obrácené. (12)

Důkazem jsou také malby v katakombách a chrámech, mozaiky na podlahách, stěnách i stropech, plastické reliéfy, a kresby ve starých exemplářích Nového zákona. To vše „naprosto jasně svědčí o tom, že ponoření byl běžný způsob křtu v křesťanské církvi během prvních deseti až čtrnácti století . (13) Křtitelnice ve starých katedrálách, kostelech a zříceninách v severní Africe, Turecku, Itálii, Francii i v jiných zemích stále svědčí o starobylosti tohoto způsobu křtu. (14)

Význam křtu

Význam křtu je úzce spojen s jeho způsobem. Alfred Plummer řekl: „Plnému významu křtu je možné porozumět pouze tehdy, když se provádí ponořením. (15)

Symbol Kristovy smrti a vzkříšení. Jako přikrytí vodou symbolizovalo obrovské soužení a trápení (Ž 42,8; 69,3; 124,4.5), tak i Ježíšův křest vodou prorocky znázorňoval jeho utrpení, smrt a pohřbení (Mk 10,38; L 12,50); jeho vystoupení z vody naznačovalo jeho následné vzkříšení (Ř 6,3-5).

Křest by neměl žádný význam jako symbol Kristova utrpení „kdyby křesťanská církev používala jiný způsob křtu než ponoření . Proto „nejsilnějším argumentem pro křest ponořením je důvod teologický . (16)

Symbol smrti hříchu a života s Bohem. Prostřednictvím křtu vstupují věřící do zkušenosti utrpení našeho Pána. Pavel řekl: „Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom... i my vstoupili na cestu nového života. (Ř 6,3.4)

Na úzký vztah věřícího s Kristem ukazují výrazy jako „pokřtěni v Krista Ježíše , „pokřtěni v jeho smrt a „křtem pohřbeni ve smrt . Howard poznamenává: „V symbolickém aktu křtu, má věřící podíl na Kristově smrti a ta se ve skutečném smyslu stává smrtí věřícího; pak se věřící podílí na Kristově vzkříšení a tak se stává jeho vlastním vzkříšením. (17) Co vyplývá z této účasti věřícího na utrpení našeho Pána?

1. Smrt hříchu. V křtu „jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho (Kristově) smrti , jsme ukřižováni „spolu s Kristem (Ga 2,19). To znamená, že „starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už neotročili hříchu. Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu. (Ř 6,6.7)

Věřící se zřekli svého minulého způsobu života. Zemřeli hříchu a potvrdili, že „staré pominulo (2K 5,17) a jejich život je skryt spolu s Kristem v Bohu. Křest znázorňuje ukřižování starého života. Křest není pouze smrt, ale i pohřeb. „S Kristem jsme byli ve křtu pohřbeni. (Ko 2,12) Tak jako po úmrtí člověka následuje pohřeb, stejně tak věřící sestupuje do vodního hrobu, kde je pohřben jeho starý život, který zanikl, když přijal Ježíše Krista.

Křtem se věřící zříká světa. V poslušnosti příkazu „'vyjděte z jejich středu a oddělte se', praví Hospodin, a 'ničeho nečistého se nedotýkejte' (2K 6,17), věřící veřejně vyznávají, že přestali sloužit satanu a přijali do svého života Krista.

V apoštolské církvi zahrnovala výzva k pokání také výzvu ke křtu (Sk 2,38). Proto křest také vyjadřuje opravdové pokání. Věřící umírají svému přestupování zákona a získávají odpuštění hříchů skrze očištění krví Ježíše Krista. Obřad křtu je výrazem vnitřního očištění - obmytí vyznaných hříchů.

Život v Bohu. Kristova moc vzkříšení působí i v našem životě. Umožňuje nám vstoupit na cestu nového života - když jsme „mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši (Ř 6,11). Svědčíme, že jedinou nadějí na vítězství nad starou přirozeností je milost vzkříšeného Pána. Právě on nám nabízí nový duchovní život skrze oživující moc Ducha svatého. Tento nový život nás pozvedá na vyšší úroveň lidské zkušenosti, dává nám nové hodnoty, nové cíle a nová přání, jejichž středem je věrnost Ježíši Kristu. Jsme novými učedníky našeho Spasitele a křest je znamením našeho učednictví.

Symbol smluvního vztahu. V starozákonní době byla obřízka znamením smluvního vztahu mezi Bohem a Abrahamem (Gn 17,1-7).

Abrahamovská smlouva měla rozměr duchovní i národnostní. Obřízka byla znamením národní identity. Abraham a všichni muži z jeho rodiny, kteří byli starší než osm dnů, museli být obřezáni (Gn 17,10-14.25-27). Každý muž, který nebyl obřezán, měl být „vyobcován z Božího lidu, protože porušil smlouvu (Gn 17,14).

Tato smlouva byla uzavřena mezi Bohem a Abrahamem, který byl dospělým mužem; to ukazuje na její duchovní rozměr. Abrahamovo obřezání naznačovalo a potvrzovalo jeho předchozí zkušenost ospravedlnění z víry. Jeho obřízka byla pečetí „spravedlnosti z víry, kterou měl ještě před obřízkou (Ř 4,11).

Ale samotná obřízka nezaručovala vstup do skutečného duchovního rozměru smlouvy. Boží poslové často zdůrazňovali, že duchovní obřízku nemůže nic nahradit. „Obřežte tedy svá neobřezaná srdce, a už nebuďte tvrdošíjní. (Dt 10,16; srov. 30,6; Jr 4,4) „Neobřezané srdce mělo být potrestáno spolu s pohany (Jr 9,25.26).

Když židé odmítli Ježíše jako Mesiáše, porušili svůj smluvní vztah s Bohem a přestali mít výsadní postavení jako Boží vyvolený lid (Dn 9,24-27; viz kapitola 4). Ačkoli Boží smlouva ani Boží zaslíbení se nezměnila, Bůh si vybral nový lid. Duchovní Izrael nahradil židovský národ (Ga 3,27-29; 6,15.16).

Kristova smrt potvrdila novou smlouvu. Lidé do této smlouvy vstupovali na základě duchovní obřízky - skrze odpověď víry na Ježíšovu smírnou smrt. Křesťané mají „zvěstovat evangelium pohanům (neobřezaným) (Ga 2,7). Nová smlouva u těch, kdo náleží do duchovního Izraele, vyžaduje „vnitřní víru a ne „vnější obřad . Někdo může být od narození Žid, ale křesťanem se může stát pouze na základě znovuzrození. „V Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-li někdo obřezán či ne; rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou. (Ga 5,6) Na čem záleží je obřízka „srdce, která je působena Duchem (Ř 2,28.29).

Tuto duchovní obřízku představuje křest, jež je znamením spásného vztahu s Kristem. „V něm jste obřezáni obřízkou, která není udělána lidskou rukou; Kristova obřízka je odložením celého nevykoupeného těla. S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, jenž ho svou mocí vzkřísil z mrtvých. (Ko 2,11.12)

„Tím, že pokřtěný člověk svlékne 'nevykoupené tělo' na základě duchovní obřízky, kterou vykonal Ježíš, 'obléká Krista' a vstupuje do smluvního vztahu s Ježíšem. V důsledku toho se na něm mohou naplnit zaslíbení smlouvy. (18) „Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli... Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil. (Ga 3,27-29) Ti, kteří vstoupili do tohoto smluvního vztahu, prožijí Boží ujištění: „Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. (Jr 31,33)

Symbol posvěcení ke Kristově službě. Při křtu byl na Ježíše zvláštním způsobem vylit Duch svatý, který ho tak pomazal a zasvětil poslání, jenž mu určil jeho Otec (Mt 3,13-17; Sk 10,38). Jeho křest ukazuje, že křest vodou a křest Duchem k sobě patří a že křest bez přijetí Ducha svatého je neúplný.

V apoštolské církvi zpravidla následovalo vylití Ducha po křtu vodou. Stejně i dnes, když jsme pokřtěni ve jméno Otce, Syna a Ducha svatého, odevzdáváme se, posvěcujeme a sjednocujeme s trojí velkou mocí nebes k hlásání věčného evangelia.

Duch svatý nás připravuje pro tuto službu tím, že očišťuje naše srdce od hříchu. Jan Křtitel prohlašuje: „On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. (Mt 3,11) Izajáš ukazuje, že Bůh očistí svůj lid z jejich nečistot „duchem soudu, duchem žhnoucím (Iz 4,4). Bůh říká: „Vytavím tvou strusku, jako louhem odloučím všechny tvé přimíšeniny. (Iz 1,25) „Náš Bůh je oheň stravující všechen hřích. (Žd 12,29). Duch svatý očistí životy všech těch, kdo se mu odevzdají a odstraní jejich hřích.

Potom jim Duch svatý poskytuje své dary. Jeho dary jsou „zvláštním Božím obdarováním, které věřící obdrží při křtu, aby mohl sloužit církvi a pomáhat těm, kdo ještě nepřijali Krista . (19) Křest Duchem svatým dal prvotní církvi moc vydávat svědectví (Sk 1,5.8) a pouze tento křest umožní církvi dokončit její poslání hlásat věčné evangelium o království (Mt 24,14; Zj 14,6).

Symbol vstupu do církve

Křest také, jako vyjádření obnovy člověka nebo znak znovuzrození (J 3,3.5) vyjadřuje, že věřící vstoupil do Kristova duchovního království. (20) Protože křest sjednocuje nového věřícího s Kristem a vždy mu také otevírá dveře do církve. Prostřednictvím křtu Pán připojuje nové učedníky ke společenství věřících, které je jeho tělem - církví (Sk 2,41.47; 1K 12,13). Tak se stávají členy Boží rodiny. Člověk nemůže být pokřtěn bez toho, že by se připojil k církevní rodině.

Předpoklady křtu

Písmo přirovnává vztah mezi Kristem a jeho církví k manželství. V manželství by obě strany měly velice dobře znát svou zodpovědnost a závazky. Ti, kteří chtějí být pokřtěni, musí ve svém životě projevovat víru, pokání, nést ovoce tohoto pokání a musí také pochopit význam křtu a následného duchovního vztahu. (21)

Víra. Jedním z předpokladů křtu je víra ve smiřující oběť jako jediný způsob záchrany z hříchu. Kristus řekl: „Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen. (Mk 16,16) V apoštolské církvi byli pokřtěni pouze ti, kdo uvěřili evangeliu (Sk 8,12.36.37; 18,8).

Protože „víra je ze zvěstování a zvěstování z pověření Kristova (Ř 10,17), je vyučování nezbytnou součástí přípravy na křest. Kristovo velké poslání potvrzuje důležitost takového vyučování. „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. (Mt 28,19.20) Kdo chce být učedníkem, musí být důkladně vyučen.



Pokání. Petr řekl: „Čiňte pokání, dej se každý pokřtít na jméno Ježíše Krista, a přijmete dar Ducha svatého. (Sk 2,38, Žilka) Výsledkem vyučování Slova Božího není pouze víra, ale také pokání a obrácení. Jako odpověď na Boží volání lidé poznají svoji ztracenost, vyznávají své hříchy, podřizují se Bohu, činí pokání ze svých hříchů, přijímají Kristovo smíření a posvěcují se pro nový život s ním. Bez obrácení nemohou navázat osobní vztah s Ježíšem Kristem. Pouze na základě pokání mohou zemřít hříchu - což je předpokladem křtu.

Ovoce pokání

Ti, kteří touží po křtu, musí vyznat víru a prožít pokání. Ale pokud zároveň nenesou „ovoce hodné pokání (Mt 3,8, kral.), nenaplnili biblické požadavky pro křest. Jejich život by měl ukázat jejich věrnost pravdě, která je v Ježíši a vyjádřit jejich lásku k Bohu skrze poslušnost jeho přikázání. Během přípravy na křest by se měli vzdát nesprávného učení a jednání. Ovoce Ducha, které se projeví v jejich životech ukazuje, že Pán přebývá v nich a oni v něm (J 15,1-8). Pokud nepodají tento důkaz o svém vztahu s Kristem, nejsou ještě připraveni se připojit k církvi. (22)

Zkouška kandidátů. Stát se členem církve to znamená učinit také určitý duchovní krok; není to pouze otázka toho mít jméno člověka zaznamenaného v nějaké knize. Ti, kteří vysluhují křest, nesou zodpovědnost za určení doby, kdy je člověk připraven ke křtu. Musí se ujistit o tom, že kandidát pochopil principy, které církev zastává a že jeho život je důkazem, že je novým stvořením a prožívá radost v Pánu Ježíši. (23)

Přesto však musí dbát na to, aby neposuzovali pohnutky těch, kdo chtějí být pokřtěni. „Když někdo přijde a uchází se o členství v církvi, musíme zkoumat ovoce jeho života, ale musíme na něm nechat odpovědnost za jeho pohnutky. (24)

Někteří lidé byli při křtu „pohřbeni za živa , protože nezemřelo jejich já. Tito lidé nepřijali nový život v Kristu. Ti, kteří se takovýmto způsobem připojili k církvi s sebou přinesli semeno slabosti a odpadnutí. Jejich „neposvěcený vliv mate ty, kteří jsou v církvi i mimo ni a ohrožuje její svědectví.

Mohou být pokřtěné i děti?

Křest začleňuje nové věřící do církve na základě „znovuzrození . Jejich obrácení je činí způsobilé pro křest a pro členství v církvi. Začlenění se děje při „znovuzrození , ne již při „narození dítěte . To je důvod proč věřící byli pokřtěni - „muži i ženy (Sk 8,12.13.29-38; 9,17.18; 1K 1,14). Karl Barth připouští: „Nikde v Novém zákoně není křest dětí ani povolen ani přikázán. (25) G. R. Beasley-Murray vyznává: „Je pro mne nemožné rozpoznat ve křtu dětí křest novozákonní církve. (26)

Protože kojenci a malé děti nemohou prožívat obrácení, nejsou způsobilí pro křest. Znamená to tedy, že jsou vyloučeny ze společenství nové smlouvy? Samozřejmě že ne! Ježíš je nevyloučil ze svého království milosti. Vždyť řekl: „Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně; neboť takovým patří království nebeské. Požehnal jim a šel dál. (Mt 19,14.15) Věřící rodiče naplňují svou životně důležitou roli tím, že vedou své děti ke vztahu s Ježíšem; tento vztah je pak dovede až ke křtu.

Ježíšova pozitivní odpověď matkám, které k němu přinesly své děti, aby jim požehnal, vedla ke vzniku požehnání dětem. Při této příležitosti přinášejí rodiče své děti do církve, kde jsou předloženy nebo odevzdány Bohu.

V kolika letech je člověk připraven pro křest? Lidé mohou být pokřtěni jestliže 1. jsou ve věku, kdy již dokáží pochopit význam křtu, 2. odevzdali se Kristu a prožili obrácení, 3. pochopili základní principy křesťanství a 4. porozuměli významu členství v církvi. Člověk ohrožuje své spasení pouze za předpokladu, kdy je již ve věku, ve kterém nese odpovědnost, ale přitom odmítá vliv Ducha svatého.

Protože se duchovní zralost u jednotlivých lidí daného věku liší, někteří lidé jsou pro křest připraveni v nižším věku než ostatní. Nelze tedy stanovit nějakou pevně určenou věkovou hranici. Pokud rodiče dají svůj souhlas k tomu, aby jejich dítě bylo pokřtěno v nižším věku, musí přijmout odpovědnost za jeho duchovní růst a rozvoj charakteru.

Ovoce křtu

Prvořadým ovocem, které křest přináší, je život pro Krista. Cíle a úsilí se zaměřují na Krista, ne na vlastní já. „Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem. (Ko 3,1.2) Křest není oním vrcholným cílem, kterého by měl křesťan dosáhnout. Jak duchovně rosteme, získáváme křesťanské dary milosti pro službu druhým: „Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. (2Pt 1,2) Pokud zůstáváme věrni svému slibu danému při křtu, pak Otec, Syn a Duch svatý, v jejichž jméno jsme byli pokřtěni, jsou zárukou toho, že budeme mít přístup k Boží moci. Ta nám bude pomáhat v každé naléhavé události, která může v našem životě po křtu nastat.

Druhým ovocem je život pro Kristovu církev. Již nejsme osamocenými jednotlivci; stali jsme se členy Kristovy církve. Jako živé kameny tvoříme Boží chrám (1Pt 2,2-5). Stále máme zvláštní vztah s Kristem, který je hlavou církve a od kterého každodenně přijímáme dary milosti, abychom mohli růst a „budovat se v lásce (Ef 4,16). V rámci společenství smlouvy přijímáme také závazky společenství, v němž členové nesou odpovědnost za nově pokřtěné (1K 12,12-26). Pro jejich dobro i pro dobro církve se tito nově pokřtění musí zapojit do bohoslužebného života, modliteb a služby lásky (Ef 4,12).

Výsledným ovocem je život ve světě a pro svět. Je pravdou, že my, kteří jsme byli pokřtěni, „máme občanství v nebesích (Fp 3,20). Ze světa jsme byli povoláni proto, abychom se ve společenství těla Kristova připravili na službu a pak se vrátili do světa jako služebníci, kteří se podílí na Kristově službě záchrany. Praví učedníci se nestáhnou ze světa do církve; do Kristova království jsme se narodili jako misionáři. Věrnost naší smlouvě, uzavřené při křtu, zahrnuje také přivádění druhých do království milosti. (27)

Bůh dnes toužebně očekává, abychom přijali bohatý život, který nám tak milostivě nabízí. „Nuže neváhej! Vstaň, vzývej jeho jméno a dej se pokřtít, abys byl obmyt ze svých hříchů. (Sk 22,16)

Poznámky

1. S. M. Samuel, „A Brave African Wife , Review and Herald, 14. únor 1963, str. 19.
2. Obřad je ustanovený symbolický náboženský ritus nebo slavnost, která objasňuje stěžejní pravdy evangelia a je všeobecně a trvale závazná. Kristus ustanovil dva obřady - křest a večeři Páně. Obřad není svátostí, která působí opus operatum - není aktem, který sám v sobě a sám ze sebe dává milost a zajišťuje spasení. Křest a večeře Páně jsou svátostmi pouze ve smyslu latinského výrazu sacramentum. Byla to přísaha římských vojáků, že budou svého velitele poslouchat až na smrt. Tyto obřady v sobě zahrnují slib naprosté věrnosti Kristu. Viz Strong, Systematic Theology (Philadelphia, PA: Judson Press, 1954), str. 930; „Baptism , SDA Encyclopedia, rev. vyd., str. 128, 129.
3. Jemison, Christian Beliefs, str. 244.
4. „Od počátku Církev adventistů sedmého dne, ve shodě se svým protestantským dědictvím, odmítla považovat křest za opus operatum, tedy za akt, který sám v sobě a sám ze sebe dává milost a zajišťuje spasení. („Baptism , SDA Encyclopedia, rev. vyd., str. 128).
5. SDA Bible Commentary, rev. vyd., sv. 6, str. 740.
6. Někdy věřící, kteří byli pokřtěni ponořením, nabydou přesvědčení, že by měli být znovu pokřtěni. Je toto jejich přání v rozporu Pavlovým tvrzením, že je pouze „jeden křest (Ef 4,5)? Pavlova praxe ukazuje, že ne. Při své návštěvě v Efezu se setkal s několika učedníky, kteří byli pokřtěni Janem Křtitelem. Prožili pokání a vyjádřili svou víru v přicházejícího Mesiáše (Sk 19,1-5).
Tito učedníci plně nepochopili evangelium. „Když přijali Janův křest, měli ještě vážné nedostatky. Ale když přišlo jasnější světlo, radostně přijali Krista jako svého Vykupitele. Když přijali čistší víru, ukázala se i odpovídající změna v jejich životě a charakteru. Na důkaz této změny a jako potvrzení jejich víry v Krista, byli pokřtěni v Ježíšovo jméno.
Mnoho upřímných Kristových následovníků prožilo podobnou zkušenost. Když člověk jasněji pochopí Boží vůli staví ho to do nového vztahu k Bohu. Objevuje nové povinnosti. Mnoho věcí, které vypadaly nevinně nebo i chvályhodně, se nyní zdají hříšné... První křest již tohoto člověka neuspokojuje. Sám sebe vidí jako hříšníka, který byl odsouzen Božím zákonem. Znovu prožil to, že zemřel hříchu a touží být ve křtu znovu pohřben s Kristem, aby mohl vstát k chození v novotě života. Takový postoj je v souladu s příkladem apoštola Pavla, který pokřtil obrácené židovské věřící. Tato příhoda byla zaznamenána z popudu Ducha svatého jako informativní pokyn pro církev. (E. Whiteová, Sketches From the Life of Paul [Battle Creek, MI: Review and Herald, 1883], str. 132, 133; viz také Církevní řád adventistů sedmého dne, Praha 1992, str. 38, 39; E. Whiteová, Evangelism, str. 372-375.

Písmo neříká nic, co by popíralo možnost opětovného křtu v případě lidí, kteří těžkým hříchem nebo odpadnutím zrušili svou smlouvu s Bohem, ale potom prožili nové obrácení a touží obnovit svou smlouvu (viz Církevní řád adventistů sedmého dne, Praha 1992, str. 39, 149, 150; E. Whiteová, Evangelism, str. 375).

7. Viz Albrecht Oepke, „Bapto, baptizo , v Theological Dictionary of the New Testament, ed. Gerhard Kittel, překl. do angl. Geoffrey W. Bromiley (Grand Rapids: Wm. B. Eerdmans Publ. Co., 1964), sv. 1, str. 529. Vine poznamenává, že bapto „se používalo mezi Řeky pro označení barvení oděvu, nabrání vody pomocí nádoby, atd. (W. E. Vine, An Expository Dictionary of Biblical Words [New York, NY: Thomas Nelson, 1985], str. 50). „Namočit se v Novém zákoně objevuje třikrát a pokaždé s významem „ponořit . V podobenství o boháči a Lazarovi, žádá bohatý muž Abrahama, aby poslal Lazara, aby omočil alespoň špičku prstu ve vodě a svlažil tak jeho rty (L 16,24). Noc před ukřižováním Ježíš označil svého zrádce tím, že omočil skývu chleba a podal Jidášovi (J 13,26). A když Jan ve vidění spatřil Ježíše jako velitele nebeské armády, zdá se Janovi Ježíšův šat jako ponořený do krve (Zj 19,13, Žilka).

8.George E. Rice, „Baptism: Union With Christ , Ministry, květen 1982, str. 20.

9. Albrecht Oepke, „Bapto, baptizo , v Theological Dictionary of the New Testament, sv. 1, str. 535. Srov. Arndt, Gingrich, Greek-English Lexicon of the New Testament, str. 131

10. J. K. Howard, New Testament Baptism (London: Pickering Inglis Ltd., 1970), str. 48.

11. Zvýraznění doplněna.

12. Matthew Black, The Scrolls and Christian Origins (New York: Charles Scribner—s Sons, 1961), str. 96-98. Viz také „Křest , SDA Bible Dictionary, rev. vyd., str. 118, 119.

13. G. E. Rice, „Baptism in the Early Church , Ministry, březen 1981, str. 22. Srov. Henry F. Brown, Baptism Through the Centuries (Mountain View, Cal.: Pacific Press, 1965); William L. Lampkin, A History of Immersion (Nashville: Broadman Press, 1962); Wolfred N. Cotte, The Archeology of Baptism (London: Yates and Alexander, 1876).

14. Brown, Baptism Through the Centuries, str. 49-90.

15. Alfred Plummer, A Critical and Exegetical Commentary on the Gospel According to S. Luke, The International Critical Commentary, vyd. Samuel Driver a kol., 5. vyd. (Edinburgh: T.T. Clark, 1981 reprint), str. 88.

16. „Křest , SDA Encyclopedia, rev. vyd., str. 128.

17. Howard, New Testament Baptism, str. 69.

18. G. E. Rice, „Baptism: Union With Christ , Ministry, srpen 1982, str. 21.

19. Gottfried Oosterwal, „Every Member a Minister? From Baptism to a Theological Base , Ministry, únor 1980, str. 4-7. Viz také Rex D. Edwards, „Baptism as Ordination , Ministry, srpen 1983, str. 4-6.

20. E. Whiteová v SDA Bible Commentary, rev. vyd., sv. 6, str. 1075.

21. Jestliže pro křest existují určité předpoklady, jak může být někdo „pokřtěn za mrtvého ? Následující vysvětlení je v souladu s biblickým poselstvím:

V 1K 15 Pavel zdůrazňuje význam vzkříšení a odmítá názor, že neexistuje vzkříšení. Ukazuje, že pokud není žádné vzkříšení je víra křesťanů klamná a zbytečná (1K 15,14.17). Spolu s tím dokazuje: „Jaký by jinak mělo smysl to, že se někteří dávají křtít za mrtvé? Jestliže mrtví vůbec nevstanou, proč se za ně dávají křtít? (1K 15,29)

Někteří vykládají výraz „křtít za mrtvé jako zmínku o zástupném křtu věřících za zemřelé lidi. Ve světle biblických požadavků pro křest, nelze zastávat takový názor. W. Robertson Nicoll ukazuje, že to, o čem Pavel hovoří, byla „běžná zkušenost, že smrt křesťanů vedla k obrácení těch, kdo ještě žili, kteří se ke Kristu obrátili především kvůli mrtvým„ (jejich milovaným) a pro naději na opětovné shledání s nimi. Pavel označuje tyto obrácené jako „pokřtěné za mrtvé . „Naděje budoucího požehnání, spojená s rodinnou náklonností a přátelstvím, byla jedním z nejsilnějších faktorů v prvotním šíření křesťanství. (W. Robertson Nicoll, vyd., Expositor—s Greek New Testament [Grand Rapids, MI: Wm. B. Eerdmans, 1956], sv. 2, str. 931. M. Raeder poukazuje na to, že předložka „pro, za [řecky hyper] ve výrazu „pokřtěni za mrtvé je předložka účelová. To znamená, že tento křest byl „kvůli nebo „'za' mrtvé, aby byli znovu se svými zesnulými křesťanskými příbuznými spojeni při vzkříšení [M. Raeder, „Vikariatstaufe in 1K 15,29?, Zeitschrift fr die Neutestamentliche Wissenschaft, 45 (1955), str. 258-260, cit. Haroldem Reisenfeldem, Huper„, Theological Dictionary of the New Testament, sv. 8, str. 513]. Srov. Howard, New Testament Baptism, str. 108, 109).

Howard konstatuje, že ve svém kontextu zní argument apoštola Pavla v 1K 15,29 takto: Jestliže Kristus nebyl vzkříšen, ti, kdo zemřeli 'v Kristu' zanikli a bez naděje na vzkříšení jsme zoufalí a ubozí, zvláště ti, kdo vstoupili do křesťanského společenství a byli pokřtěni kvůli těm, kdo zemřeli v Kristu v naději, že se s nimi opět shledají.„ (Howard, Baptism for the Dead: A Study of 1 Corinthians 15,29„, Evangelical Quarterly, vyd. F. F. Bruce [Exeter, Eng.: Paternoster Press], červenec - září, 1965, str. 141).

22. Srov. Damsteegt, Reaping the Harvest„, Adventist Review, 22. říjen 1987, str. 15.

23. Viz,Církevní řád, str. 30, 31.

24. E. Whiteová, Evangelism, str. 313.

25. Karl Barth, Church Dogmatics, přel. G. W. Bromiley (Edinburgh: T. T. Clark, 1969), sv. 4/4, str. 179.

26. G. R. Beasley-Murray, Baptism in the New Testament (Grand Rapids, MI.: Wm. B. Eerdmans, 1973), str. 392.

27. Viz Edwards, Baptism„.

|Zpět| |Hlavní menu|