VEČEŘE PÁNĚ

Adventisté sedmého dne věří...
Při večeři Páně přijímáme symboly Ježíšova těla a krve; tím vyjadřujeme víru v něho jako svého Pána a Spasitele. Při této slavnosti se Kristus setkává se svým lidem a posilňuje ho. Svou účastí radostně zvěstujeme význam Kristovy smrti, dokud nepřijde. Příprava na tuto večeři zahrnuje zkoumání vlastního svědomí, pokání a vyznání hříchů. Kristus ustanovil umývání nohou jako symbol obnoveného očištění a výraz ochoty vzájemně si sloužit v křesťanské pokoře a v lásce sjednotit svá srdce. Večeře Páně se smějí zúčastnit všichni věřící křesťané. Základní věroučné výroky, 15

VEČEŘE PÁNĚ

S nohama pokrytýma prachem vstoupili učedníci do horní místnosti, aby tam oslavili velikonoce. Tam také někdo připravil nádobu s vodou, umyvadlo a lněné plátno na obvyklé umytí nohou. Nikdo však nechtěl tuto podřadnou práci vykonat.

Ježíš, vědom si blízkosti své smrti, zarmouceně řekl: „Velice jsem toužil s vám jísti tohoto beránka, dříve než budu trpět. Neboť vám pravím, že ho již nebudu jíst, dokud vše nedojde naplnění v království Božím. (L 22,15.16)

Utajovaná žárlivost, kterou učedníci chovali proti sobě, naplňovala Ježíšovo srdce smutkem. Uvědomil si, že se stále přou o to, kdo by měl být v jeho království největší (L 22,24; Mt 18,1; 20,21). Jejich spory o postavení, jejich pýcha a samolibost bránila učedníkům se pokořit, zastoupit onoho služebníka a umýt druhým nohy. Pochopí někdy, že v Božím království se pravá velikost projevuje pokorou a službou lásky?

Během večeře (J 13,2.4) (1) Ježíš tiše vstal, vzal lněné plátno, nalil vodu do umyvadla, poklekl a začal umývat učedníkům nohy. Jejich Mistr jako služebník! Pochopili nevyslovenou výtku a cítili se zahanbeni. Když dokončil tuto práci a vrátil se na své místo, řekl: „Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. Amen, amen, pravím vám, sluha není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal. Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte. (J 13,14-17)

Ježíš tedy ustanovil místo velikonoc obřad, který měl připomínat jeho velkou oběť: večeři Páně. Vzal nekvašený chléb, „požehnal, lámal a dával učedníkům (Mt 26,26). A řekl: „Vezměte, jezte. Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku. (1K 11,24) „Pak vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: Pijte z něho všichni. Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů. (Mt 26,27.28) „To čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku. Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. (1K 11,25.26; viz 1K 10,16)

Obřad umývání nohou a vysluhování večeře Páně tvoří bohoslužbu společenství. Oba tyto obřady ustanovil Kristus proto, aby nám umožnil vstoupit s ním do společenství.

Obřad umývání nohou

Zvyk vyžadoval, aby při slavení Paschy židovské rodiny odstranily ze svých domovů všechen kvas - hřích - již před prvním dnem týdne nekvašených chlebů (Ex 12,15.19.20). Tak věřící musí vyznat a činit pokání ze všech hříchů - včetně pýchy, vzájemného soupeření, žárlivosti, hněvu a sobectví - ještě před tím než mohou být připraveni prožívat s Kristem hluboké duchovní společenství.

Z toho důvodu Kristus ustanovil obřad umývání nohou. Nedal tím pouze příklad, ale řekl, že by učedníci měli dělat totéž a zaslíbil jim: „Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte. (J 13,17) Tento obřad, který předcházel večeři Páně, naplňuje příkaz, aby se každý člověk zkoumal, zdali nepřijímá „nehodně (1K 11,27-29, kral.).

Význam obřadu

Tento obřad prozrazuje nejen něco o Kristově poslání, ale také o zkušenosti těch, kdo se ho účastní.

1. Zpráva o Kristově pokoření. Obřad umývání nohou připomíná Kristovo pokoření v jeho vtělení a životě služby. (2) Ačkoli přebýval u Otce uprostřed nebeské slávy, „sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí (Fp 2,7).

Pro Božího Syna bylo velmi ponižující se tak nesobecky a láskyplně obětovat, když ho většina těch, které přišel spasit, zavrhla. Během Kristova života byl satan pevně rozhodnut neustále Krista zneuctívat. Jakým pokořením muselo pro Ježíše být to, že on, nevinný, byl ukřižován jako zločinec!

Kristus žil životem nesobecké služby. Nepřišel, „aby si dal sloužit, ale aby sloužil (Mt 20,28). Tím, že se ujal umývání nohou, ukázal, že je ochoten konat i tu nejpodřadnější službu pro to, aby zachránil lidi. Tak zapůsobil svým životem služby a pokory na mysl svých následovníků.

Tím, že Kristus z tohoto přípravného úkonu učinil obřad, učí věřící k tomu, aby jejich vlídnost a láska je vedla ke službě druhým. Uvažují-li nad významem tohoto obřadu, jsou povzbuzování k tomu, abys druhým jednali citlivě a s pokorou. Tím, že následujeme Kristův příklad umývání nohou, ztotožňujeme se s ním a naplňujeme slova: „Služte v lásce jedni druhým. (Ga 5,13)

Ačkoli účast na tomto obřadu vede k pokoře, není ponižující. Pro koho by nebylo předností se sklonit před Kristem a umýt jeho nohy, které byly přibity na kříži? Kristus řekl: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili. (Mt 25,40)

2. Předobraz vznešenějšího očištění. Toto umytí nesloužilo pouze k očištění jejich nohou. Představuje vznešenější očištění - očištění srdce. Když Petr žádá, aby ho Ježíš obmyl celého, Ježíš odpovídá: „Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý. (J 13,10)

Ten, kdo je vykoupán, je čistý. Nicméně bosé nohy v sandálech se brzy zapráší a je třeba je znovu umýt. To platilo i v případě učedníků. Jejich hříchy byly obmyty prostřednictvím křtu, ale pokušení je vedla k tomu, že ve svém srdci pěstovali pýchu, žárlivost a zlobu. Nebyli připraveni k navázání důvěrného vztahu se svým Pánem, ani k přijetí nové smlouvy, kterou s nimi chtěl uzavřít. Umýváním nohou je Kristus připravoval na účast při večeři Páně. Kromě Jidáše, zrádce, byla jejich srdce očištěna od sobectví a pýchy Kristovou milostí. Byli spojeni ve vzájemné lásce. Prostřednictvím Ježíšova nesobeckého činu se stali pokornými a byli ochotni se od něj učit.

Stejně jako učedníci i my, když přijmeme Krista a jsme pokřtěni, jsme očištěni jeho krví. Ve svém křesťanském životě však selháváme. Naše nohy se „zašpiní prachem . Musíme znovu přijít ke Kristu a dovolit, aby jeho očišťující milost odstranila naše poskvrnění. Nicméně není třeba abychom byli znovu pokřtěni, protože „kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt (J 13,10). (3) Umývání nohou je obřad, který nám připomíná naši potřebu pravidelného očištění a naši naprostou závislost na Kristově krvi. Umývání nohou samo o sobě nemůže odstranit hřích. Očistit nás může pouze Kristus.

3. Společenství odpuštění. Duch odpuštění mezi věřícími naznačuje, že očištění, které tento obřad symbolizuje, je skutečně účinné. Pouze když sami odpouštíme, můžeme také zakusit Boží odpuštění. „Jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení. (Mt 6,14.15)

Ježíš řekl: „I vy máte jeden druhému nohy umývat. (J 13,14) Musíme být ochotni umývat nohy jeden druhému, ale zároveň být také ochotni nechat si umýt nohy od něj. V tomto druhém případě tím vyznáváme, že potřebujeme duchovní pomoc.

Když obřad skončí, naše víra nás ujišťuje, že jsme čistí, protože naše hříchy byly obmyty. Ale kým? Kristem. Jsou to však naši spoluvěřící, kdo nám těmito Kristovými symboly slouží, a tak se bohoslužba stává společenstvím odpuštění. (4)

4. Společenství s Kristem a věřícími. Obřad umývání nohou ukazuje Kristovu lásku k jeho následovníkům - „prokázal svou lásku k nim až do konce (J 13,1). Když Petr odmítl, aby mu Pán umyl nohy, Kristus odpověděl: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl. (J 13,8) Bez očištění není společenství. Ti, kteří touží dále prohlubovat svůj vztah s Kristem, se tohoto obřadu budou účastnit.

V onen večer Ježíš řekl: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. (J 13,34) Poselství tohoto obřadu je zřejmé: „Služte v lásce jedni druhým. (Ga 5,13) Mít takovou lásku znamená, že si budeme druhých vážit víc, než sami sebe (Fp 2,3). Máme příkaz milovat i ty, kdo s námi nesouhlasí. Tak nebudeme pociťovat nadřazenost ani předpojatost. Náš životní styl musí odrážet lásku k našim spoluvěřícím. Tím, že před nimi poklekneme a umyjeme jejich nohy, projevíme svou radost nad tím, že s nimi budeme žít po celou věčnost. Všichni, kdo následují Kristův příklad a účastní se tohoto obřadu, skutečně prožijí, co znamená milovat tak jako Ježíš. Taková láska může být mocným svědectvím.

Budhistický mnich jednou požádal misionáře, aby mu vyprávěl nějaký příběh, který by ukázal, co to je křesťanství. Umělci měli v klášteře vyzdobit sál nástěnnými malbami a reliéfy, které měly znázorňovat světová náboženství. Misionář po chvíli přemýšlení začal vyprávět příběh z 13. kapitoly Janova evangelia. Mnich „neřekl nic, když jsem četl , vypráví misionář, „ale pociťoval jsem zvláštní uctivé ticho a moc ve chvíli, kdy text mluvil o Ježíši, jak umývá nohy svým učedníkům . V této kultuře diskutovat veřejně o něčem, co se týká nohou, bylo považováno za nevhodné.

„Když jsem dočetl, nastalo ticho. Mnich se na mě nedůvěřivě podíval a řekl: 'Chcete tím říct, že zakladatel vašeho náboženství umyl nohy svým žákům?'

'Ano', odpověděl jsem. Obvykle klidná, zasněná tvář s vyholeným obočím a hlavou se ohromením zachmuřila. Mnich oněměl a ani já jsem se nezmohl na slovo. Několikrát jsem ztěžka polkl. Oba jsme byli uchváceni poutavým dějem. Když jsem se na něj upřeně podíval, nedůvěřivý výraz na jeho tváři se změnil v posvátnou bázeň. Ježíš, zakladatel křesťanství se dotkl a umyl špinavé nohy rybářů! Po krátké chvíli se opět ovládl, povstal a řekl: 'Nyní jsem pochopil podstatu křesťanství'. (5)

Slavení večeře Páně

Mezi protestanty se bohoslužba společenství nazývá „večeře Páně (1K 11,20). Někdy se také nazývá „stůl Páně (1K 10,21), „lámání chleba (srov. Sk 20,7; 2,42), (6) nebo eucharistie - což je odkaz na prvek díkučinění a požehnání při bohoslužbě (Mt 26,26.27; 1K 10,16; 11,24).

Večeře Páně musí být chvílemi radosti, ne dobou smutku. Obřad umývání nohou, který předchází večeři Páně je příležitostí pro sebezpytování, vyznání hříchů, urovnání sporů a odpuštění. Tím, že věřící přijali ujištění o očištění Kristovou krví, jsou připraveni vstoupit do zvláštního společenství s Bohem. Ke stolu Páně přicházejí s radostí, protože je ozařuje světlo spásy; nestojí ve stínu kříže, jsou připraveni oslavovat Kristovo vykupitelské vítězství.



Význam večeře Páně. Večeře Páně nahrazuje velikonoční slavnost staré smlouvy. Velikonoční svátek se naplnil, když Kristus, velikonoční Beránek, obětoval svůj život. Před svou smrtí Kristus ustanovil nový obřad - velkou slavnost duchovního Izraele nové smlouvy. Proto kořeny většiny symbolů večeře Páně sahají až ke slavení velikonoc.

1. Připomínka vysvobození z hříchu. Stejně jako velikonoční svátky připomínaly Izraelskému národu vysvobození z otroctví v Egyptě, tak i večeře Páně připomíná vysvobození z duchovního Egypta, z otroctví hříchu.

Krev velikonočního beránka, kterou byly pomazány veřeje a nadpraží domu, chránila obyvatele před smrtí; masité jídlo jim dalo sílu utéci z Egypta (Ex 12,3-8). Stejně tak i Kristova oběť osvobozuje od smrti; věřící jsou zachráněni tím, že mají podíl na jeho těle a krvi (J 6,54). Večeře Páně zvěstuje, že Kristova smrt na kříži nám dává spasení, odpuštění a je zárukou věčného života.

Ježíš řekl: „To čiňte na mou památku. (1K 11,24) Tento obřad klade důraz na prvek zástupnosti v Kristově oběti. Ježíš prohlásil: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. (1K 11,24; srov. Iz 53,4-12) Nevinný na kříži zastoupil viníka a Spravedlivý zaujal místo nespravedlivého. Tento ušlechtilý čin uspokojil požadavky zákona, který vyžaduje smrt hříšníka; poskytl odpuštění, pokoj a ujištění věčného života pro toho, kdo činí pokání. Kříž odstranil naše odsouzení a nabízí nám roucho Kristovy spravedlnosti a moc zvítězit nad zlem.

a) Chléb a plod vinné révy. Ježíš, když o sobě zjevoval pravdu, používal mnoho obrazných vyjádření. Řekl: „já jsem dveře (J 10,9), „já jsem cesta (J14,6), „já jsem pravý vinný kmen (J 15,1), „já jsem chléb života (J 6,35). Není možné tato vyjádření brát doslovně, protože Kristus není přítomen v každých dveřích, cestě nebo vinné révě. Jedná se o obrazné vyjádření hlubších pravd.

Ve chvíli, kdy Ježíš zázračně nasytil pět tisíc lidí, odhalil hlubší význam svého těla a krve. Ježíš jako pravý chléb říká: „Chléb z nebe vám nedal Mojžíš; pravý chléb z nebe vám dává můj Otec. Neboť Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu. Řekli mu: 'Pane, dávej nám ten chléb stále!' Ježíš jim řekl: 'Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.' (J 6,32-35) Nabízí své tělo a krev, aby uspokojil hlad a žízeň našich nejvnitřnějších potřeb a tužeb (J 6,50-54).

Velikonoční chléb, který Ježíš jedl i víno, které pil, bylo nekvašené. (7) Kvas (kvasnice), který způsobuje, že chléb kyne, byl považován za symbol hříchu (1K 5,7.8) a nemohl tedy představovat Beránka „bez vady a bez poskvrny (1Pt 1,19). (8) Pouze nekvašený chléb mohl znázorňovat Kristovo bezhříšné tělo. Stejně i nezkažený plod vinné révy - nekvašené víno - náležitě symbolizuje neposkvrněnou dokonalost očištění Spasitelovou krví. (9)

b) Jedení a pití. „Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. (J 6,53.54) Jíst Kristovo tělo a pít Kristovu krev, to je symbolické vyjádření pro přijetí Slova Božího, prostřednictvím kterého udržují věřící spojení s nebesy a mohou žít duchovním životem. Ježíš řekl: „Slova, která jsem k vám mluvil, jsou duch a jsou život. (J 6,63) „Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst. (Mt 4,4)

Věřící se sytí Kristem - chlebem života - tím, že přijímají Slovo života, Bibli. V tomto Slově přijímají Kristovu životodárnou moc. Při večeři Páně se také sytíme Kristem, protože skrze Ducha svatého přijímáme jeho Slovo. Z tohoto důvodu každé slavení večeře Páně doprovází i kázání Božího slova. Protože si vírou přivlastňujeme požehnání Kristovy smírné oběti, znamená tento obřad mnohem víc než pouhou vzpomínkovou večeři. Účast na této slavnosti nás v životě posiluje na základě Kristovy povzbuzující moci, která dává život a radost. Stručně řečeno, tato symbolika ukazuje, že „jsme závislí na Kristu v duchovním životě tak, jako jsme závislí na jídle a pití ve fyzickém životě . (10)

Během večeře Páně „děkujeme za kalich (1K 10,16). To znamená, že stejně jako Kristus „vzdal díky za kalich (Mt 26,27), tak i my vyjadřujeme vděčnost za Ježíšovu krev.

2. Sborové společenství s Kristem. V rozděleném světě plném sporů přispívá naše společná účast na těchto slavnostech k jednotě a pevnosti církve, která ukazuje na skutečné společenství s Kristem a mezi sebou navzájem. Pavel zdůrazňoval toto společenství, když řekl: „Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu. (1K 10,16.17)

„To je narážka na to, že chléb se při večeři Páně láme na mnoho kousků, které jí věřící. A jako všechny tyto kousky pochází ze stejného bochníku, tak všichni věřící, kteří mají účast na večeři Páně, jsou sjednoceni v Kristu, jehož obětované tělo je znázorněno rozlomeným chlebem. Tím, že se tohoto obřadu účastní křesťané společně, veřejně vyznávají, že jsou sjednoceni a že patří do velké rodiny, jejíž hlavou je Kristus. (11)

Všichni členové církve by se měli účastnit této svaté večeře, protože právě v ní se prostřednictvím Ducha svatého „setkává Kristus se svým lidem a dodává mu sílu svou přítomností. Srdce a ruce těch, kteří přisluhují, mohou toho být nehodné, přesto je Kristus přítomen, aby sloužil svým dítkám. Všem, kdo přicházejí s vírou upřenou na Krista, se dostane hojnosti požehnání. Všichni, kdo zanedbávají tyto příležitosti skýtající božské výsady, utrpí ztrátu. O takových je možno právem říci : 'I vy jste čisti, ale ne všichni.' (J 13,11) (12)

Při stolu Páně prožíváme nejsilnější a nejhlubší vědomí společenství. Zde se všichni setkáváme na stejné úrovni, právě zde jsou odstraněny všechny dělící bariéry. Zde si uvědomujeme, že i když je ve společnosti mnoho věcí, které nás rozdělují, v Kristu máme všechno co potřebujeme k tomu, abychom byli sjednoceni. Když se Ježíš se svými učedníky dělil o kalich, svěřil jim novou smlouvu a řekl: „Pijte z něho všichni. Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů. (Mt 26,27.28; srov. L 22,20) Tak jako byla stará smlouva potvrzena krví obětních zvířat (Ex 24,8), tak byla nová smlouva potvrzena krví Kristovou. Při tomto obřadu věřící obnovují svůj slib věrnosti svému Pánu a znovu uznávají, že jsou součástí úžasné smlouvy, ve které se Bůh v Ježíši Kristu spojil s lidstvem. Tím, že se věřící stali součástí této smlouvy, mají důvod k oslavě. Tak je večeře Páně jak připomínkou, tak i poděkováním za zpečetění věčné smlouvy milosti. Přijatá požehnání jsou přímo úměrná víře jejich účastníků.

3. Očekávání druhého příchodu. „Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. (1K 11,26) Večeře Páně překlenuje dobu, která uplynula mezi Golgotou a druhým příchodem. Propojuje kříž s Božím královstvím. Spojuje „již a „ještě ne , které je středem novozákonního pohledu na svět. Spojuje Spasitelovu oběť a druhý příchod - spasení zajištěné a spasení dovršené. Prohlašuje, že Kristus je přítomen skrze svého Ducha, a to až do té doby než přijde viditelně.

Kristův slib „nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu s vámi pít kalich nový v království svého Otce (Mt 26,29), je prorockou předpovědí. Zaměřuje naši víru na budoucí oslavu večeře Páně s naším Spasitelem v Božím království. Tato příležitost bude velkou slavností „svatby Beránkovy (Zj 19,9).

V přípravě na tuto událost Kristus radil: „Buďte připaveni a vaše lampy ať hoří. Buďte jako lidé, kteří čekají na svého Pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, až přijde a zatluče na dveře. Blaze těm služebníkům, které Pán, až přijde, zastihne bdící. Amen, pravím vám, že se opáše, posadí je ke stolu a sám je bude obsluhovat. (L 12,35-37)

Kristus bude slavit večeři spolu se svými následovníky shromážděnými kolem slavnostně prostřeného stolu - stejně jako ji slavil v Jeruzalémě. Tak dlouho čekal na tuto příležitost a nyní je všechno připraveno. Vstává ze svého trůnu a jde, aby sloužil. Všechny naplní úžas. Necítí se hodni toho, aby jim Kristus sloužil. Protestují slovy: „My budeme sloužit! Ale Kristus na tom tiše trvá a žádá je, aby se posadili.

„Nikdy nebyl Kristus na zemi větším než při této památné příležitosti večeře Páně, když se postavil na místo služebníka, a tak pokořil sám sebe. Nikdy nebude Kristus v nebesích větším než když bude sloužit svatým. (13) Večeře Páně ukazuje na vyvrcholení očekávání, na radost z budoucí slávy, která bude vycházet z osobního společenství s Kristem v jeho věčném království.



Předpoklady pro účast. Pro křesťanskou víru mají význam dva velké obřady - křest a večeře Páně. První je branou do církve a z druhého obřadu mají užitek ti, kdo již členy církve jsou. (14) Ježíš ji vysluhoval pouze svým učedníkům. Večeře Páně je proto určena věřícím křesťanům. Děti se zpravidla neúčastní tohoto obřadu, pokud nejsou pokřtěné. (15)

Písmo nabádá věřící, aby tento obřad slavili s náležitou úctou k Pánu. Protože ten, kdo „by jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně (1K 11,27). „Nehodně znamená „buď nevhodné chování (viz 1K 11,21) nebo nedostatek živé činné víry v Kristovu smírnou oběť. (16) Takové jednání je projevem neúcty k Pánu a může být považováno za odmítnutí Spasitele, a tím za spoluvinu s těmi, kdo ho ukřižovali. Nehodná účast se Bohu nelíbí. Ten, kdo jí a pije nehodně, jí a pije „odsouzení, protože nerozpoznává, že jde o tělo Páně (1K 11,29). Nedokáže rozlišit mezi obyčejnou stravou a mezi posvěcenými znameními, které symbolizují Kristovu smírnou smrt. „Věřící nemusí tento obřad považovat pouze za vzpomínkovou slavnost historické události. Je vzpomínkou, ale znamená také mnohem víc. Ukazuje cenu, kterou Bůh zaplatil za hřích i to, jak mnoho je člověk svému Spasiteli zavázán. Je to také prostředek, který věřícímu stále připomíná jeho povinnost veřejně svědčit o své víře ve smírnou smrt Syna Božího. (17)

Ve světle těchto napomenutí radí apoštol Pavel věřícímu: „Nechť každý sám sebe zkoumá ještě dříve, než se účastní večeře Páně (1K 11,28). Před tím by měl totiž každý s modlitbou zkoumat svou křesťanskou zkušenost, vyznat své hříchy a obnovit narušené vztahy.

Zkušenost adventních průkopníků ukazuje jakým požehnáním se takové zkoumání může stát: „Když nás ještě bylo jen málo, večeře Páně se slavila při nejvhodnější příležitosti. V pátek před tím, každý člen usiloval o to, aby odstranil vše, co by ho oddělovalo od jeho bratří a od Boha. Věřící důkladně zkoumali svá srdce, upřímně se modlili o to, aby jim Bůh zjevil skrytý hřích; vyznávali nepoctivost v obchodování, nerozumná a ukvapeně vyslovená slova a oblíbené hříchy. Pán se k nám přiblížil a my jsme byli posíleni a velmi povzbuzeni. (18)

Toto zkoumání je osobní záležitostí. Ostatní ho nemohou udělat za nás, protože kdo může číst v srdci nebo rozlišit plevel od pšenice? Kristus, náš příklad, odmítl při večeři Páně výlučnost. Ačkoli otevřený hřích vylučuje člověka od účasti (1K 5,11), Ježíš sám stoloval s Jidášem, který byl navenek jeho učedníkem, ale vnitřně zloděj a zrádce.

To, co člověka činí způsobilého účastnit se večeře Páně je stav srdce - plné odevzdání se Kristu, víra v jeho oběť, ne členství v nějaké konkrétní církvi. Z toho vyplývá, že věřící křesťané ze všech církví se mohou účastnit večeře Páně. Všichni jsou pozváni často slavit tento velký svátek nové smlouvy; svou účastí mohou totiž svědčit o přijetí Krista jako osobního Spasitele. (19)



Poznámky:

1. Viz Robert Odom, „The First Celebration of the Ordinance of the Lord—s House , Ministry, leden 1953, str. 20; E. Whiteová, Touha věků, str. 453-456.

2. Tamtéž, str. 458-459.

3. Mezi křtem a večeří Páně existuje určitý vztah. Ke křtu dochází před vstupem do církve, protože umývání nohou slouží těm, kteří jsou již členy církve. Během tohoto obřadu můžeme důkladně uvažovat o svém křestním slibu.

4. Viz C. Mervyn Maxwell, „A Fellowship of Forgiveness , Review and Herald, 29. červen 1961, str. 6, 7.

5. Jon Dybdahl, Missions: A Two-Way Street (Boise, ID: Pacific Press, 1986), str. 28.

6. Ačkoli se všeobecně chápe, že v Sk 20,7 je tento výraz odkazem na slavení večeře Páně, netýká se výhradně tohoto obřadu. V L 24,35 se toto vyjádření vztahuje na běžné denní jídlo.

7. Za předpokladu, že lidé v biblických dobách nemohli uchovat hroznovou šťávu delší dobu v teplém izraelském podnebí, tj. od doby sbírání hroznů až do slavení velikonoc na jaře, se považuje za samozřejmé, že židé pili při slavení velikonoc kvašené víno. Taková domněnka je nepodložená. Ve starověkém světě se ovocné šťávy pomocí nejrůznějších metod uchovávaly po značně dlouhou dobu v nekvašeném stavu. Jedna z metod spočívala v tom, že se hroznová šťáva vařením zahušťovala na sirup. Když se uchovávala na chladném místě, pak tato koncentrovaná šťáva nezkvasila. Pouhým rozředěním vodou vzniklo nealkoholické „sladké víno . Viz William Patton, Bible Wines - Laws Fermentation (Oklahoma City, OK: Sane Press, nedatováno), str. 24-41; viz také C. A. Christoforides, „More on Unfermented Wine , Ministry, duben 1955, str. 34; Lael O. Caesar, „The Meaning of Yayin in the Old Testament (nepublikovaná disertace, Andrews University, 1986), str. 74-77; E. Whiteová, Touha věků, str. 461, 462. Víno používané o velikonocích mohlo být také vyrobeno ze sušených hroznů (F. C. Gilbert, Practical Lessons From the Experience of Israel for the Church of To-day [Nashville, TN: Southern Publ. Assn., vydání z r. 1972], str. 240, 241).

8. V tomto světle není bezvýznamné, že se Kristus vyhnul použití obvyklého výrazu pro víno (řecky oinos), ale používá vyjádření „plod vinné révy (Mk 14,25). Zatímco oinos se může vztahovat na víno kvašené stejně jako na nekvašené, výraz plod vinné révy se týká čisté hroznové šťávy - vhodný symbol Kristovy krve, protože Kristus sám sebe nazýval „pravým vinným kmenem (J 15,1).

9. Kvasinky také způsobují zkvašení hroznové šťávy. Kvasinky, které jsou volně přenášeny vzduchem nebo hmyzem přilnou na voskový povrch hroznů. Lisováním hroznů se kvasinky smíchají se šťávou. Při pokojové teplotě se pak rychle množí a víno kvasí. (Viz Martin S. Peterson, Arnold H. Johnson, vyd., Encyclopedia of Food Technology [Westport, CT: Avi Publishing Co., 1974], sv. 3, str. 878).

10. R. Rice, Reign of God, str. 303.

11. SDA Bible Commentary, rev. vyd., sv. 6, str. 746.

12. E. Whiteová, Touha věků, str. 464, 465; srov. str. 467.

13. M. L. Andreasen, „The Ordinances of the Lord—s House , Ministry, leden 1947, str. 44, 46.

14. Srov. E. Whiteová, Evangelism (Washington, D. C.: Review and Herald, 1946), str. 273.

15. Viz např. Frank Holbrook, „For Members Only? Ministry, únor 1987, str. 13.

16. SDA Bible Commentary, rev. vyd., sv. 6, str. 765.

17. Tamtéž.

18. E. Whiteová, Evangelism, str. 274; srov. SDA Bible Commentary, rev. vyd., sv. 6, str. 765.

19. Bible neurčuje, jak často by se měla večeře Páně slavit (viz 1K 11,25.26). Adventisté následovali praxi mnoha protestantů a slaví tento obřad čtyřikrát ročně. „První adventisté přijali tento čtvrtletní plán, protože měli dojem, že při častějším slavení večeře Páně by vzniklo nebezpečí formálnosti a lidé by si přestali uvědomovat vážnost bohoslužby. Zdá se, že toto řešení je střední cestou mezi slavením večeře Páně příliš často a mezi slavením večeře Páně po dlouhé době, např. jednou za rok. (W. E. Read, „Frequency of the Lord—s Supper , Ministry, duben 1955, str. 43).

|Zpět| |Hlavní menu|