SOBOTA

Adventisté sedmého dne věří...
Dobrotivý Stvořitel po šesti stvořitelských dnech odpočinul sedmého dne a ustanovil sobotu pro všechny lidi jako památku stvoření. Čtvrté přikázání Božího nezměnitelného zákona vyžaduje zachovávání sedmého dne jako dne odpočinku, bohoslužby a služby v souladu s učením a konáním Ježíše Krista, Pána soboty. Sobota je dnem radostného společenství s Bohem a mezi věřícími navzájem. Je symbolem našeho vykoupení v Kristu, znamením našeho posvěcení, znakem naší oddanosti i předzvěstí věčné budoucnosti v Božím království. Sobota je trvalým znamením věčné smlouvy mezi Bohem a jeho lidem. Radostné zachovávání tohoto posvátného času od večera do večera (od západu do západu slunce) je oslavou Boha a jeho stvořitelských i vykupitelských činů. Základní věroučné výroky, 19

SOBOTA

Bůh s Adamem a Evou společně procházeli jejich rajským domovem. Byl nepopsatelně nádherný. Když v pátek, šestého dne stvoření, zapadalo slunce a na nebi se začaly objevovat první hvězdy, „Bůh viděl, že všechno co učinil, je velmi dobré (Gn 1,31). Tak byla Bohem dokončena „nebesa i země se všemi svými zástupy (Gn 2,1).

Ale i když byl svět, který právě dokončil nepředstavitelně nádherný, tím největším darem, který Bůh nově stvořenému páru mohl dát, byla přednost osobního vztahu s ním. Tak jim dal sobotu, den zvláštního požehnání, přátelství a společenství se Stvořitelem.

Sobota v Bibli

Sobota má ústřední význam v našem uctívání Boha. Jako památník stvoření prozrazuje důvod, proč máme Boha uctívat: On je Stvořitel a my jsme jeho stvoření. „Sobota tedy základem bohoslužby Bohu, protože nás o této pravdě učí tím nejpůsobivějším způsobem. Tento pravý základ uctívání Boha, ne pouze v sedmý den, nýbrž neustále, je možné najít v rozdílu mezi Stvořitelem a jeho stvořením. Tato významná pravda nemůže být zastaralá a nesmí se na ni nikdy zapomenout. (1) Bůh ustanovil sobotu ještě před stvořením lidí, aby tuto pravdu stále připomínala.

Sobota při stvoření. Sobota k nám přichází z bezhříšného světa. Je zvláštním Božím darem, který lidstvu umožňuje již tady na zemi prožívat nebeskou skutečnost. Sobota byla ustanovena třemi rozdílnými Božími činy:

1. Bůh v sobotu odpočinul. Sedmého dne Bůh „odpočinul a oddechl si (Ex 31,17), přesto neodpočíval proto, že by to potřeboval (Iz 40,28). Sloveso „odpočinul , šabat doslova znamená „přestat v pracovní činnosti (viz Gn 8,22). „Boží odpočinek nebyl výsledkem vyčerpání nebo únavy; byl ukončením předchozí práce. (2)

Bůh odpočinul, protože očekával, že i lidé budou odpočívat; dal lidem příklad, který měli následovat (Ex 20,11).

Jestliže Bůh dokončil stvoření šestého dne (Gn 2,1), co je v Bibli myšleno tím, že Bůh dokončil své dílo sedmého dne (Gn 2,2)? Bůh dokončil stvoření nebe a země v šesti dnech, ale chtěl ještě ustanovit sobotu. Vytvořil ji tak, že v sobotu odpočinul. Sobota byla vrcholným zakončením jeho díla.

2. Bůh sobotu požehnal. Bůh sobotu nejenom učinil, on ji také požehnal. „Požehnání sedmého dne naznačuje, že právě proto byla vyhlášena za zvláštní předmět Boží přízně, za den, který Božímu stvoření přinese požehnání. (3)

3. Bůh sobotu posvětil. Posvětit nějakou věc znamená, učinit ji posvátnou nebo svatou, nebo ji oddělit jako svatou či určenou ke svatému účelu; zasvětit ji. Je možné posvětit lid, určité místo (jako svatyně, chrám nebo církev) nebo čas (svaté dny). To, že Bůh posvětil sedmý den znamená, že tento den je svatý, že ho Bůh oddělil pro vznešený účel - má obohacovat vztah člověka s Bohem.

Bůh požehnal a posvětil sedmý den, protože v tento den odpočinul od všeho svého díla. Bůh ho požehnal a posvětil pro lidstvo, ne pro sebe samotného. Je to jeho osobní přítomnost, která sobotě dává Boží požehnání a posvěcení.

Sobota u Sínaje. Události, které následovaly po odchodu Izraele z Egypta, ukazují, že Izraelci do značné míry ztratili sobotu ze zřetele. Tvrdé podmínky otroctví velice ztěžovaly zachovávání soboty. Brzy po té, co dosáhli svobody, jim Bůh prostřednictvím zázraků padání many a prohlášením Deseti přikázání důrazně připomenul jejich povinnost zachovávat sedmý den, sobotu.

1. Sobota a mana. Měsíc před tím, než Bůh ze Sínaje vyhlásil zákon, Bůh zaslíbil lidu ochranu před nemocemi, a to za předpokladu, že budou důsledně „naslouchat jeho přikázáním a dbát na všechna jeho nařízení (Ex 15,26; Gn 26,5). Brzy po té, co Bůh učinil tento slib, jim také připomenul posvátnost soboty. Prostřednictvím zázraku many je Bůh konkrétním způsobem učil, jakou důležitost připisuje jejich odpočinku v sedmý den.

Každý den dal Bůh Izraelitům tolik many, kolik ten den potřebovali. Nemuseli nic uschovávat na další den. Pokud by ji schovali, zkazila by se (Ex 16,4.16-20). Šestého dne měli nasbírat dvakrát víc než obvykle, aby měli dostatek many na oba dva dny. Bůh je tak učil, že šestý den je dnem přípravy a také jim objasnil, jak je třeba sobotu zachovávat. Bůh řekl: „Zítra je slavnost odpočinutí, Hospodinův svatý den odpočinku. Co je třeba napéci, napečte, a co je třeba uvařit, uvařte. A vše, co přebývá, uložte a opatrujte do rána. (Ex 16,23) Pouze šestého dne mohla být mana uschována aniž by se zkazila (Ex 16,24). Slovy, jež připomínala znění čtvrtého přikázání, Mojžíš řekl: „Šest dní budete sbírat, ale sedmý den je den odpočinku. Ten den nebude nic padat. (Ex 16,26)

Po čtyřicet let, po více než 2000 sobot, které Izraelité prožili na poušti, jim zázrak padání many připomínal cyklus šesti dní práce a sedmého dne odpočinku.

2. Sobota a zákon. Bůh vložil sobotní přikázání do středu Desatera. Tam je napsáno:

„Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe a zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý. (Ex 20,8-11)

Všechna přikázání Desatera jsou velmi důležitá a žádné z nich se nesmí zanedbávat (Jk 2,10), přesto Bůh přikázání o sobotě odlišil od všech ostatních. Přikázal o něm „pamatuj , aby lidstvo varoval před nebezpečím, že zapomene na její význam.

Slova, kterými toto přikázání začíná - „Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý - ukazují, že sobota nebyla ustanovena až na Sínaji. Tato slova naznačují, že vznikla již dříve - vlastně při stvoření, jak ukazuje zbývající část tohoto přikázání. Božím záměrem bylo, abychom sobotu zachovávali jako památník stvoření. Vymezuje čas pro odpočinek a bohoslužbu a vede nás tak k přemýšlení o Bohu a jeho díle.

Jako památník stvoření byla sobota lékem proti modloslužbě. Bůh nám připomíná, že stvořil nebe a zemi a to ho odlišuje od všech falešných bohů. Zachovávání soboty se tedy stává znamením naší věrnosti pravému Bohu - znamením toho, že uznáváme jeho svrchovanost jako Stvořitele a Krále.

Přikázání o sobotě plní úlohu pečeti Božího zákona. (4) Všeobecně lze říci, že v sobě pečeť zahrnuje tři prvky: jméno vlastníka pečeti, jeho titul, jeho pravomoc. Úřední pečeti se používají k potvrzení velmi důležitých dokumentů. Dokument přebírá autoritu úředníka, který jej zapečetil. Pečeť naznačuje, že úředník tento dokument schválil a že za ním stojí veškerá moc jeho úřadu.

Mezi Deseti přikázáními je to právě přikázání o sobotě, které obsahuje důležité prvky pečeti. Je jediné z deseti, které označuje pravého Boha jménem 'Hospodin, tvůj Bůh'; udává také jeho titul: 'Ten, který učinil - Stvořitel'; uvádí i území vlády: 'nebe a země' (Ex 20,10.11). Protože pouze čtvrté přikázání ukazuje, na základě čí autority bylo Deset přikázání vydáno, „obsahuje Desatero Boží pečeť , jako důkaz jeho pravosti a závaznosti. (5)

Bůh učinil sobotu jako „připomínku nebo znamení jeho moci a autority ve světě, jenž byl neposkvrněný hříchem a vzpourou. Měla být ustanovením trvalého osobního závazku nařízeného výzvou: 'Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý.' (Ex 20,8) (6)

Toto přikázání rozděluje týden na dvě části. Bůh dal lidstvu šest dní, v kterých měl člověk „pracovat a dělat všechnu svou práci , ale sedmého dne člověk neměl „dělat žádnou práci (Ex 20,9.10). „'Šest dní', říká přikázání, je pracovních, ale 'sedmý den' je dnem odpočinku. Jedinečnost sedmého dne jako Božího odpočinku je zřejmá z úvodních slov přikázání: Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý.„ (7)

Ačkoli lidé potřebují fyzický odpočinek, aby obnovili své tělesné síly, založil Bůh své přikázání o odpočinutí v sobotu na vlastním příkladu. Protože Bůh odpočinul od svého díla v prvním týdnu existence Země, i my bychom měli odpočinout.

3. Sobota a smlouva. Stejně jako byl Boží zákon středem smlouvy (Ex 34,27), tak i sobota, která se nachází v samém středu tohoto zákona, má v této smlouvě významné místo. Bůh vyhlásil, že sobota je znamením„ mezi ním a jeho lidem, aby věděli, že já Hospodin je posvěcuji„ (Ez 20,12; srov. Ez 20,20; Ex 31,17). Proto je zachovávání soboty věčnou smlouvou„ (Ex 31,16). Právě tak jako je smlouva založena na Boží lásce k jeho lidu (Dt 7,7.8) je i sobota jako znamení této smlouvy znakem Boží lásky.„ (8)

4. Výroční soboty. Kromě týdenních sobot (Lv 23,3) bylo v Izraelském náboženském kalendáři také sedm výročních, ceremoniálních sobot. Tyto výroční soboty nebyly přímo spojeny se sobotou sedmého dne nebo s týdenním cyklem. Tyto soboty, kromě sobot Hospodinových„ (Lv 23,38, kral.), se slavily prvního a posledního dne slavnosti nekvašených chlebů, slavnosti podávání oběti, svátku troubení, Dne smíření a prvního a posledního dne svátku stánků (srov. Lv 23,7.8.21.24.25.27.28.35.36).

Protože počítání těchto sobot záviselo na počátku posvátného roku, který vycházel z lunárního kalendáře, mohly tyto soboty připadnout na kterýkoli den týdne. Když se shodovaly s týdenní sobotou, nazývaly se velký svátek„ (srov. J 19,31). Zatímco týdenní sobota byla ustanovena pro celé lidstvo na konci stvořitelského týdne, byly výroční soboty nedílnou součástí židovského systému obřadů a ceremonií ustanovených na hoře Sínaj... které ukazovaly na přicházejícího Mesiáše a jejich zachovávání přestalo platit, když Kristus zemřel na kříži.„ (9)

Sobota a Kristus. Písmo odhaluje, že Kristus byl Stvořitelem stejně jako jeho Otec (viz 1K 8,6; Žd 1,1.2; J 1,3). Byl to tedy právě Kristus, kdo oddělil sedmý den jako den odpočinku pro lidstvo.

Kristus propojuje v čase sobotu se svým vykupitelským a také stvořitelským dílem. Na základě svého JÁ JSEM„ (J 8,58; Ex 3,14) Kristus začlenil sobotu do Desatera jako mocnou připomínku každotýdenního bohoslužebného setkání se Stvořitelem. Připojil však ještě jiný důvod pro zachovávání soboty: vykoupení svého lidu (Dt 5,14.15). Takže sobota označuje ty, kdo přijali Ježíše jako Stvořitele a Spasitele.

Kristova dvojí role Stvořitele a Vykupitele objasňuje, proč prohlašoval, že Syn člověka je pánem i nad sobotou„ (Mk 2,28). S takovou autoritou mohl sobotu odstranit, pokud by chtěl, ale on to neučinil. Naopak, platnost soboty rozšířil na všechny lidi - sobota je učiněna pro člověka„ (Mk 2,27).

Kristus byl po celou dobu své pozemské služby příkladem věrnosti v zachovávání soboty. Byl to jeho obyčej (L 4,16). Jeho účast na sobotních bohoslužbách ukazuje, že uznával sobotu jako den bohoslužby.

Kristus natolik dbal na posvátnost soboty, že když mluvil o době pronásledování, která nastane po jeho nanebevstoupení, radil svým učedníkům: Modlete se, abyste se nemuseli dát na útěk v zimě nebo v sobotu.„ (Mt 24,20) To jasně ukazuje, jak poznamenává Jonathan Edwards, že i tehdy byli křesťané vázáni důsledným dodržováním soboty„. (10)

Kristovým prvním velkým činem po dokončení stvořitelského díla bylo, že odpočinul sedmého dne. Odpočinek označoval dokončení a dokonání díla. Podobně to učinil na konci své pozemské služby, když završil svůj druhý velký čin v dějinách. V pátek odpoledne, šestého dne týdne, Kristus dokončil na zemi své vykupitelské poslání. Jeho poslední slova byla: Dokonáno jest.„ (J 19,30) Písmo zdůrazňuje, že když zemřel, byl den připravování, a sobota se začínala„ (L 23,54, kral.). Po své smrti odpočinul v hrobě a tak symbolicky stvrdil dokončení svého vykoupení lidstva. (11)

Sobota tak podává svědectví o Kristově díle stvoření a vykoupení. Tím, že ji jeho následovníci zachovávají, mohou se spolu s Kristem radovat z toho, co vykonal pro lidstvo. (12)


Sobota a apoštolé. Učedníci si soboty velmi vážili. To bylo patrné při Kristově smrti. Když nastala sobota, přerušily ženy přípravy na pohřeb a v sobotu zachovaly podle přikázání sváteční klid„. Měly plán v této práci pokračovat v neděli, prvního dne v týdnu„ (L 23,56; 24,1, Petrů).

Tak jako Kristus i apoštolé zachovávali sedmý den, sobotu. Při svých misijních cestách navštěvoval Pavel v sobotu synagógy a kázal Krista (Sk 13,14; 17,1.2; 18,4). Dokonce i pohané ho pozvali, aby jim v sobotu kázal slovo Boží (Sk 13,42.44). V oblastech, kde nebyla synagóga, vyhledal místo, kdy se zpravidla konala sobotní bohoslužba (Sk 16,13). Stejně jako Kristova účast na sobotních bohoslužbách ukazovala, že uznával sedmý den jako zvlášť určený pro bohoslužbu, bylo tomu podobně i u apoštola Pavla.

Toto Pavlovo věrné zachovávání soboty stojí v ostrém protikladu k jeho přístupu k výročním ceremoniálním sobotám. Jasně prohlásil, že křesťané nejsou povinni zachovávat tyto výroční dny odpočinku, protože Kristus přibil ceremoniální zákony na kříž (viz kapitola 18). Pavel napsal: Nikdo tedy nemá právo odsuzovat vás za to, co jíte nebo pijete, nebo kvůli svátkům, kvůli novoluní nebo sobotám. To všechno je jen stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus.„ (Ko 2,16.17) Protože kontext (tohoto úryvku) se týká obřadných záležitostí, jsou soboty, o kterých se zde mluví, ceremoniálními sobotami židovských výročních svátků, 'které jsou stínem' nebo předobrazem, jenž se měl naplnit v Kristu„. (13)

Podobně i v listu Galatským apoštol Pavel protestuje proti dodržování požadavků ceremoniálního zákona. Namítá: Dodržujete ustanovení pro dny a měsíce, období a roky! Bojím se, aby úsilí, které jsem vám věnoval, nebylo nakonec nadarmo.„ (Ga 4,10.11)

Mnozí lidé mají dojem, že Jan mluvil o neděli, když prohlásil, že byl ve vytržení ducha v den Páně„ (Zj 1,10, kral.). V Bibli je sobota nicméně jediným dnem, o kterém se mluví jako o zvláštním vlastnictví Páně. Kristus prohlásil: Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha.„ (Ex 20,10) Později je nazvána můj svatý den„ (Iz 58,13). A Kristus sám sebe nazývá pánem i nad sobotou„ (Mk 2,28). Protože v Písmu jediný den, který Pán nazývá svým vlastním dnem je sobota, sedmý den, zdá se logické dojít k závěru, že den, o kterém mluví Jan, je sobota. Rozhodně však neexistuje žádný biblický text, který by naznačoval, že Jan tento výraz vztahuje na první den týdne, neděli. (14)

Nikde se v Bibli neobjevuje příkaz zachovávat nějaký jiný den týdne než sobotu. O žádném jiném dni Bible neříká, že je požehnaný a svatý. A ani Nový zákon nenaznačuje, že Bůh sobotu změnil na jiný den týdne.

Spíše naopak, Bible prozrazuje, že je Božím záměrem, aby jeho lid zachovával sobotu i ve věčnosti: Jako nová nebesa a nová země, které učiním, budou stát přede mnou, je výrok Hospodinův, tak nepohnutelně bude stát vaše potomstvo a vaše jméno. O každém novoluní, v každý den odpočinku, přijde se sklonit veškeré tvorstvo přede mnou, praví Hospodin.„ (Iz 66,22.23)


Význam soboty. Sobota má dalekosáhlý význam a je naplněna bohatým a hlubokým duchovním smyslem.

1. Trvalý památník stvoření. Jak jsme již viděli, zásadní význam, který Desatero připisuje sobotě, spočívá v tom, že připomíná stvoření světa (Ex 20,11.12). Příkaz zachovávat sobotu jako sedmý den, je neoddělitelně spojen s činem stvoření; ustanovení soboty a příkaz ji zachovávat je přímým důsledkem stvoření. A navíc, celá lidská rodina vděčí za svou existenci Božímu aktu stvoření, který sobota připomíná; povinnost podřídit se sobotnímu přikázání jako památníku Boží stvořitelské moci se vztahuje na celé lidstvo.„ (15) Strong nazývá sobotu trvalým závazkem, Bohem určeným památníkem jeho stvořitelské činnosti„. (16)

Ti, kteří sobotu zachovávají jako památník stvoření, tak činí jako výraz vděčného uznání, že Bůh je jejich Stvořitelem a jejich pravým Vládcem, že jsou dílem jeho rukou a že jsou poddáni jeho moci. Zřízení soboty mělo tudíž cele smysl vzpomínkový pro všechno lidstvo. Nebylo v něm nic nejasného a platilo neomezeně pro všechny.„ (17) Po celou dobu, kdy budeme uctívat Boha proto, že je naším Stvořitelem, bude sobota znamením a památníkem stvoření.

2. Symbol vykoupení. Když Bůh vysvobodil Izraele z otroctví v Egyptě, stala se sobota, která již byla památníkem stvoření také památníkem vysvobození (Dt 5,15). Pán zamýšlel, aby sobotní odpočinek, pokud je správně dodržován, stále člověka osvobozoval z otroctví Egypta, z otroctví, které není omezeno na nějakou zemi nebo století, ale zahrnuje každou zemi a každé období dějin. Lidé dneška musí uniknout z otroctví nenasytnosti, ziskuchtivosti a touze po moci, ze sociální nespravedlnosti, hříchu a sobectví.„ (18)

Při pohledu na kříž sobotní odpočinek vystupuje jako zvláštní symbol vykoupení. Je to památník vyjití z otroctví hříchu pod vedením Immanuela. Největší břemeno, které neseme, je pocit viny z naší neposlušnosti. Sobotní odpočinek tím, že ukazuje na Kristův odpočinek v hrobě, na odpočinek vítězství nad hříchem, nabízí křesťanům skutečnou příležitost přijmout a prožít Kristovo odpuštění, pokoj a odpočinek.„ (19)

3. Znamení posvěcení. Sobota je znamením Boží proměňující moci, znamením svatosti či posvěcení. Hospodin prohlásil: Avšak sobot mých ostříhati budete. Nebo to znamením jest mezi mnou a vámi po rodech vašich, aby známo bylo, že já jsem Hospodin, kterýž vás posvěcuji.„ (Ex 31,13, kral.; srov. Ez 20,20) Sobota je proto i znamením Boha, jež posvěcuje. Protože jsou lidé posvěcováni Kristovou krví (Žd 13,12), je sobota znamením toho, že věřící přijali pro odpuštění hříchů Kristovu krev.

Právě tak jako Bůh oddělil sobotu pro svatý účel, oddělil i svůj lid ke zvláštnímu úkolu - věřící mají být jeho svědky. Jejich společenství s Bohem v tento den vede ke svatosti; učí nespoléhat se na své vlastní možnosti, ale na Boha, který je posvěcuje.

Síla, která stvořila všechny věci, je mocí, která přetváří člověka k Božímu obrazu. Pro ty, kteří světí sobotu, je znamením posvěcení. Pravé posvěcení je soulad s Bohem, sjednocení s ním v povaze. Lze je získat poslušností těch principů, jež jsou výrazem jeho povahy. Sobota je znamením poslušnosti. Ten, kdo ze srdce zachovává čtvrté přikázání, bude zachovávat celý zákon. Je posvěcen touto poslušností.„ (20)

4. Znamení věrnosti. Věrnost Adama a Evy byla podrobena zkoušce u stromu poznání dobrého a zlého, který se nacházel uprostřed zahrady Eden. Stejně bude i lidská věrnost Bohu vyzkoušena na základě přikázání o sobotě, jež stojí uprostřed Desatera.

Písmo ukazuje, že před druhým příchodem se celý svět rozdělí do dvou skupin: na ty, kdo jsou věrní a zachovávají Boží přikázání a věrnost Ježíši„ a na ty, kdo klekají před šelmou a její sochou„ (Zj 14,12.9). V této době bude Boží pravda před světem vyvýšena a všem bude jasné, že věrné zachovávání sedmého dne, biblické soboty, je důkazem věrnosti Stvořiteli.

5. Chvíle společenství. Bůh stvořil zvířata proto, aby byla společníky lidí (Gn 1,24.25). Pro společenství na vyšším stupni Bůh stvořil muže a ženu, jednoho pro druhého (Gn 2,18-25). Ale v sobotě dal Bůh lidstvu dar, který nabízí nejvyšší formu společenství - společenství s ním. Lidé nebyli stvořeni proto, aby se pouze přátelili se zvířaty, dokonce ani ne pouze proto, aby měli společenství s druhými lidmi. Byli stvořeni pro Boha.

Právě v sobotu můžeme prožívat Boží přítomnost mezi námi. Bez soboty by vše bylo jen námahou a potem bez konce. Každý den by byl stejný, věnovaný světským záležitostem. Příchod soboty však přináší naději, radost, smysl a odvahu. Poskytuje čas pro společenství s Bohem při bohoslužbě, modlitbě, písni, studiu a uvažování o Slově i prostřednictvím zvěstování evangelia druhým. Sobota je příležitostí, kdy můžeme prožít Boží přítomnost.

6. Znamení ospravedlnění z víry. Křesťané uznávají, že nekřesťané, kteří čestně hledají pravdu, mohou být vedeni Duchem prostřednictvím osvíceného svědomí, k pochopení obecných principů Božího zákona (Ř 2,14-16). To vysvětluje, proč všechna přikázání, kromě čtvrtého, byla do určité míry dodržována i mimo křesťanství. To však neplatí o příkazu zachovávat sobotu.

Mnoho lidí vidí dobrý důvod odpočívat jeden den v týdnu. Je však pro ně velmi obtížné pochopit, proč práce, pokud se dělá v kterýkoli jiný den týdne, je správná a doporučeníhodná, ale přitom je hříchem, když se koná v sedmý den. Příroda neposkytuje žádný důvod pro zachovávání sedmého dne. Planety obíhají na svých oběžných drahách, rostliny rostou, střídá se déšť se sluncem a dobytek pracuje jako v kterýkoli jiný den. Proč by tedy lidé měli zachovávat sedmý den, sobotu? Pro křesťany existuje pouze jediný důvod a žádný jiný; ale je to důvod dostatečný: Bůh promluvil.„ (21)

Pouze na základě Božího zvláštního zjevení mohou lidé pochopit logiku v zachovávání sedmého dne. Ti, kdo zachovávají sedmý den, tak činí na základě víry a důvěry v Krista, který nařídil její zachovávání. Zachováváním soboty projevují věřící ochotu přijmout Boží vůli pro jejich život namísto toho, aby spoléhali na svůj vlastní úsudek.

Svěcením sedmého dne se věřící nesnaží dosáhnout spravedlnosti. Dodržování soboty je spíše důsledkem jejich vztahu s Kristem Stvořitelem a Vykupitelem. (22) Zachovávání soboty je plodem Kristovy spravedlnosti v ospravedlnění a posvěcení, která naznačuje, že byli vysvobozeni z otroctví hříchu a přijali jeho dokonalou spravedlnost.

Jabloň se nestává jabloní proto, že rodí jablka. Musí být nejprve jabloní, potom se teprve objeví jablka, jako přirozený výsledek. Tak opravdoví křesťané nezachovávají sobotu ani ostatních devět přikázání, aby byli spravedliví. Spíše je to přirozený důsledek spravedlnosti, o kterou se s nimi Kristus dělí. Ten, kdo zachovává sobotu tímto způsobem, není zákoníkem, protože vnější svěcení sedmého dne vyjadřuje jeho vnitřní prožitek ospravedlnění a posvěcení. Proto ten, kdo opravdově zachovává sobotu, se nezdržuje nedovolených věcí proto, aby si získal Boží přízeň, ale proto, že miluje Boha a chce prožít s Bohem to nejužší společenství.„ (23)

Zachovávání soboty ukazuje, že jsme přestali spoléhat na vlastní skutky a uvědomili jsme si, že nás může zachránit pouze Kristus. Ve skutečnosti duch pravého zachováváni soboty odhaluje nejvyšší lásku k Ježíši Kristu, Stvořiteli a Spasiteli, který z nás dělá nové lidi. To činí ze zachovávání správného dne správným způsobem znamení ospravedlnění z víry.„ (24)

7. Symbol spočinutí v Kristu. Sobota je památníkem Božího vysvobození Izraelců z Egypta, aby mohli odpočinout v pozemském Kenaanu. Tak byli vykoupení té doby odlišeni od okolních národů. Podobným způsobem je sobota znamením vysvobození od hříchu pro vejití do Božího odpočinutí, jež vykoupené odděluje od světa.

Každý, kdo vstoupil do Božího odpočinutí, ke kterému byl pozván, odpočine od svého díla, tak jako Bůh odpočinul od svého„ (Žd 4,10). Toto odpočinutí je duchovním odpočinkem, odpočinutím od našeho díla, upuštěním od hříchu. Právě do takového odpočinku Bůh volá svůj lid a symbolem tohoto odpočinku je sobota i Kenaan.„ (25)

Když Bůh dokončil své stvořitelské dílo a odpočinul sedmého dne, poskytl Adamovi a Evě příležitost odpočinout v něm samotném. A ačkoli zhřešili, nezměnil se původní záměr nabídnout tento odpočinek lidstvu. Po pádu do hříchu sobota stále připomínala tento odpočinek. Svěcení sedmého dne, soboty, svědčí nejen o víře v Boha jako Stvořitele všech věcí, ale také o víře v jeho moc proměnit život a uschopnit lidi ke vstupu do onoho věčného 'odpočinku', který Bůh původně zamýšlel dát obyvatelům této země.„ (26)

Bůh zaslíbil tento duchovní odpočinek Izraelskému národu. Navzdory tomu, že do něj nevstoupili, stále trvá Boží pozvání: Tak má Boží lid pravý sobotní odpočinek teprve před sebou.„ (Žd 4,9). Všichni, kdo touží vstoupit do tohoto odpočinku musí nejprve vírou vstoupit do Božího duchovního 'odpočinku', odpočinku duše od hříchu a od jeho vlastního úsilí o spasení„. (27)

Nový zákon vyzývá křesťany, aby neodkládali a prožili tento odpočinek milosti a víry již nyní, protože dnes„ je vhodná příležitost do něj vstoupit (Žd 4,7; 3,13). Všichni, kdo vstoupili do tohoto odpočinku - spásnou milostí přijatou na základě víry v Ježíše Krista - přestali usilovat o dosažení spravedlnosti svými vlastními skutky. Tímto způsobem se stává zachovávání sedmého dne, soboty, symbolem toho, že věřící vstoupili do odpočinku, o němž hovoří evangelium.
Pokusy změnit den bohoslužby

Protože sobota hraje významnou roli při uctívání Boha jako Stvořitele a Vykupitele, nemělo by překvapovat, že satan povede totální válku, aby zničil toto posvátné ustanovení.

Bible nikde neschvaluje změnu dne bohoslužby, který Bůh ustanovil v Edenu a potvrdil na Sínaji. Uznávají to i křesťané, kteří zachovávají neděli. Katolický kardinál James Gibbons kdysi napsal: Můžete číst Bibli od Genese až po Zjevení a nenajdete jediný řádek, jenž by schvaloval posvátnost neděle. Písmo klade důraz na svědomité zachovávání soboty.„ (28)

A. T. Lincoln, protestant, uznává: Nelze dokazovat, že samotný Nový zákon poskytuje důvod pro přesvědčení, že od vzkříšení Bůh ustanovil první den týdne, aby byl zachováván místo soboty.„ (29) A dodává: Pro toho, kdo považuje celé Desatero za závazný morální zákon je jediným důsledným jednáním stát se světitelem sedmého dne, soboty.„ (30)

Pokud neexistuje žádný biblický důkaz, že Kristus nebo jeho učedníci změnili den bohoslužby, jak tedy došlo k tomu, že místo soboty přijalo mnoho křesťanů neděli?


Vzestup svěcení neděle
Ke změně ze soboty na neděli jako dne bohoslužby došlo postupně. Před koncem druhého století neexistuje žádný důkaz, že by křesťané měli každý týden bohoslužbu v neděli. Důkazy však naznačují, že v polovině tohoto století někteří křesťané dobrovolně zachovávali neděli jako den bohoslužby, ne však jako den odpočinku. (31)

Sbor v Římě převážně tvořený křesťany z pohanů (Ř 11,13) stál v čele úsilí, které vedlo k zachovávání neděle. V Římě, hlavním městě říše, se objevily silné protižidovské nálady, které postupem času ještě sílily. Křesťané v tomto městě na tyto nálady reagovali tím, že se pokusili od Židů odlišit. Upustili od zvyklostí, jež měli s Židy společné; tak opustili zachovávání soboty a postupně se blížili k výlučnému zachovávání neděle. (32)

Od 2. do 5. století, kdy vzrůstal vliv neděle, zachovávali křesťané dále sedmý den, sobotu, téměř po celé římské říši. V 5. století napsal dějepisec Sokrates: Téměř všechny sbory na světě slaví každý týden svatá mystéria v sobotu. Přesto křesťané v Alexandrii a v Římě, na základě nějaké staré tradice to tak přestali dělat.„ (33)

Ve 4. a 5. století se mnoho křesťanů scházelo k bohoslužbě v sobotu i v neděli. Sozomen, jiný historik té doby napsal: Lidé z Konstantinopole a téměř všude se shromažďují v sobotu a také v první den týdne; tento zvyk není dodržován v Římě ani v Alexandrii.„ (34) Tyto citáty dokazují vůdčí roli Říma v přehlížení zachovávání soboty.

Proč se ti, kdo se odvraceli od zachovávání soboty rozhodli pro neděli a ne pro nějaký jiný den týdne? Hlavním důvodem bylo, že v neděli byl vzkříšen Kristus; vlastně se tvrdilo, že Kristus schválil bohoslužbu v tento den. I když se to může zdá zvláštní, ani jeden pisatel z 2. nebo 3. století necitoval jediný biblický verš jako důvod pro zachovávání neděle místo soboty. Ani Barnabáš ani Ignatius ani Justin ani Ireneus ani Tertullián ani Klement římský ani Origenes ani Cyprián ani Viktorinus ani žádný jiný autor, který žil krátce po té, kdy žil Ježíš, neznal žádný takový příkaz Ježíše Krista nebo některé části Bible.„ (35)

Popularita a vliv, který neděli propůjčovalo uctívání slunce pohanských Římanů, nepochybně přispěl ke stále vzrůstajícímu přijímání neděle jako dne bohoslužby. Uctívání slunce hrálo důležitou roli v celém starověkém světě. Bylo jednou z nejstarších složek římského náboženství„. V důsledku východních slunečních kultů od začátku 2. st. po Kr. kult Sol Invictus (nepřemožitelného slunce - pozn. překl.) se stal nejvlivnějším v Římě a v ostatních částech říše„. (36)

Toto populární náboženství ovlivňovalo ranou křesťanskou církev prostřednictvím nově obrácených věřících. Křesťané obrácení z pohanství byli stále přitahováni k uctívání slunce. O tom svědčí nejen časté odsuzování této praxe (církevními) otci, ale také odezva uctívání slunce v křesťanské liturgii.„ (37)

Ve 4. století došlo k zavedení nedělních zákonů. Nejprve byly vydány nedělní zákony, jenž měly civilní charakter a potom se objevily zákony o neděli náboženské povahy. Císař Konstantin vydal první civilní nedělní zákon 7. března 321 po Kr. S ohledem na popularitu neděle mezi pohany, kteří uctívali slunce a na vážnost, které se těšila mezi mnohými křesťany, Konstantin doufal, že prohlášením neděle za den volna, si bude moci zajistit podporu těchto dvou stran pro svou vládu. (38)

Konstantinův nedělní zákon vyjadřoval jeho minulost jako toho, kdo uctíval slunce. Zněl takto: „V ctihodný den slunce (venerabili die Solis) ať všichni soudcové a lidé bydlící ve městech odpočívají a ať jsou všechny dílny zavřeny. Na venkově však lidé, kteří pracují v zemědělství, mohou svobodně a v souladu se zákonem pokračovat ve své práci. (39)

O několik desetiletí později církev následovala tento příklad. Koncil v Laodikeji (364 po Kr.), který nebyl všeobecným koncilem, nýbrž jen koncilem římsko-katolické církve, vydal první církevní nedělní zákon. V kánonu 29 církev určila, že křesťané mají ctít neděli a „jestliže je to možné, v tento den nepracovat a zároveň odsoudila zvyk odpočívat v sobotu a nařídila, že křesťané nemají „být v sobotu (řecky sabbaton) nečinní, ale mají v tento den pracovat . (40)

V roce 538, jenž je označován za počátek proroctví o 1260 letech (viz kapitola 12), vydal římskokatolický třetí koncil v Orleansu zákon, který byl ještě tvrdší než zákon císaře Konstantina. 28. kánon tohoto koncilu říká, že v neděli by dokonce i „zemědělská práce měla být odložena stranou, aby lidem nebránila v návštěvě chrámu. (41)



Předpovězená změna. Bible prozrazuje, že zachovávání neděle jako křesťanské instituce má svůj původ v „tajemství nepravosti (2Te 2,7, kral.), které již působilo v Pavlových dnech (viz kapitola 12). Bůh zjevuje v Dn 7, že o této změně dne bohoslužby předem ví.

Danielovo vidění popisuje útok na Boží lid a jeho zákon. Útočící mocnost, představovaná malým rohem (a šelmou ve Zj 13,1-10) přináší v křesťanské církvi velké odpadnutí (viz kapitola 12). Malý roh vyrůstá ze čtvrté šelmy a po pádu Říma se stává hlavní mocností, která pronásleduje věrné (viz kapitola 18); malý roh se také pokouší „změnit doby a zákon (Dn 7,25). Tato odpadlá mocnost je velmi úspěšná při svádění většiny světa, ale na konci bude proti ní vynesen rozsudek (Dn 7,11.22.26). Během závěrečného pronásledování Bůh zasáhne ve prospěch svého lidu a vysvobodí ho (Dn 12,1-3).

Tento prorocký popis splňuje pouze jediná mocnost uvnitř křesťanství. Je pouze jediná náboženská organizace, která tvrdí, že vlastní výsadní právo měnit Boží zákony. Povšimněme si, co v průběhu dějin představitelé římsko-katolické církve tvrdili:

Kolem roku 1400 po Kr. Petrus de Ancharano prohlašoval, že „papež může měnit Boží zákon, protože jeho moc není mocí lidskou, ale Boží a jedná na zemi na místě Božím s plnou mocí svazovat a rozvazovat své ovce . (42)

Dopad tohoto udivujícího tvrzení se projevil během reformace. Luther říkal, že vodítkem v jeho životě je Písmo svaté a ne tradice církve. Jeho heslem bylo sola scriptura - „Bible a pouze Bible . Jan Eck, jeden z nejpřednějších obránců římskokatolické církve, napadl Luthera v tomto bodě, když tvrdil, že autorita církve stojí výše než autorita Bible. Oponoval Lutherovi v otázce zachovávání neděle místo biblické soboty. Eck řekl: „Písmo učí: 'Pomni na den sobotní, abys jej světil, šest dní pracovati budeš a dělati všeliké dílo své. Ale dne sedmého odpočinutí jest Hospodina Boha tvého.' atd. Přesto církev změnila sobotu na neděli na základě vlastní autority, na co ty (Luther) nemáš žádný text Písma. (43)

Na tridentském koncilu (1545-1563), který svolal papež proto, aby čelil protestantismu, znovu upozornil na tento problém Gaspare de Fosso, arcibiskup z Reggia. Řekl: „Autoritu církve nejjasněji ilustruje Písmo, protože zatímco na jedné straně (církev) Písmo doporučuje, vyhlašuje, že je božského původu a předkládá ho ke čtení... na druhé straně nařízení zákona, obsažená v Písmu, která učil Pán, přestala platit na základě stejné moci stejné autority (církve). Sobota, nejnádhernější den v zákoně byl změněn na den Páně... Toto i jiné podobné učení nepřestalo platit na základě moci Kristova učení (protože on řekl, že přišel zákon naplnit, ne ho zrušit), ale bylo změněno autoritou církve. (44)

Zastává stále církev toto stanovisko? Katolický katechismus (The Convert—s Catechism of Catholic Doctrine, vydání z roku 1977) obsahuje následující otázky a odpovědi:

„Otázka: Který den je den odpočinku?

Odpověď: Sobota je dnem odpočinku.

Otázka: Proč zachováváme neděli místo soboty?

Odpověď: Zachováváme neděli místo soboty, protože katolická církev přenesla svátek ze soboty na neděli. (45)

Ve svém bestselleru The Faith of Millions (1974) došel římskokatolický učenec John A. O—Brien k závažnému závěru: „Přestože v Bibli je výslovně uvedena sobota, ne neděle, je zvláštní, že nekatolíci, kteří prohlašují, že svou víru odvozují přímo z Bible a ne z církve, zachovávají neděli místo soboty. Ano, je to samozřejmě nedůsledné. Říká, že zvyk zachovávat neděli „spočívá na autoritě katolické církve, ne na výslovném textu Bible. Toto zachovávání zůstává památkou na matku církev, od které se nekatolické sekty odtrhly - jako chlapec utíká z domova, ale ve své kapse si stále nese obrázek své matky nebo pramen jejích vlasů. (46)

Nároky na taková práva naplňují proroctví a pomáhají rozpoznat mocnost malého rohu.

Obnovení soboty. V Iz 56 a 58 volá Bůh Izraele k reformě soboty. Bůh tím, že zjevuje nádheru budoucího shromáždění pohanů v jeho stádu (Iz 56,8), spojuje úspěch poslání záchrany se svěcením soboty (Iz 56,1.2.6.7).

Důkladně popisuje konkrétní dílo jeho lidu. Ačkoli je jejich poslání celosvětové, je zvláště zaměřeno na skupinu lidí, kteří říkají, že jsou věřící, ale ve skutečnosti opustili jeho nařízení (Iz 58,1.2). Vyjadřuje jejich poslání vůči těm, kteří věří jen formálně: „Co bylo od věků v troskách, vybudují ti, kdo z tebe vzejdou, opět postavíš, co založila minulá pokolení. Nazvou tě tím, jenž zazdívá trhliny a obnovuje stezky k sídlům. Jestliže v den odpočinku upustíš od svých pochůzek, od prosazování svých zálib v můj svatý den, nazveš-li den odpočinku rozkošným, svatý den Hospodinův přeslavným, budeš-li jej slavit tak, že se vzdáš svých cest, že přestaneš hovět svým zálibám a nepovedeš plané řeči, tu nalezneš rozkoš v Hospodinu. (Iz 58,12-14)

Poslání duchovního Izraele je obdobou poslání starého Izraele. Boží zákon byl porušen, když moc malého rohu změnila sobotu. Právě tak jako měla být v Izraeli obnovena pošlapaná sobota, tak i v moderní době má být Bohem ustanovená sobota obnovena a trhliny ve zdi Božího zákona zazděny. (47)

Je to hlásání poselství ze Zj 14,6-12 ve spojení s věčným evangeliem, které koná tuto práci obnovy a vyvýšení zákona. A právě zvěstování tohoto poselství je posláním Boží církve v době druhého příchodu (viz kapitola 12). Toto poselství probudí svět a každého člověka pozve k tomu, aby se připravil na soud.

Formulace výzvy ke klanění se Stvořiteli, který „učinil nebe, zemi, moře i prameny vod (Zj 14,7), je přímým odkazem na 4. přikázání Božího věčného zákona. To, že se objevuje v tomto závěrečném varování, potvrzuje, že Bohu zvláště záleží na tom, aby jeho tolik zapomenutá sobota byla před druhým příchodem obnovena.

Hlásání tohoto poselství urychlí konflikt, jenž obsáhne celý svět. Hlavní spornou otázkou bude poslušnost Božího zákona a zachovávání soboty. Tváří v tvář tomuto sporu se bude muset každý rozhodnout, zdali bude zachovávat Boží přikázání nebo lidská nařízení. Toto poselství vzbudí lid, který bude zachovávat přikázání Boží a bude mít víru Ježíšovu. Ti, kteří ho odmítnou, nakonec přijmou cejch šelmy (Zj 14,9.12; viz kapitola 12).

Aby mohl Boží lid úspěšně splnit toto poslání - vyvýšit Boží zákon - a dodržovat jeho zanedbávanou sobotu, bude muset dát důsledný a laskavý příklad zachovávání soboty.


Zachovávání soboty

Abychom naplnili výzvu „pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý (Ex 20,8), musíme na sobotu myslet během týdne a udělat všechny nezbytné přípravy, abychom ji zachovávali tak, aby se to Bohu líbilo. Musíme dbát na to, abychom během týdne nevyčerpali svou sílu natolik, že bychom nebyli schopni zapojit se do bohoslužby v sobotu.

Protože je sobota dnem zvláštního společenství s Bohem, ve kterém jsme pozváni k tomu radostně oslavovat jeho milostivé skutky stvoření a vykoupení, je důležité, abychom se vyhnuli všemu, co by snižovalo její svatou atmosféru. Bible upřesňuje, že bychom neměli konat žádnou světskou práci (Ex 20,10), měli bychom se vyhnout jakékoli práci, kterou si vyděláváme na živobytí i obchodním jednáním (Neh 13,15-22). Boha je možné uctít tím, že se vzdáme „svých cest , že přestaneme „hovět svým zálibám a nepovedeme „plané řeči (Iz 58,13). Pokud se v tento den budeme věnovat vlastním zálibám, pokud se zapojíme do světských zájmů, rozhovorů a myšlenek nebo budeme sportovat - to vše odvrací pozornost od společenství s naším Stvořitelem a narušuje posvátnost soboty. (48) Náš zájem zachovávat sobotu by se měl vztahovat i na ty, nad kterými máme určitou pravomoc - na naše děti, na ty, kdo pro nás pracují a dokonce i na naše hosty a zvířata (Ex 20,10) - aby se i oni mohli radovat z požehnání, jež sobota přináší.

Sobota začíná západem slunce v pátek večer a končí západem slunce v sobotu večer (viz Gn 1,5; srov. Mk 1,32). (49) Písmo nazývá den před sobotou (pátek) dnem přípravy (Mk 15,42) na sobotu, aby nic nenarušilo její posvátnost. V tento den by se mělo připravit i jídlo na sobotu, aby během posvátných hodin mohli od své práce odpočinout i ti, kdo ho připravují (viz Ex 16,23; Nu 11,8).

Když se blíží posvátné chvíle soboty, je dobré, když se členové rodiny nebo skupina věřících sejde těsně před západem slunce ke zpěvu, modlitbám a čtení Božího slova, aby tak pozvali Ducha Kristova mezi sebe jako vítaného hosta. Podobně by měli zakončit sobotní den tím, že se ke konci soboty sejdou k bohoslužbě a budou prosit o Boží přítomnost a vedení pro následující týden.

Pán vyzývá věřící, aby ze soboty učinili den rozkošný (Iz 58,13). Jak toho lze dosáhnout? Pouze tak, že budou následovat příklad Krista, Pána soboty. Pak mohou vždy doufat, že prožijí skutečnou radost a uspokojení, které pro ně Bůh v tento den připravil.

Kristus pravidelně Boha uctíval v sobotu, účastnil se bohoslužeb a zvěstoval Boží poselství (Mk 1,21; 3,1-4; L 4,16-27; 13,10). Kristus však v sobotu činil mnohem víc. Setkával se s lidmi (Mk 1,29-31; L 14,1), trávil čas v přírodě (Mk 2,23) a konal skutky milosrdenství. Když to bylo možné, uzdravoval nemocné a postižené (Mk 1,21-31; 3,1-5; L 13,10-17; 14,2-4; J 5,1-15; 9,1-14).

Když byl kritizován za to, že zmírňoval lidské utrpení, Ježíš odpověděl: „Je dovoleno v sobotu činit dobře. (Mt 12,12) Tím, že v sobotu uzdravoval, ji ani neporušil ani nezrušil. Přesto odstraňoval tíživá nařízení, která překrucovala význam soboty jako Božího nástroje duchovního osvěžení a radosti. (50) Božím záměrem bylo, aby sobota sloužila pro duchovní obohacení lidstva. Činnost, jež obohacuje společenství s Bohem je správná, ale to, co odvádí pozornost od jejího smyslu, je nevhodné.

Pán soboty zve všechny lidi, aby následovaly jeho příklad. Pro ty, kdo přijmou jeho výzvu, bude sobota radostí a duchovním svátkem - předzvěstí nebe. Objeví, že „sobotu Bůh určil k tomu, aby zabránil duchovní ztrátě odvahy. Týden po týdnu povzbuzuje sedmý den naše svědomí a ujišťuje nás, že navzdory našemu nedokonalému charakteru můžeme být dokonalí v Kristu. Jeho vítězství na Golgotě se považuje za naše smíření. Vstupujeme do jeho odpočinku. (51)


Poznámky:

1. John N. Andrews, History of the Sabbath, 2. rozšířené vyd. (Battle Creek, MI: Seventh-day Adventist Publishing Assn., 1873), 3. rozšířené vyd., str. 575.

2. SDA Bible Commentary, rev. vyd., sv. 1, str. 220.

3. Tamtéž.

4. J. L. Shuler, God—s Everlasting Sign (Nashville: Southern Pub. Assn., 1972), str. 114-116; M. L. Andreason, The Sabbath (Washington, D. C.: Review and Herald, 1942), str. 248; Wallenkampf, „The Baptism, Seal, and Fullness of the Holy Spirit (nepublikovaný rukopis), str. 48; E. Whiteová, Patriarchové a proroci, str. 222, 223; E. Whiteová, Vítězství lásky Boží, str. 437, 455.

5. E. Whiteová, Patriarchové a proroci, str. 222.

6. Wallenkampf, „Baptism, Seal, and the Fullness of the Holy Spirit , str. 48.

7. SDA Bible Commentary, rev. vyd., sv. 1, str. 605.

8. „Sabbath , SDA Encyclopedia, rev. vyd., str. 1239.

9. „Sabbath, Annual , tamtéž, str. 1265.

10. Jonathan Edwards, The Works of President Edwards (New York: Leavitt Allen, 1852, přetisk Worchesterského vyd.), sv. 4, str. 622. Puritáni považovali neděli za křesťanskou sobotu.

11. Je zajímavé, že sobota, v kterou Kristus odpočinul v hrobě, byla oním „velkým svátkem - protože sobota byla zároveň sedmým dnem týdne a první sobotou týdne nekvašených chlebů. V jaký den vyvrcholilo vykoupení! Slova „je to dobré vyslovená při stvoření se spojují se zvoláním „je dokonáno vysloveném při vykoupení, když Původce a Dokonavatel opět odpočívá při dokončení.

12. Samuele Bacchiocchi, Rest for Modern Man (Nashville: Southern Pub. Assn., 1976), str. 8, 9.

13. „Sabbath , SDA Encyclopedia, rev. vyd., str. 1244. Viz také SDA Bible Commentary, rev. vyd., sv. 7, str. 205, 206; srov. E. Whiteová, „The Australia Camp Meeting , Review and Herald, 7. leden 1896, str. 2.

14. Viz SDA Bible Commentary, rev. vyd., sv. 7, str. 735, 736; srov. E. Whiteová, Skutky apoštolů, str. 380.

15. „Sabbath , SDA Encyclopedia, rev. vyd., str. 1237.

16. A. H. Strong, Systematic Theology, str. 408.

17. E. Whiteová, Patriarchové a proroci, str. 24.

18. Samuele Bacchiocchi, Rest for Modern Man, str. 15.

19. Tamtéž, str. 19.

20. E. Whiteová, Svědectví, sv. 6, str. 350.

21. Andreasen, Sabbath, str. 25.

22. Legalizmus může být definován jako „pokus získat spasení vlastním úsilím. Je to přizpůsobení se zákonu a určitým obřadům jako prostředku ospravedlnění před Bohem. To však není správné, protože ze skutků zákona 'nebude před ním nikdo ospravedlněn'„ (Ř 3,20). (Shuler, God—s Everlasting Sign, str. 90). Shuler dále pokračuje: Ti, kteří odsuzují zachovávání soboty jako legalizmus, by měli uvažovat nad následující věcí: Jestliže znovuzrozený křesťan neuctívá falešné bohy a ctí Boha podle 1. a 3. přikázání, staví se tím proti spasení z milosti? Je čistota, čestnost a věrnost, jak říká sedmé, osmé a deváté přikázání něčím, co odporuje zdarma obdržené milosti? „Ne , zní odpověď na obě otázky. Stejně tak dodržování sedmého dne obráceným křesťanem není legalizmem ani takové jednání neodporuje spasení z pouhé milosti. Ve skutečnosti je přikázání o sobotě jediným nařízením v zákoně, které je zároveň znamením vysvobození z hříchu a posvěcením pouhou milostí.„ (tamtéž).

23. Tamtéž, str. 89.

24. Tamtéž, str. 94.

25. Andreasen, Sabbath, str. 105.

26. SDA Bible Commentary, rev. vyd., sv. 7, str. 420.

27. Tamtéž.

28. James Gibbons, The Faith of Our Fathers, 47. rev., rozšířené vyd. (Baltimore: John Murphy Co., 1895), str. 111, 112. R. W. Dale, který je kongragacionalistou, řekl: Je zcela jasné, že ať budeme neděli zachovávat jakkoli přísně a vroucně, přece nezachováváme sobotu... Sobota vycházela z konkrétního Božího příkazu.„

29. Andrew T. Lincoln, From Sabbath to Lord—s Day: A Biblical and Theological Perspective„, v From Sabbath to Lord—s Day: A Biblical, Historical, and Theological Investigation, vyd. D. A. Carson (Grand Rapids: Zondervan, 1982), str. 386.

30. Tamtéž, str. 392.

31. Viz Justin Martyr, First Apology, v Ante-Nicene Fathers (Grand Rapids: Wm. B. Eerdmans, 1979). sv. 1, str. 186; Maxwell, God Cares (Mountain View, CA, 1981), sv. 1, str. 130.

32. Viz např. Bacchiocchi, The Rise of Sunday Observance in Early Christianity„, v The Sabbath in Scripture and History, vyd. Kenneth A. Strand (Washington, D. C.: Review and Herald, 1982), str. 137; Bacchiocchi, From Sabbath to Sunday (Rome: Pontificial Gregorian University Press, 1977), str. 223-232.

33. Socrates, Ecclesiastical History, kniha 5, kap. 22, přel. v Nicene and Post-Nicene Fathers, 2. řada, (Grand Rapids: Wm. B. Eerdmans, 1979), sv. 2, str. 132.

34. Sozomen, Ecclesiastical History, kniha 7, kap. 19, v Nicene and Post-Nicene Fathers, 2. řada, sv. 2, str. 390.

35. Maxwell, God Cares, sv. 1, str. 131.

36. Gaston H. Halsberghe, The Cult of Sol Invictus (Leiden: E. J. Brill, 1972), str. 26, 44. Viz také Bacchiocchi, Rise of Sunday Observance„, str. 139.

37. Bacchiocchi, Rise of Sunday Observance„, str. 140. Viz také Bacchiocchi, From Sabbath to Sunday, str. 250-253.

38. Viz např. Maxwell, God Cares, sv. 1, str. 129; H. G. Heggtveit, Illusteret Kirkehistorie (Christiana [Oslo]: Cammermeyers Boghandel, 1891-1895), str. 202, jak přel. v SDA Bible Student—s Source Book, rev. vyd., str. 1000.

39. Codex Justinianus, kniha 3, tit. 13,3, přel. v Schaff, History of the Christian Church, 5. vyd. (New York: Charles Scribner, 1902), sv. 3, str. 380, pozn 1.

40. Koncil v Laodiceji, kánon 29, v Charles J. Hefele, A History of the Councils of the Church From the Original Documents, přel. a vyd. Henry N. Oxenham (Edingurgh: T a T Clark, 1876), sv. 2, str. 316. Viz také SDA Bible Student—s Source Book, rev. vyd., str. 885.

41. Giovanni Domenico Mansi, vyd. Sacrorum Conciliorum, sv. 9, sl. 919, jak cit. v Maxwell, God Cares, sv. 1, str. 129. Část cit. v Andrews, History of the Sabbath and the First Day of the Week, str. 374.

42. Lucius Ferraris Papa„, čl. 2, Prompta Bibliotheca (Venetiis [Venice]: Caspa Storti, 1772), sv. 6, str. 29, jak přel. SDA Bible Student—s Source Book, rev. vyd., str. 680.

43. John Eck, Enchiridion of Commonplaces Against Luther and Other Enemies of the Church, přel. Ford L. Battles, 3. vyd. (Grand Rapids: Baker,1979), str. 13.

44. Gaspare [Ricciulli] de Fosso, Address in the 17th Session of the Council of Trent, Jan. 18 1562, v Mansi, Sacrorum Conciliorum, sv. 33, sl. 529, 530, jak přel v SDA Bible Student—s Source Book, rev. vyd., str. 887.

45. Peter Geiermann, The Convet—s Catechism of Catholic Doctrine (Rockford, IL: Tan Books and Publishers, 1977), str. 50.

46. John A. O—Brien, The Faith of Millions, rev. vyd. (Huntington, IN: Our Sunday Visitor Inc., 1974), str. 400, 401.

47. Srov. E. Whiteová, Vítězství lásky Boží, str. 322, 323.

48. E. Whiteová, Selected Messages, kniha 3, str. 258.

49. V Písmu, jak ukazuje zpráva o stvoření, se dny počítaly od západu slunce do západu. Viz také Lv 23,32.

50. Naznačuje Kristův příklad, že by křesťanské nemocnice měly zůstat otevřené všech sedm dní v týdnu, aniž by si nemocniční personál mohl v sobotu odpočinout? E. Whiteová si uvědomovala potřeby personálu v nemocnicích, když řekla: Spasitel nám svým příkladem ukázal, že je správné ulehčovat utrpení i v tento den; ale lékaři a sestry by neměli konat to, co není bezpodmínečně nutné. Běžné léčení a operace, které lze odložit, by se měly konat až následující den. Pacienti by měli chápat, že lékaři musí mít jeden den odpočinku.„ (Medical Ministry [Mountain View, CA: Pacific Press, 1963], str. 214).

Poplatky za lékařské ošetření v sobotu by se měly odložit stranou pro dobročinné účely. E. Whiteová napsala: Možná bude nezbytné věnovat hodiny svaté soboty pro ulehčení utrpení lidstva. Odměna za takovou práci by se měla vložit do pokladnice Pána, aby se použila pro chudé a pro ty, kdo potřebují lékařské ošetření, ale nemohou ho zaplatit.„ (tamtéž, str. 216)

51. George Vandeman, When God Made Rest (Boise, ID: Pacific Press, 1987), str. 21.

|Zpět| |Hlavní menu|