Písmo svaté

Adventisté sedmého dne věří...
Písmo svaté, Starý i Nový zákon, je psané Boží slovo. Je dáno Boží inspirací prostřednictvím svatých Božích lidí, kteří mluvili a psali pod vlivem Ducha svatého. V tomto slově Bůh svěřil člověku poznání nezbytné ke spasení. Písmo je neomylné zjevení Boží vůle. Je měřítkem charakteru, zkušebním kamenem zkušeností, autoritativním základem učení a spolehlivým záznamem Božích činů v dějinách. - Základní věroučné výroky, 1

Boží slovo

Žádná kniha nebyla tolik milována, nenáviděna, tak ctěna i proklínána jako Bible. Lidé pro Bibli i umírali. Jiní kvůli ní zabíjeli. Inspirovala člověka k největším a nejvznešenějším činům, ale dávaly se jí za vinu i nejzavrženíhodnější a nejzvrhlejší skutky. Kvůli Bibli zuřily války, revoluce čerpaly z jejích stránek svou sílu a pro myšlenky v ní obsažené zanikala i království. Lidé všech názorů - od liberálních teologů ke kapitalistům, od fašistů k marxistům, od diktátorů k osvoboditelům, od pacifistů k militaristům - hledají na jejích stránkách slova, jimiž by ospravedlnili své skutky.
Jedinečnost Bible není založena na jejím nepřekonatelném politickém, kulturním a sociálním vlivu, ale vychází z jejího původu a obsahu. Je to Boží zjevení jedinečného Bohočlověka: Syna Božího Ježíše Krista - Spasitele světa.

Boží zjevení

I když v průběhu dějin někteří lidé pochybovali o Boží existenci, mnozí spolehlivě dosvědčovali, že Bůh existuje a že se zjevil. Jakým způsobem se Bůh zjevil a jakou roli v Božím zjevení hraje Bible?

Všeobecné zjevení. Poznání Božího charakteru v dějinách, v chování lidí, ve svědomí a v přírodě je často nazýváno „všeobecné zjevení , protože je přístupné všem a odvolává se na lidský rozum.
Milionům lidí „nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou (Ž 19,1). Sluneční svit, déšť, pahorky a řeky, to všechno svědčí o milujícím Stvořiteli. „Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. (Ř 1,20)
Jiní vidí důkaz Boží péče v radostných vztazích a ve zvláštní lásce mezi přáteli, členy rodiny, mužem a ženou, rodiči a dětmi. „Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit. (Iz 66,13) „Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí. (Ž 103,13)
Avšak tytéž paprsky slunce, které svědčí o milujícím Stvořiteli, mohou zemi obrátit ve vyprahlou poušť a způsobit hladomor. Podobně i déšť se může obrátit ve vodní příval, který zahubí celé rodiny; vysoká hora může puknout, rozpadnout se a pak ničit. V lidských vztazích se často objevuje žárlivost, závist, hněv a dokonce i nenávist, která vede k vraždě.
Svět kolem nás podává smíšené signály a klade tolik otázek, kolik dává odpovědí. Odhaluje konflikt mezi dobrem a zlem, ale nevysvětluje, jak tento spor začal, kdo s kým bojuje a proč ani kdo nakonec zvítězí.

Zvláštní zjevení. Hřích omezuje Boží sebezjevení skrze stvoření tím, že nám bere schopnost vysvětlovat Boží svědectví. Bůh se ve své lásce sám zvláštním způsobem zjevil, aby nám pomohl nalézt odpovědi na tyto otázky. Ve Starém a Novém zákoně se nám zjevil zcela jedinečným způsobem a nezanechal tak žádné pochybnosti o svém charakteru lásky. Nejprve zjevoval sám sebe prostřednictvím proroků; jeho vrcholné sebezjevení se však uskutečnilo skrze Ježíše Krista (Žd 1,1.2).
Bible obsahuje výroky, které ohlašují pravdu o Bohu a zjevují ho jako osobu. Jsou nezbytné oba druhy zjevení. Potřebujeme znát Boha skrze Ježíše Krista (J 17,3), ale také „pravdu, která je v Ježíši (Ef 4,21). A prostřednictvím Písma Bůh prolamuje naše myšlenkové, mravní a duchovní omezení a oznamuje nám svou touhu nás spasit.

Střed Písma

Bible zjevuje Boha a odhaluje lidstvo. Odkrývá naši vážnou situaci a zjevuje Boží řešení. Ukazuje nás jako ztracené a Bohu odcizené a zjevuje Ježíše jako toho, který nás nalézá a přivádí zpět k Bohu.
Ježíš Kristus je středem Písma. Starý zákon představuje Syna Božího jako Mesiáše, Vykupitele světa; Nový zákon jej zjevuje jako Ježíše Krista, Spasitele. Každá stránka Bible, ať už symbolicky nebo popisem skutečnosti, zjevuje nějakou část jeho díla a charakteru. Ježíšova smrt na kříži je vrcholným zjevením Božího charakteru.
Kříž nám zprostředkovává toto vrcholné zjevení, protože spojuje dvě krajnosti: nezměrné lidské zlo a Boží nevyčerpatelnou lásku. Co nám může poskytnout lepší pohled na lidskou klamnost? Co může lépe odhalit hřích? Kříž zjevuje Boha, který dovolil, aby byl zabit jeho jediný Syn. Jaká oběť! Mohl ještě dokonaleji projevit svou lásku? Středem Bible je Ježíš Kristus, který stojí v samotném centru vesmírného dramatu. Jeho triumf na Golgotě brzy vyvrcholí úplným zničením zla. Lidé se opět spojí s Bohem.
Středem Bible je Boží láska, která je zvláště patrná v Kristově smrti na Golgotě. To je nejdůležitější pravda vesmíru. Všechny velké biblické pravdy je třeba studovat z této perspektivy.

Autorství Písma

Autorita Bible pro víru a praktický život vychází z jejího původu. Její pisatelé považovali Bibli za odlišnou od ostatní literatury. Odkazovali na ni jako na „svatá Písma (Ř 1,2; 2 Tm 3,15), na „Boží slova (Ř 3,2), „Boží řeč (Žd 5,12).
Jedinečnost Písma je založena na jeho původu a zdroji. Pisatelé Bible prohlašovali, že oni nejsou původci svého poselství, ale že ho přijali z Božího zdroje. Skrze Boží zjevení byli schopni „vidět pravdy, které pak předávali (viz Iz 1,1; Am 1,1; Mi 1,1; Abk 1,1; Jr 38,21).
Tito pisatelé se odvolávali na Ducha svatého jako na toho, který skrze proroky mluvil k lidem (Neh 9,30; srov. Za 7,12). David řekl: „Hospodinův Duch skrze mne mluvil, na mém jazyku byla řeč jeho (2 S 23,2). Ezechiel napsal: „... vstoupil do mě Duch... , „... Duch Hospodinův se na mne snesl... , „... Duch mě přenesl... (Ez 2,2; 11, 5.24). Micheáš svědčí: „Já však jsem naplněn mocí, Duchem Hospodinovým. (Mi 3,8)
Nový zákon potvrzuje roli Ducha svatého při sepsání Starého zákona. Ježíš říká, že David byl inspirován Duchem svatým (Mk 12,36). Pavel věřil, že „Duch svatý dobře pověděl ... ústy proroka Izaiáše (Sk 28,25). Petr ukázal, že Duch svatý vedl všechny proroky, nejen některé (1 Pt 1,10.11; 2 Pt 1,21). Někdy pisatel zcela ustoupil do pozadí a mluví se pouze o skutečném autorovi, Duchu svatém - „proto, jak říká Duch svatý... , „tím Duch svatý naznačuje... (Žd 3,7; 9,8).
Novozákonní pisatelé také uznávali Ducha svatého jako zdroj jejich vlastního poselství. Pavel vysvětloval: „Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odpadnou od víry. (1 Tm 4,1) Jan říká: „Ocitl jsem se ve vytržení Ducha v den Páně. (Zj 1,10) A Ježíš vyslal své apoštoly v síle Ducha svatého (Sk 1,2; srov. Ef 3,3-5).
Tak Bůh v osobě Ducha svatého zjevil skrze Písmo sám sebe. Nepsal Písmo sám, ale napsal jej prostřednictvím přibližně čtyřiceti autorů v rozmezí více než 1500 let. Protože však pisatele inspiroval Duch svatý, je autorem Písma Bůh.

Inspirace Písma

Pavel říká: „Všeliké Písmo od Boha je vdechnuté. (2 Tm 3,16, kral.) Řecké slovo theopneustos, překládané někdy jako „inspirované , doslova znamená „vdechnuté Bohem . Bůh „vdechl pravdu do myslí lidí. Oni ji pak vyjádřili slovy, která jsou v Písmu. Inspirace je proto proces, jímž Bůh sděluje svou věčnou pravdu.

Proces inspirace. Boží zjevení bylo dáno Boží inspirací „svatým lidem Božím , kteří „byli puzeni Duchem svatým (2 Pt 1,21, kral.). Tato zjevení byla vyjádřena lidskou řečí se všemi jejími omezeními a nedokonalostmi, a přesto zůstala Božím svědectvím. Bůh inspiroval lidi - ne slova.
Byli proroci tak pasivní jako magnetofon, který reprodukuje přesně to, co bylo nahráno? V některých případech pisatelé obdrželi příkaz přesně předat Boží slova, ale ve většině případů jim Bůh nařídil, že mají podle svých schopností co nejlépe popsat to, co viděli nebo slyšeli. V takových případech pisatelé používali své vlastní jazykové prostředky a styl.
Pavel zjistil, že „duchové proroků prorokům poddáni jsou (1 K 14,32, kral.). Skutečná inspirace nepotlačuje prorokovu individualitu, rozum nebo osobnost.
Vztah mezi Mojžíšem a Áronem do určité míry znázorňuje vztah mezi Duchem svatým a pisatelem. Bůh řekl Mojžíšovi: „Ustanovil jsem tě, abys byl pro faraóna Bohem, a Áron, tvůj bratr, bude tvým prorokem. (Ex 7,1; srov. 4,15.16) Mojžíš oznámil Áronovi Boží poselství a Áron je pak vlastními slovy a s osobitým stylem sdělil faraónovi. Podobně Boží pisatelé vyjadřovali Boží příkazy a myšlenky vlastními jazykovými prostředky. Právě proto, že Bůh oznamuje své poselství tímto způsobem, liší se výrazové prostředky různých biblických knih a odráží se v nich vzdělání a kultura pisatelů.
Bible nezaznamenává „Boží způsob myšlení a vyjadřování. Lidé často říkají, že některé výrazy nemohou pocházet od Boha. Ale Bůh se v Bibli nepodrobil zkoušce slov, logiky a rétoriky. Pisatel Bible byl Božím písařem, ne však jeho perem. 1 „Inspirace nepůsobí na lidská slova nebo výrazy, ale na člověka samého, který je pod vlivem Ducha svatého naplněn myšlenkami. Avšak slova nesou pečeť myšlení jednotlivce. Boží myšlení je pronikavé. Boží myšlení a vůle se spojuje s lidským myšlením a vůlí; takto se stávají lidské myšlenky Božím slovem. 2
V jednom případě můžeme nalézt přesné znění toho, co Bůh mluví a píše - v Desateru. Bylo sestaveno Bohem, ne lidmi (Ex 20,1-17; 31,18; Dt 10,4.5), avšak i přikázání musela být vyjádřena v mezích lidského jazyka.
Bible je tedy Boží pravda vyjádřená lidským jazykem. Představte si, že se snažíte dítěti vysvětlit principy kvantové fyziky. Je to podobný problém, s jakým se setkává Bůh při své snaze sdělit božské pravdy hříšnému a omezenému lidstvu. Naše nedokonalost nám brání pochopit to, co nám Bůh může sdělit.
Existuje paralela mezi vtěleným Ježíšem a Biblí: Ježíš byl zároveň Bůh i člověk, Boží i lidské spojené v jedno. A tak i Bible vznikla spojením Božího s lidským. Co bylo řečeno o Kristu, vztahuje se i na Bibli - „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. (J 1,14) Toto spojení Božího s lidským činí z Bible knihu v literatuře ojedinělou.

Inspirace a pisatelé. Duch svatý připravil některé lidi pro zvěstování Boží pravdy. Bible podrobně nepopisuje, jak je k tomu Bůh uschopnil. Zvláštním způsobem však sjednotil božský a lidský prvek.
Ti, kteří se podíleli na sepsání Bible, nebyli vybráni pro své přirozené nadání. Boží zjevení také nemuselo vést nutně k obrácení člověka a ani mu nezajišťovalo věčný život. Bileám (kral. Balám) byl inspirován k hlásání Božího poselství, i když jednal proti Božím radám (Nu 22. - 24. kap.). Duch svatý použil i Davida, i když se dopustil velkých zločinů (srov. Ž 51). Všichni pisatelé Bible byli lidé s hříšnou přirozeností, kteří denně potřebovali Boží milost (Ř 3,12).
Inspirace biblických pisatelů byla více než pouhé osvícení nebo Boží vedení, protože Bůh osvěcuje všechny, kdo hledají pravdu. Ve skutečnosti bibličtí pisatelé někdy psali, aniž by plně porozuměli Božímu poselství, které měli sdělit (1 Pt 1,10-12).
Reakce pisatelů na poselství, které nesli, nebyla jednotná. Daniel a Jan říkají, že cítili velké rozpaky nad svými spisy (Da 8,27; Zj 5,4). 1 Pt 1,10 naznačuje, že jiní pisatelé zkoumali význam svých poselství nebo poselství jiných pisatelů. Někdy se tito jednotlivci báli zvěstovat inspirované poselství a někteří se dokonce s Bohem přeli (Abk 1; Jon 1,1-3; 4,1-11).

Způsob a obsah zjevení. Často Duch svatý sděloval Boží vůli skrze vidění a sny (Nu 12,6). Někdy mluvil slyšitelně, jindy pouze k vnitřním smyslům. Bůh mluvil tak k Samuelovi, „odhalil jeho uchu (1 S 9,15). Zachariáš obdržel symbolická vidění s vysvětlením (Za 4). Nebeská vidění, která obdrželi Pavel a Jan, byla doprovázena ústními pokyny (2 K 12,1-4; Zj 4 a 5). Ezechiel pozoroval události odehrávající se na jiném místě (Ez 8). Někteří pisatelé se aktivně účastnili svých vidění a konali určitou činnost, která byla součástí samotného vidění (Zj 10).

Pokud jde o obsah, Duch svatý zjevil některým lidem události, které se měly teprve odehrát (Da 2; 7; 8; 12). Jiní pisatelé zaznamenali zprávy o historických událostech buď na základě osobní zkušenosti nebo vybírali materiál z již existujících historických záznamů (Soudců, 1 Samuelova, 2 Paralipomenon, evangelia, Skutky).
Inspirace a dějiny. Tvrzení Bible, že „veškeré Písmo pochází z Božího Ducha nebo „je Bohem vdechnuté , užitečné a autoritativní pro morální a duchovní život (2 Tm 3,15.16), neponechává žádnou pochybnost o Božím vedení v procesu výběru. Ať už pisatel získal informace na základě osobního pozorování, z ústních nebo písemných zdrojů nebo přímým zjevením, vše obdržel prostřednictvím vedení Ducha svatého. To je zárukou věrohodnosti Bible.
Bible odhaluje Boží plán ve vzájemném dynamickém působení Boha a lidí, není pouhou sbírkou abstraktního učení. Boží sebezjevení má své kořeny ve skutečných událostech, které se odehrály v určité době a na určitém místě. Spolehlivost historických zpráv je nesmírně důležitá, neboť ony tvoří rámec našeho chápání Božího charakteru a Božího úmyslu s námi. Přesné pochopení vede k věčnému životu, ale nesprávné názory vedou ke zmatku a smrti.
Bůh některým lidem přikázal sepsat dějiny Božího jednání s Izraelem. Tato historická vyprávění, sepsaná z jiného hlediska, než jaké zastává světská historiografie, tvoří důležitou část Bible (viz Nu 33,1.2; Joz 24,25.26; Ez 24,2). Poskytují nám přesný a objektivní popis dějin z Boží perspektivy. Duch svatý dal pisatelům zvláštní porozumění, takže byli schopni zaznamenat události ze sporu mezi dobrem a zlem, které zjevují Boží charakter a které vedou lidi v jejich hledání spásy.
Historické události jsou „předobrazem nebo „příkladem , „bylo to napsáno k napomenutí nám, které zastihl přelom věků (1 K 10,11). Pavel říká: „Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději. (Ř 15,4) Zkáza Sodomy a Gomory slouží jako „výstražný příklad trestu (2 Pt 2,6; Ju 7). Abrahamova zkušenost ospravedlnění je příkladem pro každého věřícího (Ř 4,1-25; Jk 2,14-22). Dokonce starozákonní občanské zákony, které měly hluboký duchovní význam, jsou napsány k našemu dnešnímu užitku (1 K 9,8.9).
Lukáš se zmiňuje o tom, že napsal své evangelium proto, že chtěl podat zprávu o Ježíšově životě: „... abys poznal hodnověrnost toho, v čem jsi byl vyučován (L 1,4). Janovým kritériem pro výběr událostí z Ježíšova života, které zahrnul do svého evangelia, bylo, „abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu (J 20,31). Bůh vedl pisatele Bible, aby představili dějiny způsobem, který by nás přivedl ke spasení.
Životopisy biblických osobností podávají další důkaz Boží inspirace. Tyto zprávy pečlivě líčí slabé i silné stránky jejich povahy. Věrně popisují jejich hříchy i úspěchy.
Žádný závoj nezahaluje Noemův nedostatek sebekovládání nebo Abrahamův podvod. Jsou také zaznamenány výbuchy hněvu Mojžíše, Pavla, Jakuba i Jana. Biblické dějiny odhalují selhání nejmoudřejšího izraelského krále i slabosti dvanácti patriarchů i dvanácti apoštolů. Písmo je neomlouvá ani se nesnaží zmenšovat jejich vinu. Všichni jsou ukázáni takoví, jakými skutečně byli a jakými se stali nebo nestali skrze Boží milost. Bez Boží inspirace by žádný životopisec nemohl napsat takovou citlivou analýzu.
Bibličtí pisatelé pokládali všechna historická vyprávění Bible za skutečné historické zprávy, nepovažovali je za mýty nebo symboly. Mnozí současní skeptikové odmítají příběhy o Adamovi a Evě, o Jonášovi a potopě. Avšak Ježíš je přijímal jako historicky přesné a duchovně významné (Mt 12,39-41; 19,4-6; 24,37-39).
Bible nic neříká o částečné inspiraci nebo o stupních inspirace. Takové teorie jsou pouhými spekulacemi, které zpochybňují božskou autoritu Bible.

Přesnost Písma. Jako se Ježíš „stal tělem a přebýval mezi námi (J 1,14), tak i Bible byla napsána v lidem srozumitelném jazyku proto, abychom mohli rozumět pravdě. Inspirace Písma zaručuje jeho věrohodnost.
Do jaké míry Bůh bděl nad předáváním textu kromě toho, že nás ujistil, že jeho poselství je platné a spolehlivé? Je jasné, že i když se staré rukopisy do určité míry liší, podstatné pravdy byly zachovány.3 I když je docela možné, že opisovači a překladatelé Bible učinili menší chyby, biblická archeologie přináší důkazy o tom, že mnohé domnělé chyby vznikly v důsledku neporozumění ze strany učenců. Některé z těchto problémů vznikly tak, že lidé četli biblické dějiny a zvyky očima západního světa. Musíme připustit, že lidské poznání je pouze částečné a naše pochopení Božích činů zůstává neúplné.
Rozpory, které jsme postřehli, by však neměly narušit důvěru v Písmo. Jsou často důsledkem našich nesprávných představ a ne skutečných chyb. Když narazíme na větu nebo text, kterému nemůžeme plně porozumět, budeme proto odsuzovat Boha? Nikdy nebudeme schopni v Písmu vysvětlit každý text, to se však od nás ani neočekává. Naplněná proroctví potvrzují spolehlivost Písma.
Navzdory pokusům Bibli zničit byla zachována s úžasnou, až zázračnou přesností. Srovnání svitků od Mrtvého moře s pozdějšími rukopisy Starého zákona ukazuje na pečlivost, s jakou byl text přepisován.4 Svitky potvrzují věrohodnost a spolehlivost Písma jako neomylného zjevení Boží vůle.

Autorita Písma

Písmo má božskou autoritu, protože v něm Bůh mluví skrze Ducha svatého. Bible je tedy psaným Božím slovem. Kde je důkaz pro toto tvrzení a co to znamená pro náš život a pro naši snahu o získání poznání?

Svědectví Písma. Bibličtí pisatelé dosvědčují, že svá poselství obdrželi přímo od Boha. „Slovo Hospodinovo se stalo k Jeremiášovi, Ezechielovi, Ozeášovi a jiným (Jr 1,1.2.9.; Ez 1,3; Oz 1,1; Jl 1,1; Jon 1,1). Boží proroci jako poslové Boží (Ag 1,13; 2 Pa 36,16) dostali příkaz mluvit v jeho jménu slovy: „Toto praví Panovník Hospodin. (Ez 2,4; srov. Iz 7,7) Jeho slova byla zdrojem jejich božského pověření a autority.
Někdy lidský prvek, kterého Bůh používá, ustupuje do pozadí. Matouš se zmiňuje o autoritě, která stojí za slovy starozákonního proroka, kterého cituje: „To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka. (Mt 1,22) Hlavním iniciátorem a autoritou je Pán, prorok zde působí jen nepřímo.
Petr označuje Pavlovy spisy jako Písmo (2 Pt 3,15.16). Pavel pak svědčí o tom, co psal: „Vždyť já jsem je nepřevzal od žádného člověka ani se mu nenaučil od lidí, nýbrž zjevil mi je sám Ježíš Kristus. (Ga 1,12) Novozákonní pisatelé přijímali Kristova slova jako Písmo a považovali je za stejně autoritativní jako starozákonní spisy (1 Tm 5, 18; L 10,7).

Ježíš a autorita Písma. Po celou dobu své služby Ježíš zdůrazňoval autoritu Písma. Když ho pokoušel satan nebo když vedl spor se svými odpůrci, používal k obraně i útoku slova „je psáno (Mt 4,4.7.10; L 20,17). Řekl také: „Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst. (Mt 4,4) Když byl tázán, jak může někdo vejít do života věčného, odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš? (L 10,26)
Ježíš nadřazoval Bibli nad lidské tradice a názory. Vytýkal Židům, že přehlížejí autoritu Písma (Mk 7,7-9) a vyzýval je, aby studovali Písmo pečlivěji: „Což jste nikdy nečetli v Písmech? (Mt 21, 42; srov. Mk 12,10.26)
Pevně věřil v autoritu prorockého slova a ukazoval, že se proroctví vztahují na něj. Řekl: „Písma svědčí o mně... Kdybyste opravdu věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně. (J 5,39.46) Ježíšovo nejpřesvědčivější tvrzení o jeho božském poslání vycházelo z ujištění, že se na něm naplnila starozákonní proroctví (L 24,25-27).
Takto Kristus bez výhrad přijímal Písmo svaté jako autoritativní zjevení Boží vůle pro lidstvo. Viděl Písmo jako ztělesnění pravdy, objektivní zjevení, které bylo dáno proto, aby vyvedlo lidstvo z temnoty falešných tradic a mýtů do pravého světla spásného poznání.

Duch svatý a autorita Písma. Během Ježíšova života náboženští vůdcové a lhostejný zástup nerozpoznávali Ježíšovu pravou totožnost. Někteří se domnívali, že je prorokem jako Jan Křtitel, Eliáš nebo Jeremiáš - tedy pouhý člověk. Když Petr vyznal, že Ježíš je „Mesiáš, Syn Boha živého , upozornil Ježíš Petra, že toto vyznání mu zprostředkovalo Boží osvícení (Mt 16,13-17). Pavel zdůrazňuje tuto pravdu: „Nikdo nemůže říci: 'Ježíš je Pán', leč v Duchu svatém. (1 K 12,3)
Tak je tomu i s psaným Božím slovem. Bez osvícení naší mysli Duchem svatým bychom nemohli nikdy správně porozumět Bibli ani ji uznat za projev svrchované vůle Boží.5 Protože „nikdo nepoznal, co je v Bohu, než Duch Boží (1 K 2,11), z toho vyplývá, že „přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem (1 K 2,14). Proto „slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě (1 K 1,18).
Pouze s pomocí Ducha svatého, jenž „zkoumá i hlubiny Boží (1 K 2,10), se může člověk přesvědčit o autoritě Bible jako o zjevení Boha a jeho vůle. Pak se kříž stává „mocí Boží (1 K 1,18) a my se můžeme připojit k Pavlovu svědectví: „My jsme však nepřijali Ducha světa, ale Ducha, který je z Boha, abychom poznali, co nám Bůh daroval. (1 K 2, 12.13)
Písmo svaté nelze oddělovat od Ducha svatého. Duch svatý je autorem biblické pravdy a také ji zjevuje.
Podle toho, jak chápeme inspiraci, sehraje autorita Písma v našem životě větší nebo menší roli. Pokud Bibli považujeme pouze za sbírku lidských svědectví nebo závisí-li nějak autorita Písma na tom, jak působí na naše city a emoce, oslabujeme její vliv ve svém životě. Písmo se nám stane absolutní autoritou ve věcech učení, usvědčování, nápravy a výchovy ve spravedlnosti tehdy, když rozpoznáme Boží hlas, jak mluví skrze biblické pisatele, byť byli jakkoli slabí a lidští (2 Tm 3,16).

Rozsah autority Bible. Rozpory mezi Písmem a vědou jsou často výsledkem spekulace. Nemůžeme-li uvést do souladu vědu s Písmem, je to proto, že máme „nedokonalé chápání buď vědy, nebo zjevení ... protože tyto jsou, když se správně pochopí, v dokonalém souladu 6.
Veškerá lidská moudrost se musí podřídit autoritě Písma. Biblické pravdy jsou normou, kterou je třeba ověřovat všechny ostatní myšlenky. Posuzovat Boží slovo podle omezených lidských měřítek se podobá snaze změřit hvězdy obyčejným pravítkem. Bible se nesmí podřizovat lidským normám. Je nadřazena veškeré lidské moudrosti a literatuře. Bibli nemůžeme posuzovat, protože právě podle ní budou všichni souzeni, protože Bible je měřítkem charakteru a zkušebním kamenem každé zkušenosti a myšlenky.
Konečně, Písmo si uchovává svou autoritu i nad dary, které přicházejí od Ducha svatého, včetně daru proroctví nebo mluvení jazyky (1 K 12; 14,1; Ef 4,7-16). Dary Ducha nenahrazují Bibli; naopak je nutné ověřovat je Biblí. Pokud s ní nejsou v souladu, je třeba je odmítnout jako nepravé. „K zákonu a svědectví! Což oni neříkají takové slovo, že mu z něho nevzejde jitřní záře? (Iz 8,20; viz kapitola 17 této knihy)

Jednota Písma

Povrchní četba Písma přinese jen povrchní pochopení Písma. Pokud takto čteme Bibli, bude se nám jevit pouze jako směs příběhů, kázání a dějin. Avšak ti, kdo se otvírají působení Božího Ducha a jsou ochotni hledat skryté pravdy trpělivě a také často na modlitbě, zjistí, že Bible svědčí o zásadní jednotě v tom, co učí o principech spasení. Bible není monotónně jednotvárná. Obsahuje spíše bohatou a pestrou různost harmonicky znějících svědectví mimořádné a nevšední krásy. A pro svou rozmanitost perspektiv může lépe naplnit potřeby lidí všech dob.
Bůh se nezjevoval lidstvu v souvislé řadě výroků, ale postupně, v průběhu mnoha generací. Ať biblické knihy napsal Mojžíš na Madiánské poušti nebo Pavel v římském vězení, vždy podávají stejnou Duchem inspirovanou zprávu. Pochopení tohoto „postupného zjevování přispívá k pochopení Bible a její jednoty.
I když byly pravdy Starého a Nového zákona napsány v průběhu mnoha generací, přesto se nedají rozdělit; vzájemně si neodporují. Tyto zákony jsou jedno, jako Bůh je jeden. Starý zákon ve svých proroctvích a symbolech zjevuje evangelium o Spasiteli, který má přijít, Nový zákon, prostřednictvím Ježíšova života, představuje Spasitele, který přišel - evangelium ve skutečnosti. Obě části zjevují téhož Boha. Starý zákon slouží jako základ pro Nový zákon. Poskytuje klíč k porozumění Nového zákona, který vysvětluje tajemství Starého zákona.
Bůh nás milostivě vyzývá, abychom se s ním seznámili prostřednictvím zkoumání jeho Slova. V něm můžeme najít bohaté požehnání jistoty našeho spasení. Sami zjistíme, že Písmo je „dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti . Skrze ně můžeme být „náležitě připraveni ke každému dobrému činu (2 Tm 3,16.17).

|Zpět| |Hlavní menu|