KŘESŤANSKÉ HOSPODAŘENÍ

Adventisté sedmého dne věří...
Jsme Božími hospodáři; Bůh nám svěřil čas i příležitosti, schopnosti i majetek, dary země a přírodní zdroje. Jsme Bohu zodpovědni za jejich správné užívání. Boží vlastnictví uznáváme věrnou službou Bohu a bližním, odevzdáváním desátků a dobrovolných darů pro zvěstování evangelia a pro podporu a rozvoj církve. Křesťanské hospodaření je příležitost, kterou nám Bůh daroval, abychom rostli v lásce a vítězili nad sobectvím a lakomstvím. Křesťan má radost, když mají jiní prospěch z jeho věrného hospodaření. Základní věroučné výroky, 20

KŘESŤANSKÉ HOSPODAŘENÍ

Žít křesťanským životem znamená především ochotu se podřídit - nedoufat v sebe a přijmout Krista. Když vidíme, jak se Ježíš podřídil a dal sebe samého za nás, voláme: „Co mohu já udělat pro tebe?

A pak, když se domníváme, že jsme se Kristu plně odevzdali a podřídili, stane se něco, co ukáže, jak povrchní je naše odevzdání. Když v našem životě objevujeme nové oblasti, které je třeba změnit, roste naše odevzdání se Bohu. A on nás vždy tak jemně upozorňuje na jinou oblast, kde se musí naše já podřídit. Tak křesťanský život pokračuje stále dál jako řada odevzdání se, která stále silněji zasahují naše nejvnitřnější nitro, náš životní styl, způsob jakým jednáme a jak reagujeme.

Když všechno, co jsme a co máme, dáme Bohu, kterému všechno patří (1K 3,21-4,2), on to přijímá, ale znovu nám svěřuje odpovědnost za to, co máme; tak z nás činí hospodáře nebo správce všeho, co „vlastníme . Tak je překonán náš sklon žít pohodlným a sobeckým životem, protože si uvědomujeme, že náš Pán byl nahý, uvězněný a že byl cizincem. Na základě jeho trvalé výzvy: „Jděte ke všem národům a učte je , se pro nás činnost církve - vydávání svědectví, vyučování, kázání, křtění - stává mnohem vzácnější. Kvůli Kristu usilujeme o to, být věrnými správci.

Co je správcovství?

„Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha. (1K 6,19.20) Byli jsme získáni, vykoupeni, za vysokou cenu. Patříme Bohu. Ale byli jsme pouze získáni zpět, protože Bůh nás stvořil; patřili jsme mu od počátku, protože „na počátku stvořil Bůh... (Gn 1,1). Písmo jasně prohlašuje, že „Hospodinova je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo v něm sídlí (Ž 24,1).

Při stvoření se Bůh rozdělil o své vlastnictví s lidmi, ale byl stále skutečným vlastníkem světa, jeho obyvatel i všeho majetku (Ž 24,1). Na kříži získal zpět za své vlastnictví to, co člověk předal satanovi při pádu do hříchu (1K 6,19-20). Pak pověřil svůj lid, aby sloužil jako správce jeho vlastnictví.

Správce je člověk, kterému „je svěřena péče o dům nebo majetek někoho druhého . Správcovství je „postavení, povinnosti a služba správce . (1) Správcovství znamená pro křesťana „odpovědnost člověka a používání všeho, co mu Bůh svěřil - život, lidské tělo, čas, nadání a schopnosti, hmotný majetek a příležitosti ke službě druhým a k poznání jeho pravdy. (2) Křesťané slouží jako správci Božího vlastnictví a život chápou jako Bohem danou příležitost „naučit se být věrnými hospodáři a tak se připravit pro vznešenější správcovství věčných věcí v budoucím životě . (3)

V nejširším slova smyslu správcovství „zahrnuje moudré a nesobecké užívání života . (4)


Způsoby, jak uznat Boží vlastnictví

Život lze rozdělit do čtyř základních oblastí; každá z nich je darem od Boha. On nám dal tělo, schopnosti, čas a hmotné vlastnictví. Navíc musíme pečovat o svět kolem nás, nad kterým nám byla svěřena vláda.

Správcovství těla. Křesťané mají být správci sami sebe. Máme milovat Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou a celou svou myslí (L 10,27).

Předností křesťanů je rozvíjet své fyzické i duševní síly podle svých nejlepších schopností a možností. Tím vzdávají Bohu čest a mohou tak být větším požehnáním pro své bližní. (Viz kapitola 21.)

Správcovství schopností. Každý člověk má zvláštní nadání. Někdo má nadání pro hudbu a jiný zase pro manuální práci jako je šití nebo oprava automobilu. Jiní se snadno spřátelí s druhými lidmi, další přirozeně tíhnou k práci osamotě.

Každé nadání je možné použít buď k vyvyšování člověka, který ho vlastní nebo k oslavování jeho původního dárce. Člověk může svůj talent usilovně zlepšovat k Boží slávě nebo pro vyvýšení vlastního já.

Měli bychom rozvíjet dary Ducha svatého, jež dal každému z nás, abychom je rozmnožili (Mt 25). Dobří hospodáři používají své dary velkoryse, aby přinesli svému pánu větší užitek.

Správcovství času. Jako věrní služebníci vyvyšujeme Boha moudrým využíváním času. „Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu, s vědomím, že jako odměnu dostanete podíl na jeho království. Váš Pán je Kristus, jemu sloužíte. (Ko 3,23.24)

Bible nás napomíná, abychom si „nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří , abychom nepromarnili tento čas, „neboť nastaly dny zlé (Ef 5,15.16). Stejně jako Ježíš i my musíme být tam, kde jde o věc nebeského Otce (L 2,49). Protože čas je Boží dar, je každá chvíle velmi vzácná. Čas byl dán proto, aby utvářel charakter člověka pro věčný život. Věrné hospodaření s naším časem tedy znamená, používat jej tak, abychom poznali našeho Pána, abychom pomáhali našim bližním a zvěstovali evangelium.

Když při stvoření Bůh stvořil čas, vymezil sedmý den, sobotu, jako svatý čas pro společenství s ním. Ale šest dní vyhradil lidem, aby konali prospěšnou práci.

Správcovství hmotného majetku. Bůh dal našim prvním rodičům zodpovědnost za podmanění země, za vládu nad říší zvířat a za péči o zahradu Eden (Gn 1,28; 2,15). Z toho všeho se měli nejen radovat, ale se vším měli dobře hospodařit.

Bylo pro ně stanoveno jedno omezení. Neměli jíst ze stromu poznání dobrého a zlého. Tento strom byl trvalou připomínkou toho, že vlastníkem země je Bůh a že má nad ní svrchovanou autoritu. Tím, že první lidé respektovali toto omezení, vyjadřovali svou víru a oddanost Bohu.

Po pádu do hříchu již Bůh nemohl používat strom poznání jako zkoušku. Ale lidstvo přesto potřebovalo trvalou připomínku toho, že Bůh je zdrojem všeho dobrého a každého dokonalého obdarování (Jk 1,17), a že je to on, kdo nám dává sílu získat blahobyt (Dt 8,18). Aby nám Bůh připomenul, že je zdrojem veškerého požehnání, ustanovil systém desátků a obětí.

Tento systém nakonec poskytoval finanční prostředky pro podporu kněží v izraelském chrámu. Adventisté sedmého dne přijali levitský model jako spolehlivou a biblickou metodu financování celosvětového hlásání evangelia. Bůh určil, že zvěstování dobré zprávy má být závislé na úsilí a obětech Božího lidu. Vyzývá je, aby se stali nesobeckými Božími spolupracovníky tím, že mu budou dávat desátky a oběti.

1. Desátky. Tak jako Bohu náleží sedmina našeho času (sobota), patří mu i desetina všech hmotných prostředků, které jsme získali. Písmo nám říká, že desátky „jsou svaté Hospodinu , a tak symbolizují Boží vlastnictví všech věcí (Lv 27,30.32). Tato část má být vrácena Bohu jako jeho vlastnictví.

Systém desátků je obdivuhodný svou jednoduchostí. Jeho spravedlnost se projevuje v přiměřeném nároku na bohaté a chudé. V poměru k tomu, kolik nám Bůh svěřil ze svého vlastnictví, máme odevzdat desátek.

Když Bůh požaduje desátek (Mal 3,10), nevyzývá ani k vděčnosti ani ke štědrosti. Ačkoli vděčnost by měla být součástí celého našeho postoje k Bohu, dáváme desátek proto, že nám to Bůh přikázal. Desátek patří Pánu a Bůh žádá, abychom mu ho odevzdali.

a) Příklady dávání desátků. Dávání desátků je v celém Písmu uznávanou praxí. Abram dal Malkísedekovi, knězi Boha nejvyššího, „desátek ze všeho (Gn 14,20). Tím uznal Malkísedekovo božské kněžství a ukázal, že znal toto posvátné ustanovení. Tato příležitostná zmínka o dávání desátku naznačuje, že již v této rané době se jednalo o ustálený zvyk.

Očividně Jákob si také uvědomoval požadavek dávat desátky. Jako vyhnanec a uprchlík slíbil Hospodinu: „Ze všeho, co mi dáš, odvedu ti poctivě desátky. (Gn 28,22) Po vyjití z Egypta, když se Izrael stal samostatným národem, Bůh znovu potvrdil zákon o dávání desátků, jako božské ustanovení, na kterém závisí blahobyt Izraele (Lv 27,30-32; Nu 18,24.26.28; Dt 12,6.11.17.).

Nový zákon neodstraňuje toto ustanovení, ale naopak uznává jeho platnost. Ježíš schválil dávání desátků a odsoudil ty, kdo přestupují ducha dávání (Mt 23,23). I když ceremoniální zákony stanovovaly způsob obětování zvířat a symbolizovaly Kristovu smírnou oběť, ukončily svou platnost na kříži. Zákon o desátcích však platí nadále.

Protože je Abraham otcem všech věřících, je pro křesťany vzorem v dávání desátků. Tak jako Abram odevzdal desátek Malkísedekovi, knězi Boha nejvyššího, tak i věřící v Novém zákoně dávají desátek Kristu, který je Veleknězem podle řádu Melchisedechova (Žd 5,9.10; 7,1-22).

b) Použití desátků. Desátky jsou svaté a je možné je použít pouze pro svaté účely. Pán přikázal: „Všechny desátky země z obilí země a z ovoce stromů budou Hospodinovy; jsou svaté Hospodinu... Každý desátek ze skotu a bravu... bude svatý Hospodinu. (Lv 27,30-32) „Přinášejte do mých skladů úplné desátky. Až bude ta potrava v mém domě. (Mal 3,10)

V Izraeli se desátek výlučně používal pro Levity, kteří jako kmen neobdrželi žádný díl země, ale měli všechen svůj čas věnovat péči o izraelskou bohoslužbu, službě ve svatyni a vyučování lidí zákonu Hospodinovu (Nu 18,21-24).

Po ukřižování, kdy skončila Bohem vedená úloha levitského kněžství, se měly desátky stále používat na podporu služby Boží církve. Pavel objasňuje princip, který zdůrazňuje paralelu mezi levitskou službou a nově ustanovenou službou evangelia. Prohlašuje: „Když jsme vám zaseli duchovní setbu, bylo by to mnoho, kdybychom sklízeli vaši pozemskou úrodu? Mají-li na vás právo jiní, proč ne tím spíše my?... Což nevíte, že ti, kteří slouží ve svatyni, dostávají ze svatyně jídlo, a ti, kteří přisluhují při oltáři, mají podíl na obětech? Tak i Pán ustanovil, aby ti, kteří zvěstují evangelium, měli z evangelia obživu. (1K 9,11-14)

Členové církve by tedy měli ochotně přinášet své desátky „do obilnice, aby byla potrava v domě mém (Mal 3,10, kral.). Jinými slovy, aby mohlo být dostatek prostředků v Boží církvi na poskytnutí živobytí pro její kazatele a na hlásání evangelia. (6, 7)

2. Dary. Vděční křesťané nemohou omezovat své příspěvky církvi pouze na dávání desátků. V Izraeli byla svatyně a později chrám postaven z 'dobrovolných darů' - z ochotně dávaných darů (Ex 36,2-7; srov. 1Pa 29,14). Zvláštní dary pokrývaly výdaje na údržbu těchto bohoslužebných míst (Ex 30,12-16; 2Kr 12,5.6; 2Pa 24,4-13; Neh 10,33.34). Izraelité pravděpodobně dávali asi jednu čtvrtinu až jednu třetinu svého příjmu na náboženské a dobročinné účely. Vedly snad tyto velké dary k chudobě? Naopak, Bůh zaslíbil, že jim požehná pro jejich věrnost (Mal 3,10-12). (8)

I dnes Bůh vyzývá, abychom dávali štědře, podle toho, jak nám požehnal. Dary jsou potřebné pro budování, udržování a činnost sborů, pro organizování lékařské misijní práce, která ukazuje na praktický dosah evangelia.

Měli bychom dávat tolik, kolik dávali Izraelité, nebo snad jejich způsob dávání již není možné dnes uplatňovat? V Novém zákoně Kristus ustanovil princip pravého správcovství - naše dary, které Bohu dáváme, by měly být úměrné světlu a přednostem, jichž se nám dostalo. Ježíš řekl: „Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více. (L 12,48) Když Kristus vyslal své učedníky, řekl: „Zadarmo jste dostali, zadarmo dejte. (Mt 10,8) Tento princip se také vztahuje na dělení se o požehnání ve finanční oblasti.

Nikde v Novém zákoně není systém desátků odvolán ani zrušen. Když srovnáváme naše výsady s těmi, jichž se dostalo Izraelcům, poznáváme, že jsme v Kristu obdrželi více. Bude naše vděčnost odpovídajícím způsobem vyjádřena větší štědrostí, aby mohlo být evangelium o spasení zvěstováno i druhým? (9) Čím více je evangelium hlásáno, tím více podpory potřebuje.

3. Trvalá zásada. Princip správcovství se vztahuje na to, co si ponecháme stejně jako na to, co dáváme. I když je desátek základní zkouškou našeho správcovství časného hmotného vlastnictví, (10) to, jak použijeme zbývající část, je pro nás také zkouškou.

Způsob, jak používáme náš hmotný zisk, ukazuje, nakolik milujeme Boha a svého bližního. Peníze mohou být mocným prostředkem v konání dobra: v našich rukou mohou poskytnout stravu hladovému, nápoj žíznivému a oděv pro nahého (Mt 25,34-40). Z Boží perspektivy mají peníze hodnotu především tehdy, pokud se použijí na uspokojení životních potřeb, pro požehnání ostatním, pro podporu jeho díla.

4. Nevěrnost při dávání desátků a darů. Všeobecně řečeno, lidé neznají Boží princip správcovství a zanedbávají ho. Dokonce i mezi křesťany je jen málo těch, kteří uznávají svou roli hospodářů. Boží odpověď na nevěrnost Izraele jasně ukazuje, jak se Bůh na tuto otázku dívá. Když Izraelci používali desátky a dary pro svůj vlastní prospěch, Bůh je varoval, že toto jednání se podobá krádeži (Mal 3,8) a ztrátu blahobytu přisoudil jejich nevěrnosti ve finančních otázkách: „Jste stiženi kletbou proto, že mne okrádáte, celý ten pronárod! (Mal 3,9)

Hospodin zjevuje svou trpělivost, lásku a milosrdenství tím, že před své varování dává nabídku milosti: „Navraťte se ke mně a já se navrátím k vám. (Mal 3,7) Nabízí jim hojné požehnání a vyzývá je, aby vyzkoušeli jeho věrnost. „Přinášejte do mých skladů úplné desátky. Až bude potrava v mém domě, pak to se mnou zkuste, praví Hospodin zástupů: Neotevřu vám snad nebeské průduchy a nevyleji na vás požehnání? A bude po nedostatku. Kvůli vám se obořím na škůdce, aby vám nekazil plodiny země, abyste na poli neměli neplodnou vinnou révu, praví Hospodin zástupů. Všechny národy vám budou blahořečit a stanete se vytouženou zemí, praví Hospodin zástupů. (Mal 3,10-12)

Správcovství země. Moderní věda učinila ze země jednu velkou výzkumnou a pokusnou laboratoř. Takový výzkum přináší mnohý užitek, ale výsledkem průmyslové revoluce je také znečištěný vzduch, voda a půda. Technika v určitých případech přírodu zneužívala, místo toho, aby ji moudře využívala.

Jsme správci tohoto světa a měli bychom udělat všechno proto, abychom hájili život na všech jeho úrovních tím, že nenarušíme ekologickou rovnováhu. Při svém příchodu Kristus zahubí „ty, kdo hubili zemi (Zj 11,18). Z tohoto pohledu jsou křesťané jako správci odpovědní nejen za svůj majetek, ale také za svět kolem nich.


Kristus jako správce

Pravé správcovství je nesobecké; je úplným odevzdáním se Bohu a službě lidstvu. Protože nás Kristus miloval, snášel krutost kříže. Větší bolest mu však způsobilo to, že ho zavrhli jeho vlastní a že ho Bůh naprosto opustil. Ve srovnání s tímto darem, co my vůbec můžeme dát? Darem nebylo to, co měl - i když měl všechno, ale největší dar spočíval v tom, že daroval sebe. Takové je správcovství. Hledět na tento největší dar znamená, že budeme k němu přitahováni, budeme se mu podobat a přestaneme se soustřeďovat na sebe. Tak se z nás stane pečující církev, starající se o ty, kteří jsou součástí společenství věřících i o ty, kteří stojí vně. Protože Kristus zemřel za svět, je správcovství ve svém nejširším slova smyslu službou světu.

Požehnání správcovství

Bůh nás postavil do role hospodářů ne pro svůj užitek, ale pro náš vlastní prospěch.

Osobní požehnání. Jedním z důvodů, proč nás Bůh žádá, abychom mu trvale zasvětili celý svůj život - čas, schopnosti, své tělo, hmotné vlastnictví - je, že chce podpořit náš duchovní růst a rozvoj charakteru. Když máme stále na paměti, že Bůh je vlastníkem všech věcí a že nám stále dává svou věčnou lásku, buduje to i naši lásku a vděčnost.

Věrné hospodaření nám také pomáhá dosáhnout vítězství nad chamtivostí a sobectvím. Chamtivost, jednu z nejhorších lidských vlastností, odsuzuje samotné Desatero. Ježíš před ní také varuje: „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má. (L 12,15) Naše pravidelné dávání pomáhá vykořenit chamtivost a sobectví z našich životů.

Správcovství vede k rozvíjení šetrnosti a hospodárnosti. Jestliže jsme „ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony (Ga 5,24), nebudeme žádnou věc sobecky používat pro vlastní uspokojení. „Když principy správcovství ovládnou náš život, je člověk osvícen, jsou stanoveny cíle, společenské zábavy jsou zbaveny nezdravých prvků, záležitosti života se řídí zlatým pravidlem a získávání druhých pro Krista se stane hlavním zájmem. Taková hojná požehnání dává Bůh v životě víry a věrnosti. (11)

Hluboké uspokojení a radost plyne z ujištění, že na všem, co jsme vložili do úsilí zachránit ty, za které zemřel Kristus, je napsáno: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili. (Mt 25,40). „Nic pro nás není natolik vzácné, abychom to nemohli dát Ježíši. Jestliže mu vrátíme hřivny, které nám svěřil do péče, svěří do našich rukou ještě víc. Každé úsilí, které vynakládáme pro Krista, bude jím odměněno a každá povinnost, kterou vykonáme v jeho jménu, poslouží našemu vlastnímu štěstí. (12)

Požehnání pro druhé. Praví hospodáři jsou požehnáním pro všechny, se kterými přijdou do styku. Uplatňují radu apoštola Pavla ohledně správcovství: „Napomínej je, ať konají dobro a jsou bohatí v dobrých skutcích, štědří, dobročinní, a tak ať si střádají dobrý základ pro budoucnost, aby obdrželi pravý život. (1Tm 6,18.19)

Správcovství zahrnuje službu druhým a ochotu rozdělit se o vše, co Bůh milostivě udělil a co může přinést ostatním prospěch. To znamená, že „už se nedomníváme, že v životě záleží na tom, kolik máme peněz, kolik titulů jsme získali, kolik významných lidí známe, v jakém domě či obci žijeme či jaké máme postavení a vliv . (13) Skutečný život spočívá v poznávání Boha, v rozvíjení lásky a štědrosti jakou má On, v dávání toho, co můžeme dát podle jeho požehnání. Skutečně v Kristově duchu dávat znamená skutečně žít.

Požehnání pro církev. Je nezbytné, aby církev přijala biblický plán správcovství. Dávání, do nějž se trvale zapojují členové církve, se podobá cvičení - výsledkem je silná církev, která rozděluje Kristovo požehnání, jež jí udělil a která je ochotná odpovědět na jakoukoli potřebu Božího díla. Církev bude mít odpovídající finanční prostředky pro podporu kazatelské služby, pro růst Božího království v bezprostředním okolí a jeho šíření do vzdálených míst na zemi. Církev pak ochotně dá Bohu svůj čas, schopnosti a prostředky v lásce a vděčnosti za jeho požehnání.

Na základě Kristova ujištění, že se vrátí, když bude evangelium o království kázáno „na svědectví všem národům (Mt 24,14), jsou všichni lidé pozváni k tomu, aby se stali správci a jeho spolupracovníky. Tak se svědectví církve stane mocným požehnáním světu a jeho věrní hospodáři se budou radovat, když uvidí, že požehnání evangelia je poskytováno druhým.


Poznámky:

1. Webster—s New Universal Unabridged Dictionary, 2. vyd., 1979, str. 1786.

2. SDA Encyclopedia, rev. vyd., str. 1425.

3. Tamtéž.

4. Paul G. Smith, Managing God—s Goods (Nashville: Southern Pub. Assn., 1973), str. 21.

5. Viz C. G. Tuland, „Tithing in the New Testament , Ministry, říjen 1961, str. 12.

6. Např. v Ex 27,20 dal Bůh zvláštní pokyny ohledně zajištění olivového oleje pro lampy. Bylo trvalou povinností zajistit olej na bohoslužebném místě, aby tak mohlo řádně sloužit svému účelu. Avšak tento provozní výdaj nebyl hrazen z desátků. Viz také E. Whiteová, Counsels on Stewardship (Washington, D. C.: Review and Herald, 1940), str. 102, 103. Říká, že učitelé Bible ve školách spravovaných církví by měli být placeni z desátků (tamtéž, str. 103), ale desátky by se neměly používat na další „školní účely - studentské půjčky nebo na podporu knižních evangelistů (E. Whiteová, Testimonies, sv. 9, str. 248, 249; E. Whiteová, Selected Messages, kniha 2, str. 209). Tyto oblasti Božího díla by se měly podporovat z darů.

7. T. H. Jemison učinil některé velice praktické návrhy jak vypočítat desátky. Napsal: „Vypočítat desátek z platu je jednoduché. Zpravidla neexistují žádné 'obchodní výdaje' - tedy skutečné výdaje pro vytvoření příjmu, které by bylo třeba odpočítat. Deset procent z platu tvoří desátek...

Vypočítání desátku z příjmu z podnikání se do určité míry liší od desátku z platu. Před tím, než si obchodník vypočítá desátek, odečte ze zisku nezbytné obchodní výdaje. Do těchto výdajů patří odměny za práci, poplatky za teplo, světlo, pojištění, nájem nebo vlastnickou daň a podobné položky. Tento odpočet samozřejmě nezahrnuje žádné osobní nebo rodinné výdaje.

Farmář odpočítává své výdaje - platy, hnojivo, opravy, úrok, daně a podobné věci. Do svého příjmu by však měl započítat produkty jeho farmy, které používá jeho rodina, protože ty snižují rodinné životní náklady a slouží jako příjem. Podobný postup by měli zachovávat výrobci, investoři a duševně pracující lidé. Vést přesné účetnictví je dnes nezbytné při každé podnikatelské činnosti; proto je snadné vypočítat desátek z podnikatelského příjmu a obchodního zisku. Někteří podnikatelé zahrnují svůj výpočet desátků do běžného systému účetnictví.

Někdy žena, jejíž manžel neplatí desátky, zjistí, že je pro ni obtížné vypočítat desátky. V některých případech může platit desátek z peněz, které dostala na výdaje v domácnosti. V jiných případech jí to může manžel zakázat. V takové situaci by měla platit desátky pouze z peněz, které vydělala navíc nebo přijala jako dar. 'Vždyť je-li zde tato ochota, pak je dar před Bohem cenný podle toho, co kdo má, ne podle toho, co nemá.' (2K 8,12) (Christian Beliefs, str. 267).

8. Někteří badatelé Bible se domnívají, že Izraelci dávali přinejmenším dvojí desátky (někteří se domnívají, že trojí) kromě různých darů. Ohledně prvního desátku Hospodin řekl: „Léviovcům dávám v Izraeli za dědictví všechny desátky za jejich službu, neboť oni konají službu při stanu setkávání. (Nu 18,21) Ale o druhém desátku Hospodin říká: „Na místě, které si on vyvolí, aby tam přebývalo jeho jméno, budeš jíst před Hospodinem, svým Bohem, desátky ze svého obilí, moštu a čerstvého oleje i prvorozených kusů svého skotu a bravu, aby ses učil bát Hospodina, svého Boha, po všechny dny. (Dt 14,23) Dva roky ze tří měli Izraelité přinášet do svatyně tento desátek nebo jemu úměrný peněžitý obnos. Zde se měl použít při oslavách svátků nebo na podporu Levitů, cizinců, sirotků a vdov. Každý třetí rok měl Izraelita tento druhý desátek využít doma a pohostit Levitu a chudého. Druhý desátek se tedy používal pro dobročinné účely a pro pohostinnost (Dt 14,27-29; 26,12). Viz E. Whiteová, Patriarchové a proroci, str. 395; „Tithe , SDA Bible Commentary, rev. vyd., str. 1127.

9. Srov. E. Whiteová, Testimonies, sv. 3, str. 392.

10. Z biblického pohledu mít nějakou věc neznamená, že ji vlastním. Postoj, jaký jsme zaujali k desátkům ukazuje, zda uznáváme, že jsme pouze hospodáři a nebo si děláme nárok i na vlastnictví.

11. Froom, „Stewardship in Its Larger Aspects , Ministry, str. 20.

12. E. Whiteová, Testimonies, sv. 4, str. 19.

13. P. G. Smith, str. 72.

|Zpět| |Hlavní menu|