MANŽELSTVÍ A RODINA

Adventisté sedmého dne věří...
Manželství ustanovil Bůh v ráji a Pán Ježíš je potvrdil jako celoživotní spojení muže a ženy ve společenství lásky. Manželský slib činí křesťan jak Bohu, tak i svému životnímu partnerovi. Do křesťanského manželství by měli vstupovat jen lidé stejného vyznání. Vzájemná láska, úcta, respekt a zodpovědnost jsou pojivem tohoto svazku, který má zrcadlit lásku, svatost, důvěru a trvalost vztahu mezi Kristem a jeho církví. O rozvodu Ježíš Kristus učil, že ten, kdo se rozvádí (s výjimkou cizoložství partnera) a uzavírá nový manželský svazek, dopouští se cizoložství. I když některé rodinné svazky nejsou ideální, manželé, kteří se v Kristu odevzdávají jeden druhému, mohou pod vlivem Ducha svatého a církve dosáhnout jednoty lásky. Bůh žehná rodině a chce, aby si její členové vzájemně pomáhali k úplné radosti. Rodiče mají vést své děti, aby milovaly a poslouchaly Boha. Svým příkladem a slovy je mají učit, že Kristus je laskavý, vždy vlídný a starostlivý vychovatel, který si přeje, aby se staly údy jeho těla, členy Boží rodiny. Upevňování soudržnosti rodiny je jedním z cílů poselství evangelia pro poslední dobu. Základní věroučné výroky, 22

MANŽELSTVÍ A RODINA

Domov je nejdůležitějším místem obnovy Božího obrazu v lidech. V rodině se mohou otec, matka i děti plně projevit a mohou vzájemně naplňovat svou touhu po sounáležitosti, lásce a důvěrném přátelství. Zde se vytváří lidská identita a rozvíjí vědomí vlastní hodnoty. Domov je také místem, kde se z Boží milosti v praxi uplatňují principy skutečného křesťanství, kde se křesťanské hodnoty přenášejí z generace na generaci.

Rodina může být místem velkého štěstí. Může se však také změnit v hrozné utrpení. Harmonický život ukazuje na skutečně prožívané principy křesťanství a zjevuje charakter Boží. Žel, takové vlastnosti se v moderních rodinách projevují jen zřídka. Spíše se v mnoha rodinách projevují myšlenky a úmysly sobeckého lidského srdce - hádky, vzpurnost, rivalita, hněv, neslušnost a dokonce i krutost. A přece takové vlastnosti nepatřily do původního Božího plánu. Ježíš řekl: „Od počátku to však nebylo. (Mt 19,8)

Od počátku

Sobota a manželství jsou dva původní Boží dary lidstvu. Jejich záměrem bylo poskytnout radost z odpočinku a sounáležitosti bez ohledu na dobu, místo a kulturu. Ustanovením těchto dvou institucí vyvrcholil Boží akt stvoření země. Staly se jeho vrcholem, tím nejlepším z nesmírně dobrých darů, které dal lidstvu při stvoření. Tím, že ustanovil sobotu, dal Bůh lidem čas na odpočinek a obnovu, čas na společenství s ním. Vytvořením první rodiny ustanovil pro lidi základní společenskou jednotu, dal jim pocit sounáležitosti a příležitost se všestranně rozvíjet ve službě Bohu a druhým.



Muž a žena k Božímu obrazu. Gn 1,26, 27 popisuje , jak Bůh stvořil lidi, kteří měli bydlet na zemi: „I řekl Bůh: 'Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby'... Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. Výraz člověk je zde použit v druhovém (rodovém) smyslu. Ve stejném smyslu se používá ještě 500 krát ve Starém zákoně. Tento termín zahrnuje muže i ženu. Text jasně ukazuje, že to nebylo tak, že by muž byl stvořen k obrazu Božímu a žena k obrazu muže. (1) Naopak, oba byli stvořeni, aby byli Božím obrazem.

Stejně jako jsou Otec, Syn a Duch svatý souhrnně nazýváni výrazem Bůh, tak i muž a žena tvoří dohromady „člověka . A stejně jako osoby Trojice, ačkoli jsou jedno, nemají stejnou funkci. Lidé jsou si rovni ve svém bytí a svou hodnotou, ale osobně nejsou naprosto stejní (srov. J 10,30; 1K 11,3). Stavbou těla se doplňují a ve svém poslání vzájemně spolupracují.

Obě pohlaví jsou dobrá (Gn 1,31) a mají odlišné úkoly. Rodina a domov je založen na pohlavní odlišnosti. Bůh mohl nechat rozšířit život na zemi i bez toho, že by stvořil samce a samici, jak se to projevuje při bezpohlavním rozmnožování některých forem živočišného života. Ale Bůh učinil „dva jedince, vcelku stejné svou podobou a vlastnostmi, a přece má každý z nich v sobě něco, co postrádá ten druhý a v čem se navzájem doplňují . (2) Svět, který by tvořili výlučně členové jednoho pohlaví by nebyl úplný. Opravdové naplnění lze prožít pouze ve společnosti, kde jsou muži i ženy. Nemluví se zde o rovnosti, protože obě pohlaví jsou nepostradatelná.

Během svého prvního dne, Adam - prvorozený, a proto hlava lidstva - si uvědomil svou jedinečnost. Nikdo se mu nepodobal. „Ale pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná. (Gn 2,20) Bůh chápal tuto potřebu, proto řekl: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou. (Gn 2,18)

Hebrejské slovo neged se zde překládá jako „rovná . Je to podstatné jméno, jež souvisí s předložkou, která znamená stát „před, napřed, přímo před, proti něčemu nebo někomu. V tomto případě, měla „pomoc stát před Adamem, měla ho doplňovat, být jeho protějškem. A tak „uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul a „vzal mu jedno z žeber (Gn 2,21) a zformoval jeho společnici. (4)

Po svém probuzení Adam ihned poznal úzký a důvěrný vztah, který umožnil tento zvláštní stvořitelský akt. Zvolal: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, protože z muže vzata jest. (Gn 2,23; srov. 1K 11,8).



Manželství. Z rozmanitosti muže a ženy Bůh vytvořil řád, jednotu. V onen první pátek Bůh uzavřel první manželství, spojil tyto dva, kteří byli ztělesněním jeho obrazu a učinil je jedním tělem. Manželství se od této doby stalo základem rodiny i základem samotné společnosti.

Písmo popisuje manželství jako rozhodný čin oddělení a připojení: „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. (Gn 2,24)

1. Opuštění. Pro manželství je nezbytné opuštění původních vztahů. Manželský vztah má nahradit vztah mezi rodiči a dítětem. V tomto smyslu člověk „opouští vztah k rodičům, což mu umožňuje „přilnout k druhému člověku. Bez takového postupu nevznikne pro manželství pevný základ.

2. Přilnutí. Hebrejský výraz přeložený jako „přilne pochází ze slova, které znamená „lnout, klížit, přidržet se . Jako podstatné jméno se dokonce používá pro sletování (Iz 41,7, kral.). Těsnost a pevnost tohoto svazku ukazuje podstatu manželského svazku. Každý pokus toto spojení zrušit zraní ty, kteří jsou takto úzce spojeni. Že jde o velmi úzké spojení zdůrazňuje i fakt, že se stejný výraz používá pro vyjádření pouta mezi Bohem a jeho lidem: „Hospodina svého Boha se budeš bát, jemu budeš sloužit, k němu se přimkneš a v jeho jménu budeš přísahat. (Dt 10,20)

3. Smluvní vztah. V Písmu je tento slib, toto zaslíbení, kterým jsou manželské páry spojeny dohromady, nazván jako „smlouva . Tento výraz se používal pro nejvážnější a nejdůležitější dohodu známou z Božího Slova (Mal 2,14; Př 2,16,17). Vztah mezi manžely má být vytvořen podle vzoru Boží věčné smlouvy s jeho lidem, církví (Ef 5,21-33). Svým vzájemným odevzdáním se berou na sebe závazek věrnosti a vytrvalosti, která charakterizuje Boží smlouvu (Ž 89,34; Pl 3,23).

Bůh, příbuzní, přátelé i společenství jsou svědky smlouvy, kterou spolu uzavřeli. Tato smlouva je potvrzena v nebi. „A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj. (Mt 19,6) Křesťanský pár si uvědomuje, že uzavřením manželství si mají být navzájem věrni až do smrti. (5)

4. Jsou jedním tělem. Výsledkem opuštění a smluvního přilnutí je jednota, která je tajemstvím. Jde o jednotu v plném slova smyslu - manželský pár spolu žije v hlubokém důvěrném vztahu. Zpočátku se tato jednota týká fyzické jednoty manželství. Navíc se ale také týká důvěrného spojení mysli a citů a toto spojení umocňuje tělesnou stránku vztahu.

a) Společná cesta. O svém vztahu ke svému lidu Bůh říká: „Půjdou spolu dva, jestliže se nedohodli? (Am 3,3) Tato otázka se vztahuje i na ty, kdo se stali jedním tělem. Bůh nařídil Izraelcům, aby neuzavírali manželství s okolními národy: „To by odvrátilo tvého syna ode mne, takže by sloužili jiným bohům. (Dt 7,4; srov. Joz 23,11-13) Když Izraelité nedbali na tato nařízení, mělo to pro ně katastrofální následky (Sd 14-16; 1Kr 11,1-10; Ezd 9; 10).

Pavel opakoval tento princip v širším slova smyslu: „Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: 'Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.' (2K 6,14-16; srov. verše 17.18)

Písmo nepochybně učí, že by věřící měli uzavírat manželství pouze s jiným věřícím. Tato zásada zachází ještě dále. Pravá jednota vyžaduje jednotu ve víře i v jednání. Rozdíly ve zkušenosti víry vedou k rozdílům v životním stylu, které mohou v manželství vytvořit hluboké napětí a trhliny. Proto, aby lidé dosáhli jednoty, o níž mluví Písmo, měli by uzavírat manželství s lidmi ze stejného společenství. (6)

b) Stát spolu. Aby se dva lidé stali jedním tělem, musí si být vzájemně naprosto věrni. Když se někdo žení nebo vdává, riskuje všechno a přijímá všechno, co přináší jeho partner. Ti, kteří uzavírají manželství, dávají najevo svou ochotu dělit se s ním o zodpovědnost a stát mu po boku navzdory všemu. Manželství vyžaduje aktivní, vytrvalou lásku, která se nevzdává.

„Dva lidé se dělí o všechno co mají. Nejenom o svá těla a majetek, ale také o své myšlení, pocity, o svou radost a utrpení, naději i obavy, o své úspěchy i svá selhání. 'Stát se jedním tělem' znamená, že se dva lidé stávají jedinou bytostí s tělem, duší a duchem, a přece zůstávají dvěma rozdílnými osobami. (7)

c) Intimní život. Stát se jedním tělem v sobě zahrnuje také sexuální spojení: „I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla. (Gn 4,1) Ve své touze být vzájemně spojeni, touze, kterou lidé prožívají od dnů Adama a Evy, znovu prožívá každý pár původní příběh lásky. Sexuální styk je nejbližším krokem k dosažení fyzické jednoty; představuje blízkost, kterou pár může prožívat také emocionálně a duchovně. Křesťanská manželská láska by se měla vyznačovat vřelostí, radostí a potěšením (Př 5,18.19).

„Poctivé jest u všech manželství a lože neposkvrněné. (Žd 13,4, kral.) „Písmo nám jasně říká, že Božím plánem je radostné sexuální vyjádření lásky mezi mužem a jeho ženou. Jak pisatel knihy Židům zdůrazňuje, manželství je neposkvrněné, není hříšné ani pošpiněné. Toto je místo velké úcty v manželství - nejsvatější místo, kde se muž a žena důvěrně setkávají, aby oslavovali svou lásku jednoho k druhému. Tato chvíle by měla být svatá a velmi radostná. (8)

5. Biblická láska. Láska v manželství je nepodmíněná a něžná; je intimním vzájemným odevzdáním se, které podporuje vzájemný růst k obrazu Božímu ve všech oblastech: fyzické, citové, intelektuální i duchovní. Manželství prožívá různé projevy lásky: láska má svoje romantická, vášnivá nebo silně citová období, příjemné chvíle, okamžiky naplněné přátelstvím či pocitem sounáležitosti. Ale je to láska agape, popsaná v Novém zákoně - nezištná, sebeobětavá - která tvoří základ pravé a trvalé manželské lásky.

Ježíš tuto lásku nejzřetelněji projevil tehdy, když přijal vinu i následky našich hříchů a šel až na kříž. „Miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce. (J 13,1) Miloval nás navzdory konci, ke kterému ho náš hřích přivedl. Taková byla a stále je nepodmíněná láska Ježíše Krista, láska agape.

Tuto lásku Pavel popsal slovy: „Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. (1K 13,4-8)

Ed Wheat o této pasáži napsal: „Láska agape je spojena s věčným zdrojem energie a může působit i tehdy, když ostatní druhy lásky ochabnou... Taková láska miluje nezávisle na okolnostech. Bez ohledu na to, jak je ten druhý nesympatický, agape miluje dál. Agape je nepodmíněná láska, taková, jakou nás miluje Bůh. Je to postoj mysli založený na záměrném rozhodnutí vůle. (9)

6. Duchovní odpovědnost jednotlivce. Uzavřením manželství partneři přijali smluvní odpovědnost jeden za druhého a každý z nich se musí učit nést odpovědnost za rozhodnutí, která učinili (2K 5,10). To, že na sebe berou tuto odpovědnost znamená, že nikdy nebudou obviňovat toho druhého za to, co učinili sami. Musí také přijmout odpovědnost za vlastní duchovní růst; žádný z nich nemůže spoléhat na duchovní sílu toho druhého. Přesto však na druhé straně může vztah člověka k Bohu sloužit jeho partnerovi jako zdroj síly a povzbuzení.


Vliv pádu do hříchu na manželství

Narušení Božího obrazu v lidech, způsobené hříchem, ovlivnilo manželství stejně jako i ostatní oblasti lidského života. Sobectví vniklo tam, kde kdysi vládla dokonalá láska a jednota. Pro ty, kteří nejsou vedeni Kristovou láskou je egoismus hlavní hybnou silou. Je společným jmenovatelem veškerého křesťanského selhávání, protože je v rozporu se všemi principy odevzdání se, služby a dávání, které vyjadřuje evangelium.

Svou neposlušností jednali Adam s Evou proti záměru jejich stvoření. Před pádem žili před Bohem naprosto otevřeně. Potom, co zhřešili, místo toho, aby k němu radostně přišli, bázlivě se před ním skrývají, snaží se utajit pravdu o sobě a popírají odpovědnost za své činy. Přemoženi hlubokým pocitem viny, který nemohlo vymazat žádné jejich zdůvodňování, nemohli snést pohled Boží a svatých andělů. Od této doby se výmluvy a sebeospravedlňující zapírání stalo běžným jednáním člověka ve vztahu k Bohu.

Strach, který Adama a Evu vedl k tomu, že se ukryli, nejenom narušil jejich vztah k Bohu, ale také k sobě navzájem. Když se jich Bůh ptá, hájí sami sebe na úkor toho druhého. Jejich obviňování je důkazem vážného zlomu, který se odehrál ve vztahu lásky, jenž dal Bůh při stvoření.

Poté, co žena zhřešila, jí Bůh řekl: „Budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout. (Gn 3,16) Cílem tohoto principu, který nezměnil základní rovnost mezi mužem a ženou, bylo přinést užitek prvnímu páru i manželstvím, která přišla po něm. (10) Tato zásada však byla překroucena. Od té doby se v dějinách nadvláda prostřednictvím moci, manipulace a ničení osobnosti stala význačným rysem manželství. Díky soběstřednosti se nedostávalo přijetí a vzájemného porozumění.

Jádrem křesťanství je život sebeodříkavého souladu, kterým se vyznačovalo manželství před pádem do hříchu, jež tento soulad zničil. Láska obou manželů by měla přispívat ke vzájemnému štěstí. Náklonnost jednoho by měla rozvíjet štěstí toho druhého. Jsou spojeni v jedno a přece by ani jeden z nich neměl ztratit svou individualitu, která patří Bohu. (11)


Odchylky od Božího ideálu

Mnohoženství. Zvyk, že jeden muž má několik manželek, je v protikladu k jednotě a spojení, které Bůh ustanovil prvním manželstvím v ráji. V polygamii neexistuje prvek opuštění všech ostatních. Ačkoli Bible popisuje mnohoženství jako kulturně danou skutečnost doby patriarchů, způsobem jakým ho popisuje jasně ukazuje, že taková manželství nejsou oním Božím ideálem. Různé vedlejší svazky v těchto manželstvích hrají roli v boji o moc, při zášti a odcizení (viz Gn 16; srov. 29,16-30,24, atd). Děti v takových případech sloužily jako nástroj citového vydírání jiných členů rodiny.

Monogamní manželství dává páru pocit sounáležitosti a posiluje jejich důvěrnou znalost a vzájemné pouto. Uvědomují si, že jejich vztah je jedinečný a že nikdo jiný s nimi nemůže sdílet to, co prožívají. Monogamní vztah jasně odráží vztah mezi Kristem a jeho církví, mezi člověkem a Bohem. (12)

Smilství a cizoložství. Myšlení současných lidí i jejich jednání zlehčuje trvalý vztah, ve kterém jsou si manželé vzájemně sexuálně věrni až do smrti. Bible však považuje jakékoli mimomanželské sexuální vztahy za hřích. Sedmé přikázání se nezměnilo a stále platí: „Nesesmilníš. (Ex 20,14) Není zde zmínka o žádném bližším určení. Toto přikázání je zásadou, která manželství žárlivě střeží.

Celkový biblický pohled na smilství a cizoložství stojí v přímém protikladu k dnešní toleranci takového jednání „souhlasících dospělých . Mnoho textů ve Starém i Novém zákoně takové jednání odsuzuje (Lv 20,10-12; Př 6,24-32; 7,6-27; 1K 6,9.13.18; Ga 5,19; Ef 5,3; 1Te 4,3; atd.).

Takový milostný poměr může mít dalekosáhlé a dlouhotrvající důsledky. Zákonný partner je oklamán a zraňuje ho to fyzicky, citově, finančně, právně i společensky. Takový poměr poškozuje také širší rodinu a zvláště trpí děti. Důsledkem milostného vztahu mohou být i pohlavní nemoci nebo narození nemanželského dítěte. A také mrak lží a nepoctivosti, který se nad takovým vztahem vznáší, ničí důvěru natolik, že už ji nikdy nebude možné obnovit. Dokonce i bez ohledu na biblický zákaz by řada neblahých následků takového jednání měla být dostatečným varováním.

Nečisté myšlenky. Hřích není pouze vnějším činem; je také záležitostí srdce, která zasahuje hluboko do našeho způsobu myšlení. Pokud je znečištěn pramen, pravděpodobně nebude čistá ani řeka. Ježíš věděl, že myšlení stojí v pozadí lidského jednání: „Ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky. (Mt 15,19) V souvislosti s tím Kristus sleduje čin nevěry až k myšlenkám a citům: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Nezcizoložíš.' Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. (Mt 5,27.28)

Celé jedno průmyslové odvětví vydělává na zvrácené představivosti. Smyslné filmy a knihy nemají žádné místo v křesťanském životě. Nejenže podněcují nedovolené vztahy, ale snižují muže i ženy na pouhý předmět sexuální touhy. Tak překrucují pravý význam sexuality a zatemňují Boží obraz. Křesťané jsou povoláni přemýšlet o čistých věcech a žít čistým životem, protože se připravují na život v čisté společnosti ve věčnosti.


Krvesmilstvo. Někteří rodiče překračují hranice, které ohraničují zdravé projevy lásky ke svým dětem a chovají se k nim fyzicky i citově příliš důvěrně. Často se to děje tehdy, když jsou zanedbávány normální vztahy mezi mužem a ženou a jedno z dětí má plnit roli partnera. K tomuto smazání hranic může dojít i mezi sourozenci a vzdálenějšími příbuznými.

Krvesmilstvo bylo ve Starém zákoně zakázáno (Lv 18,6-29; Dt 27,20-23) a odsouzeno v Novém zákoně (1K 5, 1-5). Tento druh zneužívání narušuje rozvíjející se sexualitu dítěte a vytváří v něm bezdůvodný pocit hanby a viny, kterou si pak později ve svém životě přináší do manželství. Když rodiče překračují tyto hranice, poškozují u dítěte rozvíjení pocitu důvěry, jenž je tak velmi důležitý pro víru v Boha.

Rozvod. Ježíšovo prohlášení shrnuje biblické učení o rozvodu: „A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj. (Mt 19,6; Mk 10,7-9) Manželství je svaté, protože ho Bůh posvětil. Vlastně je to Bůh, kdo spojuje muže a ženu, ne pouhá lidská slova nebo sexuální akt. Je to Bůh, kdo potvrdil jejich spojení. Křesťanské pochopení rozvodu a opětovného sňatku musí být tedy založeno na biblickém základu.

Ježíšův výrok jasně ukazuje základní biblický princip, který vymezuje křesťanské chápání rozvodu: Božím záměrem bylo, aby bylo manželství nerozlučitelné. Když se ho farizeové ptali, zdali je nedostatek souladu v manželství dostatečným důvodem pro rozvod, Kristus potvrdil model manželství ze zahrady Eden jako trvalé spojení. Když na něj dále naléhali ohledně Mojžíšových zákonů o rozvodu, odpověděl: „Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propustit manželku. Od počátku to však nebylo. (Mt 19,8) Zašel ještě dál a stanovil, že jediným legitimním důvodem pro rozvod je nevěra (Mt 5,32; 19,9).

Jeho odpověď farizeům ukazuje, že Ježíš chápal věrnost v mnohem hlubším smyslu než oni. Z toho, co řekl, a z principů týkajících se manželství ve Starém a Novém zákoně lze potvrdit, že Božím záměrem bylo, aby ti, kdo uzavírají manželství, odráželi Boží obraz v trvalém spojení.

Dokonce i nevěrnost jednoho z partnerů nemusí nezbytně znamenat, že manželství musí končit rozvodem. Cesta kříže nabádá k hlubokému pokání a odpuštění a odstraňuje kořeny rozhořčení. Dokonce i v případě cizoložství by měl poškozený partner prostřednictvím odpuštění a skrze smiřující moc Boží usilovat o zachování původního Božího záměru stvoření. „Biblicky řečeno, cizoložství nemusí působit zhoubněji než jakýkoli jiný hřích... Jestliže jste ochotni odpustit a změnit své negativní postoje, bude Bůh ochotný vás uzdravit a obnovit vaši lásku jednoho k druhému. (13)

Božím ideálem pro manželství je láskyplný a trvalý svazek, který pokračuje až do smrti jednoho z partnerů. Přesto je čas od času zákonná odluka nutná z důvodu takových hříchů jako je například fyzické zneužívání manželky nebo dítěte. „Avšak podle právního řádu některých zemí lze této odluky dosáhnout pouze rozvodem, který za těchto okolností nemůže být odsuzován. Tento rozvod, při němž 'nevěra manželskému slibu' nepřichází v úvahu, nedává žádné straně biblické právo uzavřít další manželství, pokud mezitím druhá strana neuzavřela sňatek, nedopustila se cizoložství nebo smilství či nezemřela. (14)

Protože manželství je Božím ustanovením, má církev jedinečnou a vážnou odpovědnost za předcházení rozvodům a pokud k rozvodu dojde, nese odpovědnost za uzdravení zranění, která byla rozvodem způsobena.

Homosexualita

Bůh stvořil muže a ženu, aby se odlišovali, ale přesto se také vzájemně doplňovali. Tím zaměřil jejich sexuální touhu k opačnému pohlaví. Toto odlišení a spojení, kterým je lidstvo charakterizováno, se projevuje ve vzájemné přitažlivosti obou pohlaví a touze vytvořit zdravý vztah.

V některých případech hřích narušil i tuto základní orientaci a vznikl tak jev, který se nazývá sexuální zvrácenost. V takových případech je přirozená orientace na opačné pohlaví narušena a výsledkem je sexuální orientace k lidem stejného pohlaví.

Písmo odsuzuje homosexuální praktiky velmi negativními slovy (Gn 19,4-10; srov. Ju 7.8; Lv 18,22; 20,13; Ř 1,26-28; 1Tm 1, 8-10). Jednání tohoto typu způsobuje vážné narušení Božího obrazu v lidech.

Protože „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy (Ř 3,23), budou se křesťané chovat k takto postiženým lidem ohleduplně. Zaujmou postoj, jaký měl Kristus k ženě přistižené při cizoložství: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš! (J 8,11) Nejen ti, kdo mají homosexuální sklony, ale všichni ti, kdo svým jednáním způsobují úzkost, zahanbení a vinu, potřebují soucitného, školeného a zkušeného křesťanského poradce. Žádné jednání není mimo dosah Boží uzdravující milosti. (15)

Rodina

Potom, co Bůh stvořil Adama a Evu, svěřil jim vládu nad světem (Gn 1,26; 2,15). Vytvořili první rodinu, první církev a položili základ společnosti. Tak byla společnost založena na manželství a rodině. Protože byli jedinými lidmi, kteří žili na zemi, Bůh jim přikázal: „Ploďte se a množte se a naplňte zemi. (Gn 1,28)

Jak naznačuje statistika růstu světové populace, nevolá již neobydlená země, aby byla osídlena a podmaněna. Ale ty křesťanské manželské páry, které se rozhodnou přivést na svět děti, mají stále povinnost je vychovávat podle rad a napomenutí od Pána. Dříve než se manželé rozhodnou jít touto cestou, měli by uvažovat nad Božím ideálem rodiny.

Rodiče

1. Otec. Písmo svěřuje manželovi a otci zodpovědnost být hlavou a knězem rodiny (Ko 3,18-21; 1Pt 3,1-8). Stává se předobrazem Krista, hlavy církve. „ Protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil. Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům. Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. (Ef 5,23-28)

Jako Kristus vede církev, tak muž a jeho žena „by měli oba ustupovat; Slovo Boží však dává přednost úsudku manžela tam, kde nejde o otázku svědomí. (16) Zároveň však nese odpovědnost za to, že bude se svou manželkou jednat s nejvyšší úctou.

Kristus ukázal, že je laskavým vůdcem, což ho jako služebníka přivedlo až na kříž. Stejně i manžel by měl jednat obětavě. „Kristova vláda je vládou moudrosti a lásky a když manželé plní své povinnosti ke svým manželkám, budou používat svou autoritu se stejnou jemností s jakou Kristus jedná s církví. Když Duch Kristův ovládá manžela, pak se mu manželka podřídí; to jí přinese odpočinek a prospěch, protože manžel od ní bude žádat pouze to, co přinese dobré, a to způsobem, kterým Kristus žádá podřízení se od církve... Ať muži studují Kristova slova ne proto, aby zjistili, do jaké míry se jim musí manželka podřídit, ale jak by mohli získat Kristovo smýšlení a jak by se mohli stát očištěnými, ohleduplnými manžely, kteří jsou způsobilými být pány domu. (17)

Otec, jako kněz rodiny, stejně jako Abraham, shromáždí svou rodinu na počátku dne a odevzdá ji do Boží péče. Večer je povede ke chválení a děkování Bohu za udělené požehnání. Tato rodinná pobožnost bude poutem, které spojuje - je to doba, kdy se Bohu dává v rodině první místo. (18)

Moudrý otec tráví čas se svými dětmi. Dítě se může od svého otce naučit mnoho věcí, jako je úcta a láska k jejich matce, láska k Bohu, důležitost modlitby, láska k druhým lidem, způsob práce, střídmost, láska k přírodě a k věcem, které Bůh učinil. Ale jestliže otec není nikdy doma, jsou děti zbaveni této přednosti a radosti.

2. Matka. Vztahu k Bohu se na zemi nejvíce podobá mateřství. „Ani král na svém trůnu nemá vznešenější práci než matka. Matka je královnou domácnosti. Má ve své moci formování povahy svých dětí, aby byly způsobilé pro vznešenější, věčný život. Ani anděl by nemohl žádat o ušlechtilejší poslání; protože tím, že se matka věnuje této práci, koná dílo Boží... Ať si uvědomí hodnotu své práce a vezme na sebe celou Boží zbroj, aby mohla odolat pokušení se přizpůsobovat světu. Její dílo má hodnotu v této době i ve věčnosti. (19)

Někdo musí v rodině nést odpovědnost za povahu dětí. Výchova dětí nemůže být nahodilá ani ji nelze svěřit jiným lidem, protože nikdo s dětmi necítí tak jako jejich rodiče. Bůh stvořil matku se schopností nést dítě uvnitř svého těla, kojit ho, vychovávat a milovat. Kromě tíživé finanční situace nebo v případě, že dítě vychovává pouze jeden z rodičů (20), by matka měla přijmout jedinečnou přednost zůstat se svým dítětem celý den. Může se tak radovat ze spolupráce se Stvořitelem při formování jejich povahy pro věčnost.

„Někdo potřebuje považovat rodinu za zaměstnání... Brát na sebe povolání matky a manželky je pohádkově krásným životním povoláním ve 20. století a zároveň je však i velmi náročnou prací. Zbytečné úsilí? Nevděčná práce? Nedoceněné otroctví? Ne, nejúžasnější možnost jak změnit směr, zachránit lidstvo, ovlivnit dějiny, učinit něco, co bude cítit a slyšet ve stále se rozšiřujících kruzích. (21)

Ve starozákonních dobách bylo jméno krátkou charakteristikou člověka, jemuž patřilo. Eva přijala své jméno po pádu do hříchu (Gn 3,20). Protože se měla stát matkou všech živých, bylo její jméno (hebrejsky chavva) odvozeno od slova pro „život (hebrejsky chaj ). Odráží mimořádně čestné postavení, které Eva zaujímá v dějinách lidstva.

Stejně jako plození dětí, tak ani rodičovství nebylo jediným a výhradním právem pouze Adama nebo pouze Evy. O tuto odpovědnost se měli rozdělit. A tak by tomu mělo být i dnes, nejenom při plození dětí, ale i při jejich výchově. Každý z rodičů má určité úkoly, a ty je třeba vykonat jako Pánu. „Hle, synové jsou dědictví od Hospodina, mzdou od něho plod lůna. (Ž 127,3)
Děti

1. Přednostní právo. Kromě jejich odevzdání se Pánu a svému partnerovi nemají rodiče vznešenější závazek než vůči dětem, které přivedli na svět. Musí postavit zájmy svých dětí před svou vlastní kariéru a pohodlí; děti nepřišly na svět z vlastní vůle a je jim třeba připravit co nejlepší vstup do života. Ještě před narozením by mělo být blaho dítěte na prvním místě, protože prenatální vlivy významně působí na jeho duchovní, duševní i fyzické zdraví. (22)

2. Láska. Láska rodičů by měla být nepodmíněná a obětavá. I když ji děti nebudou zcela opětovat, měli by být milovány, aby měly po celý život o sobě správný obraz a byly citově zdravé. Děti, které si tuto lásku musí získávat nebo se cítí odmítané a nedůležité, se budou snažit získat lásku rodičů prostřednictvím nevhodného chování, které v nich hluboce zakoření a stane se pro ně obvyklé. (23)

Děti, které mají jistotu, že je rodiče milují, se budou k druhým stavět otevřeně. Budou se učit dávat stejně jako přijímat a poznají, že smysl života není v nich samotných. Jak děti porostou, mohou se učit vyvyšovat Boha.

3. Odevzdání. Křesťanští rodiče mají své děti odevzdat do Boží služby co nejdříve po narození. Ve sborech adventistů sedmého dne probíhá toto odevzdání s jednoduchým obřadem, ve kterém rodiče před sborem předkládají své děti Bohu v modlitbě, podobně jako Josef a Marie odevzdali malého Ježíše Hospodinu v chrámu (L 2,22-39). Takovým způsobem se dítě na počátku života stává součástí velké duchovní rodiny. Členové sboru se účastní společenského a duchovního rozvoje mladého člověka jako Božího dítěte a člena těla Kristova.

Při tomto obřadu rodiče také zasvěcují sami sebe, aby dítě vychovávali podle Boží vůle, aby byl v dítěti vytvářen Boží obraz. Aby rodiče dosáhli tohoto cíle, přivádějí své dítě pravidelně do dětské sobotní školy a do sboru, aby se maličcí stali součástí Kristova těla již od raného dětství. Potom, když dítě dosáhne školního věku, rodiče a sbor učiní všechno proto, aby se mu mohlo dostat křesťanského vzdělání, které bude ještě dále budovat v dítěti lásku k Pánu.

4. Vytrvalost. Duchovní vyučování, které rodiče konají, je stále trvající proces, jenž probíhá v každém úseku života dítěte. „Budeš je (Boží přikázání) vštěpovat mým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány. (Dt 6,7-9; 11,18nn)

Dítě je ovlivněno celou atmosférou domova. Rodiče nemohou zprostředkovat duchovní život pouze prostřednictvím rodinné bohoslužby. Musí vyplývat z jejich trvalé důvěry v Ježíše; musí se projevovat v jejich způsobu života, oblékání a dokonce i ve výzdobě domova. Poznat Boha jako laskavého Otce je pro křesťanský růst dítěte nesmírně důležité.

5. Učit se poslušnosti. „Zasvěť už chlapce do jeho cesty, neodchýlí se od ní, ani když zestárne. (Př 22,6) Co obsahuje toto vyučování? Kázeň zahrnuje mnohem víc než jen trest. Trest se zpravidla vztahuje na minulost, zatímco kázeň je zaměřena na budoucnost. Uplatňování kázně je proces, ve kterém se mladý člověk od rodičů učí prostřednictvím výcviku, vedení a příkladu. To znamená, že se učí důležitým zásadám jako je věrnost, pravda, spravedlnost, důslednost, trpělivost, pořádek, soucit, štědrost a pracovitost.

Když se dítě brzy naučí své rodiče bezvýhradně poslouchat, nebude pro něj autorita představovat žádný problém. Záleží však také na druhu poslušnosti, kterému se naučí. Pravá poslušnost nevzniká pouze na základě toho, že je vyžadována, ale proto, že vyvěrá z nitra člověka. Tajemství tohoto druhu poslušnosti spočívá v znovuzrození.

„Radost z poslušnosti neprožije nikdy člověk, který se pokouší zachovávat Boží přikázání proto, že to pokládá za svou povinnost, nebo že se to od něj vyžaduje. To není skutečná poslušnost... Pravá poslušnost je vnější projev vnitřních zásad. Vyvěrá z lásky ke spravedlnosti, z lásky k Božímu zákonu. Vede nás k vhodnému jednání, protože je to tak správné a protože se to líbí Bohu. (24)

6. Společenský život a rozvoj řeči. Právě v rodině se děti jako členové lidského rodu přizpůsobují životu ve společnosti se všemi úkoly a přednostmi, které to přináší. Zapojení se do společnosti je proces, kterým se dítě učí základní dovednosti, aby se mohlo uplatnit ve společnosti. Jazyk se všemi jeho komunikačními odstíny je jedna z prvních věcí, kterou se dítě učí. Jazyk, jímž se doma mluví, je třeba pečlivě vybírat, protože zjevuje Boží charakter. Dítě by mělo často slyšet radostná a spontánní vyjádření lásky mezi členy rodiny a chválení Boha.

7. Pohlaví. Právě doma se prostřednictvím zdravých mezilidských vztahů mezi oběma pohlavími, jež tvoří úplnou rodinu, mají děti učit žít ve společnosti jako muž a žena. Dospělí by je měli prostřednictvím správných a přiměřených informací upozorňovat na krásu jejich rozvíjející se sexuality. Je také jejich úkolem děti chránit před sexuálním zneužíváním.

8. Poznávání hodnot. Základním společenským posláním domova je umožnit přijmout dítěti hodnoty, které rodina přijala. Rodinné hodnoty a náboženské pojetí se vždycky neshoduje. Rodiče mohou tvrdit, že dodržují určitý náboženský princip, ale hodnoty, které dětem představují, se nemusí s těmito zásadami vždy shodovat. Je důležité, aby rodiče byli důslední.

Širší rodina. Božím záměrem je, aby bylo manželství výlučné; rodina však taková není. V dnešní velmi se měnící společnosti může člověk jen zřídkakdy nalézt širší rodinu - prarodiče, sourozence a blízké příbuzné, kteří by žili v těsné blízkosti. Církevní rodina může pomoci těm, kteří mají příbuzné daleko nebo již žádné nemají, aby nalezli pravé vědomí vlastní hodnoty a sounáležitosti. Zde také mohou osamělí rodiče nalézt klidné místo, na kterém mohou vychovávat své děti s láskou a něžností. Církev tak může poskytnou vhodné vzory jednání, jež mohou doma chybět.

Dítě se může naučit úctě tím, že se bude učit milovat staré lidi ve sboru. A ti, kteří jsou starší, mohou prožívat uspokojení z toho, že kolem sebe mají malé děti, které mohou milovat a s kterými se mohou radovat. „Ani ve stáří a šedinách mě, Bože, neopouštěj, dokud neseznámím toto pokolení se skutky tvé paže a s tvou bohatýrskou silou všechny, kteří přijdou. (Ž 71,18)

Bůh věnuje starším lidem zvláštní pozornost a říká: „Šediny jsou ozdobnou korunou, lze je nalézt na cestě spravedlnosti. (Př 16,31) „Já sám až do vašeho stáří, až do šedin vás budu nosit. Já jsem vás učinil a já vás ponesu, budu vás nosit a zachráním. (Iz 46,4)

V církvi mohou najít osamělí lidé místo, kde budou milováni, kde si jich budou ostatní vážit a kde se budou moci také rozdělit o svou lásku a schopnosti. Prostřednictvím služby církve mohou pocítit, že o ně Bůh pečuje: „Miloval jsem tě odvěkou láskou, proto jsem ti tak trpělivě prokazoval milosrdenství. (Jr 31,3)

Je součástí „čisté zbožnosti pečovat zvláště o ty, kteří jsou v nouzi (Jk 1,27; Ex 22,21; Dt 24,17; 26,12; Př 23,10; Iz 1,17). Církevní rodina má zvláštní příležitost poskytnout útočiště, útulek a místo společenství těm, kteří nemají rodinu; církev se také může ujmout a začlenit člověka do zvláštního společenství, o kterém Kristus řekl, že bude znakem samotného křesťanství (J 17,20-23).


Obrácení

Protože je rodina základem církve a společnosti, bude křesťanská rodina nástrojem získávání a udržení členů u Pána. Poslední verše Starého zákona jsou proroctvím, které se splní před tím, než se Kristus vrátí: „Hle, posílám k vám proroka Elijáše, dříve než přijde den Hospodinův veliký a hrozný. On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych při svém příchodu nestihl zemi klatbou. (Mal 3,23.24) I když existuje mnoho vlivů, jenž se snaží narušit rodinu, Bůh vyzývá k novému sjednocení, zpevnění, obrácení a obnově. Ty rodiny, které odpoví na jeho výzvu, obdrží sílu, jež ukáže pravé křesťanství. Sbory, které budou tvořeny těmito rodinami, porostou; jejich mladí lidé nebudou odcházet z církve; představí světu jasný obraz Boha.



Poznámky:

1. Srov. E. Whiteová, Education, str. 20.

2. A. W. Spalding, Makers of the Home (Mountain View, CA: Pacific Press, 1928), str. 58.

3. Že byl Adam zodpovědný za planetu Zemi je patrné z toho, že ho Bůh považoval za zodpovědného za hřích, i když nebyl první, kdo zhřešil (Gn 3,9nn). Také Nový zákon když srovnává dva „Adamy , považuje prvního Adama zodpovědného za to, že přišel hřích a smrt (Ř 5,12nn; 1K 15,22; srov. E. Whiteová, Vítězství lásky Boží, str. 460).

4. „Bůh sám dal Adamovi společnici. Dal mu 'pomoc, která by při něm byla', pomocnici, jež mu vyhovovala, jež mu mohla být družkou a být s ním jedno v lásce a účasti. Eva byla stvořena ze žebra, vyňatého z boku Adamova, což značí, že ho nemá ovládat jako hlava, ani být jemu podřízena jako méněcennější, nýbrž že mu má stát po boku jako rovný s rovným, být jím milována a chráněna. (E. Whiteová, Patriarchové a proroci, str. 22)

5. Více o smluvních aspektech manželství viz „Marriage as Covenant v Covenant and Marriage: Patnership and Commitment (Leader—s Notebook) (Nashville: Family Ministry Department, Sunday School Board of the Southern Baptist Convention, 1987), str. 51-60.

6. Viz Církevní řád, str. 136, 137; F. M. Wilcox, „Marrying Unbelievers , Review and Herald, 2. červenec 1914, str. 9, 10; G. B. Thomson, „Marrying Unbelievers: 'Can Two Walk Together, Except They Be Agreed? Review and Herald, 31. červenec 1941, str. 2, 12-14; F. M. Wilcox, „The Marriage Relationship, Following the Divine Order , Review and Herald, 4. květen 1944, str. 1-4; E. Whiteová, Testimonies, sv. 4, str. 503-508.

7. Walter Trobish, I Married You (New York, N. Y.: Harper and Row, 1971), str. 18.

8. Ed Wheat, Love Life for Every Married Couple (Grand Rapids: Zondervan, 1980), str. 72.

9. Tamtéž, str. 62.

10. E. Whiteová, Patriarchové a proroci, str. 31, 32.

11. Např. viz E. Whiteová, The Ministry of Healing, str. 361; E. Whiteová, Messages to Young People (Nashville: Southern Pub. Assn., 1930), str. 451.

12. Viz také E. Whiteová, Patriarchové a proroci, str. 100, 146, 147, 245, 246; E. Whiteová, Spiritual Gifts, sv. 3, str. 104, 105; sv. 4a, str. 86.

13. Wheat, Love Life for Every Married Couple, str. 202. Viz také „The Divorce Court of the Cross , v Roy Hession, Forgotten Factors... An Aid to Deeper Repentance of the Forgotten Factors of Sexual Misbehavior (Fort Washington, PA: Christian Literature Crusade, 1976); Wheat, „How to Save Your Marriage Alone , v Love Life; and Gary Chapman, Hope for the Separated: Wounded Marriages Can Be Healed (Chicago: Moody Press, 1982).

14. Církevní řád, str. 161.

15. Viz Hession, Forgotten Factors. Tato vynikající kniha podrobně líčí hluboké problémy sexuální nemorálnosti, pomáhá těm, kteří zhřešili, činit pokání a nalézt odpuštění v milujícím Bohu.

16. E. Whiteová, Testimonies, sv. 1, str. 307. Dále také napsala: „My ženy musíme pamatovat, že nás Bůh podřídil mužům. On je hlavou a náš úsudek, názory a zdůvodnění se musí pokud možno shodovat s jeho. Pokud tomu tak není, Boží slovo dává přednost muži, pokud to není otázkou svědomí. Musíme ustoupit hlavě. (E. G. White letter 5, 1861).

17. E. G. White manuscript 17, 1891. Viz také Larry Christerson, The Christian Family (Minneapolis, MN: Bethany Fellowship, 1970).

18. Návrhy, jak připravit živou rodinnou pobožnost viz John and Millie Youngberg, Ladění srdcí, 1989; Christenson, The Christian Family, str. 157-197.

19. E. Whiteová, Adventist Home, str. 231, 232.

20. Rodiče, kteří musí dítě svěřit do péče někomu jinému, by měli zvolit člověka, který zastává podobné hodnoty jako oni, aby tak vznikla dobrá spolupráce při výchově dítěte v lásce a v „napomínání Páně . Rodiče by také měli pečlivě sledovat děti, se kterými se přátelí jejich dítě. Přáli by si, aby jejich dítě bylo jako oni? Děti se učí velmi rychle a vše se mu nesmazatelně vrývá do paměti, proto je třeba všechny aspekty péče o dítě svědomitě prozkoumat.

21. Edith Schaefer, What Is a Family? (Old Tappan, N. J.: Fleming H. Revell Co., 1975), str. 47.

22. Viz E. Whiteová, Touha věků, str. 358, 359; E. Whiteová, The Adventist Home, str. 255-259.

23. Viz Gary Smalley and John Trent, The Blessing (Nashville: Thomas Nelson Publishers, 1986). Autoři pečlivě popisují, že je udělení nebo odepření nepodmíněné rodičovské lásky klíčem k citovému a psychologickému prospěchu rozvíjejícího se dítěte.

24. E. Whiteová, Kristova podobenství, str. 50.

|Zpět| |Hlavní menu|