KRISTOVA SLUŽBA V NEBESKÉ SVATYNI

Adventisté sedmého dne věří...
V nebi je svatyně, pravý svatostánek, jehož stavitelem je Pán, a ne člověk. V něm Kristus slouží v náš prospěch, zpřístupňuje věřícím požehnání své oběti, přinesené jednou provždy na kříži. Kristus byl uveden do úřadu jako náš slavný Velekněz a svou prostřednickou službu začal po svém nanebevstoupení. Roku 1844, na konci prorockého období 2300 dnů (let) přešel k druhé fázi své usmiřující služby. Je to dílo vyšetřujícího soudu, který je součástí závěrečného odstraňování veškerého hříchu. Předobrazem této skutečnosti bylo očisťování starodávné židovské svatyně v den smíření. V předobrazné službě byla svatyně očistěna krví obětí zvířat, ale nebeské skutečnosti se očišťují dokonalou obětí Ježíšovy krve. Vyšetřující soud odhaluje nebeským bytostem, kdo z mrtvých zesnul v Kristu, a proto je v něm uznán za hodna mít podíl na prvém vzkříšení. Tento soud také ozřejmuje, kdo z živých zůstává v Kristu, zachovává Boží přikázání a víru Ježíše Krista a je v něm připraven ke vstupu do věčného království. Tento soud obhajuje Boží spravedlnost, zachraňující ty, kteří věří v Ježíše Krista. Prohlašuje, že lidé, kteří zůstali Bohu věrní, obdrží království. Dovršení Kristovy služby v nebeské svatyni bude pro lidi před druhým adventem znamenat ukončení doby milosti. Základní věroučné výroky, 23

KRISTOVA SLUŽBA V NEBESKÉ SVATYNI

Přichází doba večerní oběti. Kněz stojí na chrámovém nádvoří v Jeruzalémě a je připraven obětovat beránka. Ve chvíli, kdy pozvedá nůž, aby ho zabil, se zatřásla země. Vyděšenému knězi vypadává nůž z ruky a beran utíká pryč. I přes hřmot vyvolaný zemětřesením slyší hlasitý zvuk trhající se látky; to když neviditelná ruka rozřezává chrámovou oponu od shora dolů.
Na opačné straně města zahalují kříž černé mraky právě ve chvíli, kdy Ježíš, velikonoční Beránek Boží, zvolal: „Dokonáno jest! Zemřel za hříchy světa.
Předobraz se stal realitou. Nyní se uskutečnilo to, na co po celá staletí ukazovaly chrámové obřady - Spasitel přinesl svou smiřující oběť. Protože se předobraz splnil ve skutečnosti, pozbyly svou platnost obřady, které tuto oběť předznačovaly,. Proto se roztrhla opona, upadl nůž a utekl beránek.
Tím však dějiny spasení nekončí. Po ukřižování pokračují dál. Ježíšovo vzkříšení a nanebevstoupení zaměřuje naši pozornost na nebeskou svatyni, kde již Kristus není pouhým Beránkem. Slouží zde jako kněz. Jednou provždy byla přinesena oběť. A nyní všem zpřístupňuje požehnání, které plyne z této oběti smíření.

Nebeská svatyně

Bůh Mojžíšovi přikázal, aby pro něj postavil pozemský příbytek - svatyni (Ex 25,8), která byla součástí první (staré) smlouvy (Žd 9,1.2). Na tomto místě se lidé učili poznávat cestu spasení. O 400 let později postavil král Šalomoun stálý chrám v Jeruzalémě, který nahradil Mojžíšův přenosný stánek. Poté, co Nebúkadnesar tento chrám zničil, postavili ti, kdo se vrátili z babylónského zajetí druhý chrám, který přestavěl Herodes Veliký. Ten byl v roce 70 po Kr. zničen Římany.
Nový zákon mluví o tom, že i nová smlouva má svou svatyni, která je v nebesích. V ní Kristus slouží jako Velekněz „po pravici Božího trůnu . Je to „pravá svatyně a stánek, který zřídil sám Hospodin, a nikoli člověk (Žd 8,1.2) . Na hoře Sínaj byl Mojžíšovi ukázán „vzor , napodobenina nebo zmenšený model nebeské svatyně (viz Ex 25,9.40). Písmo nazývá svatyni, kterou Mojžíš postavil „náznakem nebeských věcí a jeho „svatyni... napodobením té pravé (Žd 9,23.24). Pozemská svatyně a služba v ní umožňuje do hloubky pochopit úlohu nebeské svatyně.
V celém Písmu se předpokládá existence nebeské svatyně nebo chrámu (např. Ž 11,4; 102,19; Mi 1,2.3). Jan ve vidění spatřil nebeskou svatyni. Popsal ji jako „chrám stánku svědectví na nebi (Zj 15,5, kral.) a „Boží chrám v nebesích (Zj 11,19). Zde viděl předměty, které se staly vzorem při zařizování pozemské svatyně, např. sedm zlatých svícnů (Zj 1, 12) a kadidlový oltář (Zj 8,3). Jan tam také spatřil truhlu smlouvy, která se podobala té, která byla v pozemské svatyni svatých (Zj 11,19).
Kadidlový oltář je v nebesích umístěn před Božím trůnem (Zj 8,3; 9,13), který se nachází v Božím nebeském chrámu (Zj 4,2; 7,15; 16,17). Nebeská zasedací síň, kde je i trůn (Dn 7, 9.10) se tedy nachází v nebeském chrámu nebo svatyni. To je také důvod, proč konečné rozsudky vycházejí z Božího chrámu (Zj 15,5-8). Je jasné, že Písmo představuje nebeskou svatyni jako skutečné místo (Žd 8,2) a není to jen metafora nebo abstraktní vyjádření. Nebeská svatyně je především Božím příbytkem.

Služba v nebeské svatyni

Poselství o svatyni bylo poselstvím o spasení. Bůh prostřednictvím služby ve svatyni hlásal evangelium (Žd 4,2). Služba v pozemské svatyni byla až do Kristova prvního příchodu „podobenstvím pro nynější čas (Žd 9,9.10). „Božím záměrem bylo, aby prostřednictvím symbolů a obřadů tohoto podobenství evangelia, zaměřil Izrael svou víru na oběť a kněžskou službu Vykupitele světa, Beránka Božího, který snímá hřích světa (Ga 3,22.23; J 1,29). Svatyně objasňuje tři fáze Kristovy služby: (1) zástupnou oběť, (2) kněžské prostřednictví, (3) závěrečný soud.
Zástupná oběť. Každá oběť ve svatyni symbolizovala Kristovu smrt za odpuštění hříchu a potvrzovala tak, že „bez vylití krve není odpuštění (Žd 9,22). Tyto oběti znázorňovaly následující pravdy.
1. Boží soud nad hříchem. Protože je hřích hluboce zakořeněná vzpoura proti všemu, co je dobré, čisté a pravdivé, není možné ho přehlížet. „Mzdou hříchu je smrt. (Ř 6,23)
2. Kristova zástupná smrt. „Všichni jsme bloudili jako ovce... jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. (Iz 53,6) „Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem. (1 K 15, 3)
3. Kristus dává oběť smíření. Tou obětí je Ježíš Kristus. „Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří. (Ř 3,25) „Toho, který nepoznal hřích (Krista), kvůli nám ztotožnil (Bůh) s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti. (2 K 5,21) Kristus - Vykupitel na sebe vzal rozsudek nad hříchem. „S Kristem bylo naloženo tak, jak my zasloužíme, a to proto, aby s námi mohlo být naloženo, jak on zaslouží. Byl odsouzen za naše hříchy, na nichž neměl podíl, a to proto, abychom mohli být očištěni jeho spravedlností, na níž jsme se nepodíleli. Podstoupil smrt, jež měla být naší smrtí, abychom mohli přijmout život, který byl jeho. `Jeho jizvami jsme uzdraveni.' (Iz 53,5). Oběti se v pozemské svatyni opakovaly. Stejně jako se znovu a znovu vypráví příběhy, i tento obřad připomínající vykoupení se po dlouhá léta opakoval. Naproti tomu naplněný předobraz (antityp) - skutečná usmiřující smrt našeho Pána se na Golgotě odehrála jednou pro vždy (Žd 9,26-28; 10,10-14).
Na kříži byl zaplacen trest za lidský hřích. Byla naplněna Boží spravedlnost. Z právního hlediska se člověk stal opět předmětem Boží přízně (Ř 5,18). Tak, jak to představovaly oběti, bylo smíření dokonáno na kříži a kající věřící může tomuto dokonanému dílu našeho Pána plně důvěřovat.

Kněžský prostředník. Jestliže oběť usmiřuje hřích, proč byla nezbytná ještě přítomnost kněze?
Úloha kněze zaměřuje pozornost na potřebu prostředníka mezi hříšníkem a svatým Bohem. Prostřednická služba kněze ukazuje vážnost hříchu a odcizení, které hřích vnesl mezi bezhříšného Boha a hříšné stvoření. „Jako byla každá oběť předobrazem Kristovy smrti, tak i každý kněz představoval Kristovu prostřednickou službu velekněze v nebeské svatyni. `Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš.'
1. Prostředník a smíření. Použití krve během kněžské prostřednické služby, bylo chápáno jako forma smíření (Lv 4,35) . Výraz smíření naznačuje usmíření mezi dvěma odcizenými stranami. Stejně jako Kristova smírčí oběť usmířila svět s Bohem, tak i jeho služba prostředníka nebo uplatnění zásluh jeho bezhříšného života a zástupná smrt činí ze smíření s Bohem osobní skutečnost pro každého věřícího.

Levitské kněžství znázorňuje Kristovu spásnou službu, kterou koná od své smrti. Náš Velekněz „usedl po pravici Božího trůnu v nebesích , kde slouží „jako služebník pravé svatyně a stánku, který zřídil sám Hospodin, a nikoli člověk (Žd 8,1.2).
Nebeská svatyně je velké řídící středisko, kde Kristus koná pro naše spasení svou kněžskou službu. Kristus „přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně (Žd 7,25). Proto jsme vybídnuti: „Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas. (Žd 4,16)
V pozemské svatyni kněží vykonávali dvojí službu - denní službu ve svatyni (prvním oddělení - viz kapitola 4) a výroční službu ve svatyni svatých (druhé oddělení stánku). Všechny tyto služby symbolizují Kristovu kněžskou službu.
2. Služba ve svatyni. Kněžskou službu ve svatyni by bylo možné charakterizovat jako službu přímluvy, odpuštění, smíření a obnovení. Tato ustavičná služba umožňovala mít prostřednictvím kněze trvalý přístup k Bohu. Symbolizovala pravdu o tom, že kající hříšník má okamžitý a trvalý přístup k Bohu prostřednictvím Kristovy kněžské služby Přímluvce a Prostředníka (Ef 2,18; Žd 4,14-16; 7,25; 9,24; 10,19-22). Když kající hříšník přišel s obětí do svatyně, vložil své ruce na hlavu nevinného zvířete a vyznal své hříchy. Tím se jeho hřích i trest za něj symbolicky přenesl na nevinnou oběť. Poté mu byly odpuštěny hříchy. Jak to říká Židovská encyklopedie: „Vložení rukou na hlavu obětního zvířete je běžný obřad, kterým se uskutečňuje záměna a přenesení hříchů. „Každá oběť v sobě nese myšlenku záměny; oběť zaujímá místo hříšníka.
Krev oběti za hřích se používala jedním ze dvou způsobů: A. Krev byla přenesena do svatyně, tam se s ní pokropila vnitřní opona a kněz také krví pomazal rohy kadidlového oltáře (Lv 4,6.7.17.18). B. Jestliže nebyla krev vzata do svatyně, pomazaly se s ní rohy oltáře pro zápalné oběti na nádvoří. V tomto případě kněz snědl část masa oběti (Lv 6,18.19.23). V obou případech si však účastníci uvědomovali, že byly jejich hříchy a zodpovědnost za ně přenesena do svatyně a na kněží.
„V tomto obřadném podobenství přijala svatyně kajícníkovu vinu a zodpovědnost - přinejmenším na nějaký čas - když kajícník obětoval oběť za hřích a vyznal své chyby. Odcházel s odpuštěním a s ujištěním, že ho Bůh přijal. Tak je tomu i ve skutečnosti. Když je hříšník Duchem svatým veden k pokání a k přijetí Krista jako svého Spasitele a Pána, bere na sebe Kristus jeho hříchy a odpovědnost. Je mu zcela odpuštěno. Kristus je pro věřícího Jistotou a jeho Zástupcem.
V předobraze (typ) i ve skutečnosti (antityp) se služba ve svatyni zaměřuje především na jednotlivce. Kristova kněžská služba dává hříšníkovi odpuštění a smíření s Bohem (Žd 7,25). „Kvůli Kristu Bůh odpouští hříšníkovi činícímu pokání, připočítává mu spravedlivý charakter a poslušnost jeho Syna, odpouští jeho hříchy a zaznamenává jeho jméno do knihy života jako jméno jednoho ze svých dětí (Ef 4,32; 1 J 1,9; 2 K 5,21; Ř 3,24; L 10,20). Když věřící zůstává v Kristu, je mu zprostředkována duchovní milost skrze našeho Pána prostřednictvím Ducha svatého, a to tak, že duchovně dospívá a rozvíjí ctnosti a dary milosti, které odrážejí Boží charakter (2 Pt 3,18, Gal 5,22.23).
Služba ve svatyni zprostředkovává věřícímu ospravedlnění a posvěcení.

Poslední soud
Události Dne smíření zobrazují tři fáze Božího posledního soudu. (1) „premilleniální soud (nebo „vyšetřující soud ), který bývá také nazýván „předadventní soud ; (2) „milleniální soud ; a (3) „výkonný soud , který se uskuteční na konci tisíciletí.
1. Služba ve svatyni svatých. Druhá část kněžské služby je především zaměřena na svatostánek a soustřeďuje se na očišťování svatyně a Božího lidu. Tato forma služby je zaměřena na svatyni svatých, mohl ji vykonávat pouze velekněz a byla omezena na jediný den náboženského roku.
K očištění svatyně byli potřeba dva kozlové - kozel pro Hospodina a kozel pro Azázela. Tím, že kněz obětoval Hospodinova kozla, vykonal velekněz smírčí obřad „za svatyni (v této kapitole je míněna svatyně svatých), za stan setkávání (svatyně) a za oltář (na nádvoří) (Lv 16,20; srov. 16,16-18) .
Velekněz vzal krev Hospodinova kozla, která představovala Kristovu krev, do svatyně svatých, kde s ní, v přítomnosti samotného Boha, pokropil slitovnici - příkrov truhly smlouvy, která obsahovala Desatero. Tím naplnil požadavek Božího svatého zákona. Jeho čin symbolizoval nepředstavitelnou cenu, kterou musel Kristus zaplatit za naše hříchy a zároveň ukazoval na to, jak Bůh touží po smíření se svým lidem (srov. 2 K 5,19). Potom touto krví pokropil ještě kadidlový oltář zápalných obětí, který byl každodenně kropen krví představující vyznané hříchy. Velekněz tím vykonal smírčí obřad za svatyni a za lid a očistil je (Lv 16,16-20, 30-33).
Velekněz, který představoval Krista jako prostředníka, na sebe vzal hříchy, které znečistily svatyni a přenesl je na živého kozla Azázele, který byl poté vyveden z tábora Božího lidu. Tím byl sňat hřích lidí a byl symbolicky přenesen z věřících, kteří činí pokání, do svatyně prostřednictvím krve nebo masa obětí, v rámci denně konané služby odpuštění. Takto byla svatyně očištěna a připravena pro službu na další rok (Lv 16,16-20.30-33). Tak byly mezi Bohem a jeho lidem dány všechny věci do pořádku.
Den smíření představoval soudní proces, který se zabývá vykořeněním hříchu. Smíření, které se toho dne uskutečnilo „bylo předobrazem závěrečného uplatnění Kristových zásluh na definitivní a věčné odstranění přítomnosti hříchu a na úplné usmíření vesmíru v souladu s Božím vedením .
2. Kozel pro Azázela. Hebrejský výraz azazel se ve Vulgátě překládá jako caper emissarius, „vyhnaný kozel (Lv 16, 8). Pečlivé zkoumání Lv 16 ukazuje, že Azázel představuje satana a ne Krista, jak se někteří domnívali. Tento názor podporují následující důvody: „(1) tento kozel nebyl zabit jako oběť, a proto nemohl přinést odpuštění, protože bez vylití krve není odpuštění„ (Žd 9,22); (2) svatyně byla úplně očištěna krví kozla pro Hospodina ještě před tím, než se při obřadu objevil kozel pro Azázele (Lv 16,20); (3) text považuje tohoto kozla za osobní bytost, která je protikladem a odpůrcem Božím (v Lv 16,8 je doslova napsáno: Jeden Hospodinu, druhý Azázeli„). Proto v kontextu svatyně je správnější chápat kozla pro Hospodina jako symbol Krista a kozla pro Azázele jako znázornění satana.
3. Různé fáze soudu. Obřad vyhnání kozla při Dni smíření ukazoval za Golgotu až k definitivnímu skoncování s problémem hříchu - k odstranění hříchu i satana. Plná zodpovědnost za hřích dopadne na satana, který je původcem a podněcovatelem hříchu. Satan a jeho následovníci budou zničeni a všechny důsledky hříchu budou z vesmíru odstraněny. Proto smíření prostřednictvím soudu vnese do vesmíru soulad a usmíření (Ef 1, 10). To je cíl, který se naplní v rámci druhé a závěrečné fáze Kristovy kněžské služby v nebeské svatyni.„ Výsledkem tohoto soudu bude, že Bůh bude nakonec před celým vesmírem obhájen.
Den smíření popisuje tři části posledního soudu:
A. Odstranění hříchů ze svatyně se odehrává v první, předadventní nebo vyšetřující fázi soudu. Zaměřuje se na jména zapsaná v knize života stejně jako se Den smíření zaměřil na odstranění vyznaných hříchů kajících lidí ze svatyně. Nepraví věřící budou vyloučeni víra skutečně věřících a jejich spojení s Kristem bude potvrzeno před věrným vesmírem a záznamy jejich hříchů budou vymazány.„
B. Vyhnání kozla do pouště představuje satanovo uvěznění na této opuštěné zemi během tisíciletí, které začíná při druhém příchodu a shoduje se s druhou fází posledního soudu, která proběhne v nebesích (Zj 20,4; 1 K 6,1-3). Tento soud, probíhající během tisíciletí, přezkoumává rozsudek nad bezbožnými. Vykoupeným umožní pochopit Boží jednání s hříchem i s těmi hříšníky, kteří nebudou spaseni. Tento soud dá odpověď na všechny otázky, které by si vykoupení mohli klást ohledně Boží milosti a spravedlnosti (viz kapitola 26).
C. Vyčištěný tábor představuje výsledky třetí nebo výkonné fáze soudu, kdy oheň zničí bezbožné a očistí zemi (Zj 20,11; Mt 25,31-46; 2 Pt 3,7-13; viz kapitola 26).

Nebeská svatyně v proroctví
V předchozí části jsme se zaměřili na svatyni z pohledu předobrazu a naplnění (typ - antityp). Nyní budeme svatyni zkoumat v proroctvích.

Pomazání nebeské svatyně. Proroctví o 70 týdnech z Daniele 9 ukazuje na počátek Kristovy kněžské služby v nebeské svatyni. Jedna z posledních událostí, která se odehrála během 490 let, bylo pomazání svatyně svatých„ (Dn 9,24; viz kapitola 4). Hebrejský výraz kodeš kodeším skutečně označuje svatyni svatých. Stejně jako při vysvěcení pozemské svatyně byla pomazána svatým olejem, a tak oddělena pro obřady, byla i nebeská svatyně pomazána a vysvěcena pro Kristovu přímluvnou službu. Po nanebevstoupení, krátce po své smrti (Dn 9,27) započal Kristus svou službu Velekněze a Přímluvce.

Očišťování nebeské svatyně. Když epištola Židům mluví o očišťování nebeské svatyně, říká: Podle zákona se skoro vše očišťuje krví, a bez vylití krve není odpuštění. To, co je jen náznakem nebeských věcí (pozemská svatyně), bylo nutno očišťovat takovým způsobem (krví obětních zvířat); nebeské věci samy (nebeská svatyně) však vyžadují vzácnějších obětí (drahou Kristovu krev).„ (Žd 9,22.23)
Různí komentátoři o tomto biblickém učení věděli. Henry Alford poznamenal, že i samotné nebe potřebovalo a bylo očištěno smírnou Kristovou krví„. B. F. Westcott poznamenal: Můžeme říci, že i `nebeské věci', pokud zobrazují podmínky lidského života v budoucnosti, byly následkem jeho pádu poskvrněny něčím, co vyžaduje očištění.„ Byla to Kristova krev„, říká, která mohla očistit nebeský vzor (archetyp) pozemské svatyně„.
Tak jako byly vírou hříchy Božího lidu vloženy na oběť za hřích a potom symbolicky přeneseny do pozemské svatyně, tak i v nové smlouvě jsou vyznané hříchy kajících vírou vloženy na Krista.
Podobně jako byl při předobrazném Dni smíření očištění pozemské svatyně odstraněn hřích, který se tam nashromáždil, je nebeská svatyně očištěna definitivním odstraněním záznamů o hříších v nebeských knihách. Před tím, než budou tyto záznamy definitivně vymazány, je třeba je zkoumat, aby bylo stanoveno, kdo skrze pokání a víru v Krista může vejít do jeho věčného království. Očištění nebeské svatyně v sobě zahrnuje vyšetřování nebo soud, což plně odráží podstatu Dne smíření jako dne soudu. Tento soud, který potvrzuje rozhodnutí o tom, kdo bude spasen a kdo zahyne, se musí uskutečnit před druhým příchodem, protože při druhém příchodu se Kristus vrátí se svou odměnou. Odplatím každému podle toho, jak jednal.„ (Zj 22,12) Tehdy budou také vyvrácena všechna satanova obvinění (srov. Zj 12,10).
Bude odpuštěno všem těm, kteří skutečně činili pokání a skrze víru se odvolávali na Kristovu krev smírné oběti . Když se o nich bude na soudu jednat a zjistí se, že jsou oblečeni v roucho Kristovy spravedlnosti, budou jejich hříchy vymazány, budou hodni přijmout věčný život (L 20,35). Ježíš řekl: Kdo zvítězí, bude oděn bělostným rouchem a jeho jméno nevymažu z knihy života, nýbrž přiznám se k němu před svým Otcem a před jeho anděly.„ (Zj 3,5)
Prorok Daniel ukázal na podstatu tohoto vyšetřujícího soudu. Zatímco odpadlá moc symbolizovaná malým rohem se stále rouhá Bohu a pronásleduje jeho lid na zemi (Dn 7,8.20.21.25), jsou v nebi postaveny trůny a Bůh předsedá závěrečnému soudu. Tento soud se odehraje v trůnním sále nebeské svatyně a bude na něm přítomno množství nebeských svědků. Když zasedne soud, budou otevřeny knihy, a tím začne proces vyšetřování (Dn 7, 9.10). Teprve až po tomto soudu bude ona odpadlá mocnost zničena (Dn 7,11).

Doba soudu. Vyšetřujícího soudu se účastní jak Otec, tak i Kristus. Před tím, než se vrátí na zem na oblacích nebeských„, přijde Kristus jako Syn člověka s nebeskými oblaky až k Věkovitému„ - Bohu Otci a postaví se před něj (Dn 7,13). Od svého nanebevstoupení Kristus působil jako Velekněz a náš Přímluvce před Bohem (Žd 7,25). Ale nyní přichází, aby mu bylo dáno království (Dn 7,14).
1. Zastínění Kristovy kněžské služby. Daniel 8 nás informuje o sporu mezi dobrem a zlem a o Božím konečném vítězství. Tato kapitola ukazuje, že mezi počátkem Kristovy velekněžské služby a očištěním nebeské svatyně zatemní Kristovu službu pozemská moc.
Beran v tomto vidění představuje Médsko-Perskou říši (Dn 8,3) - dva rohy, z nichž se jeden stal větším, jasně popisují dvě fáze její existence a dominantní perskou část království, která se objevila později. Jak to Daniel předpovídal, toto východní království rozšířilo svou moc k moři, na sever a na jih... dělal, co se mu zlíbilo, a vzmohl se„ (Dn 8,4).
Kozel, který přišel ze západu, představuje Řecko, s velkým rohem, jeho prvním králem„, který představoval Alexandra Velikého (Dn 8,21). Alexandr přišel ze západu a rychle porazil Persii. Po jeho smrti, byla během několika let jeho říše rozdělena na čtyři království (Dn 8,8.22) - vznikla království Kassandra, Lysimacha, Seleuka a Ptolemaia.
Ke konci jejich kralování„ (Dn 8,23), tedy jinými slovy v závěru dějin rozdělené řecké říše, vyrostl malý roh„ (Dn 8, 9). Někteří se domnívají, že toto proroctví naplnil Antiochos Epifanés, syrský král, který krátce vládl v Palestině ve 2. století př. Kr. Jiní vykladači včetně mnoha reformátorů ztotožnili tento malý roh s pohanským i papežským Římem. Tento výklad se naprosto shoduje s podrobnostmi, které Daniel uvádí, zatímco ostatní výklady ne. Všimněme si následujících bodů:
a) Moc malého rohu se rozšiřuje po pádu řecké říše a trvá až do doby konce (Dn 8,17). Tomuto popisu odpovídá pouze pohanský a papežský Řím.
b) Danielova proroctví z 2., 7. a 8. kapitoly se obsahově shodují (viz str. ???). Socha ze čtyř různých kovů z Daniele 2 a čtyři šelmy z Daniele 7 představují stejné světové říše: Babylón, Médo-Persii, Řecko a Řím. Nohy dílem ze železa a dílem z hlíny i deset rohů čtvrté šelmy přestavuje rozdělení římské říše; tyto rozdělením vzniklé státy měly existovat až do druhého příchodu. Všimněme si, že obě proroctví ukazují na Řím jako na nástupce Řecka a jako na poslední říši před druhým příchodem a posledním soudem. Malý roh z Daniele 8 se také shoduje s tímto popisem; přichází po Řecku a je zničen nadpřirozeným způsobem nebo zlomen bez zásahu ruky„ (Dn 8,25; srov. Dn 2,34).
c) Médo-Persie je nazvána velkou„, Řecko velikým„ a malý roh jako ten, který velmi vzrostl a vypjal se„ (Dn 8,4.8.9.10, kral.). Řím, jedna z největších světových říší, se shoduje s tímto popisem.
d) Pouze Řím rozšířil svou říši na jih (Egypt), na východ (Makedonie a Malá Asie) a k nádherné zemi„ (Palestina), přesně, jak to bylo předpovězeno v proroctví (Dn 8,9).
e) Řím se postavil i proti veliteli toho vojska„, Veliteli velitelů„ (Dn 8,11.25), kterým není nikdo jiný než Ježíš Kristus. Proti Kristu, jeho lidu a jeho svatyni vedl Řím ohromující válku. Tento popis zahrnuje jak pohanské, tak i papežské období existence římské říše. Zatímco pohanský Řím odporoval Kristu a zničil chrám v Jeruzalémě, papežský Řím fakticky zatemnil kněžskou a prostřednickou službu, kterou Kristus koná pro hříšníky v nebeské svatyni (viz Žd 8,1.2) a to tím, že ustanovil kněze, kteří poskytují odpuštění skrze lidské prostředníky.„ (viz kapitola 12) Tato odpadlá mocnost bude mít úspěch, `pravdu srazila na zem a dařilo se jí, co činila' (Dn 8,12).
2. Doba obnovy, očištění a soudu. Bůh nedovolil, aby byla pravda o Kristově velekněžské službě natrvalo zatemněna. Skrze věrné a bohabojné muže a ženy obnovil svou pravdu. Reformační částečné znovuobjevení Kristovy úlohy Prostředníka způsobilo v křesťanském světě velké probuzení. Existovaly však ještě další pravdy, které měly být zjeveny o Kristově nebeské službě.
Danielovo vidění naznačovalo, že Kristova role velekněze by měla zvláště výrazně vystoupit do popředí v době konce„ (Dn 8,17), tedy v době, kdy kromě své stálé přímluvné služby, zahájí Kristus i dílo očišťování a soudu (Žd 7,25). Vidění také říká, kdy měl Kristus zahájit skutečnou službu Dne smíření - dílo vyšetřujícího soudu (Dn 7) a očištění svatyně - Až po dvou tisících a třech stech večerech a jitrech dojde svatyně spravedlnosti.„ (Dn 8,14) Protože se vidění týká doby konce, pak svatyně, o které je zde řeč, nemůže být pozemská svatyně - protože ta byla zničena v roce 70 po Kr. Proto proroctví musí mluvit o svatyni nové smlouvy, která je v nebesích - tedy tam, kde Kristus slouží pro naše spasení. Co znamená těchto 2300 dní nebo 2300 večerů a jiter, jak je to v původním hebrejském textu? Podle Gn 1 večer a jitro„ tvoří dohromady jeden den. A jak jsme již viděli v kapitolách 4 a 12 této knihy, je časové období, o kterém se mluví v symbolickém proroctví také symbolické: jeden prorocký den představuje jeden rok. Proto, jak mnoho křesťanů v průběhu staletí věřilo, 2300 dnů z Daniele 8 označuje 2300 doslovných let.
a) Daniel 9 je klíčem k Danieli 8. kapitole. Bůh přikázal andělu Gabrielovi vysvětlit Danielovi vidění (Dn 8,16) . Výklad tohoto vidění byl tak děsivý, že Daniel onemocněl a Gabriel musel svůj výklad přerušit. Daniel v závěru kapitoly poznamenává: Žasl jsem nad tím viděním, ale nikdo to nechápal.„ (Dn 8,27)
Kvůli tomuto přerušení musel Gabriel počkat se svým vysvětlením časového období. To byla jediná věc, kterou ještě nevysvětlil. Dn 9 popisuje jeho návrat, aby dokončil započatý úkol. Dn 8 a 9 jsou tedy propojeny a 9. kapitola je klíčem k pochopení tajemství 2300 dnů. Když se Gabriel znovu objevil, řekl Danielovi: Já jsem přišel, abych ti je (slovo) oznámil... Pochop to slovo a rozuměj vidění.„ (Dn 9,23) Gabriel se vrací k vidění o 2300 večerech a jitrech. Jeho touha vysvětlit časové prvky vidění z Daniele 8 objasňuje, proč svá vysvětlení zahajuje proroctvím o 70 týdnech.
70 týdnů neboli 490 let bylo stanoveno„ pro Židy a Jeruzalém (Dn 9,24). Zásadní je

zde hebrejské sloveso chatak. Ačkoli se toto sloveso vyskytuje v Písmu pouze jednou, můžeme jeho významu porozumět na základě jiných hebrejských pramenů. Podle známého Gesseniova Hebrejsko- anglického slovníku tento výraz správně znamená odkrojit„ nebo oddělit„.
Na tomto základě jsou Gabrielova vysvětlení velice výmluvná. Sděluje Danielovi, že 490 let má být odděleno z delšího časového období 2300 let. Gabriel také určuje výchozí bod pro těchto 490 let: Od vyjití slova o navrácení a vybudování Jeruzaléma.„ (Dn 9,25) To se odehrálo v roce 457 př. Kr., v sedmém roce vlády krále Antarxerxa (viz kapitola 4) .
490 let končí v roce 34 po Kr. Když odečteme 490 let od 2300 let, zůstane nám 1810 let. Celkové období 2300 let nás vede k tomu, abychom k roku 34 po Kr. přidali úsek 1810 let. To nás přivede až k roku 1844.
b) Plnější pochopení Kristovy služby. Počátkem 19. století začalo mnoho křesťanů, včetně baptistů, presbyteriánů, metodistů, luteránů, anglikánů, episkopálů a kongregacionalistů, intenzivně studovat proroctví z Daniele 8. Všichni ti, kdo studovali Bibli, očekávali příchod velmi důležitých událostí, které se stanou na konci období 2300 let. Na základě svého pochopení moci malého rohu a tématu svatyně očekávali, že toto prorocké období bude zakončeno očištěním církve, osvobozením Palestiny a Jeruzaléma, návratem Židů, pádem moci Turků nebo muslimů, zánikem papežství, obnovením pravé bohoslužby, začátkem pozemského tisíciletí, dnem soudu, očištěním země ohněm nebo druhým příchodem.
Žádná z těchto předpovědí se nenaplnila a všichni, kdo jim uvěřili, byli zklamáni. Hloubka jejich zklamání byla úměrná charakteru předpovídané události. Je samozřejmé, že zklamání těch, kteří očekávali, že se v roce 1844 vrátí Kristus, bylo mnohem větší než zklamání těch, kteří očekávali návrat Židů do Palestiny.
Výsledkem jejich zklamání bylo, že mnozí přestali studovat proroctví nebo opustili historickou metodu výkladu proroctví, která je přivedla k těmto názorům. A přece někteří s modlitbou a vytrvalým úsilím pokračovali ve studiu těchto proroctví a tématu svatyně. Neztratili ze zřetele Kristovu službu v nebeské svatyni, kde slouží v náš prospěch. Odměnou jim bylo množství nových pohledů. Poznali, že historizující prorocké chápání rané církve a reformace stále platí. I výpočty prorockého času byly správné. 2300 let skončilo v roce 1844. Jejich chyba i chyba všech vykladačů té doby spočívala v určení události, která se měla odehrát na konci tohoto prorockého údobí. Nové světlo o Kristově službě ve svatyni obrátilo jejich zklamání v naději a radost.
Jejich studium biblického učení o svatyni ukázalo, že v roce 1844 přišel Kristus k Věkovitému a začala konečná fáze jeho velekněžské služby v nebeské svatyni. Tato služba byla naplněním (antitypem) očišťění svatyně při Dni smíření, které Daniel 7 popisuje jako předadventní vyšetřovací soud.
Tento nový pohled na Kristovu nebeskou službu není odklonem od historické křesťanské víry. Je místo toho logickým završením a nevyhnutelným vyústěním této víry. Je to projev poslední doby a naplnění prorocky předvídaného důrazu věčného evangelia... v závěrečné části jeho zvěstování světu.„

Význam ve velkém sporu věků

Proroctví z Daniele 7 a 8 odhalují širší perspektivu konečného výsledku velkého sporu mezi Bohem a satanem.

Obhájení Božího charakteru. Působením malého rohu se satan snažil zpochybnit Boží autoritu. Tato mocnost hanobila a pošlapávala nebeskou svatyni, centrum Boží vlády. Danielova vidění ukazují na předadventní soud, ve kterém Bůh vysloví rozsudek odsouzení nad malým rohem, a tím vlastně i nad samotným satanem. Ve světle Golgoty budou všechna satanova obvinění vyvrácena. Všichni pochopí a uznají, že Bůh je spravedlivý a že za problém hříchu nenese zodpovědnost. Ukáže se, že má bezúhonný charakter a bude znovu potvrzena jeho vláda lásky.

Obhájení Božího lidu. Zatímco soud přinese odsouzení odpadlé moci malého rohu království dostali do držení svatí„ (Dn 7,22) . Tento soud před celým vesmírem obhájí nejen Boha, ale i jeho lid. Ačkoli v průběhu staletí bylo svatými pohrdáno a byli pronásledováni pro svou víru v Krista, dá tento soud všechny věci do pořádku. Boží lid si vzpomene na Kristovo zaslíbení: Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi.„ (Mt 10,32; srov. L 12, 8.9; Zj 3,5)

Soud a spasení. Ohrožuje vyšetřovací soud spasení těch, kteří věří v Ježíše Krista? Vůbec ne. Skutečně věřící lidé žijí v jednotě s Kristem a důvěřují mu jako Přímluvci (Ř 8,34). Jejich jistota vyvěrá ze zaslíbení, že u Otce máme přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého„ (1 Jan 2,1).
Proč se tedy vůbec koná předadventní vyšetřující soud? Není to kvůli Bohu. Soud se koná k prospěchu celému vesmíru, protože zodpoví satanova obvinění a ujistí nepadlé bytosti o tom, že Bůh dovolí vstoupit do Božího království pouze těm, kdo se skutečně obrátili. Proto Bůh otevře knihy záznamů pro nestranné zhodnocení (Dn 7,9.10).
Lidé patří do jedné ze tří skupin: (1) bezbožní, kteří odmítli Boží autoritu; (2) skutečně věřící, kteří skrze víru spoléhají na Kristovy zásluhy a žijí v poslušnosti Božího zákona; a (3) ti, kteří se zdají být skutečně věřícími, ale ve skutečnosti jimi nejsou.
Nepadlé bytosti snadno poznají první skupinu. Ale kdo je skutečně věřící a kdo ne? Obě skupiny jsou zapsány v knize života, která obsahuje jména všech, kdo se zapojili do služby Bohu (L 10,20; Fp 4,3; Dn 12,1; Zj 21,27). V církvi samotné jsou praví i nepraví věřící, pšenice a plevel (Mt 13,28-30).
Nepadlé Boží bytosti nejsou vševědoucí, nevidí do lidského srdce. Proto je potřeba vykonat soud ještě před druhým příchodem, aby bylo odděleno pravé od nepravého, aby se tak ukázala Boží spravedlnost, která zachrání upřímného věřícího. Jde o problém mezi Bohem a vesmírem a ne mezi Bohem a jeho pravým dítětem. To vyžaduje otevření knih záznamů, je třeba určit ty, kdo vyznali víru a jejichž jména byla zapsána v knize života.„
Kristus tento soud popisuje ve svém podobenství o svatebních hostech, kteří odpověděli na jeho velkorysé evangelijní pozvání. Protože ne všichni ti, kteří se rozhodli pro křesťanství jsou skutečnými učedníky, král se rozhodl si hosty prohlédnout, aby zjistil, kdo z nich má svatební roucho. Toto roucho představuje čistou, neposkvrněnou povahu, kterou budou mít praví následovníci Ježíše Krista. Církvi `je dán zářivě čistý kment, aby se jím oděla' (Zj 19,8a) a aby byla `bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného' (Ef 5,27). Písmo vysvětluje, že `tímto kmentem jsou spravedlivé skutky svatých' (Zj 19,8b). Je to Kristova spravedlnost, jeho neposkvrněná povaha, kterou vírou získávají všichni, kdo přijmou Krista za svého osobního Spasitele.„ Když si král prohlíží hosty, pouze ti, kdo si oblékli roucho Kristovy spravedlnosti, tak štědře nabídnuté při pozvání, jsou považováni za pravé věřící. Ti, kteří sice vyznali, že následují Boha, ale žijí v neposlušnosti a nejsou oblečeni do Kristovy spravedlnosti, budou vymazáni z knihy života (viz Ex 32,33).
Pojetí vyšetřujícího soudu jako soudu pro ty, kdo vyznali víru v Krista neprotiřečí biblickému učení o spasení z víry prostřednictvím milosti. Pavel si uvědomoval, že jednou bude souzen. Proto vyjádřil touhu být nalezen v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista - spravedlností z Boha založenou na víře„ (Fp 3,9). Všichni, kdo jsou spojeni s Kristem mohou mít jistotu spasení. V přeadventní fázi posledního soudu bude spásný vztah s Kristem opravdově věřících potvrzen před celým nepadlým vesmírem.
Kristus ale nemůže zajistit spasení těm, kteří se za křesťany prohlašují na základě toho, kolik dobrých skutků vykonali (viz Mt 7,21-23). Nebeské záznamy jsou proto ještě něčím víc než pouhou pomůckou při oddělovaní pravých od nepravých. Jsou také základem pro potvrzení skutečně věřících před anděly.
Učení o svatyni nezbavuje věřícího jistoty v Kristu, ale naopak ji posiluje, protože mu objasňuje a znázorňuje plán spasení. Jeho kající srdce se raduje, když pochopí skutečnost Kristovy zástupné smrti za jeho hříchy, jak to předznačovaly oběti. Navíc se jeho víra obrací vzhůru, aby svůj smysl nalezla v živém Kristu, svém kněžském Obhájci, který je v přítomnosti samotného svatého Boha.„
Doba připravování. Podle Božího záměru se má radostná zvěst o závěrečném úseku Kristovy služby spasení dostat do celého světa ještě před tím, než se Kristus vrátí. Středem tohoto poselství je věčné evangelium, které má být hlásáno s velkou naléhavostí, protože nastala hodina jeho (Božího) soudu„ (Zj 14,7). Tato výzva upozorňuje svět na to, že se nyní odehrává Boží soud.
Nyní žijeme v době skutečného dne smíření. Tak jako se Izraelité měli v tento den pokořovat (Lv 23,27), tak Bůh vyzývá všechen svůj lid k upřímnému pokání. Všichni, kteří chtějí, aby jejich jména zůstala v knize života, si musí dát s Bohem i s bližními věci do pořádku během doby tohoto soudu (Zj 14,7).
Kristova služba velekněze je téměř u konce. Čas zkoušky již téměř uplynul. Nikdo přesně neví, kdy Bůh prohlásí: Je dokonáno„. Kristus řekl: Mějte se na pozoru, bděte, neboť nevíte, kdy ten čas přijde.„ (Mk 13,33)
Ačkoli žijeme ve vážné době skutečného Dne smíření, nemusíme se bát. Ježíš Kristus, ve své dvojí roli - jako oběť i kněz - pro nás slouží v nebeské svatyni. Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme. Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. Přistupme tedy směle ke trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.„ (Žd 4,14-16)

|Zpět| |Hlavní menu|