Tisíciletí a konec hříchu

Adventisté sedmého dne věří...
Milénium znamená tisíciletou vládu Ježíše Krista s jeho svatými v nebi v době mezi prvním a druhým vzkříšením. V této době budou bezbožní mrtví souzeni; země bude úplně pustá, bez živých lidí, obývat ji bude satan a jeho andělé. Na konci tohoto období Kristus se svými svatými i se svatým městem sestoupí z nebe na zem. Tehdy budou vzkříšeni nespravedliví mrtví, kteří spolu se satanem a jeho anděly obklíčí město; avšak oheň od Boha je spálí a očistí zemi. Takto bude vesmír navěky zbaven hříchu a hříšníků. Základní věroučné výroky, 26

TISÍCILETÍ A KONEC HŘÍCHU

V dějinách byli lidé, kteří stále výmluvněji popisovali hrůzy pekla a využívali lidský strach, aby lidi přivedli k uctívání Boha. Jakého Boha však představovali?

Jak Bůh nakonec zúčtuje se zlem? Co se stane se satanem? Co zabrání hříchu, aby se znovu neobjevil ve své nejodpornější podobě? Jak může být Bůh spravedlivý a zároveň láska?


Události na počátku milénia

Během milénia, tisíciletého období, o kterém hovoří Zj 20, bude omezen satanův vliv nad zemí a Kristus bude vládnout se svými svatými (Zj 20,1-4).

Druhý příchod. Zj 19 a 20 patří k sobě; mezi těmito kapitolami není žádný předěl. Líčí Kristův příchod (Zj 19,11-21) a bezprostředně pokračují popisem milénia a jejich posloupnost naznačuje, že milénium začíná Kristovým návratem.

Zjevení představuje tři mocnosti: draka, šelmu a falešného proroka (Zj 16,13), které shromáždí národy světa, aby se postavily proti Kristovu dílu a jeho lidu, bezprostředně před druhým příchodem. Jan viděl „dravou šelmu a krále země i jejich vojska shromážděná, aby vytrhly do boje proti Kristu v době jeho návratu; tehdy bude šelma a falešný prorok zničen (Zj 19,19.20). To, co následuje ve Zj 20. kapitole pojednávající o miléniu, se týká třetího člena ďábelské trojice, draka. Drak je spoután a uvržen do propasti, kde zůstane po tisíc let. (1)

Jak jsme viděli v kapitole 24, jsou království tohoto světa zničena při Kristově příchodu; tehdy Bůh ustanoví své království slávy - království, které bude trvat navěky (Dn 2,44). Právě tehdy začne Boží lid vládnout.

První vzkříšení. Při druhém příchodu dojde k prvnímu vzkříšení. Spravedliví 'blahoslavení a svatí' jsou vzkříšeni, protože „nad těmi druhá smrt nemá moci, nýbrž Bůh a Kristus je učiní svými kněžími a budou s ním kralovat po tisíc let (Zj 26; viz kapitola 25).

Spravedliví jdou do nebe. Po vzkříšení jsou spravedliví mrtví spolu s živými svatými uchváceni „v oblacích vzhůru vstříc Pánu (1Te 4,17). Tehdy Kristus splní slib, který učinil před tím, než opustil tento svět: „Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. (J 14,2.3) Ježíš popisoval místo, kam vezme své následovníky, jako 'dům svého Otce', kde je „mnoho příbytků (J 14,2). Zde se Ježíš zmiňuje o novém Jeruzalému, který sestoupí na zem až na konci milénia. Při druhém příchodu, když spravedliví půjdou „v oblacích vzhůru vstříc Pánu , je cílem jejich cesty nebe - ne země, kterou právě opustili. (2) Ježíš v tuto dobu své království slávy neustanoví na zemi. Učiní tak až na konci milénia.

Kristovi nepřátelé jsou zničeni. Kristus přirovnal svůj příchod k tomu, co se stalo při potopě a ke zničení Sodomy a Gomory (Mt 24,37-39; L 17,28-30). Z jeho srovnání vyplývá dvojí: za prvé, zničení zaskočilo bezbožné; a za druhé, přišla zkáza - potopa „a zachvátila všecky (Mt 24,39). Oheň a síra, která padala na Sodomu, 'zahubila všecky' (L 17,29; viz také Mt 13,38-40). Při druhém příchodu Kristus sestoupí z nebe se svou armádou jako jezdec na bílém koni, jehož jméno je „Král králů a Pán pánů a zničí národy světa. Po té, co je šelma a falešný prorok zahuben, „ostatek satanových následovníků zemře a nikdo nepřežije, protože „byli pobiti mečem vycházejícím z úst jezdce. A všichni ptáci se nasytili jejich těly. (Zj 19,21) (3)

Písmo popisuje tuto scénu slovy: „Hle, Hospodin vychází ze svého místa, aby ztrestal nepravost obyvatel země. I odhalí země krev prolitou na ní a nebude již přikrývat povražděné. (Iz 26,21)

Země bude pustá. Protože spravedliví vystoupí do nebe, aby byli s Pánem a bezbožní jsou zničeni při jeho příchodu, zůstane země na nějaký čas neobydlena lidmi. Písmo poukazuje na takovou situaci. Jeremjáš řekl: „Viděl jsem zemi, a hle, je pustá a prázdná, nebesa jsou beze světla. Viděl jsem hory, a hle, třesou se, všechny pahorky se otřásají. Viděl jsem, a hle, nikde žádný člověk. (Jr 4,23-25) Jeremjáš používá výrazy z Gn 1,2, „pustá a prázdná , což naznačuje, že země bude ve stejném chaotickém stavu jako byla na počátku stvoření.

Satan je svázán. Události, které se v té době odehrávají, symbolizoval obřad vyhnání kozla při Dni smíření ve svatyňové službě Izraele. V Den smíření velekněz očistil svatyni smírnou krví kozla Hospodinova. Až bylo toto smíření zcela dokončeno, zahájil obřad s kozlem Azázelem, který představoval satana (viz kapitola 23). Velekněz vložil ruce na jeho hlavu a vyznal „nad ním všechny nepravosti Izraelců a všechna jejich přestoupení se všemi jejich hříchy. Tyto hříchy vloží na hlavu kozla„ (Lv 16,21). Potom byl kozel vyhnán do pouště, do země pusté„ (Lv 16,22, kral.).

Podobně i Kristus v nebeské svatyni slouží svým dokonaným smířením ve prospěch svého lidu; při svém příchodu je vykoupí a dá jim věčný život. Když dokončil toto dílo vykoupení a očistil nebeskou svatyni, vloží hříchy svého lidu na satana, původce a podněcovatele zla. Naprosto však nelze říci, že satan smiřuje hříchy věřících - to vše vykonal Kristus. Satan však musí nést odpovědnost za všechny hříchy, ke kterým svedl zachráněné. A stejně jako připravený muž„ vedl kozla do pusté země, tak Bůh vyhostí satana do zpustošené a neobydlené země (viz kapitola 23). (4)

Janovo vidění milénia živě líčí toto vyhnání satana. Jan viděl, že na počátku tisíciletí byl 'drak, ten dávný had, ten ďábel a satan' spoután a uvržen do propasti„ (Zj 20,2.3). Toto je symbolické vyjádření dočasného ukončení satanovy činnosti pronásledování a svádění; aby již nemohl klamat národy, dokud se nedovrší těch tisíc let„ (Zj 20,3).

Výraz, který Jan používá - propast„ (řecky abyssos) příhodně popisuje situaci na zemi v té době. (5) Zničena sedmi ranami, které bezprostředně předcházely Kristovu příchodu (viz zvláště Zj 16,18-21) a pokryta těly bezbožných je země obrazem naprosté zkázy.

Satan je na naší zemi uvězněn a spoután„ okolnostmi. Protože je země bez jakéhokoli lidského života, nemá satan koho pokoušet nebo pronásledovat. Je svázán v tom smyslu, že nemá co dělat.


Události během milénia

Kristus v nebesích s vykoupenými. Při druhém příchodu Kristus vezme své následovníky do nebe, do příbytků, které pro ně připravil v novém Jeruzalémě. Jako Mojžíš a Izraelité, jsou vykoupení naplněni vděčností a zpívají píseň vysvobození - píseň Božího služebníka Mojžíše a píseň Beránkovu: 'Veliké a podivuhodné jsou tvé činy, Pane Bože všemohoucí; spravedlivé a pravdivé jsou tvé cesty, Králi národů.'„ (Zj 15,3)

Svatí vládnou s Kristem. Během milénia Kristus splní svoje zaslíbení, že ti, kdo zvítězí, obdrží moc nad národy„ (Zj 2,26). Daniel viděl, že po zničení Kristových nepřátel království, vladařská moc a velikost všech království pod celým nebem budou dány lidu svatých Nejvyššího„ (Dn 7,27). Ty, které Kristus vzkřísí v prvním vzkříšení, budou spolu s ním vládnout po tisíc let (Zj 20,4).

Ale v jakém smyslu lze říct, že svatí vládnou, jestliže jsou v nebi a všichni bezbožní jsou mrtví? Jejich kralování spočívá v jejich zapojení se do důležité fáze Kristovy vlády. (6)

Soud nad bezbožnými. Jan viděl, že se svatí během milénia zapojili do soudu; viděl trůny a na nich usedli ti, jimž byl svěřen soud„ (Zj 20,4). To je doba, o které Písmo poznamenává, že bude dobou soudu nad satanem a jeho anděly (2Pt 2,4; Ju 6). Tehdy se splní Pavlova slova, že svatí budou soudit svět a dokonce i anděly (1K 6,2.3). (7)

Soud v miléniu nerozhoduje o tom, kdo bude spasen a kdo ztracen. Bůh toto rozhodnutí učiní před druhým příchodem; všichni ti, kdo nebyli vzkříšeni nebo proměněni, jsou navždy ztraceni. Soud, jehož se účastní spravedliví, má zodpovědět všechny otázky, které mohou spravedliví mít ohledně toho, proč bezbožní zahynuli. Bůh chce, aby ti, kterým dal věčný život, plně důvěřovali jeho vedení, proto jim odhalí způsob, jakým se projevila jeho spravedlnost a milost.

Představte si, že byste byli v nebesích a zjistili byste, že někdo z vašich milovaných, o kterém jste předpokládali, že zde s jistotou bude, zde není. V takovém případě můžete pochybovat o Boží spravedlnosti - a tento druh pochybností tvoří samotný základ hříchu. Aby již nikdy nevznikla příležitost pro podobné pochybnosti a aby Bůh zajistil, že již nikdy nevznikne hřích - dá Bůh odpověď na tyto otázky během této fáze soudu v průběhu tisíciletí.

Tímto dílem vykoupení naplní svou rozhodující úlohu ve velkém sporu mezi dobrem a zlem. Potvrdí ke své trvalé spokojenosti, jak svědomitě a trpělivě Bůh pečoval o ztracené hříšníky. Uvědomí si, jak nepozorně a svéhlavě hříšníci zavrhli a odmítli jeho lásku. Zjistí, že dokonce i zdánlivě nepatrní hříšníci tajně pěstovali ohavné sobectví a nepřijali systém hodnot jejich Pána a Spasitele.„ (8)

Satanova doba na uvažování. Během milénia bude satan nesmírně trpět. Bude uvězněn spolu se svými anděly na zpustošené zemi, nebude moci svádět, což byla činnost, která ho trvale zaměstnávala. Je nucen pohlížet na výsledky své vzpoury proti Bohu a jeho zákonu; musí přemýšlet o úloze, kterou hrál ve sporu mezi dobrem a zlem. Do budoucna se může dívat pouze se strachem ze strašného trestu, jenž musí podstoupit za všechno zlo, za které je odpovědný.


Události na konci milénia

Na konci tisíce let ostatní mrtví„ - bezbožní - budou vzkříšeni, a tak bude satan vysvobozen ze své nečinnosti, kterou byl svázán (Zj 20,5.7). Znovu bude svádět bezbožné a povede je, aby obklíčili tábor svatých a město, které miluje Bůh [nový Jeruzalém]„ (Zj 20,9); ten v té době s Kristem sestoupil z nebe. (9)

Kristus, svatí a město sestoupí. Kristus znovu sestoupí na zem se svatými a novým Jeruzalémem, a to ze dvou důvodů. Skončí velký spor tím, že vykoná rozhodnutí soudu v tisíciletí a očistí a obnoví zemi, aby mohl ustanovit své věčné království. Tehdy, v plném smyslu, bude Hospodin Králem nad celou zemí„ (Za 14,9).

Vzkříšení k odsouzení. Nyní přišla chvíle, aby Kristus splnil svůj slib, že všichni v hrobech uslyší jeho hlas„ (J 5,28). Při jeho druhém příchodu Kristus povolá spravedlivé mrtvé z jejich hrobů v prvním vzkříšení, vzkříšení k životu„. Nyní dojde ke druhému vzkříšení, o kterém Ježíš mluvil - ke vzkříšení k odsouzení„ (J 5,29). Zjevení se také zmiňuje o tomto vzkříšení: Ostatní mrtví [ti, kteří nebyli vzkříšeni v prvním vzkříšení] však nepovstanou k životu, dokud se těch tisíc let nedovrší.„ (Zj 20,5)

Končí satanovo uvěznění. Vzkříšení bezbožných na konci tisíciletí vysvobodí satana z jeho zajetí na krátký čas„ (Zj 20,3). Ve svém posledním pokusu napadnout Boží vládu vyjde, aby oklamal národy ve všech čtyřech úhlech světa„ (Zj 20,8). Protože jsou bezbožní vzkříšeni se stejným odbojným duchem, který měli při své smrti, nebude satanovo dílo obtížné.

Útok na město. Při svém závěrečném svodu chce satan dát bezbožným naději, že království Boží dobudou silou. Shromáždí národy světa a povede je proti městu, které miluje Bůh (Zj 20,8.9). (10) Bezbožní, kteří neústupně odmítali vstoupit do Božího města prostřednictvím zásluh Kristovy smírné oběti, se rozhodli vynutit si vstup a získat nad ním kontrolu obléháním a bojem.„ (11)

Skutečnost, že bezbožní hned, jakmile jim Bůh dá znovu život, se proti němu obrátí a pokusí se zničit jeho království, potvrzuje Boží rozhodnutí o jejich osudu. Tímto způsobem je Boží jméno a charakter, který se satan snažil pošpinit, plně a přede všemi obhájen. (12)

Soud před velikým bělostným trůnem. Jan naznačuje, že když Boží nepřátelé obklíčí město a budou se chystat na něj zaútočit, Bůh se posadí na veliký bělostný trůn. Když se celé lidstvo setká kolem tohoto trůnu - někteří v bezpečí uvnitř města, jiní vně, vyděšeni přítomností Soudce - Bůh vykoná poslední fázi soudu. Toto je chvíle, o které Ježíš mluvil, když řekl: Tam bude pláč a skřípění zubů, až spatříte Abrahama, Izáka a Jákoba i všechny proroky v Božím království, a vy budete vyvrženi ven.„ (L 13,28)

Aby mohl Bůh uskutečnit tuto výkonnou fázi soudu, budou otevřeny knihy záznamů. Ještě jedna kniha byla otevřena, kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých činů zapsaných v těch knihách.„ (Zj 20,12) Potom Bůh vynese rozsudek smrti.

Vzkřísí Bůh tyto lidi k životu pouze proto, aby znovu jejich život ukončil? Během milénia měli vykoupení příležitost zkoumat spravedlnost Božího jednání s každou inteligentní bytostí ve vesmíru. Nyní samotní bezbožní - včetně satana a jeho andělů - potvrdí spravedlnost Božího jednání.

Před tímto velikým bělostným trůnem se splní Pavlova slova: Všichni přece staneme před soudnou stolicí Boží.„ (Ř 14,10) Zde všechno stvoření - padlé i nepadlé, zachráněné i zatracené - skloní před ním svá kolena a vyzná, že Ježíš Kristus je Pán (Fp 2,10.11; srov. Iz 45,22.23). Tehdy bude navždy vyřešena otázka Boží spravedlnosti. Ti, kteří přijmou věčný život, budou mít neochvějnou víru v Boha. Již nikdy nebude hřích ohrožovat vesmír a nezpůsobí jejím obyvatelům žádné zlo.



Satan a hříšníci zničeni. Bezprostředně po vynesení rozsudku, satan, jeho andělé a lidé, kteří ho následovali, přijmou svůj trest. Zemřou věčnou smrtí. Sestoupil oheň z nebe a pohltil„ všechny, kteří nebyli spaseni (Zj 20,9). Povrch země za městem se jakoby roztavil a proměnil se v obrovské jezero ohně pro den soudu a záhuby bezbožných lidí„ (2Pt 3,7). Je to den Hospodinovy pomsty„ (Iz 34,8), kdy vykoná své dílo, dílo jemu nevlastní„ (Iz 28,21) - zničení jeho nepřátel. Jan řekl: Kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera.„ (Zj 20,15) Ďábla a jeho společníky stihne stejný osud (Zj 20,10).

Kontext celé Bible jasně ukazuje, že tato druhá smrt„ (Zj 21,8), která stihne bezbožné, je jejich úplnou záhubou. Co však potom s představou věčně hořícího pekla? Pečlivé studium ukazuje, že Bible neučí nic o pekle nebo mukách.

1. Peklo. Biblicky je peklo místem a způsobem trestu a záhuby věčným ohněm při druhé smrti; záhubou těch, kdo odmítli Boha a nabídku spasení v Ježíši Kristu„. (13)

Peklo je překladem hebrejského slova šeol nebo řeckého výrazu hades. Tyto výrazy se obecně týkají hrobu, kde mrtví spravedliví i bezbožní očekávají vzkříšení ve stavu nevědomí (viz kapitola 25). Protože současná představa pekla se velmi liší od toho, co znamená hebrejský a řecký výraz, mnoho moderních překladů se vyhýbá slovu peklo„ a pouze přepisuje hebrejské slovo jako šeol„ a řecké jako hades„.

Naproti tomu řecké slovo gehenna, které se někdy překládá jako peklo„, označuje místo trestu ohněm pro nekající. V Bibli tedy peklo„ nemá vždy stejný význam - a zanedbání tohoto důrazu často vedlo k velkému zmatku.

Gehenna je odvozeno z hebrejského Ge Hinnom, údolí syna Hinómova„ - rokle na jižní straně Jeruzaléma. Na tomto místě Izrael pořádal pohanské obřady spalování dětí Molochovi (2Pa 28,3; 33,1.6). Jeremjáš předpověděl, že kvůli tomuto hříchu Hospodin z tohoto údolí učiní údolí vraždění„, kde budou pohřbena těla Izraelců. Až pro ně nebude místo, stanou se zbývající těla pokrmem nebeskému ptactvu„ (Jr 7,32.33; 19,6; Iz 30,33). Jeremjášovo proroctví nepochybně vedlo Izrael k tomu, že se díval na Ge Hinnom jako na místo soudu nad bezbožnými, místo ošklivosti, trestu a hanby. (14) Pozdější rabínská tradice jej pokládala za místo pro spalování zdechlin a odpadků.

Ježíš se zmiňoval o ohni Hinómu jako o obraze ohnivého pekla (např. Mt 5,22; 18,22). Tak oheň v údolí Hinóm představoval stravující oheň posledního soudu. Prohlásil, že jde o zkušenost následující po smrti (L 12,5) a že peklo zničí tělo i duši (Mt 10,28).

Jaká je podstata pekelného ohně? Budou lidé v pekle hořet navěky?

2. Zkáza bezbožných. Podle Písma Bůh zaslíbil věčný život pouze spravedlivým. Mzdou hříchu je smrt, ne věčný život v pekle (Ř 6,23).

Písmo učí, že bezbožní budou vymýceni„ (Ž 37,9.34); svévolníci zahynou (Ž 37,20; 68,2). Nebudou navždy žít ve stavu vědomí, ale budou sežehnuti (Mal 3,19; Mt 13,30.40; 2Pt 3,10). Budou zničeni (Ž 145,20; 2Te 1,9; Žd 2,14), hříšníci vymizí ze země„ (Ž 104,35).

3. Věčný trest. Když Nový zákon mluví o trestu bezbožných, používá výrazy trvající na věky„ a věčný„. Tyto výrazy jsou překladem řeckého slova aionios a vztahují se na Boha i na člověka. Abychom se vyhnuli nepochopení, nesmíme zapomenout, že aionios není absolutním výrazem; jeho význam určuje předmět, kterého se týká. Takže když Písmo používá aionios ( trvající na věky„, věčný„) o Bohu, znamená to, že jeho existence nekončí, protože je nesmrtelný. Když se však toto slovo vztahuje na smrtelné lidi nebo na věci podléhající zkáze, znamená dobu, po kterou člověk žije nebo daná věc existuje.

Ju 7 například říká, že města Sodoma a Gomora nesla 'trest věčného ohně'. Přesto tato města dnes nehoří. Petr říká, že oheň proměnil tato města v popel, protože byla odsouzena k záhubě (2Pt 2,6). Věčný„ oheň hořel do té doby, než všechno shořelo a potom vyhasl (viz také Jr 17,27; 2Pa 36,19).

Podobně, když Kristus odsuzuje bezbožné do věčného ohně„ (Mt 25,41), tento oheň spálí bezbožné neuhasitelným ohněm„ (Mt 3,12). Uhasne tehdy, až nebude nic, co by hořelo. (15)

Když Kristus hovořil o 'věčných mukách' (Mt 25,46), nemyslel tím věčné trestání. Měl na mysli, že věčný život„ [ze kterého se radují spravedliví] bude trvat po nekonečné věky věčnosti; a trest [který stihne bezbožné] bude také věčný - ne však věčným trváním vědomého utrpení, ale trestem, který je úplný a konečný. Údělem těch, kdo takto trpí, je druhá smrt. Tato smrt bude věčná, protože z ní nebude ani nemůže být žádné vzkříšení. (16) Když Bible hovoří o věčném vykoupení„ (Žd 9,12) a o věčném soudu„ (Žd 6,2, kral.), týká se to věčného důsledku vykoupení - nejedná se o nekonečný proces vykoupení a soudu. Stejným způsobem, když Písmo mluví o věčném nebo věčně trvajícím trestu, pak má na mysli důsledky a ne proces tohoto soudu. Smrt, která postihne bezbožné, bude konečná a věčná.

4. Mučeni na věky věků. Způsob, jakým Písmo používá výraz na věky věků„ (Zj 14,11; 19,3; 20,10) také přispěl k závěru, že potrestání satana a bezbožných bude pokračovat po celou věčnost. Ale stejně jako v případě slova věčný„ - předmět, ke kterému se vztahuje, určuje i význam slova na věky„. Když je spojen s Bohem, má absolutní význam - protože Bůh je nesmrtelný; když se vztahuje na smrtelné lidi, má omezený význam.

Biblický popis Božího trestu nad Edómem dává dobrý příklad takového použití. Izajáš říká, že Bůh tuto zemi obrátí v hořící smolu, která nevyhasne v noci ani ve dne„ a kouř z ní bude stoupat věčně. Po všechna pokolení zůstane v troskách, nikdo už nikdy skrze ni neprojde.„ (Iz 34,9.10) Edóm byl zničen, ale dnes již nehoří. Věčně„ tedy trvalo do jeho úplného zničení.

Z celého Písma vyplývá, že slovo věčně„ má svá omezení. Starý zákon říká, že otrok by měl sloužit svému pánu provždy„ (Ex 21,6), že malý Samuel měl zůstat v chrámu navždy„ (1S 1,22) a že Jonáš byl v břiše velryby navěky„ (Jon 2,7). Nový zákon tento termín používá podobným způsobem: například apoštol Pavel radí Filemonovi, aby přijal Onezima navěky„ (Fm 15). Ve všech těchto případech navždy„ znamená tak dlouho, jak člověk žije„.

Ž 92,8 říká, že budou bezbožní navždy vyhlazeni. A když Malachiáš prorokoval o velkém závěrečném ohni, řekl: Hle, přichází ten den hořící jako pec; a všichni opovážlivci i všichni, kdo páchají svévolnosti, se stanou strništěm. A ten přicházející den je sežehne, praví Hospodin zástupů; nezůstane po nich kořen ani větev.„ (Mal 3,19)

Jednou všichni bezbožní - satan, padlí andělé a nekající lidé - budou zničeni ohněm, jak kořen, tak i větve. Již nebude dále existovat smrt nebo hades (viz kapitola 25). I tu Bůh zničí na věky (Zj 20,14).

Tak Bible velice jasně říká, že trest je věčným ne trestání - je to druhá smrt. Z tohoto trestu neexistuje vzkříšení; jeho důsledky jsou věčné.

Arcibiskup William Temple měl pravdu, když prohlásil: Jednu věc můžeme říct s jistotou: je třeba vyloučit věčné trápení. Kdyby lidé nepřijali řeckou a nebiblickou představu přirozené nezničitelnosti duše člověka a nečetli s takovou představou ve svých myslích Nový zákon, pak by z něj (z Nového zákona) odvodili víru ne ve věčné trápení, ale víru v zánik těla i duše. Je to oheň, který je nazýván věčným; věčný není život, který je do něj uvržen.„ (17)

Požadavkům spravedlnosti se učinilo zadost tím, že byl vykonán plný trest podle Božího zákona. Nyní nebesa a země vypravují o Hospodinově spravedlnosti.

5. Princip trestu. Smrt je konečným trestem za hřích. V důsledku svých hříchů ti, kdo odmítli spasení, které Bůh nabízel, zemřou navěky. Někteří páchali hřích očividně a měli přímo ďábelské potěšení, když někomu způsobili utrpení. Jiní žili poměrně klidným, mravným životem a jejich hlavním proviněním bylo, že odmítli spasení v Kristu. Je správné, že je stihne stejný trest?

Kristus řekl: Ten služebník, který zná vůli svého pána a přece není hotov podle jeho vůle jednat, bude velmi bit. Ten, kdo ji nezná a udělá něco, zač si zaslouží bití, bude bit méně. Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více.„ (L 12,47.48)

Nepochybně ti, kteří se nejvíce bouřili proti Bohu, budou trpět více než ti, kdo takto nejednali. Měli bychom však pochopit jejich závěrečný trest ve světle Kristovy druhé smrti„, kterou prožil na kříži. Právě tam Kristus trpěl pro hříchy světa. Bylo to strašlivé oddělení od jeho Otce, které způsobil hřích, jež bylo příčinou jeho utrpení. Byla to duševní muka, která nelze popsat. Tak to bude i se ztracenými hříšníky. To, co zaseli, sklidí nejen během svého života, ale i při konečné zkáze. V Boží přítomnosti vina, kterou pociťují kvůli svým spáchaným hříchům, způsobí, že budou nepředstavitelně trpět. A čím větší je jejich vina, tím mučivější bude i jejich utrpení. Satan, podněcovatel a původce hříchu, bude trpět nejvíce. (18)

Očištění země. Když apoštol Petr popisoval den Hospodinův, kdy budou vymazány všechny stopy hříchu, řekl: V něm nebesa s velikým hukotem pominou, základy pak žárem se rozpustí a země i díla, která jsou na ní, shoří.„ (2Pt 3,10, Hejčl)

Oheň, který zničí bezbožné, očistí zemi od poskvrnění hříchem. Z trosek této země Bůh vytvoří nové nebe a novou zemi, neboť první země a první nebe pominuly„ (Zj 21,1). Z této čištěné, znovu stvořené země - věčného domova vykoupených - Bůh navždy odstraní pláč, bolest a smrt (Zj 21,4). Nakonec bude tedy odstraněno prokletí, které hřích přinesl (Zj 22,3).

Při pohledu na přicházející den Hospodinův, v němž bude hřích a nekající hříšníci zničeni, říká Petr všem: Jak svatě a zbožně musíte žít vy, kteří dychtivě očekáváte příchod Božího dne.„ Svou naději založil na zaslíbení Kristova návratu, proto prohlásil: Podle jeho slibu čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost. Proto, milovaní, očekáváte-li takové věci, snažte se, abyste byli čistí a bez poskvrny a mohli ten den očekávat beze strachu před Božím soudem.„ (2Pt 3,11.13.14)


Poznámky:

1. Viz SDA Bible Commentary, rev. vyd., sv. 7, str. 885.

2. Viz Questions on Doctrine, str. 495.

3. Když je šelma a falešný prorok uvržen do ohnivého jezera (Zj 19,20), „ostatní (Zj 19,21) nebo ostatek jeho následovníků je pobit mečem Kristovým. To jsou králové, vojevůdci a 'všichni, páni i otroci' (Zj 19,18). Stejné skupiny lidí jsou vyjmenovány v době šesté pečeti, když se usilují skrýt před tváří Beránka (Zj 6,14-17), kdy nebesa zmizí jako když se zavře kniha a kdy žádná hora ani žádný ostrov nezůstane na svém místě. Tyto texty popisují stejnou událost, která otřese zemí - Kristův druhý příchod.

Kolik lidí postihne smrt 'ostatku' (Zj 19,21)? Podle Zj 13,8 budou na zemi v době příchodu pouze dvě skupiny: 'Budou před ní klekat všichni obyvatelé země, jejichž jména nejsou... zapsána v knize života.' (Zj 13,8) Je tedy jasné, že když jsou 'ostatní... pobiti mečem' (Zj 19,21), nepřežije nikdo, kromě těch, kteří odolali šelmě, totiž ti, jejichž jména jsou zapsána v knize života (Zj 13,8).„ (SDA Bible Commentary, rev. vyd., sv. 7, str. 885).

4. Srov. Questions on Doctrine, str. 500. Tento kozel není zachráncem spravedlivých.

5. Septuaginta používá tento výraz pro překlad hebrejského výrazu tehom, hluboký„, v Gn 1,22. To naznačuje, že stav země během milénia odráží přinejmenším do určité míry stav, ve kterém se země nacházela na počátku, kdy byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma„. Viz SDA Bible Commentary, rev. vyd., sv. 7, str. 879.

6. Skutečnost, že se ujali vlády, nemusí znamenat, že na zemi žijí zlí lidé. Na počátku Bůh dal Adamovi a Evě území, nad kterým měli vládnout (Gn 1,26). Před tím, než zhřešili, panovali nad částí stvoření, které jim Bůh svěřil. Není třeba, aby existovaly nepoddajné bytosti, aby bylo možné vládnout.

7. SDA Bible Commentary, rev. vyd., sv. 7, str. 880.

8. Maxwell, God Cares (Boise, ID: Pacific Press, 1985), sv. 2, str. 500.

9. Popis sestoupení nového Jeruzaléma v knize Zjevení nenaznačuje přesný čas, kdy sestoupí, protože v předchozí kapitole vidíme město, které miluje Bůh„ obklíčené armádami ďábla. Tento obraz nás přivádí k závěru, že nový Jeruzalém měl původně sestoupit před obnovením země.

10. Jména Góg a Magóg byla spojována s nepřáteli Izraele, kteří se chystali zaútočit na Boží lid a na Jeruzalém po zajetí (viz Ez 38,2.14-16). Různá starozákonní proroctví o Izraeli se nesplnila; splní se však na duchovním Izraeli. Stejně i mocné nepřátelské spojení, které Ezechiel předpovídal, že přijde na Jeruzalém, najde své naplnění v okamžiku, kdy Bůh dovolí satanovi s jeho armádami nespasených vytáhnout proti jeho lidu a městu, které miluje, k závěrečné bitvě velkého sporu.

11. Questions on Doctrine, str. 505.

12. Srov. SDA Bible Commentary, rev. vyd., sv. 4, str. 708.

13. Hell„, SDA Encyclopedia, rev. vyd., str. 579.

14. Viz Hell„, SDA Dictionary, rev. vyd., str. 475.

15. Srov. Jeremjášovo proroctví o zničení Jeruzaléma neuhasitelným ohněm (Jr 17,27), které se splnilo, když Nebúkadnezar dobyl město (2Pa 36,19). Oheň hořel, dokud nebylo město zničeno a potom uhasl.

16. Questions on Doctrine, str. 539.

17. William Temple, Christian Faith and Life (New York: Macmillan, 1931), str. 81.

18. Srov. Hell„, SDA Bible Dictionary, rev. vyd., str. 475.

|Zpět| |Hlavní menu|