TROJJEDINÝ BŮH
Adventisté sedmého dne věří...
Bůh je jeden; Otec, Syn a Duch svatý, jednota tří osob od
věčnosti. Bůh je nesmrtelný, všemohoucí, vševědoucí,
svrchovaný a všudypřítomný. Je nekonečný a přesahuje
lidské chápání. Přesto však je znám prostřednictvím
svého zjevení. Patří mu věčná úcta, sláva i služba
všeho tvorstva. Základní věroučné výroky, 2.
Trojjediný Bůh
Na Golgotě téměř všichni zavrhli Ježíše. Jen několik
rozpoznalo, kdo skutečně byl. Mezi nimi byl i umírající
zločinec, který ho nazval Pánem (L 23,42, kral.), a římský
setník, který zvolal: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží!
(Mk 15,39)
Když Jan napsal „přišel do svého vlastního, ale jeho
vlastní ho nepřijali (J 1,11), neměl na mysli pouze zástup
pod křížem nebo Izrael, ale každou generaci, která kdy na
zemi žila. Podobně jako onen rozvášněný zástup na Golgotě
ani lidstvo v Ježíši nepoznalo svého Boha a Spasitele.
Výjimku tvořila pouze hrstka lidí. Tento největší a
nejtragičtější omyl lidstva ukazuje, že poznání lidí o
Bohu je zcela nedostatečné.
Poznání Boha
Mnoho teorií, které se pokoušejí vysvětlit Boha, a stejně
tak mnoho argumentů pro a proti jeho existenci, svědčí o tom,
že lidská moudrost není schopna pochopit Boží tajemství.
Spoléhat při poznávání Boha pouze na lidskou moudrost je
stejné jako používat lupu při studiu souhvězdí. Proto je
pro mnohé lidi Boží moudrost „skrytou moudrostí (1 K 2,7).
Pro ně je Bůh tajemstvím. Pavel napsal: „Tu moudrost nikdo z
vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali,
nebyli by ukřižovali Pána slávy. (1 K 2,8)
Jeden z nejzákladnějších příkazů Písma je milovat „Boha
celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí (Mt
22,37; srov. Dt 6,5). Nemůžeme milovat někoho, o kom nic
nevíme; přesto nemůžeme pouhým hledáním vystihnout
hluboké věci Boží (Jb 11,7). Jak tedy můžeme poznat a
milovat Stvořitele?
Boha lze poznat. Bůh, který ví o kritické situaci člověka,
nás ve své lásce a soucitu oslovuje skrze Bibli. Ta ukazuje,
že „křesťanství není zpráva o lidském hledání Boha; je
to důsledek Božího sebezjevení a Božích úmyslů s
člověkem . Toto sebezjevení si klade za cíl překlenout
propast mezi neposlušným světem a pečujícím Bohem.
Boží láska se nejvíce projevila ve vrcholném Božím
zjevení - v Ježíši Kristu, Božím Synu. Ježíšovým
prostřednictvím můžeme poznat Otce. Jan napsal: „Syn Boží
přišel a dal nám schopnost rozeznávat, abychom poznali, kdo
je pravý Bůh. (1 J 5,20)
Ježíš řekl: „A život věčný je v tom, když poznají
tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal,
Ježíše Krista. (J 17,3)
Toto je radostná zvěst. Ačkoli je nemožné plně Boha poznat,
Písmo nám umožňuje poznat ho prakticky, a to stačí k tomu,
abychom s ním vstoupili do spásného vztahu.
Jak Boha poznat. Na rozdíl od jiného poznání je poznání
Boha záležitostí srdce i rozumu. Týká se celé bytosti, ne
pouze intelektu. Člověk se musí otevřít působení Ducha
svatého a být ochotný činit Boží vůli (J 7,17; srov. Mt
11,27). Ježíš řekl: „Blaze těm, kdo mají čisté srdce,
neboť oni uzří Boha. (Mt 5,8)
Proto nemohou nevěřící lidé Boha pochopit. Pavel zvolal:
„Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku?
Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Protože svět
svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se
Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. (1 K 1,20.21)
Způsob, jakým se učíme poznávat Boha z Bible, se liší od
všech ostatních metod poznávání. Nemůžeme se nad Boha
povýšit a zacházet s ním jako s předmětem, který bude
analyzován a měřen. Při svém hledání Boha se musíme
podřídit autoritě Božího sebezjevení - Bibli. Jelikož
Bible vysvětluje sama sebe, musíme respektovat zásady a
metody, které je možné nalézt v samotné Bibli. Bez těchto
biblických principů nemůžeme Boha poznat.
Proč tolik lidí Ježíšovy doby nevidělo v Kristu Boží
sebezjevení? Protože se odmítli nechat vést Duchem svatým
skrze Písmo. Nesprávně vykládali Boží poselství a
ukřižovali svého Spasitele. Jejich problém nebyl problém
intelektu. To jejich zatvrzelá srdce jim zatemnila mysl, což
vedlo k věčnému zahynutí.
Boží existence
Jsou dva hlavní zdroje důkazů o Boží existenci: kniha
přírody a Písmo.
Svědectví stvoření. Každý se může o Bohu dozvědět z
přírody a z lidské zkušenosti. David napsal: „Nebesa
vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou.
(Ž 19,1) Jan zastává názor, že Boží zjevení včetně
přírody osvěcuje každého člověka (J 1,9). Pavel
konstatoval: „Jeho věčnou moc a božství, které jsou
neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět. (Ř 1,20)
O Boží existenci svědčí také lidské jednání. V
uctívání „neznámého boha v Aténách viděl Pavel důkaz
víry v Boha. Řekl: „Koho takto uctíváte a ještě neznáte,
toho vám zvěstuji. (Sk 17,23) Pavel také řekl, že chování
nekřesťanů podává svědectví o „jejich svědomí a
ukazuje, že Boží zákon je „napsán v jejich srdcích (Ř 2,
14.15). Tušení, že Bůh existuje, můžeme pozorovat i mezi
těmi, kteří nemají vůbec přístup k Bibli. Toto všeobecné
zjevení Boží vedlo ke vzniku mnoha klasických rozumových
argumentů pro existenci Boha.
Svědectví Písma. Bible nedokazuje Boží existenci;
předpokládá ji. Hned úvodní text Bible prohlašuje: „Na
počátku stvořil Bůh nebe a zemi. (Gn 1,1) Bible popisuje Boha
jako Stvořitele, Udržovatele a Vládce všeho tvorstva. Boží
zjevení ve stvoření je tak přesvědčivé, že pro ateismus
neexistuje žádný důvod. Ateismus vzniká v myslích těch,
kteří potlačují Boží pravdy a odmítají uznat důkazy o
tom, že Bůh existuje. (Ž 14,1; Ř 1,18-22.28)
Pro Boží existenci je dostatek důkazů, které mohou
přesvědčit každého, kdo se opravdově snaží objevit pravdu
o Bohu. Předpokladem je však víra, protože „bez víry není
možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit,
že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají. (Žd
11,6)
Víra v Boha však není slepá. Je založena na dostatečných
důkazech Božího zjevení v Písmu a v přírodě.
Bůh Písma
Bible zjevuje podstatné Boží vlastnosti v jeho jménech,
působení a atributech.
Boží jména. V době, kdy vznikalo Písmo, hrálo jméno
důležitou roli, jak je tomu dodnes na Blízkém východě a v
Orientě. V těchto zemích se má za to, že jméno zjevuje
charakter jeho nositele, jeho pravou povahu a totožnost.
Důležitost Božích jmen, která ukazují jeho povahu,
charakter a vlastnosti, je patrná z Božího nařízení:
„Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha! (Ex 20,7) David
zpíval: „Budu zpívat žalmy jménu Hospodina, Boha
nejvyššího. (Ž 7,18) „Bázeň budící je jeho jméno. (Ž
111,9) „Ať chválí Hospodinovo jméno, pouze jeho jméno je
vyvýšené. (Ž 148,13)
Boží jména El a Elohim (Bůh) zjevují Boží moc.
Představují Boha jako silného a mocného, jako Boha stvoření
(Gn 1,1; Ex 20,2; Da 9,4). Eljón (Nejvyšší) a El Eljón (Bůh
Nejvyšší) se soustřeďuje na jeho vyvýšené postavení (Ex
14,18-20; Iz 14,14). Adonaj (Pán) označuje Boha jako
Všemocného Vládce (Iz 6,1; Ž 35,23). Tato jména
zdůrazňují vznešený a transcendentní charakter Boha.
Jiná jména zjevují Boží ochotu vstoupit s lidmi do vztahu.
Šaddai (Všemohoucí) a El Šaddai (Bůh Všemohoucí)
představuje Všemohoucího Boha jako zdroj požehnání a
útěchy (Ex 6,3; Ž 91,1). Jméno Jahve, překládané jako
Hospodin nebo Pán, zdůrazňuje Boží věrnost své smlouvě a
milost (Ex 15,2; Oz 12,5.6). V Ex 3,14 se Jahve představuje jako
„Já jsem, který jsem nebo „Já budu, který budu , čímž
vyjadřuje svůj neměnný vztah ke svému lidu.
Příležitostně se Bůh zjevoval ještě důvěrněji - jako
„Otec (Dt 32,6; Iz 63,16; Jr 31,9; Mal 2,10), který Izraele
nazývá „můj synu a „můj prvorozený (Ex 4,22; Dt 32,19).
Kromě jména „Otec mají novozákonní Boží jména stejný
význam jako ve Starém zákoně. V Novém zákoně používal
Ježíš jméno „Otec , aby nás uvedl do úzkého a osobního
vztahu s Bohem (Mt 6,9; Mk 14,36; srov. Ř 8,15; Ga 4,6).
Boží působení. Bibličtí pisatelé se více věnovali popisu
Božího působení než psaní o jeho podstatě. Je
představován jako Stvořitel (Gn 1,1; Ž 24,1.2), jako
Udržovatel světa (Žd 1,3) a jako Vykupitel a Spasitel (Dt 5,6;
2 K 5,19), který nese odpovědnost za konečný osud lidstva.
Bůh tvoří plány (Iz 46,11), proroctví (Iz 46, 10) a
zaslíbení (Dt 15,6; 2 Pt 3,9). Odpouští také hříchy (Ex
34,7), a proto si zasluhuje naši úctu (Zj 14,6.7). Písmo
zjevuje Boha jako Vládce, „Krále věků, nesmrtelného,
neviditelného, jediného Boha (1 Tm 1,17). Jeho činnost
potvrzuje, že je osobním Bohem.
Boží vlastnosti. Pisatelé Bible poskytují další informace o
Boží podstatě tím, že svědčí o Božích vlastnostech.
Boží nepřenosné vlastnosti jsou ty aspekty jeho božské
podstaty, které nebyly dány stvořeným bytostem. Boží
existence není na ničem závislá, neboť Bůh „má život
sám v sobě (J 5,26). Má nezávislou vůli (Ef 1,5) a moc (Ž
115,3). Je vševědoucí, zná všechno (Jb 37,16; Ž 139,1-18;
147,5; 1 J 3,20), protože jako Alfa i Omega (Zj 1,8) zná konec
již od začátku (Iz 46,9-11).
Bůh je všudypřítomný (Ž 139,7-12; Žd 4,13) a svou
velikostí přesahuje celý vesmír. Přesto je však přítomen
v každé části kosmu. Je věčný (Ž 90,2; Zj 1,8),
přesahuje hranice času, ale přesto je plně přítomen v
každém okamžiku času.
Bůh je všemocný a všemohoucí. To, že pro něj není nic
nemožné, nás ujišťuje o tom, že uskutečňuje všechno, co
si předsevzal (Da 4, 14.22.32; Mt 19,26; Zj 19,6). Nemění se,
je stálý, protože je dokonalý. On praví: „Já Hospodin
jsem se nezměnil. (Mal 3,6; srov. Ž 33,11; Jk 1,17) Jelikož
tyto vlastnosti v určitém smyslu Boha vymezují, jsou
nepřenosné.
Boží přenosné vlastnosti vycházejí z jeho laskavého zájmu
o lidstvo. Mezi ně patří láska (Ř 5,8), milost (Ř 3, 24),
slitování (Ž 145,9), trpělivost (2 Pt 3,15), svatost (Ž
99,9), spravedlnost (Ezd 9,15; J 17,25), právo (Zj 22,12) a
pravda (1 J 5, 20). Tyto dary přicházejí pouze se samotným
Dárcem.
Boží svrchovanost
Písmo jasně svědčí o Boží svrchovanosti. „Podle své
vůle nakládá... Není, kdo by mohl zabraňovat jeho ruce. (Da
4,32) „Ty jsi stvořil všechno a tvou vůlí všechno povstalo
a jest. (Zj 4,11) „Všechno, co Hospodin chce, to činí na
nebesích i na zemi. (Ž 135,6) Proto mohl Šalomoun říci:
„Královo srdce je v Hospodinových rukou jako vodní toky;
nakloní je, kam se mu zlíbí. (Př 21,1) Pavel si uvědomoval
Boží svrchovanost, protože napsal: „Já se k vám vrátím,
bude-li Bůh chtít. (Sk 18,21; srov. Ř 15,32) Jakub napomíná:
„Raději byste měli říkat: Bude-li Pán chtít... (Jk 4,15)
Předurčení a lidská svoboda. Bible svědčí o tom, že Bůh
má nad světem plnou kontrolu. Bůh „předem určil lidi,
„aby přijali podobu jeho Syna (Ř 8,29.30), aby byli
adoptováni jako jeho děti a obdrželi dědictví (Ef 1,4.5.11).
Co znamená taková svrchovanost pro lidskou svobodu?
Sloveso předurčit znamená „určit předem . Někteří lidé
se domnívají, že tyto texty učí, že Bůh svévolně vyvolil
některé lidi ke spasení a jiné k zatracení - bez ohledu na
jejich vlastní volbu. Avšak studium kontextu ukazuje, že Pavel
nehovoří o tom, že by Bůh z pouhého rozmaru někomu
zabránil ve spasení.
Uvedené texty mají hluboký význam. Bible zřetelně říká,
že Bůh chce, aby „všichni lidé došli spásy a poznali
pravdu (1 Tm 2,4). „Nepřeje si, aby někdo zahynul, ale chce,
aby všichni dospěli k pokání. (2 Pt 3,9) Neexistuje žádný
důkaz, že by Bůh rozhodl o tom, že někteří lidé budou
zatraceni. Takové rozhodnutí by popřelo oběť na Golgotě,
kde Ježíš zemřel za každého. „Neboť Bůh tak miloval
svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho
věří, nezahynul, ale měl život věčný. (J 3,16) Slovo
žádný v tomto textu znamená, že spasen může být každý
člověk.
„To, že svobodná vůle člověka je rozhodujícím faktorem v
jeho osobním určení, je zřejmé ze skutečnosti, že Bůh
trvale ukazuje na výsledky poslušnosti a neposlušnosti a
naléhavě vybízí hříšníka, aby si zvolil poslušnost a
život (Dt 30,19; Joz 24,15; Iz 1,16.20; Zj 22,17); je to také
zřejmé z toho, že pro věřícího existuje možnost
odpadnutí a zatracení, i když už jednou přijal milost (1 K
9,27; Ga 5,4; Žd 6,4-6; 10,29).
Bůh může předvídat volbu každého jednotlivce, kterou
učiní, ale Boží předzvědění tuto volbu neurčuje ...
Biblické předurčení spočívá ve skutečném Božím
záměru, aby všichni, kteří se rozhodli věřit v Krista,
byli spaseni (J 1,12; Ef 1,4-10).
Ale co Písmo myslí, když říká, že Bůh miloval Jákoba a
nenáviděl Ezaua (Ř 9,13) a že zatvrdil srdce faraónovo (v.
17.18; srov. s v. 15.16; Ex 9,16; 4,21)? Kontext těchto veršů
ukazuje, že Pavel zde má na mysli poslání, a ne spasení.
Vykoupení je dostupné pro každého, ale Bůh vyvoluje určité
lidi ke zvláštním úkolům. Spasení bylo stejně dostupné
Jákobovi i Ezauovi, ale Bůh si vyvolil Jákoba, a nikoli Ezaua,
aby se stal prostředníkem, který ponese světu poselství o
spasení. Bůh ve své misijní strategii uplatňuje
svrchovanost.
Když Písmo říká, že Bůh zatvrdil faraónovo srdce,
znamená to, že se Bohu připisuje to, co připouští, aby se
dělo, ale nevyplývá z toho, že určuje, že se to tak stane.
Faraónova negativní odpověď na Boží výzvu ve skutečnosti
ilustruje Boží úctu ke svobodě rozhodování.
Předzvědění a lidská svoboda. Někteří se domnívají, že
Bůh přistupuje k lidem, aniž by znal jejich volbu ještě
před jejich vlastním rozhodnutím; zastávají názor, že Bůh
zná určité budoucí události, jako druhý příchod,
tisíciletí a obnovení země, ale vůbec neví, kdo bude
spasen. Zdá se jim, že Boží dynamický vztah s lidmi by byl
ohrožen, kdyby znal předem všechno, co se děje od věčnosti
k věčnosti. Někteří tvrdí, že by se „nudil , kdyby znal
konec již od počátku.
To, že Bůh ví, jak se jednotliví lidé rozhodnou, jim
nikterak nebrání se svobodně rozhodnout. Podobně jako
historikovo poznání toho, co lidé v minulosti udělali,
neovlivňuje jejich činy. Stejně jako kamera zachytí scénu,
ale nezmění ho, tak i předzvědění hledí do budoucnosti,
aniž by ji měnilo. Boží předzvědění nikdy nenarušuje
lidskou svobodu.
Dynamika Trojice
Existuje pouze jeden Bůh? Kdo je pak Kristus a Duch svatý?
Boží jednota. V protikladu k okolním pohanským národům
Izrael věřil, že je pouze jeden Bůh (Dt 4,35; 6,4; Iz 45,5;
Za 14,9). Nový zákon klade stejný důraz na Boží jednotu (Mk
12,29-32; J 17,3; 1 K 8, 4-6; Ef 4,4-6; 1 Tm 2,5). Tento
monoteistický důraz není v rozporu s křesťanským pojetím
trojjediného Boha nebo Trojice - Otce, Syna a Ducha svatého.
Naopak potvrzuje, že neexistuje žádný pantheon různých
božstev.
Pluralita v Trojici. Ačkoli Starý zákon výslovně neučí,
že Bůh je trojjediný, naznačuje pluralitu v rámci Trojice.
Bůh někdy používá množné číslo, například: „Učiňme
člověka, aby byl naším obrazem (Gn 1,26); „teď je člověk
jako jeden z nás (Gn 3,22); „nuže, sestoupíme (Gn 11,7).
Někdy je anděl Hospodinův ztotožňován s Bohem. Mojžíšovi
se zjevil anděl Hospodinův a řekl: „Já jsem Bůh tvého
otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův. (Ex 3,6)
Některé biblické texty činí rozdíl mezi Božím Duchem a
Bohem, např. ve zprávě o stvoření: „Nad vodami se
vznášel Duch Boží. (Gn 1,2) Některé texty se zmiňují
nejen Duchu, ale zahrnují i třetí osobu do Božího díla
vykoupení: „A nyní mne [Syna Božího] posílá Panovník
Hospodin [Otec] a jeho Duch [Duch svatý] (Iz 48,16); „Já
[Otec] jsem vložil na něho [Mesiáše] svého Ducha; on
vyhlásí soud pronárodům. (Iz 42,1)
Vztahy v Trojici. První Kristův příchod nám poskytuje mnohem
jasnější pohled na trojjediného Boha. Janovo evangelium
zjevuje, že Trojici tvoří Bůh Otec (viz kapitola 3 této
knihy), Bůh Syn (kapitola 4) a Bůh Duch svatý (kapitola 5). Je
to jednota tří souvěčných osob, které mají jedinečný a
tajuplný vztah.
1. Vztah lásky. Když Kristus zvolal „Bože můj, Bože můj,
proč jsi mne opustil? (Mk 15,34), trpěl odcizením od Otce,
které způsobil hřích. Hřích narušil původní vztah
člověka k Bohu (Gn 3,6-10; Iz 59,2). V posledních hodinách
svého života Ježíš, který nepoznal žádný hřích, se
stal hříchem kvůli nám. Tím, že na sebe vzal náš hřích
a postavil se na naše místo, zakusil odloučení od Boha,
které bylo naším údělem - v důsledku toho také zemřel.
Hříšníci nikdy nepochopí, co pro Trojici znamenala
Ježíšova smrt. Ježíš byl od věčnosti se svým Otcem a
Duchem. Žili jako souvěčné a spolu existující osoby, které
si vzájemně projevovaly naprosté odevzdání a lásku. To, že
spolu byli po tak dlouhou dobu, svědčí o dokonalé a
absolutní lásce, která v Trojici existovala. Výrok „Bůh je
láska (1 J 4,8) znamená, že každý z nich žil pro ostatní
tak, že ostatní prožívali dokonalé naplnění a štěstí.
Láska je definována v 13. kapitole 1. listu Korintským.
Někteří by se mohli ptát, jak se mohly vlastnosti jako
dlouhoshovívavost a trpělivost vztahovat na Trojici, která
měla dokonalý vztah lásky. Trpělivost byla poprvé potřebná
v jednání se vzbouřenými anděly a později se vzpurným
lidstvem.
Mezi osobami trojjediného Boha není žádný rozdíl. Všechny
tři jsou božské, a přece se dělí o svou božskou moc a
vlastnosti. V lidských organizacích má konečnou autoritu
jedna osoba - prezident, král nebo ministerský předseda. V
Trojici mají konečnou autoritu všechny tři osoby.
Zatímco Trojice není jedinou osobou, Bůh je jedno v záměru,
myšlení a charakteru. Tato jednota nesmazává
charakteristické rysy osobnosti Otce, Syna a Ducha svatého.
Stejně ani samostatnost osobností Trojice nenarušuje
monoteistické učení Písma, že Otec, Syn a Duch svatý jsou
jeden Bůh.
2. Vztah spolupráce. V Trojici má každý určité poslání.
Bůh nekoná zbytečně práci dvakrát. Řád je základním
zákonem nebes a Bůh také pracuje podle řádu. Tato
uspořádanost vychází z Trojice a udržuje její jednotu.
Otec, jak se zdá, působí jako zdroj, Syn jako prostředník a
Duch svatý jako vykonavatel.
Inkarnace krásně ilustruje spolupráci tří božských osob.
Otec dal svého Syna, Kristus dal sebe samého a Duch svatý
způsobil Ježíšovo narození (J 3,16; Mt 1,18.20). Andělovo
svědectví Marii jasně ukazuje součinnost všech tří v
tajemství Božího vtělení. „Sestoupí na tebe Duch svatý a
moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté
a bude nazváno Syn Boží. (L 1,35)
Každý člen Trojice měl podíl na Kristově křtu; Otec dal
podnět (Mt 3,17), Kristus se dal pokřtít jako náš příklad
(Mt 3,13-15) a Duch svatý dal Kristu svou moc (L 3,21.22).
Ke konci svého pozemského života Ježíš zaslíbil, že
pošle Ducha svatého jako rádce a pomocníka (J 14,16). O
několik hodin později zvolal Ježíš, visící na kříži, ke
svému Otci: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?
(Mt 27,46) Těchto vrcholných okamžiků dějin spasení se
účastnili všichni tři - Otec, Syn i Duch svatý.
Dnes nás Otec a Syn oslovují skrze Ducha svatého. Ježíš
řekl: „Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce,
Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá
svědectví. (J 15,26) Otec a Syn posílají Ducha, aby každému
člověku zjevil Krista. Hlavním úkolem Trojice je každému
umožnit poznat Boha a Krista (J 17,3), aby každý skutečně
prožíval přítomnost Ježíše (Mt 28,20; srov. Žd 13,5).
Petr řekl, že věřící „byli předem vyhlédnuti od Boha
Otce a posvěceni Duchem, aby se poslušně odevzdali Ježíši
Kristu a byli očištěni pokropením jeho krví (1 Pt 1,2).
Apoštolské požehnání zahrnuje tři osoby Trojice. „Milost
našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost
Ducha svatého se všemi vámi. (2 K 13,13) Kristus je tu
jmenován první. Bůh navázal s lidstvem styk skrze Ježíše
Krista - Boha, který se stal člověkem. I když všichni tři
členové Trojice při spasení spolupracují, pouze Ježíš
žil jako člověk, zemřel jako člověk a stal se naším
Spasitelem (J 6,47; Mt 1,21; Sk 4,12). Ale protože „v Kristu
Bůh usmířil svět se sebou (2 K 5,19), může být Bůh také
označován jako náš Spasitel (srov. Tt 3,4), neboť on nás
zachránil skrze Krista Spasitele (Ef 5, 23; Fp 3,20; srov. Tt
3,6).
Každá osoba Trojice má při spasení člověka jiný úkol.
Dílo Ducha svatého nepřidává nic k dokonalé oběti, kterou
přinesl Ježíš Kristus na kříži. Skrze Ducha svatého se
objektivní vykoupení na kříži stává osobní skutečností
ve chvíli, kdy do něj vstupuje Kristus jako Smírce. Pavel
proto může říci: „Je to Kristus mezi vámi, v něm máte
naději na Boží slávu. (Ko 1,27)
Zaměření na spásu
Prvotní církev křtila lidi ve jméno Otce i Syna i Ducha
svatého (Mt 28,19). Jelikož však skrze Ježíše Krista byla
zjevena Boží láska i jeho záměr, Bible se soustřeďuje
právě na něj. Kristus je onou nadějí, jejímž předobrazem
jsou oběti a slavnosti Starého zákona. On je ústřední
postavou evangelia. Stal se požehnanou nadějí, tedy
poselstvím, které učedníci hlásali v kázáních a spisech.
Starý zákon očekává jeho příchod; Nový zákon podává
zprávu o jeho prvním příchodu a očekává jeho návrat.
Kristus, prostředník mezi Bohem a námi, nás spojuje s
Trojicí. Ježíš je „cesta, pravda i život (J 14,6).
Evangelium je soustředěno na Osobu, ne jen na způsob života.
Jeho obsahem je vztah, ne pouze nařízení - neboť
křesťanství je Kristus. V něm nalézáme jádro, obsah a
souvislost veškeré pravdy a života.
Do srdce Božího nahlížíme tím, že se díváme na kříž.
Na tomto mučícím nástroji nám Bůh ukázal svou lásku.
Kristovým prostřednictvím naplňuje Boží láska naše
toužící, ale prázdná srdce. Ježíš visel na kříži jako
Boží dar a náš zástupce. Na Golgotě Bůh sestoupil do
hlubin země, aby se tam setkal s námi. Je to však nejvyšší
místo, kterého můžeme dosáhnout. Jestliže jsme vystoupili
na Golgotu, dostali jsme se k Bohu nejblíže.
Na kříži se plně projevila obětavost Boží Trojice. Právě
zde se Bůh zjevil ve své plnosti. Kristus se stal člověkem,
aby zemřel za lidstvo. Více si cenil nesobeckosti než
vlastního života. Na Golgotě se Kristus stal naší
„spravedlností, posvěcením a vykoupením (1 K 1,30). Naše
hodnota nebo význam, který máme nebo budeme mít, vychází z
jeho oběti na kříži.
Jediný skutečný Bůh je Bůh kříže. Kristus odhalil celému
vesmíru nekonečnou lásku a spásnou moc Trojice. On zjevil
trojjediného Boha, jenž byl ochoten projít utrpením
odloučení pro svou nepodmíněnou lásku k vzbouřené
planetě. Z kříže nás Bůh laskavě zve: Smiřte se, „a
pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit
vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši (Fp 4,7).