BŮH OTEC
Adventisté sedmého dne věří...
Bůh, věčný Otec, je Stvořitel, Původce, Udržovatel a svrchovaný Vládce celého
stvoření. Je spravedlivý a svatý, milosrdný a milostivý, dlouhoshovívající a
hojný v neochvějné lásce a věrnosti. Moc a vlastnosti projevené v Synu a v Duchu
svatém jsou rovněž zjevením Otce. Základní věroučné výroky, 3.
Bůh Otec
Začíná velký den soudu. Ohnivé trůny s hořícími koly stojí na svém místě.
Starý dnů zasedl na trůn. Má vznešený vzhled a předsedá tribunálu. Jeho
důstojná přítomnost naplňuje bázní všechny, kdo jsou přítomni ve velké soudní
síni. Před ním stojí zástup svědků. Začal soud a byly otevřeny knihy. Začíná
zkoumání záznamů lidských životů (Da 7, 9.10).
Na tuto chvíli čekal celý vesmír. Bůh Otec vykoná spravedlnost nad veškerým zlem.
Je rozhodnuto: „Soud byl předán svatým Nejvyššího. (Da 7,22) Radostné chvály a
díkučinění rozezněly celá nebesa. Boží charakter se zjevuje v celé své slávě a
podivuhodné Boží jméno je obhájeno před celým vesmírem.
Pohled na Otce
Bůh Otec je často nepochopen. Mnoho lidí si uvědomuje Kristovo pozemské poslání ve
prospěch lidstva i vliv Ducha svatého na jednotlivce, ale co má s námi společného
Otec? Je snad protikladem laskavého Syna a Ducha svatého, je našemu světu zcela
vzdálen jako nepřítomný Pán, jako nepohnutelná prvotní Příčina?
Nebo je, jak se někteří domnívají, „Bůh Starého zákona - Bohem pomsty, kterého
lze charakterizovat výrokem „oko za oko a zub za zub (Mt 5,38; srov. Ex 21,24);
přísný Bůh, který vyžaduje dokonalé skutky - jinak...! Je Bohem, který stojí v
naprostém protikladu k novozákonnímu obrazu milujícího Boha, který zdůrazňuje
ochotu nastavit druhou tvář a jít druhou míli (Mt 5,39-41)?
Bůh Otec ve Starém zákoně
Jednota Starého a Nového zákona a jejich společný plán spasení se projevuje v tom,
že v obou částech Bible je to tentýž Bůh, který mluví a jedná tak, aby spasil
svůj lid. „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k našim otcům ústy
proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil
dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. (Žd 1,1.2) Ačkoli Starý zákon mluví
v náznacích o osobách Trojice, nerozlišuje je. Avšak Nový zákon vysvětluje, že
Kristus, Bůh Syn, byl při stvoření onou tvůrčí silou (J 1,1-3.14; Ko 1,16), že
právě on byl Bohem, který vyvedl Izrael z Egypta (1 K 10,1-4; Ex 13,14; J 8,58). To, co
Nový zákon říká o Kristově roli při stvoření a při vyjití z Egypta, ukazuje,
že i Starý zákon nám často představuje Boha Otce prostřednictvím působení jeho
Syna. „Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. (2 K 5,19) Ve Starém zákoně je
Bůh nazýván takto:
Bůh milosrdenství. Nikdo z hříšných lidí nikdy neviděl Boha (Ex 33, 20). Nemáme
jeho fotografii. Bůh ale ukázal svůj charakter milostivými činy a před Mojžíšem
se představil následovně: „Hospodin, Hospodin: Bůh plný slitování a milostivý,
shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům
pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích; avšak viníka nenechává bez
trestu, stíhá vinu otců na synech i na vnucích do třetího a čtvrtého pokolení.
(Ex 34,6.7; srov. Žd 10,26.27) Milosrdenství však neodpouští slepě; řídí se
principem spravedlnosti. Ti, kteří odmítají jeho milosrdenství, pak nesou trest za
hřích.
Na Sínaji Bůh vyjádřil svou touhu být přítelem Izraele a mít s ním
společenství. Mojžíšovi řekl: „Ať mi udělají svatyni a já budu bydlit
uprostřed nich. (Ex 25,8) Protože svatyně byla Božím pozemským příbytkem, stala se
ústředním bodem náboženské zkušenosti Izraele.
Bůh smlouvy. Bůh toužil s lidmi navázat trvalý vztah, proto s nimi uzavíral
slavnostní smlouvy, jako např. s Noemem (Gn 9,1-17) nebo s Abrahamem (Gn 12,1-3.7;
13,14-17; 15,1.5.6; 17,1-8; 22,15-18; viz kapitola 7 této knihy). Tyto smlouvy
představují osobního, milujícího Boha, který se zajímá o záležitosti svého
lidu. Noemovi dal ujištění o pravidelném střídání ročních období (Gn 8,22) a
také ho ubezpečil, že nikdy nepřijde další celosvětová potopa (Gn 9,11).
Abrahamovi zaslíbil početné potomstvo (Gn 15,5-7) a zemi, ve které bude on i jeho
potomci bydlet (Gn 15,18; 17,8).
Bůh Vykupitel. Jako Bůh exodu zázračně vedl národ otroků ke svobodě. Tento velký
vykupitelský čin stojí v pozadí celého Starého zákona a také je příkladem Boží
touhy být naším Vykupitelem. Bůh není vzdálená nebo lhostejná bytost. Naopak,
velmi se zajímá o naše záležitosti.
Zvláště žalmy jsou prodchnuty hloubkou Božího láskyplného zájmu: „Vidím tvá
nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil: Co je člověk, že
na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? (Ž 8,4.5) „Miluji tě
vroucně, Hospodine, moje sílo. Hospodine, skalní štíte můj, má pevná tvrzi,
vysvoboditeli, Bože můj, má skálo, utíkám se k tobě, štíte můj a rohu spásy,
nedobytný hrade! (Ž 18,2.3) „Nepohrdl poníženým, v opovržení ho neměl. (Ž
22,25)
Bůh Útočiště. David na Boha pohlížel jako na toho, u koho můžeme najít
útočiště, podobně jako bylo v Izraeli šest útočištných měst, která přijímala
nevinné utečence. Stále se opakující téma žalmů - „útočiště - mluví jak o
Kristu, tak o Otci. Bůh je útočiště. „On mě v neblahý den schová ve svém
stánku, ukryje mě v skrýši svého stanu, na skálu mě zvedne. (Ž 27,5) „Bůh je
naše útočiště, naše síla, pomoc v soužení vždy velmi osvědčená. (Ž 46,2)
„Kolem Jeruzaléma jsou hory, kolem svého lidu je Hospodin, nyní i na věky. (Ž
125,2)
Žalmista vyjadřuje svou vroucí touhu po Bohu: „Jako laň dychtí po bystré vodě,
tak dychtí duše má po tobě, Bože. Po Bohu žízním, po živém Bohu. (Ž 42,2.3)
David ze zkušenosti potvrzuje: „Na Hospodina slož svoji starost, postará se o tebe a
nedopustí, aby se kdy spravedlivý zhroutil. (Ž 55,23) „Lide, v každý čas v něho
doufej, vylévej před ním své srdce! Bůh je naše útočiště. (Ž 62,9) „Bůh
slitovný a milosrdný, shovívavý, nejvýš milosrdný, věrný. (Ž 86,15)
Odpouštějící Bůh. Když se David dopustil hříchu smilstva a vraždy, vroucně
prosil Boha: „Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké
slitování zahlaď moje nevěrnosti. „Jen mě neodvrhuj od své tváře, Ducha svého
svatého mi neber! (Ž 51,3.13) Byl povzbuzen ujištěním, že Bůh je obdivuhodně
milosrdný. „Jako vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se klene jeho milosrdenství
nad těmi, kdo se ho bojí; jak je vzdálen východ od západu, tak od nás vzdaluje naše
nevěrnosti. Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se
ho bojí. On ví, že jsme jen stvoření, pamatuje, že jsme prach. (Ž 103,11-14)
Dobrotivý Bůh. Bůh je ten, kdo „utištěným dopomáhá k právu, hladovým chléb
dává. Hospodin osvobozuje vězně. Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin sehnuté
napřimuje, Hospodin miluje spravedlivé. Hospodin ochraňuje ty, kdo jsou bez domova,
ujímá se sirotka i vdovy. (Ž 146,7-9) Jak velkolepě je Bůh v Žalmech představen!
Věrný Bůh. Navzdory Boží velikosti Izrael často Boha opouštěl (Lv 26. kap.; Dt 28.
kap.). Bůh je zobrazován jako ten, který Izrael miluje podobně, jako muž miluje svou
manželku. Kniha Ozeáše přiléhavě ilustruje Boží věrnost tváří v tvář
křiklavé nevěře a odmítání. Boží stálá ochota odpouštět ukazuje na jeho
charakter - na Boží nepodmíněnou lásku.
I když Bůh dopustil na Izraelce pohromy, které způsobila jejich nevěra, ve snaze
napravit jejich cesty, stále je obklopoval svým milosrdenstvím. Ujišťoval je: „Ty
jsi můj služebník, tebe jsem vyvolil, nezavrhl jsem tě. Neboj se, vždyť já jsem s
tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti
budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti. (Iz 41,9.10) Navzdory jejich
nevěře jim zasliboval: „Pak budou vyznávat nepravost svou i nepravost svých otců,
zpronevěru, jíž se na mně dopustili... dokud nebude jejich neobřezané srdce
zkrušeno a dokud neodpykají své provinění... I připomenu si svou smlouvu s
Jákobem... s Izákem... s Abrahamem. (Lv 26,40-42; srov. Jr 3,12)
Bůh připomíná svému lidu svůj vykupitelský zájem: „Izraeli, u mne nebudeš
zapomenut. Zaženu tvou nevěru jako mračno a jako oblak tvé hříchy. Navrať se ke
mně, já tě vykoupím. (Iz 44,21.22) Není divu, že řekl: „Obraťte se ke mně a
dojdete spásy, veškeré dálavy země. Já jsem Bůh a jiného už není. (Iz 45,22)
Bůh spasení i pomsty. Starozákonní obraz Boha jako Boha pomsty musíme vidět v
kontextu zničení jeho věrného lidu bezbožnými. Poselstvím o „dni Hospodinově
proroci zvěstovali, že Bůh na konci času bude jednat ve prospěch svého lidu. Pro
Boží lid je to den spasení, ale pro nepřátele, kteří budou zničeni, je to den
pomsty. „Řekněte plachým srdcím: Buďte rozhodní, nebojte se! Hle, váš Bůh
přichází s pomstou, Bůh, který odplácí, vás přijde spasit! (Iz 35,4)
Bůh Otec. Ve své promluvě k Izraeli Mojžíš hovořil o Bohu jako o jejich Otci,
který je vykoupil: „Cožpak není on tvůj Otec? Vždyť mu patříš. (Dt 32,6) Aktem
vykoupení Bůh adoptoval Izrael za své dítě. Izaiáš píše: „Ale nyní, Hospodine,
tys náš Otec. (Iz 64,8; srov. 63,16) Ústy Malachiáše se Bůh ptá: „Jsem-li Otec,
kde je úcta ke mně? (Mal 1,6) Jinde Malachiáš vztahuje Boží otcovství k jeho roli
Stvořitele: „Což nemáme my všichni jednoho Otce? Což nás nestvořil jediný Bůh?
(Mal 2,10) Bůh je naším Otcem skrze stvoření i vykoupení. Jak nádherná pravda!
Bůh Otec v Novém zákoně
Bůh Starého zákona se neliší od Boha Nového zákona. Bůh Otec je představen jako
původce všech věcí, Otec všech skutečných věřících a v jedinečném smyslu Otec
Ježíše Krista.
Otec všeho stvoření. Pavel rozlišuje mezi Otcem a Ježíšem Kristem: „Je jediný
Bůh Otec, od něhož je všechno... a jediný Pán Ježíš Kristus, skrze něhož je
všecko; i my jsme skrze něho. (1 K 8,6; srov. Žd 12,9; J 1,18) Říká: „Pro tuť
příčinu klekám na kolena svá před Otcem Pána našeho Jezukrista, z něhož
všeliká rodina na nebi i na zemi se jmenuje. (Ef 3,14.15, kral.)
Otec všech věřících. V novozákonní době se tento duchovní vztah mezi otcem a
dětmi již nevztahuje na Boha a národ izraelský, ale na Boha a jednotlivého
věřícího. Ježíš představuje základní principy tohoto vztahu (Mt 5,45; 6,6-15),
který vzniká tehdy, když věřící přijme Ježíše Krista (J 1,12.13).
Na základě vykoupení uskutečněného v Kristu jsou věřící přijati jako Boží
děti. Duch svatý tento vztah umožňuje. Kristus přišel, „aby vykoupil ty, kteří
jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny. Protože jste synové, poslal
Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče! (Ga 4,5.6; srov.
Ř 8,15.16).
Ježíš zjevuje Otce. Ježíš, Bůh Syn, odhalil nejhlubší pohled na Boha Otce, když
jako sebezjevení Boha přišel v lidském těle (J 1, 1.14). Jan konstatuje: „Boha
nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.
(J 1,18) Ježíš prohlásil: „Sestoupil jsem z nebe (J 6,38); „kdo vidí mne, vidí
Otce (J 14,9). Znát Ježíše tedy znamená znát Otce.
Epištola Židům zdůrazňuje důležitost tohoto osobního zjevení: „Mnohokrát a
mnohými způsoby mluvíval Bůh k našim otcům ústy proroků; v tomto posledním čase
k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil
světy. On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty. (Žd 1,1-3)
1. Bůh, který dává. Ježíš zjevil svého Otce jako Boha, který dává. Vidíme ho,
jak dává při stvoření, v Betlémě i na Golgotě.
Při stvoření působili Otec a Syn společně. Bůh nám dal život, i když věděl,
že to přinese smrt jeho vlastnímu Synu.
Když v Betlémě Bůh dal svého Syna, dal samého sebe. Jakou bolest zakoušel Otec,
když jeho Syn vstoupil na naši hříchem porušenou planetu! Představme si, co
prožíval Otec, když viděl svého Syna, jak zaměňuje lásku a úctu andělů za
nenávist hříšníků a slávu a štěstí nebes za cestu smrti.
Otce však nejlépe představuje Golgota. Tím, že byl oddělen od svého Syna během
jeho života a smrti, musel Bůh Otec nést větší bolest, než jakou snášel kdokoli z
lidí. Trpěl stejně jako Kristus. Jaké větší svědectví bychom mohli o Otci podat?
Více než cokoli jiného zjevuje kříž pravdu o nebeském Otci.
2. Bůh lásky. Ježíšovo oblíbené téma byla něžnost a velká Boží láska.
Ježíš řekl: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují,
abyste byli syny nebeského otce, protože on dává svému slunci svítit na zlé i
dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. (Mt 5,44.45) „A vaše
odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i
zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. (L 6,35.36)
Tím, že se sklonil a umyl nohy svého zrádce (J 13,5.10-14), ukázal Ježíš Otcovu
laskavou povahu. Vidíme Krista, jak sytí hladové (Mk 6,39-44; 8,1-9), uzdravuje hluché
(Mk 9,17-29), navrací řeč němému (Mk 7,32-37), otevírá oči slepých (Mk 8,22-26),
pozvedá ochrnutého (L 5,18-26), uzdravuje malomocné (L 5,12.13), křísí mrtvé (Mk
5,35-43; J 11,1-45), odpouští hříšníkům (J 8,3-11) a vymítá démony (Mt 15,22-28;
17,14-21). V Kristově jednání vidíme mezi lidmi i Otce, jak jim přináší život,
osvobozuje je, dává jim naději a ukazuje jim na budoucí obnovenou zemi. Kristus
věděl, že svědectví o ušlechtilé lásce jeho Otce je klíčem k tomu, jak přivést
lidi k pokání (Ř 2,4).
Tři Kristova podobenství zobrazují Boží láskyplný zájem o ztracené lidstvo (L
15). Podobenství o ztracené ovci nás učí, že spasení přichází z Boží
iniciativy, a ne proto, že bychom my hledali Boha. Jako pastýř miluje své ovce a
riskuje svůj život, když se mu jedna ovce ztratí, tak v ještě větší míře Bůh
projevuje svou lásku ke každému ztracenému člověku.
Toto podobenství má také vesmírný rozměr. Ztracená ovce představuje náš odbojný
svět, pouhé zrnko v obrovském vesmíru. Bůh dal vzácný dar, svého Syna, aby naše
planeta byla přivedena zpět do stáda. To ukazuje, že náš padlý svět je mu stejně
vzácný jako ostatní stvoření.
Podobenství o ztraceném penízi zdůrazňuje, jak nesmírnou cenu Bůh připisuje nám
hříšným lidem. A podobenství o marnotratném synu zjevuje obrovskou lásku Otce,
který vítá domů své kající děti. Je-li v nebi radost nad jediným hříšníkem
činícím pokání (L 15,7), pak si představte, jakou radost prožije vesmír při
druhém příchodu Páně!
Nový zákon ukazuje jasně, že Otec je bytostně zapojen v příchodu svého Syna. Při
druhém příchodu budou bezbožní volat k horám a skalám: „Padněte na nás a
skryjte nás před tváří toho, který sedí na trůnu, a před hněvem Beránkovým!
(Zj 6,16). Ježíš řekl: „Syn člověka přijde v slávě svého Otce se svými
svatými anděly (Mt 16,27) a „od nynějška uzříte Syna člověka sedět po pravici
Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými (Mt 26,64).
S toužícím srdcem vzhlíží Otec k druhému příchodu, kdy budou vykoupení konečně
uvedeni do svého věčného domova. „Bůh poslal na svět svého jediného Syna,
abychom skrze něho měli život. (1 J 4,9) Tento Otcův čin nevyzněl naprázdno. Jen
nezměrná, nesobecká láska dokáže objasnit, proč jsme jako nepřátelé „byli s
Bohem smířeni smrtí jeho Syna (Ř 5,10). Jak bychom mohli odmítnout takovou lásku a
neuznat ho za svého Otce?