BŮH SYN

Adventisté sedmého dne věří...
Bůh, věčný Syn, se stal člověkem v Ježíši Kristu. Skrze něj byly stvořeny všechny věci, zjeven Boží charakter, uskutečnilo se spasení lidstva a svět je jím souzen. Syn, věčný pravý Bůh, se v Ježíši Kristu stal také pravým člověkem. Počat z Ducha svatého, narodil se z Marie, panny. Žil a byl pokoušen jako člověk, a přesto byl dokonalým ztělesněním Boží spravedlnosti a lásky. Svými zázraky projevil Boží moc a prokázal, že je Boží zaslíbený Mesiáš. Dobrovolně trpěl a místo nás zemřel na kříži za naše hříchy. Vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa a slouží v nebeské svatyni v náš prospěch. Znovu přijde v slávě, aby provždy vysvobodil svůj lid a obnovil všechny věci. Základní věroučné výroky, 4.

Bůh Syn

Na poušti se objevili hadi, kteří rozsévali hrůzu. Plazili se pod kuchyňskými hrnci, ovíjeli se kolem stanových kolíků, skrývali se mezi dětskými hračkami, leželi na spacích rohožích. Svými jedovatými zuby vše infikovali smrtelným jedem.
Poušť, která byla kdysi pro Izraele útočištěm, se nyní stala pohřebištěm. Kolem umíraly stovky lidí. Zděšení rodiče, kteří si uvědomovali bezvýchodnost situace, spěchali k Mojžíšovu stanu s prosbou o pomoc. „Mojžíš se modlil za lid.
A Boží odpověď? Udělej hada a vysoko ho vyzvedni - a všichni, kteří na něj pohlédnou, budou žít. „Mojžíš tedy udělal bronzového hada a připevnil ho na žerď. Jestliže někoho uštkl had, a on pohlédl na bronzového hada, zůstal naživu. (Nu 21,9)
Had, který vždy symbolizoval satanovo dílo (Gn 3; Zj 12), představoval hřích. Tábor se dostal do satanových rukou. Jaký byl Boží lék? V této chvíli neuzdravoval pohled na beránka na oltáři u svatyně, ale pohled na bronzového hada.
Byl to nezvyklý symbol Krista. Stejně jako byla podoba jedovatého hada vyzdvižena na žerď, tak i Ježíš „v těle, jako má hříšný člověk (Ř 8,3), měl být vyzdvižen na potupný kříž (J 3,14.15) . Stal se hříchem když na sebe vzal hříchy každého člověka, který žil nebo bude žít. „Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti. (2 K 5,21) Pohledem na Krista může lidstvo, žijící bez naděje, získat život.
Jak může vtělení přinést lidstvu spásu? Jaké důsledky to přinese pro Syna? Jak se mohl Bůh stát člověkem a proč to bylo nutné?

Vtělení: předpovědi a naplnění

Boží plán zachránit ty, kteří se odvrátili od jeho moudré rady (J 3,16; 1 J 4,9), přesvědčivě ukazuje Boží lásku. V tomto plánu Syn byl „předem vyhlédnut před stvořením světa jako oběť za hřích, aby se stal nadějí lidstva (1 Pt 1,19.20). Měl nás přivést zpět k Bohu a také vysvobodit z hříchu tím, že zmaří činy ďáblovy (1 Pt 3,18; Mt 1, 21; 1 J 3,8).
Hřích oddělil Adama a Evu od zdroje života a jeho důsledkem měla být jejich okamžitá smrt. Ale v souladu s plánem stanoveným před založením světa (1 Pt 1,20.21), s „radou pokoje (Za 6,13; kral.) se Boží Syn postavil mezi ně a Boží spravedlnost, překlenul propast a zabránil okamžité smrti. Už i před křížem jeho milost dávala hříšníkům život a ujišťovala je o spasení. Kristus se však musel stát člověkem, abychom se znovu stali právoplatnými syny a dcerami Božími.
Bezprostředně po hříchu Adama a Evy, v nich Bůh probudil naději tím, že jim slíbil vložit nadpřirozené nepřátelství mezi hada a ženu, mezi něj a její semeno. V tajuplném výroku v Gn 3,15 had a jeho potomstvo představuje satana a jeho následovníky; žena a její semeno symbolizují Boží lid a Spasitele světa. Tento výrok byl prvním ujištěním, že spor mezi dobrem a zlem skončí vítězstvím Božího Syna.
Vítězství však bude bolestné: „Ono (Spasitel) ti rozdrtí hlavu a ty (satan) jemu (Spasiteli) rozdrtíš patu. (Gn 3,15) Nikdo z nich nevyjde nezraněn.

Od této chvíle lidstvo očekávalo Zaslíbeného, jak ukazuje Starý zákon. Proroctví předpovídala, že když přijde onen Zaslíbený, svět dostane důkaz, podle kterého rozpozná jeho totožnost.

A. Prorocká dramatizace spasení. Když do světa vstoupil hřích, Bůh ustanovil oběti zvířat, které měly zobrazovat poslání budoucího Spasitele (Gn 4,4). Tento symbolický systém prostřednictvím dramatizace představoval způsob, jakým Bůh Syn odstraní hřích.
Pro hřích, tedy pro přestoupení Božího zákona, postihuje lidstvo smrt (Gn 2,17; 3,19; 1 J 3,4; Ř 6,23). Boží zákon požadoval hříšníkův život. Ale ve své nekonečné lásce dal Bůh svého Syna, „aby žádný, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný (J 3,16). Jaký nepochopitelný čin lásky! Bůh věčný Syn sám zástupně nese trest za hřích, aby nám mohl nabídnout odpuštění a smíření s Bohem.
Po vyjití Izraele z Egypta se obětovalo ve svatyni, což byla součást smluvního vztahu mezi Bohem a jeho lidem. Svatyni postavil Mojžíš podle nebeského vzoru a její obřady byly zřízeny pro ilustraci plánu spasení (Ex 25,8.9.40; Žd 8,1-5).
Aby kající hříšník dosáhl odpuštění, přinesl obětní zvíře, které nemělo žádnou vadu - to představovalo bezhříšného Spasitele. Hříšník pak položil svou ruku na nevinné zvíře a vyznal své hříchy (Lv 1,3.4). Tento úkon symbolizoval přenesení hříchu z hříšníka na nevinnou oběť, což ukazovalo na zástupný charakter oběti.
Hříšník zvíře zabil, protože „bez vylití krve není odpuštění hříchů (Žd 9,22). Tím se projevila smrtelná povaha hříchu. Byl to smutný způsob vyjádření naděje, ale jedině tak mohl hříšník vyjádřit svou víru.
Když kněz vykonal svou službu (Lv 4-7), hříšník přijal odpuštění hříchů skrze víru v zástupnou smrt budoucího Vykupitele, kterého symbolizovala oběť zvířat (Lv 4,26.31.35). Nový zákon vidí v Ježíši Kristu, Božím Synu „Beránka Božího, který snímá hřích světa (J 1,29). Skrze jeho drahou krev „jako beránek bez vady a bez poskvrny (1 Pt 1,19) získal pro lidstvo vykoupení z konečného trestu za hřích.

Předpovědi o Spasiteli. Bůh zaslibuje, že Spasitel - Mesiáš - Pomazaný bude pocházet z Abrahamova rodu: „Ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země. (Gn 22,18; srov. 12,3)
Izaiáš prorokoval, že Spasitel přijde jako chlapec a spojí v sobě lidské s božským: „Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: 'Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje'. (Iz 9,6) Vykupitel zasedne na trůn Davidův a zřídí věčnou vládu pokoje (Iz 9,7). Místem, kde se narodí, bude Betlém (Mi 5,2).
Narození této božské i lidské bytosti bude nadpřirozené. Nový zákon cituje Izaiáše 7,14: „Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel, to jest přeloženo, Bůh s námi. (Mt 1,23)
Spasitelovo poslání je vyjádřeno těmito slovy: „Duch Panovníka Hospodina je nade mnou, Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně. (Iz 61,1; srov. L 4,18.19)
Je překvapivé, že Mesiáš bude zavržen. Lidé ho budou vnímat „jako oddenek z vyprahlé země . „Neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi ... že jsme si ho nevážili. (Iz 53,2-4)
Za třicet stříbrných (Za 11,12) ho zradí blízký přítel (Ž 41, 10). Během soudu bude popliván a zbit (Iz 50,6). Ti, kteří ho popravili, se budou dělit o jeho roucho a losovat o jeho oděv (Ž 22, 19). Nebude mu zlomena žádná z jeho kostí (Ž 34,21), bude však mít probodený bok (Za 12,10). Svému utrpení se nebránil, ale „jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel (Iz 53,7).
Nevinný Spasitel bude za hříšníky nesmírně trpět. „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal... Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni... Jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech... Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu. (Iz 53,4-8)

Spasitel je rozpoznán. Pouze Ježíš Kristus naplnil tato proroctví. Písmo uvádí jeho rodokmen až k Abrahamovi a nazývá ho synem Abrahamovým (Mt 1,1). Pavel potvrzuje, že zaslíbení dané Abrahamovi a jeho semeni se naplnilo v Kristu (Gal 3,16). Všeobecně se mu připisoval mesiášský titul „Syn Davidův (Mt 21,9). Byl ztotožňován se zaslíbeným Mesiášem, který má usednout na trůn Davidův (Sk 2,29.30).
Ježíšovo narození bylo zázračné. Maria jako panna „počala z Ducha svatého (Mt 1,18-23). Římský výnos ji přivedl do Betléma, kde se jí podle předpovědi mělo narodit dítě (L 2,4-7).
Jedno z Ježíšových jmen bylo Immanuel - „Bůh s námi , což ukazovalo na jeho božskou i lidskou přirozenost a zobrazovalo Boží ztotožnění s lidstvem (Mt 1,23). Ježíš, jeho běžné jméno se zaměřovalo na jeho poslání Spasitele: „Dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů. (Mt 1,21)
Ježíš ztotožňoval své poslání s posláním Mesiáše, předpovězeného u Izaiáše 61,1.2: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli. (L 4,17-21)
Ačkoli na lid hluboce zapůsobil, bylo jeho poselství všeobecně odmítáno (J 1,11; Luk 23,18). Až na několik výjimek nebyl uznán za Spasitele světa. Místo přijetí musel čelit hrozbě smrti (J 5,16; 7, 19; 11,53).
Na konci Ježíšovy tříapůlleté služby ho učedník Jidáš Iškariotský zradil (J 13,18; 18,2) za třicet stříbrných (Mt 26,14.15) . Ježíš se nebránil, naopak káral své učedníky za to, že se ho snaží chránit (J 18,4-11).
Ačkoli byl nevinný a nedopustil se žádného zločinu, plivali na něj, bili ho, vyslýchali ho, odsoudili k smrti a ukřižovali, to vše během necelých dvaceti čtyř hodin od jeho zatčení (Mt 26,67; J 19,1- 16; L 23,14.15). Vojáci losovali o jeho oděv (J 19,23.24). Při ukřižování mu nebyla zlomena žádná kost (J 19,32.33.36). Když zemřel, vojáci probodli jeho bok kopím (J 19,34.37).
Kristovi následovníci považovali jeho smrt za jedinou oběť za hříšníky. „Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. (Ř 5,8) „Žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá. (Ef 5,2)

Doba jeho služby a smrt. Písmo nám říká, že Bůh poslal svého Syna na zem, když „se naplnil stanovený čas (Gal 4,4). Když Kristus zahájil svou službu, prohlásil: „Naplnil se čas. (Mk 1,15) Tyto údaje o čase ukazují, že se Spasitelovo poslání shodovalo s pečlivě připraveným a prorocky předpovězeným plánem.
O více než pět století dříve, Bůh skrze Daniele předpověděl přesnou dobu začátku Kristovy služby i jeho smrti.
Ke konci sedmdesáti let izraelského zajetí v Babylóně Bůh Danielovi řekl, že Židům a městu Jeruzalému určil zkušební údobí sedmdesáti týdnů.
Během této doby měli lidé činit pokání a připravovat se na příchod Mesiáše. Tak měl Izrael naplnit Boží záměr.
Daniel psal také o „zproštění viny a „uvedení věčné spravedlnosti , které mají toto období charakterizovat. Tyto mesiášské činy naznačují, že Spasitel měl přijít během uvedené doby (Dn 9,24).
Danielovo proroctví upřesňovalo, že se Mesiáš objeví „sedm týdnů, šedesát dva týdny , tedy celkem za 69 týdnů po „vyjití slova o navrácení a vybudování Jeruzaléma (Dn 9,25). Po šedesátém devátém týdnu „bude pomazaný zahlazen a nebude již (Dn 9,26), to je zmínka o jeho zástupné smrti. Měl zemřít uprostřed sedmdesátého týdne: „Zastaví obětní hod i oběť přídavnou. (Dn 9,27)
Klíč k porozumění prorockému času je třeba hledat v biblickém principu, který říká, že se den v prorockém čase rovná doslovnému solárnímu roku (Nu 14,34; Ez 4,6). Podle tohoto principu den za rok, 70 týdnů (neboli 490 prorockých dnů) představuje 490 doslovných let.
Daniel uvádí, že toto období má začít „vyjitím slova o navrácení a vybudování Jeruzaléma (Dn 9,25). Tento výnos, který dal Židům plnou autonomii, byl vydán v sedmém roce perského krále Artaxerxa a nabyl účinnosti na podzim roku 457 př. Kr. (Ezd 7;8,12- 26; 9,9). Podle proroctví 483 let (69 prorockých týdnů) po vyjití dekretu se má objevit „pomazaný vévoda . 483 let po roce 457 př. Kr. nás přivádí do podzimu roku 27 po Kr., kdy byl Ježíš pokřtěn a začal svou veřejnou službu. Gleason Archer přijímá tyto časové údaje (457 př. Kr. a 27 po Kr.) a poznamenává, že se jedná o „nejpozoruhodnější přesnost v naplnění takového starého proroctví. Jen Bůh mohl předpovědět příchod svého Syna s tak úžasnou přesností; to se vymyká jakémukoli racionálnímu vysvětlení.
Při svém křtu v Jordáně byl Ježíš pomazán Duchem svatým a přijal Boží označení „Mesiáš (hebrejsky) nebo „Kristus (řecky); oba termíny mají shodný význam „Pomazaný (L 3,21.22; Sk 10,38; J 1, 41). Ježíšovo vyhlášení „naplnil se čas (Mk 1,15) se vztahuje na naplnění tohoto časového proroctví.
Uprostřed sedmdesátého týdne, na jaře roku 31 po Kr., přesně tři a půl roku po Kristově křtu, učinil Mesiáš konec obětnímu systému tím, že obětoval svůj život. V okamžiku jeho smrti se nadpřirozeným způsobem „chrámová opona roztrhla vpůli odhora až dolů (Mt 27,51), což naznačovalo, že Bůh zrušil všechny chrámové služby.
Celý obětní systém ukazoval kupředu na zcela dostačující Mesiášovu oběť. Když byl Ježíš Kristus, pravý Beránek Boží, obětován na Golgatě jako smírná oběť za naše hříchy (1 Pt 1,19), tehdy se předobraz setkal s naplněním a stín splynul se skutečností. Už nebylo potřeba sloužit v pozemské svatyni.
Ježíš zemřel během velikonoční slavnosti v přesně prorocky stanovenou dobu. Pavel říká: „Byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus. (1 K 5,7) Toto neuvěřitelně přesné časové proroctví podává jeden z nejmocnějších důkazů o základní historické pravdě, že Ježíš Kristus je dávno předpovězený Spasitel světa.

Vzkříšení Spasitele. Bible předpovídá nejen Spasitelovu smrt, ale také jeho zmrtvýchvstání. David prorokoval: Nezůstane v říši smrti a jeho tělo se nerozpadne v prach.„ (Sk 2,31; Ž 16,10) Ačkoli Kristus vzkřísil z mrtvých i jiné lidi (Mk 5,35-42; L 7,11-17; J 11), v jeho vlastním zmrtvýchvstání se projevila moc, která stála za jeho prohlášeními, že je Spasitelem světa: Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.„ (J 11,25.26)

Po svém vzkříšení prohlásil: Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev - a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.„ (Zj 1,17.18)

Dvě přirozenosti Ježíše Krista
Jan vyslovil velkou pravdu, když napsal: Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.„ (J 1,14) Vtělení Boha Syna je tajemstvím. Písmo nazývá Boží přebývání v těle tajemstvím zbožnosti„ (1 Tm 3,16) .
Stvořitel světů, v němž byla plnost božství, se stal bezbranným dítětem v jesličkách. Měl mnohem větší moc, než kterýkoli z andělů, byl rovný Otci v důstojnosti a slávě, a přesto se snížil a vzal na sebe podobu člověka!
Člověk může sotva pochopit toto svaté tajemství. Může jen prosit Ducha svatého o osvícení. Ve snaze porozumět inkarnaci, je dobré pamatovat na to, že skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu, zjevné však patří navěky nám a našim synům„ (Dt 29,29).

Ježíš Kristus je pravý Bůh. Kde je důkaz, že Ježíš je Bůh? Jak Ježíš chápal sám sebe? Poznali lidé jeho božství?
1. Jeho božské vlastnosti. Kristus má božské vlastnosti. Je všemohoucí. Řekl, že mu Otec dal veškerou moc na nebi i na zemi„ (Mt 28,18; J 17,2).
Je vševědoucí. Pavel napsal, že v něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání„ (Ko 2,3).
Ježíš potvrdil svou všudypřítomnost ujištěním: A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku.„ (Mt 28,20) A dalším výrokem: Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.„ (Mt 18,20)
Ačkoli Kristus jako Bůh je všudypřítomný, vtělený Kristus se této vlastnosti dobrovolně vzdal. Rozhodl se, že bude všudypřítomný skrze službu Ducha svatého (J 14,16-18).
Epištola Židům potvrzuje jeho neměnnost slovy: Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky.„ (Žd 13,8)
Jeho nezávislá existence se potvrdila v jeho slovech, že má život sám v sobě (J 5,26). Jan dosvědčuje: V něm byl život a život byl světlo lidí.„ (J 1,4) Kristovo prohlášení: Já jsem vzkříšení a život„ (J 11,25) potvrdilo, že v něm je život původní, nevypůjčený, neodvozený„.
Svatost je součástí jeho přirozenosti. Anděl při zvěstování Marii řekl: Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.„ (L 1,35) Při pohledu na Ježíše démoni zvolali: Co je ti do nás? ... Vím, kdo jsi. Jsi svatý Boží.„ (Mk 1,24)
Kristus je láska: Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život.„ (1 J 3,16)
Je věčný. Izaiáš ho nazval Otcem věčnosti„ (Iz 9,6). Micheáš o něm hovoří jako o tom jehož původ je od pradávna, ode dnů věčných„ (Mi 5,2). Pavel o časovém aspektu jeho existence říká: On předchází všechno.„ (Ko 1,17) I Jan shodně říká: To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze něj a bez něho nepovstalo nic, co jest.„ (J 1,2.3)
2. Jeho božská moc a výsadní práva. Boží činy jsou připisovány Ježíši. Je ztotožněn se Stvořitelem (J 1,3; Ko 1,16) a s Udržovatelem: Všechno v něm spočívá.„ (Ko 1,17; Žd 1,3) On je svým slovem schopen vzkřísit mrtvé (J 5,28.29) a na konci času bude soudit svět (Mt 25,31.32). Kristus také odpouštěl hříchy (Mt 9,6; Mk 2,5-7).
3. Jeho Boží jména. Jeho jména zjevují jeho božskou přirozenost. Immanuel znamená Bůh s námi„ (Mt 1,23). Věřící i démoni ho nazývali Synem Božím (Mk 1,1; Mt 8,29; srov. Mk 5,7). Svaté starozákonní Boží jméno Jahve„ se vztahuje na Ježíše. Matouš použil slova Izaiáše 40,3 Připravte cestu Hospodinovu„ k popsání přípravného díla před Kristovým působením (Mt 3,3). A Jan ztotožňuje Ježíše s Pánem zástupů, sedícím na trůnu (Iz 6,1; J 12,41).
4. Uznání jeho Božství. Jan popisuje Ježíše jako Boží Slovo, které se stalo tělem„ (J 1,1.14). Tomáš vyznává víru ve vzkříšeného Krista slovy: Můj Pán a můj Bůh.„ (J 20,28) Pavel ukazuje na Krista jako na toho, který je nade všecky, Bůh požehnaný na věky„ (Ř 9,5, kral.). Epištola Židům ho oslovuje jako Boha a Pána stvoření (Žd 1, 8.10).
5. Jeho osobní svědectví. Ježíš sám prohlašoval, že je roven Bohu. Ztotožňoval se se starozákonním Bohem JÁ JSEM„ (J 8,58). Nazýval Boha můj Otec„ místo náš Otec„ (J 20,17). A jeho výrok já a Otec jsme jedno„ (J 10,30) potvrzuje, že byl jedné podstaty„ s Otcem a má tytéž vlastnosti„.
6. Jeho rovnost s Bohem se předpokládá. Jeho rovnost Bohu Otci se předpokládá v křestní formuli (Mt 28,19), plném apoštolském požehnání (2 K 13,13), v jeho radách na rozloučenou (J 14. a 16. kap.) a v Pavlově výkladu duchovních darů (1 K 12,4-6). Písmo Ježíše popisuje jako odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty„ (Žd 1,3). Když ho požádali, aby jim ukázal Boha Otce, Ježíš odpověděl: Kdo vidí mne, vidí Otce.„ (J 14,9)
7. Je uctíván jako Bůh. Lidé se mu klaněli (Mt 28,17). Ať se mu pokloní všichni andělé Boží!„ (Žd 1,6) Pavel napsal, že Bůh Krista povýšil, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno... a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán„ (Fp 2,10.11). Některá požehnání připisují Kristu slávu na věky věků„ (2 Tm 4,18; Žd 13,21; viz také 2 Pt 3,18).
8. Jeho božská přirozenost byla nezbytná. Kristus smířil lidstvo s Bohem. Lidé potřebovali dokonalé zjevení Božího charakteru, aby mohli s Bohem rozvíjet svůj osobní vztah. Kristus tuto potřebu naplnil tím, že ukázal Boží slávu (J 1,14). Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl.„ (J 1,18; srov. 17,6) Ježíš to potvrzuje slovy: Kdo vidí mne, vidí Otce.„ (J 14,9)
V úplné závislosti na Otci (J 5,30) Kristus používal božskou moc, aby lidem zjevil Boží lásku. V Boží síle ukazoval, že byl jako milující Spasitel poslán Otcem, aby uzdravoval, obnovoval a odpouštěl hříchy (L 6,19; J 2,11; 5,1-15.36; 11,41-45; 14,11; 8,3-11) . Nikdy však nevykonal zázrak proto, aby se zbavil osobních těžkostí a utrpení, které v podobných situacích prožívají i lidé.
Ježíš Kristus tvořil jednotu v přirozenosti, v povaze, v úmyslu„ s Bohem Otcem. Je skutečný Bůh.

Ježíš Kristus je pravý člověk. Bible svědčí o tom, že kromě božské přirozenosti má Kristus i lidskou přirozenost. Přijetí tohoto učení je velmi důležité. Každé vnuknutí, které vede k vyznání, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha; každé vnuknutí, které nevede k vyznání Ježíše, z Boha není.„ (1 J 4,2.3)
1. Narodil se jako člověk. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.„ (J 1,14) Tělo„ zde znamená lidskou přirozenost„, tedy nižší přirozenost než je nebeská. Pavel to říká velice jasně: „Bůh poslal svého Syna, narozeného z ženy. (Gal 4,4; srov. Gn 3,15) Kristus se stal „jedním z lidí a „v podobě člověka se ponížil (Fp 2,7.8). Toto zjevení Boha v lidské přirozenosti je „tajemstvím zbožnosti (1 Tm 3,16).
Kristův rodokmen o něm mluví jako o „synu Davidovu a „synu Abrahamovu (Mt 1,1). Podle své lidské přirozenosti „tělem pocházel z rodu Davidova (Ř 1,3; 9,5) a byl „syn Mariin (Mk 6,3). Ačkoli se narodil z ženy jako každé jiné dítě, bylo v jeho narození něco odlišného, jedinečného. Marie byla panna a toto dítě bylo počato z Ducha svatého (Mt 1,20-23; L 1,31-37). Skrze svou matku se mohl odvolávat na své pravé lidství.
2. Vyrůstal jako člověk. Ježíš byl podřízen zákonům lidského rozvoje. „Dítě rostlo v síle a moudrosti „Ježíš prospíval na duchu i na těle (L 2,40.52). Ve věku dvanácti let si začal uvědomovat své božské poslání (L 2,46-49). V dětství byl podřízen svým rodičům (L 2, 51).
Cesta ke kříži byla cesta stálého růstu skrze utrpení, které hrálo v jeho vývoji důležitou roli. „Naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy. (Žd 5,8.9; 2,10.18) Přestože procházel určitým vývojem, nezhřešil.
3. Byl nazýván „člověkem . Jan Křtitel a apoštol Petr o něm mluví jako o „člověku (J 1,30; Sk 2,22). Pavel se zmiňuje o milosti „darované v jediném člověku, Ježíši Kristu (Ř 5,15). On je ten „člověk , který přinesl „zmrtvýchvstání (1 K 15,21); ten „jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš (1 Tm 2,5). Když mluví k nepřátelům, zmiňuje se o sobě jako o člověku: „A nyní hledáte mne zabíti, člověka toho, kterýž jsem pravdu mluvil vám, kterouž jsem slyšel od Boha. (J 8,40, kral.)
Ježíš o sobě rád hovořil jako o Synu člověka (celkem 77krát, např. Mt 8,20; 26,2). Titul „Syn Boží zaměřuje pozornost na jeho postavení v Trojici. Jméno „Syn člověka zdůrazňuje jeho ztotožnění se s lidstvem prostřednictvím vtělení.
4. Jeho lidské vlastnosti. Bůh učinil člověka „málo menšího andělů (Ž 8,6, kral.). Podobně Písmo Ježíše představuje jako „postaveného níže než andělé (Žd 2,9). Jeho lidská přirozenost byla stvořena a neměla nadlidské schopnosti.
Kristus měl být skutečným člověkem; to bylo součástí jeho poslání. To předpokládalo, že měl základní vlastnosti lidské přirozenosti. Byl „tělo a krev (Žd 2,14). „Ve všech věcech Kristus byl učiněn „jako jeho bratři (Žd 2,17). Jeho lidská přirozenost měla tutéž duševní a fyzickou vnímavost jakou mají ostatní lidé; pociťoval tedy hlad, žízeň, únavu i úzkost (Mt 4,2; J 19,28; 4,6; srov. Mt 26,21; 8,24).
Ve své službě druhým projevoval soucit, spravedlivý hněv i zármutek (Mt 9,36; Mk 3,5). Někdy ho trápily starosti, byl smutný a dokonce i plakal (Mt 26,38; J 12,27; 11,33.35; L 19,41). Modlil se s hlasitým voláním a slzami, jednou dokonce při modlitbě jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve (Žd 5,7; L 22,44). Jeho modlitební život vyjadřoval jeho úplnou závislost na Bohu (Mt 26,39-44; Mk 1,35; 6,46; L 5,16; 6,12).
Ježíš zakusil smrt (J 19,30.34). Byl vzkříšen, ne však jako duch, ale měl tělo (L 24,36-43).
5. Rozsah jeho ztotožnění se s lidskou přirozeností. Bible říká, že Kristus je druhý Adam. Žil „v podobnosti těla hříchu (Ř 8, 3, kral.) nebo „v těle, jako má hříšný člověk (Ř 8,3, EP). Do jaké míry se ztotožnil s padlým lidstvem? Je velice důležité správně pochopit výraz „podobnost hříšného těla nebo „hříšný člověk . Nepřesné názory na tuto věc přinesly v dějinách křesťanské církve jen nejednotu a boje.
a) „Byl v podobě hříšného těla . Vyvýšený had na poušti, o kterém jsem již dříve mluvili, nám pomáhá pochopit Kristovu lidskou přirozenost. Jako byla bronzová socha jedovatých hadů vyzdvižena proto, aby byli lidé uzdraveni, tak i Syn, učiněný „v podobnosti hříšného těla měl být Spasitelem světa.
Před vtělením byl Ježíš „způsobem bytí roven Bohu , to znamená, že měl od počátku božskou přirozenost (J 1,1; Fp 2,6). Když na sebe vzal „způsob služebníka , odložil božská privilegia. Stal se služebníkem svého Otce (Iz 42,1), aby vykonával Otcovu vůli (J 6,38; Mt 26,39.42). Přioděl své božství lidstvím, byl učiněn „v podobu hříšného těla či „hříšné lidské přirozenosti nebo „padlé lidské přirozenosti (srov. Ř 8,3). Tím se však vůbec neříká, že Ježíš Kristus byl hříšný nebo měl účast na hříšných činech nebo myšlenkách. Ačkoli byl v těle podobném hříšnému tělu, byl bezhříšný a jeho bezhříšnost je mimo jakoukoli pochybnost.
b) Byl druhý Adam. Bible činí paralelu mezi Adamem a Kristem. Nazývá Adama „prvním člověkem a Krista „posledním Adamem nebo „druhým člověkem (1 K 15,45.47). Ale Adam měl na rozdíl od Krista určitou výhodu. Předtím, než zhřešil, žil v ráji. Byl dokonalý člověk a byl plný tělesné i duševní síly.
Ježíš byl v jiné situaci. Když na sebe vzal lidskou přirozenost, bylo lidstvo narušeno čtyřmi tisíci lety hříchu na naší planetě. Aby mohl zachránit ty, kteří se nacházeli v nejhlubším úpadku, vzal Kristus na sebe lidskou přirozenost, která ve srovnání s Adamovou nepadlou přirozeností měla menší fyzickou i duševní sílu. To učinil, a přitom nezhřešil.
Když na sebe Kristus vzal lidskou přirozenost, která v sobě nesla důsledky hříchu, byl poddán stejné chatrnosti a slabosti, kterou prožívají ostatní lidé. Jeho lidská přirozenost „podléhala slabosti (EP) neboť on „sám byl obklíčen nemocí (Žd 5,2, kral.; Mt 8,17; Iz 53,4). Pociťoval svou slabost. „Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí. (Žd 5,7) Tím se ztotožnil s potřebami a chatrností, která je lidství tak blízká.
Tak Kristovo lidství nebylo adamovským lidstvím, to znamená lidstvím Adama před pádem, ani padlým lidstvím, ve všech ohledech podobné Adamovu lidství po pádu. Nebylo to lidství nepadlého Adama, protože na sobě neslo chatrnost padlého lidstva. Nebylo to však padlé lidství, protože nikdy nekleslo do mravní nečistoty. Nejpřesněji řečeno to bylo naše lidství, oproštěné od hříchu.„
c) Jeho pokušení. Jak na Krista působila pokušení? Bylo to pro něj snadné nebo těžké jim odolávat? Způsob, jak prožíval pokušení, dokazuje, že byl opravdu člověk.
i) „Na sobě zakusil všechna pokušení jako my. Že Kristus „na sobě zakusil
všechna pokušení jako my (Žd 4,15), ukazuje, že měl lidskou přirozenost. Pokušení a
možnost zhřešit byly pro Krista realitou. Kdyby nemohl zhřešit, nestal by se člověkem
a ani by nemohl být naším příkladem. Kristus však přijal lidskou přirozenost se všemi
jejími sklony, včetně možnosti podlehnout pokušení.
Jak mohl „na sobě zakusit všechna pokušení jako my ?
Výrazy „ve všem nebo „všechna pokušení - nechtějí říci, že se setkal se
stejnými pokušeními, s jakými se setkáváme my dnes. Nikdy nebyl v pokušení sledovat
nějaký nemravný televizní program nebo v pokušení nedodržet předepsanou rychlost při
jízdě automobilem.
Základní věcí, která je společná všem pokušením, je otázka, zda jsme ochotni se
podřídit Boží vůli. Ježíš, i když se setkával s pokušeními, zůstal vždy Bohu věrný.
Ačkoli byl člověkem, úspěšně odolával nejprudším pokušením tím, že byl trvale závislý
na Boží síle.
Kristovo vítězství nad pokušením mu umožnilo lépe chápat lidskou slabost. I my
dosáhneme vítězství nad pokušením tím, že budeme na Bohu trvale závislí. „Bůh je
věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet. (1 K
10,13)
Musíme však nakonec uznat, že „je to tajemství nevysvětlené smrtelníkům, že
Kristus mohl být pokoušen ve všech věcech jako my, a přesto zůstal bez hříchu .
ii) „Sám prošel zkouškou utrpení. Kristus trpěl, když byl vystaven pokušení
(Žd 2,18). Byl učiněn dokonalým skrze utrpení. (Žd 2,10) Protože musel sám čelit síle
pokušení, můžeme mít jistotu, že ví, jak pomoci každému, kdo se nachází v pokušení.
Stejně jako lidé i on zakusil pokušení, kterým je vystavena lidská přirozenost.
Jak trpěl Kristus v pokušení? Ačkoli měl „podobu hříšného těla , jeho duchovní
schopnosti byly bez nejmenší poskvrny hříchu. Proto byla jeho svatá přirozenost
nesmírně citlivá. Každý dotyk zla mu působil bolest. A tak, protože trpěl úměrně své
dokonalé svatosti, přinášelo pokušení Ježíši více utrpení než komukoli jinému.
Kolik Kristus vytrpěl? Jeho zkušenost na poušti, v Getsemane a na Golgatě
ukazuje, že odolával pokušení až do prolití své krve (srov. Žd 12,4).
Kristus trpěl více nejen úměrně své svatosti, ale čelil také silnějším
pokušením, než jaká prožíváme my. B. F. Wescott poznamenává: „Soucit s hříšníkem v
jeho utrpení nezávisí na zkušenosti s hříchem, ale na prožitku silného pokušení
zhřešit, který může v jeho plné intenzitě prožít pouze bezhříšná bytost. Ten, kdo
selhává, ustupuje ještě před posledním náporem. To potvrzuje F. F. Bruce: „Vítězně
obstál v každé formě zkoušky, kterou byl člověk schopen snést, aniž to oslabilo jeho
víru v Boha nebo snížilo jeho ochotu Boha poslouchat. Taková vytrvalost přináší více
utrpení, než obyčejné lidské trápení.
Kristus také prožíval obrovské pokušení, které člověk nikdy nepoznal - pokušení
použít božské síly ve svůj vlastní prospěch. E. G. Whiteová říká: „V nebesích mu byla
vzdávána čest a měl absolutní moc. Nebylo pro něj snadné zůstat člověkem, jako je pro
lidi obtížné se dostat nad nízkou úroveň své zkažené přirozenosti a současně být
účastníky Boží přirozenosti.
d) Mohl Kristus zhřešit? Křesťané se rozcházejí v názoru, zda mohl Kristus zhřešit. Souhlasíme s tím, co řekl Philip Schaff: „Kdyby (Kristus) od počátku nemohl vůbec zhřešit, nemohl by být pravým člověkem ani naším vzorem k následování, jeho svatost by byla náhodným nebo vnějším darem a jeho pokušení by byla neskutečným zdáním; nikdy by však nebyla získanou vlastností a tedy něčím podstatným. Karl Ullmann dodává: „Vyprávění o pokušení, ať už se vykládá jakkoliv, by pak nemělo žádný význam a výrok v epištole Židům: na sobě zakusil všechna pokušení jako my - by přestal mít smysl.
6. Bezhříšnost lidské přirozenosti Ježíše Krista. Je samozřejmé, že Ježíšova božská přirozenost byla bezhříšná. Ale jak tomu bylo s jeho lidskou přirozeností?
Bible ukazuje Ježíšovo lidství jako bezhříšné. Jeho narození bylo nadpřirozené - byl počat z Ducha svatého (Mt 1,20). Jako novorozeně byl označen za „svaté dítě (L 1,35). Vzal na sebe přirozenost člověka v jeho padlém stavu a nesl následky hříchu, ne jeho hříšnost. Ve všem kromě hříchu se s lidmi ztotožnil.
Ježíš „na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu , a byl „svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků (Žd 4,15; 7,26). Pavel píše, že „nepoznal hřích (2 K 5, 21). Petr svědčí, že „hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest (1 Pt 2,22) a přirovnal ho k „beránkovi bez vady a bez poskvrny (1 Pt 1,19; Žd 9,26). Jan řekl: „V něm žádný hřích není... on je spravedlivý. (1 J 3,5-7)
Ježíš Kristus na sebe vzal naši přirozenost se všemi jejími sklony, ale bez dědičné degenerace nebo zkaženosti a skutečného hříchu. Své protivníky vyzval: „Kdo z vás mě usvědčí z hříchu? (J 8, 46) A když stál před nejtvrdší zkouškou, prohlásil: „Přichází vládce tohoto světa. Proti mně nic nezmůže. (J 14,30) Ježíš netíhl ke zlému a neměl hříšné sklony nebo vášně. Lavina pokušení nemohla otřást jeho oddaností k Bohu.
Ježíš nikdy nevyznával svůj hřích ani nepřinesl za sebe oběť. Nemodlil se „Otče, odpusť mi , ale „Otče, odpusť jim (L 23,34). Ježíš trvale udržoval svou závislost na Otci tím, že se stále snažil konat Otcovu vůli a ne svou (J 5,30).
Narozdíl od padlého lidstva je „Ježíšova duchovní přirozenost čistá a svatá „prosta každého zkažení hříchem . Bylo by chybné se domnívat, že jeho lidství je stejné, jako naše. Kristus je druhý Adam, jedinečný Syn Boží. Neměli bychom ho považovat za člověka se sklony k hříchu. Ačkoli byl ve své lidské přirozenosti pokoušen ve všem, v čem jsou pokoušeni lidé, nikdy neselhal, nikdy nezhřešil. Nikdy v něm nebyla náklonnost ke zlému.
Ježíš je vskutku nejvyšším a nejsvětějším příkladem lidství. Je bezhříšný a všechno, co činil, bylo dokonalé. Byl vskutku dokonalým příkladem bezhříšného člověka.
7. Bylo nutné, aby Kristus přijal lidskou přirozenost. Bible uvádí různé důvody, proč Kristus musel mít lidskou přirozenost.
a) Aby byl veleknězem pro lidský rod. Jako Mesiáš měl Ježíš zaujmout postavení velekněze neboli prostředníka mezi Bohem a člověkem (Žd 4,14-16). Tato funkce vyžadovala lidskou přirozenost. Kristus vyhověl všem podmínkám:
1. „Má mít soucit s těmi, kdo chybují a bloudí, protože sám také podléhá
slabosti. (Žd 5,2)
2. „Proto musil být ve všem jako jeho bratři, aby se stal veleknězem milosrdným
a věrným. (Žd 2,17)
3. „Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí
zkoušky. (Žd 2,18)
4. „Na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. (Žd
4,15)
b) Aby zachránil i toho nejhříšnějšího člověka. Aby se setkal s lidmi tam, kde jsou a zachránil ty, kteří ztratili všechnu naději, ponížil se na úroveň služebníka (Fp 2,7).
c) Aby dal svůj život za hříchy světa. Kristova božská přirozenost nemůže zemřít. Aby Kristus mohl zemřít, musel mít lidskou přirozenost. Stal se člověkem a obdržel mzdu hříchu - smrt (Ř 6,23; 1 K 15,3). Jako člověk zakusil smrt za všechny. (Žd 2,9).
d) Aby byl naším příkladem. Aby dal příklad, jak mají lidé žít, musel Kristus jako člověk žít bezhříšným životem. Jako druhý Adam vyvrátil mýtus, že lidé nemohou zachovávat Boží zákon a zvítězit nad hříchem. Dokázal, že člověk může být věrný Boží vůli. Kde první Adam selhal, tam druhý Adam dosáhl vítězství nad hříchem a satanem. Stal se tak naším Spasitelem a naším dokonalým příkladem. V jeho síle může být jeho vítězství i naším vítězstvím (J 16,33).
Pohledem na něj „jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě (2 K 3,18). „S pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle... myslete na to, co všechno on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu. (Žd 12, 2.3) „Vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. (1 Pt 2,21; viz také J 13,15)

Spojení dvou přirozeností
Ježíš Kristus má dvě přirozenosti - božskou a lidskou. On je Bohočlověk. Pamatujme však, že vtělení je akt, kdy věčný Syn Boží vzal na sebe lidskou přirozenost; není to člověk Ježíš, který dosáhl božství. Jde o pohyb od Boha k člověku, nikoli od člověka k Bohu.
V Ježíši obě přirozenosti splynuly v jedné osobě. Všimněme si následujícího biblického svědectví.

V Kristu se spojují obě přirozenosti. - V Kristu není přítomna pluralita trojjediného Boha. Bible popisuje Ježíše jako jednu osobu, ne dvě. Různé texty se zmiňují o božské i lidské podstatě, ale mluví pouze o jedné osobě. Pavel popsal Ježíše Krista jako Božího Syna (božská přirozenost), který se narodil z ženy (lidská přirozenost; Ga 4,4). Takto byl Ježíš „způsobem bytí roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl (božská podstata), „nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí (lidská podstata; Fp 2,6.7).
Kristovu dvojí přirozenost netvoří abstraktní božská moc nebo vliv, který je spojen s jeho lidstvím. Jan řekl: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (J 1,14) Pavel napsal: „Poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk. (Ř 8,3) Bůh „byl zjeven v těle (1 Tm 3,16; 1 J 4,2).

Splynutí dvou přirozeností. Bible někdy popisuje Syna Božího prostřednictvím jeho lidské přirozenosti. Bůh vykoupil svou církev svou vlastní krví (Sk 20,28; srov. Ko 1,13.14). Na jiných místech Písmo charakterizuje Syna člověka z pohledu jeho božské přirozenosti (srov. J 3,13; 6,62; Ř 9,5).
Když Kristus přišel na svět, bylo pro něj připraveno „tělo (Žd 10,5). Když na sebe vzal lidství, jeho božství obléklo lidství. Nestalo se tak na základě přeměny lidské přirozenosti na božskou nebo božské na lidskou přirozenost. Nevzdal se své přirozenosti, ale vzal na sebe lidství. Tak se spojilo božství s lidstvím.
Při vtělení Kristus nepřestal být Bohem ani nebyla jeho božská přirozenost snížena na úroveň lidské přirozenosti. Pavel říká: „V něm je přece vtělena všechna plnost božství. (Ko 2,9) Při ukřižování zemřela jeho lidská přirozenost, ne jeho božství, neboť to nebylo možné.

Nutnost spojení dvou přirozeností. Pochopení vzájemného vztahu dvou Kristových přirozeností poskytuje důležitý pohled na Kristovo poslání a na naše spasení.
1. Aby smířil lidstvo s Bohem. Jen božsko-lidský Spasitel mohl přinést spasení. Při vtělení na sebe Kristus vzal lidství, aby na věřící mohla být přenesena jeho božská přirozenost. Zásluhami krve Bohočlověka mohou mít věřící účast na božské přirozenosti (2 Pt 1,4) .
Žebřík v Jákobově snu symbolizuje Krista, který se s námi také setkává tam, kde se nacházíme. Vzal na sebe lidskou přirozenost a zvítězil, abychom i my přijetím jeho přirozenosti mohli zvítězit. Jeho božská ruka se dotýká Božího trůnu, zatímco jeho lidství drží nás a spojuje tak lidi s Bohem a zemi s nebesy.
Spojení božské a lidské přirozenosti činí Kristovu smírčí oběť účinnou. Život bezhříšné lidské bytosti ani život anděla nemohl shladit hříchy lidstva. Jen božsko-lidský Stvořitel mohl vykoupit lidstvo.
2. Aby zahalil božství lidstvím. Kristus zahalil své božství lidskou přirozeností, odložil svou nebeskou slávu a majestát, aby hříšníci mohli žít v jeho přítomnosti a nebyli zničeni. Ačkoli byl stále Bohem, neprojevoval se jako Bůh (Fp 2,6-8).
3. Aby žil vítězně. Samotné Kristovo lidství by nikdy nemohlo odolat mocným svodům satana. Byl schopen přemoci hřích, protože „v něm je přece vtělena všechna plnost božství (Ko 2,9). Spoléhal plně na svého Otce (J 5,19.30; 8,28) a jeho „božská moc spojená s lidstvím dosáhla pro člověka nekonečného vítězství .
Kristova zkušenost vítězného života není jeho výlučnou předností. Nepoužíval žádné síly, kterou by nemohlo použít i lidstvo. I my se můžeme „dát prostoupit vší plností Boží (Ef 3,19). Skrze Kristovu božskou moc můžeme mít přístup ke všemu, „čeho je třeba k zbožnému životu .
Klíčem k této zkušenosti víry jsou „vzácná a převeliká zaslíbení , skrze která se můžeme stát „účastnými božské přirozenosti a uniknout zhoubě, do níž svět žene jeho zvrácená touha (2 Pt 1,3.4). Nabízí tutéž moc, se kterou zvítězil, takže všichni mohou věrně poslouchat a vítězně žít.
Kristus nás povzbuzuje zaslíbením o vítězství: „Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn. (Zj 3,21)

Úřady Ježíše Krista

Úřady proroka, kněze a krále byly jedinečné. Obecně vyžadovaly posvěcující obřad pomazání (1 Kr 19,16; Ex 30,30; 2 S 5,3). Proroctví ukazovala na budoucího Mesiáše - Pomazaného, který měl zastávat všechny tyto tři úřady. Kristus koná své dílo jako prostředník mezi Bohem a námi skrze úřad proroka, kněze a krále. Kristus prorok nám zvěstuje Boží vůli, Kristus kněz nás zastupuje před Bohem a zjevuje nám Boha a Kristus král uplatňuje Boží laskavou autoritu nad svým lidem.

Kristus prorok. Bůh zjevil Mojžíšovi Kristův prorocký úřad: „Povolám jim proroka z jejich bratří, jako jsi ty. Do jeho úst vložím svá slova a on jim bude mluvit vše, co mu přikáži. (Dt 18,18) Kristovi současníci poznali, že se tato předpověď naplnila (J 6,14; 7,40; Sk 3,22.23).
Ježíš o sobě mluví jako o „proroku (L 13,33). Zvěstoval s prorockou mocí (Mt 7,29) zásady Božího království (Mt 5.-7. kap.; 22, 36-40) a odhaloval budoucnost (Mt 24,1-51; L 19,41-44).
Před svým vtělením Kristus svým duchem naplnil pisatele Bible a zjevil jim proroctví o svém utrpení i o následném oslavení (1 Pt 1, 11). Po svém nanebevstoupení se dále zjevoval svému lidu. Písmo praví, že dává svému věrnému ostatku své „svědectví - „ducha proroctví (Zj 12,17; 19,10; viz kapitola 17).

Kristus kněz. Boží slavnostní slib jasně ustanovil Mesiášovo kněžství: Hospodin přísahal a nebude želet: Ty jsi kněz navěky podle Malkísedechova řádu.„ (Ž 110,4) Kristus nebyl potomek Áronův. Stejně jako Melchisedech i Kristus získal právo být knězem na základě Božího ustanovení (Žd 5,6; viz 7. kap.). Jeho prostřednické kněžství mělo dvě fáze: pozemskou a nebeskou.
1. Kristovo pozemské kněžství. Ježíšovu pozemskou službu symbolizovala role kněze u oltáře zápalných obětí. Ježíš byl pro službu kněze dokonale připraven: byl pravý člověk, povolal ho Bůh„, měl ve věcech náležejících Bohu„ zvláštní úkol přinášet dary i oběti za hříchy„ (Žd 5,1.4.10).
Kněz měl smiřovat věřící s Bohem prostřednictvím obětního systému, který představoval způsob, jak lze dosáhnout smíření za hřích (Lv 1,4; 4,29.31.35; 5,10; 16,6; 17,11). Proto stálé obětování na oltáři zápalných obětí představovalo možnost neustálého smíření.
Tyto oběti však nestačily. Nemohly obětujícího učinit dokonalým, odstranit jeho hříchy nebo očistit svědomí (Žd 10,1-4; 9, 9). Byly jen náznakem budoucího dobra (Žd 10,1; srov. 9,9.23.24). Starý zákon říká, že samotný Mesiáš zaujme místo těchto zvířecích obětí (Ž 40,6-8; Žd 10,5-9). Tyto oběti tedy ukazovaly na zástupné utrpení a smiřující smrt Krista Spasitele. On, Beránek Boží, se stal kvůli nám hříchem a zlořečeným; jeho krev nás očišťuje od všech hříchů (2 K 5,21; Ga 3,13; 1 J 1,7; srov. 1 K 15,3).
Během své pozemské služby byl Kristus knězem i obětí. Jeho smrt na kříži byla součástí jeho kněžského díla. Po oběti na Golgotě se jeho přímluvná služba soustředila do nebeské svatyně.
2. Kristovo nebeské kněžství. Kněžská služba, kterou Ježíš zahájil na zemi, bude dokončena v nebesích. To, že se na zemi ponížil jako trpící Boží služebník, ho uschopnilo k tomu, aby se stal naším veleknězem v nebesích (Žd 2,17.18; 4,15; 5,2). Proroctví ukazuje, že Mesiáš měl být knězem sedícím na Božím trůnu (Za 6,13). Po vzkříšení byl ponížený Kristus vyvýšen. Nyní náš velekněz usedl po pravici Božího trůnu v nebesích„ a slouží v nebeské svatyni (Žd 8, 1.2; srov. 1,3; 9,24).
Kristus začal svou přímluvnou službu hned po svém nanebevstoupení. Vystupující oblak kadidla z chrámové svatyně představil Kristovy zásluhy, modlitby a spravedlnost, která činí naši bohoslužbu a modlitby příjemné Bohu. Kadidlo mohlo být obětováno pouze na rozžhavených uhlících z oltáře zápalných obětí. To ukazuje na úzké propojení přímluvné služby a smiřující oběti na oltáři. Tak je Kristovo přímluvné dílo založeno na zásluhách jeho úplného smíření skrze oběť.
Kristova přímluva je pro jeho lid povzbuzením: Kristus přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně„ (Žd 7,25). Protože je Kristus prostředníkem svého lidu, všechny satanovy žaloby ztratily svůj právní základ (1 J 2,1; srov. Za 3,1). Pavel si klade řečnickou otázku: Kdo je odsoudí?„ A pak ujišťuje, že Kristus sám je na pravici Boží a přimlouvá se za nás (Ř 8,34). Ježíš potvrzuje svou prostřednickou úlohu slovy: Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to.„ (J 16,23)
Kristus král. Hospodin si postavil trůn na nebesích, všemu vládne svou královskou mocí.„ (Ž 103,19) Je samozřejmé, že Syn Boží jako jeden z Trojice má účast na Boží vládě nad celým vesmírem.
Kristus jako Bohočlověk bude vládnout těm, kdo ho přijali jako Pána a Spasitele. Tvůj trůn, Bože, je na věky věků a žezlo práva je žezlem tvého království.„ (Ž 45,7; Žd 1,8.9)
Kristovo království nebylo zřízeno bez boje, neboť srocují se králové země, vládcové se spolu umlouvají proti Hospodinu a pomazanému jeho (Mesiáši)„ (Ž 2,2). Ale jejich plány selhaly. Bůh ustanoví Mesiáše na svém trůnu výnosem: Já jsem ustanovil svého krále na Sijónu, na své svaté hoře!„ On sám prohlásil: Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil.„ (Ž 2,6.7; Žd 1,5) Jméno krále, který má usednout na trůn Davidův, je HOSPODIN NAŠE SPRAVEDLNOST„ (Jr 23, 5.6). Jeho vláda je jedinečná, protože na nebeském trůnu má vládnout jako kněz i král (Za 6,13).
Anděl Gabriel zvěstoval Marii, že tímto mesiášským vládcem bude Ježíš: Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce.„ (L 1,33) Jeho kralování je znázorněno dvěma trůny symbolizujícími jeho dvě království. Trůn milosti„ (Žd 4,16) představuje království milosti; trůn slávy„ (Mt 25,31) znázorňuje království slávy.
1. Království milosti. Ihned poté, co první člověk zhřešil, bylo ustanoveno království milosti. Existovalo na základě Božího zaslíbení. Vírou se lidé stávali jeho občany. Do smrti Kristovy však nebylo plně ustaveno. Když Ježíš na kříži zvolal dokonáno jest!„, byly splněny požadavky pro plán vykoupení a byla podepsána nová smlouva (srov. Žd 9,15-18).
Ježíšovo prohlášení naplnil se čas a přiblížilo se království Boží„ (Mk 1,15) přímo poukazovalo na království milosti, které mělo být brzy ustanoveno jeho smrtí. Toto království je založeno na díle vykoupení, nikoli stvoření a přijímá své občany skrze znovuzrození. Ježíš prohlásil: Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.„ (J 3,5; též 3,3) Přirovnal jeho růst k neobyčejnému růstu hořčičného zrna a k účinku kvasu na mouku (Mk 4, 26-32; Mt 13,33).
Království milosti není možné vidět zvnějšku, ale je patrné jeho působení na srdce věřících. O tomto království učil Ježíš: Nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat; ani se nedá říci: 'Hle, je tu' nebo 'je tam'! Vždyť království Boží je mezi vámi!„ (L 17, 20.21). Řekl, že toto království není z tohoto světa, ale je to království pravdy. Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.„ (J 18,37) Pavel řekl, že toto království je Kristovo království spravedlnosti, pokoje a radosti z Ducha svatého„, do něhož byli věřící přeneseni (Ř 14,17; Ko 1,13).
Ustanovení tohoto království bylo bolestnou zkušeností, která potvrdila, že bez kříže nelze dosáhnout koruny. Ježíš, Mesiáš, Bohočlověk přišel na konci své veřejné činnosti do Jeruzaléma jako právoplatný dědic Davidova trůnu. Seděl na oslátku, jak to bylo židovským zvykem při vjezdu králů (Za 9,9), přijímal spontánní a nadšené projevy podpory zástupů. Při jeho triumfálním vjezdu do svatého města mohutný zástup„ prostíral na cestu své pláště, aby vytvořily královský koberec. Odsekávali palmové ratolesti a volali: Hosanna synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově!„ (Mt 21,8.9) Tak se naplnilo Zachariášovo proroctví. Nyní se Kristus představil jako mesiášský král.
Žel, jeho nárok na trůn vzbudil odpor. Satanova nenávist proti bezhříšnému králi dosáhla svého vrcholu. Během dvaceti čtyř hodin ho obhájci víry - Sanhedrin - tajně zatkli, postavili před soud a odsoudili k smrti.
Při tomto soudu Ježíš veřejně potvrdil, že je Synem Božím a králem svého lidu (L 23,3; J 18,33-37). Jako odpověď na tento svůj nárok byl posměšně oblečen do královského roucha a korunován, ne zlatou, ale trnovou korunou (J 19,2). Výsměšně ho korunovali králem„. Vojáci ho tloukli a posmívali se: Buď pozdraven, králi židovský!„ (J 19,3) A když ho římský guvernér Pilát představil národu slovy hle, váš král!„, jeho vlastní lid ho jednomyslně zavrhl a křičel: Pryč s ním, pryč s ním, ukřižuj ho!„ (J 19,14.15)
Kristus zřídil své království milosti na základě největšího ponížení - smrti na kříži. Brzy se však jeho pokoření změnilo ve vyvýšení. Po svém nanebevstoupení usedl spolu s Otcem jako Kněz a Král na trůn v nebesích (Ž 2,7.8; viz také Žd 1,3-5; Fp 2,9-11; Ef 1, 20-23). Toto uvedení na trůn mu jako Synu Božímu nedalo moc, kterou by před tím neměl. Ale nyní jako Boží i lidský prostředník měl se svou lidskou přirozeností poprvé účast na nebeské slávě a moci.
2. Království slávy. Království slávy bylo představeno na hoře Proměnění. Tam se Kristus zjevil ve své slávě. Jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý.„ (Mt 17,2) Mojžíš a Eliáš představovali vykoupené. Mojžíš je představitelem těch, kteří zemřeli v Kristu a budou vzkříšeni. Eliáš představoval věřící, kteří budou při druhém příchodu vzati do nebe, aniž by zakusili smrt.
Království slávy bude zřízeno za převratných událostí při Kristově příchodu (Mt 24,27.30.31; 25,31.32). Po soudu, když skončí prostřednické dílo Syna člověka v nebeské svatyni, Starý dnů„ - Bůh Otec - mu odevzdá vladařskou moc, slávu a království„ (Dn 7,9.10.14) . Potom království, vladařská moc a velikost všech království pod celým nebem budou dány lidu svatých Nejvyššího. Jeho království bude království věčné a všechny vladařské moci ho budou uctívat a poslouchat„ (Dn 7,27)
Království slávy bude na zemi ustanoveno na konci milenia, když z nebe sestoupí Nový Jeruzalém (Zj 21,2). Přijetím Ježíše Krista jako svého Spasitele se můžeme dnes stát občany jeho království milosti a při jeho druhém příchodu občany jeho království slávy. Před námi je život neomezených možností. Život, který Kristus nabízí, není život naplněný neúspěchem, marnými nadějemi a sny, ale je to život růstu, úspěšného putování se Spasitelem. Je to život, ve kterém se stále více projevuje pravá láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání (Gal 5,22.23) - tedy plody vztahu, který Ježíš nabízí všem, kdo mu odevzdají svůj život. Kdo dokáže odolat takové nabídce?

|Zpět| |Hlavní menu|