VELKÝ SPOR
Adventisté sedmého dne věří...
Celé lidstvo je vtaženo do velkého sporu mezi Kristem a
satanem, v němž jde o Boží charakter, Boží zákon a Boží
svrchovanou vládu nad vesmírem. Tento spor začal v nebi, když
jedna ze stvořených bytostí, obdařená možností volby, se
začala povyšovat. Stala se satanem, Božím odpůrcem, který
do odboje strhl část andělů. Svedl Adama a Evu do hříchu, a
tím uvedl Ducha vzpoury na naši zemi. Hřích znetvořil Boží
obraz v lidech, narušil pořádek ve stvořeném světě a
zapříčinil zkázu celé země potopou. Celé tvorstvo pozoruje
náš svět, který se stal jevištěm vesmírného sporu, na
jehož konci bude Bůh lásky obhájen. Na pomoc v tomto sporu
posílá Kristus svému lidu Ducha svatého a věrné anděly,
kteří mají věřící vést, chránit a podporovat na cestě
spasení. Základní věroučné výroky, 8
VELKÝ SPOR
Písmo popisuje vesmírný boj mezi dobrem a zlem, mezi Bohem a
satanem. Pochopení tohoto sporu, který se týká celého
vesmíru, nám pomáhá nalézt odpověď na otázku: Proč
přišel Ježíš na tuto planetu?
Vesmírný pohled na spor
Spor mezi dobrem a zlem, největší z tajemství, začal v nebi.
Jak vůbec mohl v dokonalém prostředí vzniknout hřích?
Andělé, bytosti vyššího řádu než lidé (Ž 8,6, kral.),
byli stvořeni proto, aby měli úzké společenství s Bohem (Zj
1,1; 3,5; 5, 11). Mají větší sílu, poslouchají Boží slovo
(Ž 103,20) a působí jako služebníci nebo „duchové
vyslaní k službě (Žd 1,14). Ačkoli jsou neviditelní, někdy
se zjevují v lidské podobě (Gn 18; 19; Žd 13, 2).
Prostřednictvím jedné z těchto andělských bytostí se do
vesmíru dostal hřích.
Počátek sporu. Písmo objasňuje, jak tento vesmírný spor
začal. Používá přitom postavu týrského a babylónského
krále pro obrazný popis Lucifera. „Lucifer, syn jitřenky
zářivý cherub ochránce, který přebýval v Boží
přítomnosti (Iz 14,12; Ez 28,14). Písmo říká: „Byl jsi
věrným obrazem pravzoru, plný moudrosti a dokonale krásný...
na svých cestách jsi byl bezúhonný ode dne svého stvoření,
dokud se v tobě nenašla podlost. (Ez 28,12.15)
I když vznik hříchu nelze vysvětlit ani omluvit, jeho kořeny
je možné sledovat až k Luciferově pýše: „Pro tvou krásu
se stalo tvé srdce domýšlivým, pro svou skvělost jsi zkazil
svoji moudrost. (Ez 28,17) Lucifer se odmítl spokojit s
vyvýšeným postavením, které mu určil Stvořitel. Sobecky
zatoužil být rovný samotnému Bohu: „V srdci sis říkal:
`Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boží
hvězdy... s Nejvyšším se budu měřit.' (Iz 14, 12-14)
Toužil sice po Božím postavení, ale nechtěl mít Boží
povahu. Chtěl uchopit Boží moc, ale nechtěl milovat jako on.
Luciferova vzpoura proti Boží vládě byla prvním krokem v
jeho proměně v satana - „odpůrce .
Satanovo skryté působení zastínilo u mnoha andělů Boží
lásku. Vzrůstající neposlušnost a nespokojenost s Boží
vládou vyústila ve vzpouru, ke které se připojila jedna
třetina andělských zástupů (Zj 12,4). Byl narušen klid
Božího království a „na nebi se strhla bitva (Zj 12,7).
Původcem boje v nebesích je satan, který je označován jako
veliký drak, dávný had a ďábel, který „byl svržen na zem
a s ním i jeho andělé (Zj 12,9).
Jak byli lidé zataženi do tohoto sporu? Potom, co byl satan
vyhnán z nebe, přenesl svou vzpouru i na naši zemi. V podobě
mluvícího hada a se stejnými argumenty, které vedly k jeho
vlastnímu pádu, se mu podařilo účinně podkopat důvěru
Adama a Evy v jejich Stvořitele (Gn 3,5). Satan vzbudil v Evě
nespokojenost s jejím postavením. Byla zaslepena vyhlídkou
být rovna Bohu, proto uvěřila slovům pokušitele a
zapochybovala o Božím slově. Neposlechla Boží příkaz a
jedla ovoce a přiměla k tomu také svého manžela. Tím, že
věřili slovům hada více než svému Stvořiteli, přestali mu
důvěřovat a být mu věrní. Semeno sporu, který vznikl v
nebi, začalo klíčit i na planetě Zemi (viz Gn 3).
Tím, že satan svedl k hříchu naše první rodiče, je
vychytrale připravil o vládu nad zemí. Země se stala jeho
sídlem, byl nazván „vládcem tohoto světa a odmítal Boha,
jeho vládu i mír, který panoval v celém vesmíru.
Důsledky pro lidstvo. Následky boje mezi Kristem a satanem se
projevily velice brzo - hřích v lidech narušil Boží obraz.
Bůh skrze Adama a Evu nabídl lidem svou smlouvu milosti (Gn
3,15; viz kapitola 7), přesto jejich první dítě, Kain, zabil
svého bratra (Gn 4,8). Zlo se stále šířilo až do chvíle,
kdy zarmoucený Bůh musel o člověku říci, že „každý
výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý (Gn
6,5).
Bůh použil potopu, aby svět očistila od lidí, kteří
nečiní pokání a potom dal lidstvu novou příležitost
začít znovu (Gn 7,17-20) . Avšak zanedlouho i potomci
věrného Noeho opustili Boží smlouvu. Ačkoli se Bůh
zavázal, že již nikdy nezničí zemi potopou, lidé
jednoznačně vyjádřili svou nedůvěru vůči Bohu tím, že
začali stavět babylónskou věž. Pokoušeli se tak dosáhnout
nebe, aby mohli uniknout nové potopě. Tentokrát však Bůh
zastavil lidskou vzpouru tím, že zmátl jejich jednotnou řeč
(Gn 9,1.11; 11).
O něco později, ve světě, který téměř zcela odpadl od
Boha, Bůh rozšířil svou smlouvu na Abrahama. Skrze něho
chtěl Bůh požehnat všem národům světa (Gn 12,1-3;
22,15-18). Další generace Abrahamových potomků se však
zpronevěřily vůči Boží smlouvě milosti. Chyceni do pasti
hříchu, pomohli satanu dosáhnout jeho cíle ve velkém sporu a
ukřižovali autora i ručitele smlouvy, Ježíše Krista.
Země, divadlo vesmíru. Zpráva knihy Jób o kosmickém
shromáždění, kterého se účastnili představitelé
různých částí vesmíru, nám umožňuje hlouběji
nahlédnout do velkého sporu. Zpráva začíná takto: „Nastal
pak den, kdy přišli synové Boží, aby předstoupili před
Hospodina; přišel mezi ně i satan. Hospodin se satana zeptal:
Odkud přicházíš?„ Satan Hospodinu odpověděl: Procházel
jsem zemi křížem krážem.„ (Jb 1,6.7; srov. 2,1-7)
Potom Hospodin řekl toto: Satane, podívej se na Joba. Věrně
zachovává můj zákon. Je to muž bezúhonný!„ (Jb 1,8)
Když satan namítal: Ano, on je bezúhonný proto, že se mu
vyplatí ti sloužit. Copak ho nechráníš?„ Kristus na tuto
námitku odpovídá tím, že satanovi dovoluje Joba různým
způsobem zkoušet; nedovolil mu však vzít Jobův život (viz
Jb 1,9-2,7).
Vesmírná perspektiva knihy Jób poskytuje mocný důkaz o
velkém sporu mezi Kristem a satanem. Tato planeta je jevištěm,
na kterém se odehrává dramatický boj mezi dobrem a zlem. Jak
říká Písmo: stali jsme se podívanou světu, andělům i
lidem.„ (1 K 4,9)
Hřích zničil vztah mezi člověkem a Bohem proto cokoli není
z víry, je hřích„ (Ř 14,23). Porušení Božích
přikázání je bezprostředním výsledkem nedostatku víry a
důkazem narušeného vztahu. Bůh má v úmyslu
prostřednictvím plánu spasení obnovit důvěru ve
Stvořitele, která vede ke vztahu lásky projevujícímu se
poslušností.
Současnost je dobou bezzákonnosti, kdy se zpochybňují
absolutní hodnoty, chválí se nepoctivost, úplatkářství se
stalo způsobem života, bují cizoložství a porušují se
mezinárodní i osobní dohody. Je naší předností, že
můžeme pohlédnout nad tento beznadějný svět až k
pečujícímu a všemohoucímu Bohu. Tento širší pohled nám
ukazuje důležitost smíření, které přinese Spasitel a
které ukončí tento vesmírný spor.
Vesmírný problém
Co je klíčovou otázkou v tomto boji na život a na smrt?
Boží vláda a zákon. Pro existenci vesmíru je Boží
morální zákon stejně nezbytný jako fyzikální zákony,
které vše drží pohromadě a udržují v chodu. Hřích je
porušení zákona„ (1 J 3,4), nebo bezzákonnost„, jak
naznačuje řecký výraz anomia. Bezzákonnost vzniká na
základě odmítnutí Boha a jeho vlády.
Satan odmítá zodpovědnost za bezzákonnost, která ve světě
panuje a místo toho obviňuje Boha. Tvrdí, že Boží zákon je
svévolný a omezuje svobodu jednotlivce. Satan také obvinil
Boha z toho, že není možné zákon zachovávat, protože je v
rozporu s nejlepšími zájmy člověka. Prostřednictvím tohoto
trvalého a záludného podkopávání zákona se satan snaží
svrhnout Boží vládu a zničit samotného Boha.
Kristus a problém poslušnosti. Pokušení, kterým byl Kristus
během své pozemské služby vystaven ukazují vážnost sporu
ohledně poslušnosti a podřízení se Boží vůli. Při
setkání s těmito pokušeními, které z něj učinily
velekněze milosrdného a věrného„ (Žd 2, 17), musel při
jedné příležitosti čelit smrtelně nebezpečnému
nepříteli. Potom, co se Kristus čtyřicet dní postil, ho
satan pokoušel, aby proměnil kameny v chléb, a tak dokázal,
že je skutečně Boží Syn (Mt 4,3). Stejně jako v ráji
pokoušel satan Evu, aby pochybovala o Božím slovu, tak satan
nyní usiloval o to, aby Kristus pochyboval o platnosti toho, co
Bůh řekl při Kristově křtu: Toto je můj milovaný Syn,
jehož jsem si vyvolil.„ (Mt 3,17) Kdyby nyní vzal Kristus
věci do svých vlastních rukou a stvořil z kamene chléb, aby
dokázal, že je Synem Božím, pak by stejně jako Eva ukázal
nedostatek důvěry v Boha. Jeho poslání by skončilo nezdarem.
Ale pro Krista bylo stále nejdůležitější žít podle Otcova
slova. Navzdory tomu, že měl velký hlad, odpověděl satanu
slovy: Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem,
které vychází z Božích úst.„ (Mt 4,4)
Při dalším pokusu zvítězit nad Kristem, mu satan ukázal
všechna království světa a slíbil: Toto všechno ti dám,
padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.„ (Mt 4,9) Tím
naznačoval, že kdyby to Kristus udělal, znovu by obdržel
vládu nad světem a tak dokončil své poslání aniž by
prošel utrpením Golgaty. Ježíš ani na okamžik nezaváhal a
v naprosté poslušnosti Bohu mu přikázal: Jdi z cesty
satane„ Potom citoval Písmo, které je nejúčinnější
zbraní ve velkém sporu a řekl: Hospodinu, svému Bohu, se
budeš klanět a jeho jediného uctívat.„ (Mt 4,10) Jeho slova
tento boj ukončila. Kristus si uchoval naprostou závislost na
Otci a satana porazil.
Rozhodující zkouška na Golgotě. Tento vesmírný spor
vyvrcholil na Golgotě. Když se čas blížil k závěru, satan
ještě zesílil své úsilí překazit Ježíšovo poslání.
Velice úspěšně využíval tehdejší náboženské vůdce,
jejichž žárlivost na Kristovu popularitu vyvolala takové
problémy, že Kristus musel ukončit svou veřejnou činnost (J
12,45-54). Prostřednictvím zrady jednoho ze svých učedníků
a na základě křivopřísežného svědectví byl Ježíš
zatčen, souzen a odsouzen k trestu smrti (Mt 26,63.64; J 19,7).
Ve své naprosté poslušnosti zůstal svému Otci věrný až do
smrti.
Užitek z Kristova života i smrti přesahuje omezený svět
lidí. Ježíš řekl: Nyní bude vládce tohoto světa (satan)
vyvržen ven.„ (J 12,31) Vládce tohoto světa je již
odsouzen„ (J 16,11).
Vesmírný spor vyvrcholil na kříži. Láska a Kristova
bezvýhradná poslušnost tváří v tvář satanově krutosti,
narušila satanovo postavení vládce a ujišťuje nás o jeho
konečném pádu.
Spor o pravdu zjevenou v Ježíši
Dnes se velký spor soustřeďuje kolem Ježíšovy autority a
jde v něm nejen o jeho zákon, ale o celé jeho slovo - Písmo.
Současný přístup k výkladu Bible neponechává téměř
žádný prostor pro Boží zjevení. S Písmem se nakládá,
jako kdyby se nelišilo od jiných starověkých dokumentů a
zkoumá se stejnými kritickými metodami. Vzrůstající počet
křesťanů, včetně teologů, již nepovažuje Písmo za Boží
Slovo, za neomylné zjevení jeho vůle. Z toho vyplývá i
zpochybňování biblického pohledu na Ježíše Krista. Velmi
se diskutuje o jeho přirozenosti, narození z panny, o jeho
zázracích a vzkříšení.
Nejdůležitější otázka. Když se Ježíš ptal: Za koho
lidé pokládají Syna člověka?„, učedníci odpověděli:
Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše
nebo za jednoho z proroků.„ (Mt 16,13.14) Jinými slovy, mnoho
z jeho současníků ho považovalo za pouhého člověka. V
Písmu je dále napsáno, že se Ježíš zeptal dvanácti: `A za
koho mne pokládáte vy?' Šimon Petr odpověděl: `Ty jsi
Mesiáš, Syn Boha živého.' Ježíš mu odpověděl: `Blaze
tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev,
ale můj Otec v nebesích.'„ (Mt 16,15-17)
Před touto životně důležitou otázkou, kterou položil
Kristus svým učedníkům, dnes stojí každý člověk. A
odpověď na ni závisí jen na jeho víře ve svědectví
Božího slova.
Střed biblického učení. Kristus je středem Písma. Bůh nás
zve k tomu, abychom porozuměli pravdě, která je v Ježíši
(Ef 4,21), protože on je pravda (J 14,6). Jednou ze satanových
strategií ve vesmírném konfliktu je přesvědčovat lidi o
tom, že mohou i bez Ježíše porozumět pravdě. Proto se
předkládají nejrůznější cesty k pravdě, ať už
jednotlivě nebo ve vzájemném propojení: 1. člověk., 2.
příroda a pozorovatelný vesmír, 3. Písmo, 4. církev.
Kristus, v Písmu představený jako Stvořitel těchto cest, je
všechny přesahuje; i když při zjevování pravdy hrají
určitou roli. Svůj skutečný význam mají pouze v Kristu, od
kterého pocházejí. Oddělíme-li tedy biblické učení od
Krista, pak jej nepochopíme jako: cestu, pravdu a život„ (J
14,6). Navrhovat jiné cesty k pravdě, znamená jednat v souladu
s povahou a záměry Antikrista. (V řečtině může výraz
antichristos znamenat nejen proti„ Kristu, ale i na místě„
Kristově.) Pokud bude v učení církve Kristus nahrazen
nějakou jinou cestou, pak satan dosáhne svého cíle - odvést
pozornost od Toho, kdo je jedinou nadějí lidstva.
Funkce křesťanské teologie. Vesmírný pohled odhaluje
satanův pokus Krista odstranit z postavení, které mu náleží
ve vesmíru i v poselství o pravdě. Teologie definovaná jako
studium Boha a jeho vztahu k jeho stvoření, musí vykládat
celé učení ve světle Kristově. Posláním křesťanské
teologie je probouzet důvěru v autoritu Božího slova a
nahradit všechny ostatní cesty k pravdě Kristem. Pokud to
křesťanská teologie činí, slouží tak dobře církvi,
protože jde až ke kořenům vesmírného sporu, odhaluje ho a
čelí mu jediným nezvratným argumentem - Kristem, jak ho
zjevuje Písmo. Pak Bůh může použít teologii jako účinný
nástroj, který by pomohl lidstvu v odporu proti satanovu
úsilí.
Význam učení
Učení o velkém sporu odhaluje strašlivou bitvu, která se
dotýká každého člověka na světě, ale také celého
vesmíru. Písmo říká: Nevedeme svůj boj proti lidským
nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá
tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.„ (Ef 6,12)
Učení probouzí neustálý stav bdělosti. Pochopení tohoto
učení přesvědčuje člověka o potřebě bojovat se zlem.
Uspět je možné pouze v závislosti na Ježíši Kristu,
Veliteli zástupů, který je silný a mocný, Hospodin udatný
válečník„ (Ž 24,8, kral.). Jak říká apoštol Pavel
přijetí Kristovy vítězné strategie vyžaduje vzít na sebe
plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor,
všechno překonat a obstát. Stůjte tedy `opásáni kolem beder
pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové
službě evangeliu pokoje' a vždycky se štítem víry, jímž
byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte
také `přílbu spasení' a `meč Ducha, jímž je slovo Boží'.
V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na
modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry.„
(Ef 6, 13-18) Pro pravé křesťany je předností žít život,
který je charakterizován trpělivostí, věrností a stálou
pohotovostí k boji (Zj 14,4). Tím ukazují svou trvalou
závislost na Tom, skrze kterého slavně vítězíme„ (Ř
8,37).
Objasňuje tajemství utrpení. Zlo nemá svůj původ u Boha.
Toho, kdo miluje spravedlnost a nenávidí nepravost„ (Žd
1,9), není možné obviňovat z utrpení ve světě. Satan,
padlý anděl, je zodpovědný za ukrutnost a utrpení. Jakkoli
je to bolestné, můžeme lépe porozumět krádežím,
vraždám, pohřbům, zločinnosti a nehodám, když se na ně
budeme dívat z perspektivy velkého sporu.
Kříž podává svědectví o zhoubnosti hříchu i o hloubce
Boží lásky k hříšníkovi. Téma velkého sporu nás učí
nenávidět hřích, ale milovat hříšníka.
Ukazuje Kristův láskyplný zájem o svět. Po svém návratu do
nebe, Kristus nezanechal svůj lid osiřelý. Ve svém
slitování nám poskytl veškerou pomoc v boji proti zlu. Duch
svatý má místo Krista zůstat„ naším stálým
společníkem až do Kristova návratu (J 14,16; srov. Mt 28,20).
I andělé se podílejí na jeho spásném díle (Žd 1,14) .
Naše vítězství je zajištěno. Můžeme s nadějí a odvahou
hledět do budoucnosti, protože vše řídí náš Mistr.
Můžeme ho chválit za jeho spásné dílo.
Ukazuje vesmírný význam kříže. Při Kristově službě a
jeho smrti šlo o spásu lidstva, protože přišel, aby
obětoval svůj život za odpuštění našich hříchů. Tím
obhájil charakter svého Otce, jeho zákon a jeho vládu, proti
které satan vznášel falešná obvinění.
Kristův život obhájil Boží spravedlnost a dobrotu a ukázal,
že i Boží zákon a vláda jsou spravedlivé. Kristus odhalil,
že satanovy útoky na Boha jsou naprosto neodůvodněné.
Ukázal, že skrze naprostou závislost na Boží moci a milosti
se mohou kající věřící vymanit z každodenních problémů
a nezdarů v boji s pokušeními a žít vítězný život.