KRISTŮV ŽIVOT, SMRT A ZMRTVÝCHVSTÁNÍ

Adventisté sedmého dne věří...
Jediný smiřující prostředek za lidský hřích Bůh poskytl v Kristově životě a jeho dokonalé poslušnosti Boží vůle, v jeho utrpení, smrti a zmrtvýchvstání. Ti, kteří vírou přijímají toto smíření, smějí mít věčný život a celé tvorstvo může lépe chápat nekonečnou a svatou lásku Stvořitele. Toto dokonalé smíření odhaluje spravedlnost Božího zákona a milostivost Božího charakteru, protože odsuzuje náš hřích a poskytuje nám odpuštění. Kristova smrt je zástupná a očisťující, smiřující a proměňující. Kristovo zmrtvýchvstání zvěstuje Boží vítězství nad hříchem a smrtí. Vyhlašuje vládu Ježíše Krista, před kterým se skloní „každé koleno na nebi i na zemi.
Základní věroučné výroky, 9

KRISTŮV ŽIVOT, SMRT A ZMRTVÝCHVSTÁNÍ

Do středu vesmíru, do nebe jsou otevřené dveře. Hlas volá: „Vstup a pohleď, co se tu odehrává! V Duchu apoštol Jan pohlédl do Boží trůnní místnosti.
Oslňující smaragdová duha obklopuje hlavní trůn, ze kterého vycházejí blesky a je slyšet hromy a hlasy. Vznešené bytosti, oblečené do bílého roucha, které mají zlaté koruny, sedí na menších trůnech. Vzduchem se rozezněl chvalozpěv, starci se v úctě klaní a kladou své zlaté koruny před trůn.
Anděl nesoucí knihu, zapečetěnou sedmi pečetěmi, volá: „Kdo je hoden otevřít tu knihu a rozlomit její pečetě? (Zj 5,2). Jan se zděšením vidí, že nikdo ani na nebi ani na zemi není hoden ji otevřít. Jeho zděšení vystřídal pláč, dokud ho jeden ze starších nepovzbudil: „Neplač. Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův; on otevře tu knihu sedmkrát zapečetěnou. (Zj 5,5) Když Jan pohlédne ještě jednou na nádherný trůn, vidí Beránka, který byl obětován, ale nyní znovu žije a je zmocněn Duchem svatým. Když tento pokorný Beránek bere do rukou knihu, bytosti i starší začnou zpívat novou píseň: „Jsi hoden přijmout tu knihu a rozlomit její pečetě, protože jsi byl obětován, svou krví jsi Bohu vykoupil lidi ze všech kmenů, jazyků, národů a ras a učinil je královským kněžstvem našeho Boha; a ujmou se vlády nad zemí. (Zj 5,9.10) Všechno stvoření na nebi i na zemi se připojuje k jejich písni: „Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků! (Zj 5,13)
Proč je tato kniha tak důležitá? V ní je popsána záchrana lidstva, které satan zotročil, a také konečné vítězství Boha nad hříchem. Spasení je tak dokonalé, že ti, kteří jsou v zajetí hříchu, mohou být ze svého vězení smrti osvobozeni na základě vlastního rozhodnutí. Dlouho před svým narozením v Betlémě Beránek zvolal: „Hle, přicházím, jak ve svitku knihy o mně stojí psáno. Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru. (Ž 40, 8.9; srov. Žd 10,7) Byl to příchod Beránka, zabitého od stvoření světa, který umožnil vykoupení lidstva (Zj 13,8, kral.).

Boží zachraňující milost
Písmo ukazuje, že Bůh má úžasný zájem na spasení lidstva. Celá božská Trojice usiluje přivést lidi zpět do spojení s jejich Stvořitelem. Ježíš zdůraznil Boží zachraňující milost, když řekl: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (J 3,16)
Písmo prohlašuje, že „Bůh je láska (1 J 4,8). On lidstvo miluje „odvěkou láskou (Jr 31,3) Bůh, který nabízí spásu, je všemohoucí, ale jeho láska ho vede k tomu, aby člověku ponechal svobodu rozhodování (Zj 3,20.21). Nátlak, to je metoda, která je jeho charakteru naprosto cizí a v Božích plánech pro ni není místo.

Boží iniciativa. Když Adam s Evou zhřešili, Bůh převzal iniciativu a hledal je. Oba slyšeli, jak přichází jejich Stvořitel, ale neběželi mu radostně vstříc, jak to dělávali před tím. Místo toho se skryli. Ale Bůh je neopustil. Vytrvale volal: „Kde jsi?
S hlubokým zármutkem Bůh naznačil důsledky jejich neposlušnosti - bolest a obtíže se kterými se setkají. Přesto jim v jejich naprosto beznadějné situaci ukázal nádherný plán, který jim sliboval závěrečné vítězství nad hříchem a smrtí (Gn 3,15).

Milost nebo spravedlnost? Později, po odpadnutí Izraele u Sínaje, Bůh ukázal Mojžíšovi svůj laskavý, ale spravedlivý charakter a zavolal: „Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích; avšak viníka nenechává bez trestu, stíhá vinu otců na synech i na vnucích do třetího i do čtvrtého pokolení. (Ex 34,6.7)
Boží charakter ukazuje na jedinečné spojení milosti a spravedlnosti, ochoty odpustit, ale neochoty přehlížet viníka. Pouze v osobě Ježíše Krista můžeme rozumět, jak mohou být tyto charakterové vlastnosti navzájem spojeny.

Odpustit nebo potrestat? V době odpadnutí Izraele Bůh často trpělivě žádal svůj lid, aby uznal svou nepravost a navrátil se k němu (Jr 3,12-14). Ale oni pohrdli jeho milostivým pozváním (Jr 5,3) . Jejich nekající postoj, který se vysmíval odpuštění učinil trest nevyhnutelným řešením (Ž 7,12).
Ačkoli je Bůh milostivý, nemůže odpustit těm, kdo mají zálibu v hříchu (Jr 5,7). Odpuštění má svůj účel. Bůh chce proměnit hříšníka ve svatého: „Svévolník ať opustí svou cestu, muž propadlý ničemnostem svoje úmysly; nechť se vrátí k Hospodinu, slituje se nad ním, k Bohu našemu, vždyť odpouští mnoho. (Iz 55,7) Jeho zvěst o spasení zaznívá jasně po celém světě: „Obraťte se ke mně a dojdete spásy, veškeré dálavy země. Já jsem Bůh a jiného už není. (Iz 45,22)

Boží hněv proti hříchu. Prvotní hřích vytvořil v lidské mysli náchylnost být vůči Bohu nepřátelský (Ko 1,21). V důsledku toho si zasloužíme od Boha trest, který na hřích působí jako „oheň stravující (Žd 12,29; srov. Abk 1,13). Závažnou pravdou je, že „všichni zhřešili (Ř 3,23), všichni jsme „propadli Božímu soudu (Ef 2,3; srov. 5,6) a smrti, protože „mzdou hříchu je smrt (Ř 6,23) .
Boží odpovědí na hřích a nespravedlnost je to, co Bible nazývá Božím hněvem (Ř 1,18). Úmyslné zamítání Boží vůle - jeho zákona - vyvolává jeho spravedlivý hněv a rozhořčení (2 Kr 17,16-18; 2 Pa 36, 16). G. E. Ladd napsal: „Lidé jsou po morální stránce hříšní. Když Bůh počítá jejich přestoupení, musí se na ně dívat jako na hříšníky a nepřátele, jako na předmět svého hněvu. Je morálně i nábožensky nezbytné, aby Boží svatost projevila hněv vůči hříchu. Přesto Bůh zároveň touží spasit vzpurný svět. I když nenávidí každý hřích, projevuje milující zájem o každého hříšníka.

Lidská odpověď. Boží jednání s Izraelem vyvrcholilo ve službě Ježíše Krista, který dal jasně nahlédnout do „nesmírného bohatství Boží milosti (Ef 2,7). Jan řekl: „Spatřili jsme jeho slávu, slávu jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (J 1,14) Pavel napsal: „Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením, jak je psáno: `Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.' (1 K 1,30.31) Kdo tedy může pohrdat „bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti ? Nelze se divit, že Pavel ukazuje, že je to „Boží dobrotivost , která vede k pokání (Ř 2,4).
Dokonce ani lidská odpověď na Boží nabídku spasení, nemá svůj původ v člověku, ale v Bohu. Naše víra je Boží dar (Ř 12,3); stejně jako pokání (Sk 5,31). Naše láska je odpovědí na Boží lásku (1 J 4, 19). Nemůžeme se sami chránit před satanem, hříchem, utrpením nebo smrtí. Naše vlastní spravedlnost je jako poskvrněný šat (Iz 64,5). „Ale Bůh bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtví pro své hříchy... Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. (Ef 2,4.5.8.9)

Kristova služba smíření

Dobrou zprávou je, že „v Kristu Bůh usmířil svět se sebou (2 K 5,19). Jeho akt smíření obnovil vztah mezi Bohem a lidmi. Uvedený text zdůrazňuje, že hříšníci jsou usmířeni s Bohem a ne Bůh s hříšníky. Ježíš Kristus je klíčovou postavou v procesu návratu hříšníků k Bohu. Boží plán smíření je divem, ve kterém se Bůh sklonil k lidem, přestože měl všechny důvody k tomu, aby nechal lidstvo zahynout.

Jak jsme již poznamenali, byl to Bůh, který se ujal iniciativy obnovení ztraceného vztahu mezi lidstvem a Bohem. „Vždyť jestliže jsme jako nepřátelé byli smířeni s Bohem smrtí jeho Syna, mnohem spíše nyní, když jsme byli smířeni, budeme zachráněni jeho životem. (Ř 5,10, Žilka) A pak se také „chlubíme Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, který nás s ním smířil (Ř 5,11).
Proces usmíření byl spojen s termínem smíření, náprava. „Anglické slovo `atonement' původně znamenalo `at-one-ment', tedy být zajedno„, ve shodě. Tedy výraz `smíření' označuje shodu, soulad ve vztahu. Když došlo k odcizení, výsledkem procesu smíření bude právě tato shoda. Když se `smíření' chápe v intencích původního významu, pak označuje smíření, které ruší stav odcizení.
Mnoho křesťanů omezuje termín smíření výlučně na důsledky Kristova vtělení, utrpení a smrti. Ve svatyňové službě však smíření neobsahovalo pouze zabití obětního beránka, ale také kněžskou službu vylití krve ve svatyni (srov. Lv 4,20.26.35; 16,15-18.32.33). Podle těchto biblických míst se může výraz smíření vztahovat jak na Kristovu smrt, tak i na Kristovu přímluvnou službu v nebeské svatyni. Tam, jako velekněz poskytuje požehnání své úplné a dokonalé smírné oběti, aby dosáhl smíření lidí s Bohem.
Vincent Taylor také zjistil, že učení o smíření má dva rozměry: „(a) spásný čin Kristův a (b) uchopení Kristova díla vírou, ať už jednotlivcem nebo společenstvím. Tyto dva prvky společně tvoří smíření. Na základě tohoto pohledu dochází k názoru, že „smíření bylo vykonáno pro nás a uskutečňuje se v nás.
Tato kapitola se zaměřuje na smíření ve vztahu ke Kristově smrti. Smířením ve spojení s jeho velekněžskou službou se budeme zabývat později (viz kapitola 23).

Kristova smírná oběť

Kristova smírná oběť na Golgotě znamenala obrat ve vztahu mezi Bohem a lidstvem. Ačkoli existuje záznam o lidských hříších, výsledkem smíření je, že Bůh tyto hříchy lidem nepočítá (2 K 5,19). To však neznamená, že Bůh už hřích netrestá nebo že v něm už hřích nebudí rozhořčení. Spíše to znamená, že Bůh nalezl cestu, jak odpustit kajícím hříšníkům a přitom zachovat spravedlnost svého věčného zákona.

Kristova smrt byla nutná. Aby zůstal milující Bůh také Bohem spravedlivým, byla Ježíšova smrt „morálně i právně nezbytná . Boží „spravedlnost vyžaduje, aby se hřích dostal před soud. Bůh proto musí vykonat soud nad hříchem i hříšníkem. Na tomto soudu v souladu s Boží vůlí zaujal naše místo - místo hříšníků - Syn Boží. Smíření bylo nezbytné, protože člověk se dostal pod spravedlivý Boží hněv. Právě zde se nachází střed evangelia o odpuštění hříchů a tajemství Kristova kříže: Kristova dokonalá spravedlnost zcela naplnila Boží spravedlnost a Bůh je ochoten přijmout Kristovu oběť místo smrti člověka.
Lidé, kteří nejsou ochotni přijmout smiřující Kristovu krev, neobdrží odpuštění hříchů. Na takové lidi bude stále zaměřen Boží hněv. Jan řekl: „Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává. (J 3,36)
Proto je kříž důkazem Boží milosti i jeho spravedlnosti. „Jeho ustanovil Bůh , aby svou vlastní krví se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří. Tak prokázal, že byl spravedlivý, když již dříve trpělivě promíjel hříchy. Svou spravedlnost prokázal i v nynějším čase, aby bylo zjevné, že je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry v Ježíše. (Ř 3,25.26)

Co koná smírná oběť? Byl to samotný Otec, který svého Syna představil jako „smírnou oběť (Ř 3,25, řecky hilasterion). Novozákonní užití slova hilasterion nemá nic společného s pohanským pojmem „usmiřování rozhněvaného boha nebo „uklidňování pomstychtivého, despotického a náladového boha . Text ukazuje, že „Bůh ve své milostivé vůli představil Krista jako smírnou oběť svému svatému hněvu za lidskou vinu, protože Bůh přijal Krista jako přestavitele lidí a božského Zástupce, který přijal jeho rozsudek nad hříchem.
Z tohoto pohledu lze pochopit Pavlův popis Kristovy smrti, kdy Kristus „sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá (Ef 5,2; srov. Gn 8,21; Ex 29,18; Lv 1,9). „Kristova oběť je Bohu milá, protože tento obětní dar odstranil hradbu mezi Bohem a hříšným člověkem, a to tak, že Kristus plně nesl Boží hněv za lidský hřích. Kristovým prostřednictvím se však hřích neproměnil v lásku, ale byl z člověka sňat a nese ho samotný Kristus.
Text v Ř 3,25 také ukazuje, že skrze Kristovu oběť je hřích očištěn a usmířen. Smíření se soustřeďuje na to, co smírná krev činí pro kajícího hříšníka. Člověk prožije odpuštění, odstranění osobní viny a očištění od hříchu.

Kristus zástupně snášel smrt. Písmo mluví o Kristu jako o tom, který nesl hřích lidstva. Izaiáš prorockým jazykem říká: „Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost... jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech... ale Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu... nesl hřích mnohých. (Iz 53,5.6.10.12; srov. Ga 1,4) Pavel měl toto proroctví na mysli, když řekl: „Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem. (1 K 15,3)
Tyto texty poukazují na důležitý prvek v plánu spasení: hříchy a vinu, které nás poskvrnily, je možné přenést na toho, který nesl náš hřích, a tak budeme očištěni (Ž 51,12). Na tento Kristův úkol poukazují obětní obřady starozákonní svatyně. Přenesení hříchu z kajícího hříšníka na nevinného beránka znázorňuje jeho přenesení na Krista, na toho, který nesl hřích (viz kapitola 4).

Jaký je význam krve? Při smírné oběti ve svatyňové službě hrála krev hlavní roli. Bůh se postaral o smíření, když řekl: „V krvi je život těla. Já jsem vám ji určil na oltář k vykonávání smírčích obřadů za vaše životy. (Lv 17,11) Po zabití zvířete, ještě před tím, než hříšník obdržel odpuštění, musel kněz použít krev daným způsobem.
Nový zákon mluví o tom, že starozákonní obřady pro získání odpuštění, očištění a smíření - prostřednictvím zástupné krve - byly naplněny ve smiřující krvi Kristovy golgotské oběti. V protikladu ke starému způsobu říká Nový zákon: „Čím více krev Kristova očistí naše svědomí od mrtvých skutků službě živému Bohu! Vždyť on přinesl sebe sama jako neposkvrněnou oběť Bohu mocí Ducha, který nepomíjí. (Žd 9, 14) Vylití jeho krve bylo smířením za hřích. Jan píše, že Bůh pro svou lásku „poslal svého Syna jako oběť smíření (hilasmos) za naše hříchy (1 J 4,10).
Souhrnně lze říci, že se „Boží objektivní čin smíření uskutečnil skrze smírnou a očišťující krev (sebeoběti) Ježíše Krista, jeho Syna. Tak se Bůh stal `dárcem i příjemcem smíření' .

Kristus jako výkupné

Když se lidé dostávají pod nadvládu hříchu, propadají odsouzení a zlořečení Božího zákona (Ga 3,10-13). Otroci hříchu (Ř 6, 17), kteří propadli smrti mu nejsou schopni uniknout. „Nikdo nevykoupí ani bratra, není schopen vyplatit Bohu sám sebe. (Ž 49,8) Pouze Bůh může člověka vykoupit: „Mám je vyplatit ze spárů podsvětí, vykoupit ze smrti? (Oz 13,14) Jak to Bůh učiní?
Skrze Ježíše, který potvrdil, že „nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé (Mt 20,28; viz 1 Tm 2,6), Bůh „získal (církev) krví vlastního Syna (Sk 20,28). V Kristu „jsme vykoupeni jeho krví a naše hříchy jsou nám odpuštěny (Ef 1,7; srov. Ř 3,24). „On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích. (Tt 2,14)

Co vykonalo výkupné? Kristova smrt potvrdila, že lidé jsou Božím vlastnictvím. Pavel řekl: „Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. (1 K 6,19.20; viz také 1 K 7,23)
Skrze svou smrt Kristus zrušil nadvládu hříchu, ukončil duchovní otroctví, odstranil odsouzení a zlořečení zákona a věčný život se díky jemu stal dostupným pro každého kajícího hříšníka. Petr napsal, že věřící byli vykoupeni z „prázdnoty svého způsobu života, jak jej přejali od otců (1 Pt 1,18). Pavel napsal, že ti, kdo byli osvobozeni z otroctví hříchu a jeho smrtelných důsledků, slouží nyní Bohu a mají „z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká vás život věčný (Ř 6,22). Přehlížet nebo popírat princip výkupného by znamenalo „ztratit nejvlastnější střed evangelia milosti a popírat nejhlubší důvod k vděčnosti Beránkovi Božímu. Tento princip je podstatou písní chval u nebeského trůnu: „Byl jsi obětován, svou krví jsi Bohu vykoupil lidi ze všech kmenů, jazyků, národů a ras a učinil je královským kněžstvem našeho Boha; a ujmou se vlády nad zemí. (Zj 5,9.10)

Kristus jako představitel lidstva

Adam i Kristus - „poslední Adam nebo „druhý člověk - představují celé lidstvo. Zatímco přirozené narození zatěžuje každého člověka důsledky Adamova přestoupení, každý kdo prožívá duchovní narození přijímá požehnání Kristova dokonalého života a oběti - „jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života (1 K 15,22).
Adamova vzpoura přinesla všem lidem hřích, odsouzení a smrt. Kristus však změnil naši cestu do záhuby. Ve své velké lásce se podrobil Božímu soudu nad hříchem a stal se zástupcem lidstva. Jeho zástupná smrt vysvobodila kající hříšníky z trestu za hřích a zpřístupnila dar věčného života. (2 K 5,21; Ř 6,23; 1 Pt 3,18)
Písmo jasně učí, že Kristova zástupná smrt má všeobecný charakter. „Z milosti Boží měl zakusit smrt za všecky. (Žd 2,9) Stejně jako Adam, všichni zhřešili (Ř 5,12), proto každý zemře - to je první smrt. Smrt, kterou Kristus zakusil kvůli nám, byla druhá smrt - naprosté prokletí smrti (Zj 20,6; viz kapitola 26).

Kristův život a spasení

„Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život. (Ř 5,10) K překlenutí propasti hříchu byl nutný jeho život i smrt. Obojí také přispívá k naší spáse.

Význam Kristova dokonalého života. Ježíš žil čistým, svatým a láskyplným životem, ve kterém naprosto spoléhal na Boha. O tento vzácný život se dělí s kajícími hříšníky jako o dar. Jeho dokonalý charakter je připodobněn ke svatebnímu rouchu (Mt 22,11) nebo k plášti spravedlnosti (Iz 61,10), které Ježíš dává proto, aby přikryl poskvrněný šat lidských pokusů dosáhnout spravedlnost (Iz 64,5).
Když se odevzdáme Kristu, pak navzdory naší lidské porušenosti, se naše srdce spojuje s jeho, naše vůle splývá s jeho vůlí, naše mysl se sjednotí s jeho myslí a naše myšlenky se s ním zcela ztotožní; budeme žít jeho životem, jsme oblečeni do jeho roucha spravedlnosti. Když Bůh pohlédne na věřícího a kajícího hříšníka, nevidí jeho nahotu nebo ohavnost hříchu, ale spatří roucho spravedlnosti, které vzniklo díky Kristově dokonalé poslušnosti zákona. Nikdo nemůže být skutečně spravedlivý, pokud není oblečen do tohoto roucha.
V podobenství o svatebním rouchu, nebyl host, který přišel ve svých vlastních šatech vyvržen ven proto, že by nevěřil. Vždyť přijal pozvání na hostinu (Mt 22,10). Nestačilo však, že přišel. Potřeboval svatební šat. Podobně ani víra v ukřižování nestačí. Aby člověk mohl předstoupit před Krále, potřebujeme Kristův dokonalý život, jeho spravedlivý charakter.
Jako hříšníci nepotřebujeme pouze, aby nám byl zrušen dluh, ale aby byl obnoven náš „bankovní účet . Potřebujeme více než jen propustit z vězení, potřebujeme být adoptováni do královské rodiny. Prostřednická služba vzkříšeného Krista má dvojí smysl - odpuštění a oblečení, tedy uplatnění jeho smrti a života v našem životě a naše předstoupení před Boha. Golgotské zvolání „Je dokonáno bylo završením dokonalého života i dokonalé oběti. Hříšníci potřebují obojí.

Inspirace Kristovým životem. Kristův pozemský život dal také lidstvu příklad, jak žít. Například Petr doporučuje, aby se pro nás stal Kristus příkladem v tom, jak reagoval na své utrpení (1 Pt 2,21- 23). Ten, který byl člověkem jako my a byl také ve všem pokoušen jako my, ukázal, že ti, kdo spoléhají na Boží moc, nemusí hřešit. Kristův život nás ujišťuje, že i my můžeme žít vítězně. Pavel dosvědčuje: „Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu. (Fp 4,13)

Kristovo vzkříšení a spasení

Pavel napsal, že „jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra, pak: „jste ještě ve svých hříších (1 K 15,14.17). Ježíš Kristus byl fyzicky vzkříšen (L 24,36- 43), vystoupil jako Bůh-člověk do nebe a tam zahájil své důležité přímluvné dílo jako Prostředník na pravici Boha Otce (Žd 8,1.2; viz kapitola 4).

Kristovo vzkříšení dalo kříži význam, který nemohli vyděšení učedníci při ukřižování pochopit . Jeho vzkříšení proměnilo tyto muže v mocnou sílu, která změnila dějiny. Vzkříšení, neoddělené od ukřižování, se stalo středem jejich misijního poslání. Hlásali živého, ukřižovaného Krista, který zvítězil nad silami smrti. V tom spočívá síla apoštolského zvěstování.
Philip Schaff napsal: „Kristovo vzkříšení je jednoznačně zkušební otázkou, na které závisí pravda nebo lež křesťanství. Je to buď největší zázrak nebo největší podvod, jaký dějiny zaznamenaly. Wilbur M. Smith dodává: „Vzkříšení Krista je pevností křesťanské víry. Je to učení, které svět v prvním století obrátilo naruby a jedinečným způsobem pozvedlo křesťanství nad židovství a pohanská náboženství Středozemí. Jestliže je tomu skutečně tak, pak je pravda i všechno ostatní, co je v evangeliu Pána Ježíše Krista podstatné a jedinečné: `Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná.' (1 K 15,17)
Kristova současná služba je založena na smrti a vzkříšení. Zatímco smírná oběť na Golgotě byla úplná a dostatečná, bez vzkříšení bychom nemohli mít jistotu, že Kristus úspěšně završil své božské poslání na této zemi. To, že Kristus vstal z mrtvých, potvrzuje skutečnost posmrtného života a ukazuje pravdivost Božího zaslíbení věčného života v Kristu.


Výsledky Kristovy spásné služby

Kristova služba smíření se vztahuje nejen na lidstvo, ale na celý vesmír.

Smíření v celém vesmíru. Pavel ukazuje význam Kristova spasení v církvi a skrze ni: „Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo nyní skrze církev dáno poznat jeho mnohotvarou moudrost. (Ef 3,10) Dále prohlašuje, že si Bůh přeje, „... aby skrze něho (Krista) a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích - protože smíření přinesla jeho oběť na kříži (Ko 1,20). Pavel ukazuje na úžasné výsledky tohoto smíření: „Aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí - a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán. (Fp 2,10.11)

Obhájení Božího zákona. Kristova dokonalá smírná oběť opět pozdvihla spravedlnost a dobrotu, tedy spravedlnost Božího svatého zákona a jeho milostivý charakter. Kristova smrt a jeho výkupné naplňuje požadavky zákona (že hřích musí být potrestán), přitom však také ospravedlňuje kajícího hříšníka skrze jeho milost a milosrdenství. Pavel napsal: „Na lidském těle odsoudil hřích, aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha. (Ř 8,3.4)

Ospravedlnění. Smíření je účinné pouze tehdy, pokud člověk přijme odpuštění. Marnotratný syn byl smířen se svým otcem, když přijal otcovu lásku a odpuštění.
„Ti, kdo vírou přijímají, že Bůh v Kristu smířil svět sám se sebou, a odevzdají se mu, obdrží od Boha vzácný dar ospravedlnění, jehož bezprostředním ovocem je pokoj s Bohem (Ř 5,1). Ospravedlnění věřící již nejsou předmětem Božího hněvu, ale vztahuje se na ně Boží přízeň. Skrze Krista mají otevřený přístup před Boží trůn, přijali moc Ducha svatého, aby mohli odstranit všechny překážky a rozdělení, které působí nepřátelství, jehož symbolem je nepřátelství, které existuje mezi Židy a pohany. Viz Ef 2,14-16.

Marnost spasení ze skutků. Boží služba smíření ukazuje marnost lidského úsilí získat spasení na základě skutků zákona. Poznání Boží milosti vede k přijetí ospravedlňující milosti, která je přístupná skrze víru v Krista. Vděčnost těch, kteří prožili odpuštění činí z poslušnosti radost; skutky už nejsou základem spasení, ale jeho důsledkem.

Nový vztah s Bohem. Boží milost nám nabízí Kristův dokonalý život poslušnosti, jeho spravedlnost a jeho smírnou milost jako Boží dar. To vše vede k hlubšímu vtahu s Bohem. Objeví se vděčnost, chvála a radost, poslušnost se stává radostí, studium jeho slova potěšením a mysl je připravená stát se příbytkem Ducha svatého. Vzniká nový vztah mezi Bohem a kajícím hříšníkem. Je to společenství založené na lásce a úctě, ne na strachu a povinnosti (srov. J 15,1- 10).

Čím více rozumíme Boží milosti ve světle kříže, tím méně stavíme na vlastní spravedlnosti a hlouběji si uvědomujeme Boží požehnání. Moc Ducha svatého, která způsobila, že Kristus vstal z mrtvých, přetvoří i naše životy. Místo selhávání zakusíme každodenní vítězství nad hříchem.

Motivace k misii. Úžasná láska zjevená v Božím díle smíření skrze Ježíše Krista nás vede ke zvěstování druhým. Pokud jsme sami pocítili Boží lásku, nebudeme schopni zamlčet skutečnost, že Bůh nepočítá hřích těm, kdo přijali Kristovu oběť. Budeme dalším lidem předávat úžasné pozvání evangelia: „Dejte se smířit s Bohem! Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti. (2 K 5,20.21)

|Zpět| |Hlavní menu|