I. Náčrt
Krátká osnova
1. Naše ztracenost a Boží iniciativní láska - Ř 3:10-12.23; 1 J 4:19
2. Co je to ospravedlnění - Ř 4:3.5.6; Ř 8:1; Ef 2:9-10
3. Ospravedlnění jen prostřednictvím víry a nikoli skutků - Ř 1:17; Ř 3:21-26; Ga 2:16
Ospravedlnění skrze víru je článek víry, jímž stojí a padá křesťanská církev. Tvoří jádro celé evangelijní zvěsti. Základem našeho spasení je za prvé vědomí, že jsme hříšníci, a za druhé poznání, že Pán Ježíš Kristus je naším Spasitelem.
1. Naše ztracenost a Boží iniciativní láska - Ř 3:10-12.23; 1 J 4:19
Upadneme-li do hluboké jámy, je naší první potřebou uvědomit si, kde se nalézáme, kde jsme. Nesmíme si nic nalhávat. Nesmíme popírat skutečnost, že jsme dole, ztraceni a že si sami z této situace nemůžeme pomoci. Této realitě se musíme postavit tváří v tvář. Budeme-li tvrdit, že tomu tak není, že naše situace není tak zlá, nikdo nám nemůže pomoci. Proč? Protože i kdyby nás někdo nezištně a třeba i s nasazením vlastního života chtěl z jámy vytáhnout, pokud nabízenou pomoc odmítneme v domnění, že to s námi není tak špatné, pak celá "záchranná akce" vyzní naprázdno a přijde nazmar.
Uvědomit si svou ztracenost, svou hříšnost (nespravedlnost) je základním předpokladem našeho ospravedlnění. Jsme hříšní skrz naskrz. O tom nás však může přesvědčit jen Duch svatý (J 16:8-9; Ř 3:23). My však tuto skutečnost jen velmi neradi připouštíme.
Vypráví se, že jednou dva kamarádi nastoupili do rychlíku, který býval obyčejně velice plný, takže si nemohli ani sednout. Přemýšleli, jak by si tentokrát pro sebe zajistili co největší pohodlí. Jeden z nich dostal nápad: "Vsaď se, že tady budeme sami," řekl se šibalským úsměvem. Než rychlík zastavil v příští stanici, kde na peronu čekalo spoustu lidi, napsal něco na lístek a umístil ho na dveře kupé. Nastupující lidé se nejdříve s nadějí podívali na téměř prázdné kupé, pak si však všimli nápisu na dveřích. Přečetli jej a rychle šli dál. Ačkoli byl rychlík přeplněný, tito dva hoši pohodlně seděli v kupé sami. Když se situace opakovala i na další stanici, nemohl to druhý z kamarádů už vydržet: "Prosím tě, cos tam napsal, že se nikdo neodvažuje vstoupit do našeho kupé?" "Běž se podívat," smál se přítel. Otevřel tedy dveře a četl: "Jen pro hříšníky!"
Jen ten, kdo si uvědomuje svou hříšnost, může toužit po ospravedlnění, tj. po vysvobození ze své beznadějné situace. Nikdo se však nemůže zachránit sám. To se děje vždy jen prostřednictvím někoho jiného. Nikdo z lidí nebude zatracen proto, že je hříšník. Jestliže však někdo bude zatracen, pak to bude jen proto, že odmítl řešení své beznadějné situace, že odmítl zachránce - Ježíše Krista. To je ON, kdo ve své vynalézavé, tvůrčí lásce vzal na sebe iniciativu, aby nás našel, dal nám novou perspektivu, zachránil nás a vedl. Tato Boží nepodmíněná iniciativní láska, která člověka vede k pokání, je dalším základním předpokladem díla ospravedlnění. Je to vždy Bůh, kdo dělá první krok. On hledá člověka. Jan píše: "My milujeme jej, protože on napřed miloval nás." (1 J 4:19) Blaise Pascal to vyjádřil slovy: "Nehledal bys mne (Bože), kdybys mne už nebyl našel." Augustin prohlašuje: "Nepokojno je srdce naše, dokud nespočine v tobě, ó Bože." Dříve než člověk poznal, že je ztracen, Boží láska mu vyšla vstříc. Bůh měl svůj plán záchrany už hotový.
V Ježíši Kristu máme svého zachránce. Pascal měl plnou pravdu, když řekl: "Známe-li Boha, aniž jsme poznali svou bídu, dojdeme k pýše. Známe-li svou bídu, aniž jsme poznali Boha, dojdeme k zoufalství. Poznáme-li Ježíše Krista, dojdeme doprostřed, protože v něm nacházíme i Boha i svou bídu."
2. Co je to ospravedlnění - Ř 4:3.5.6; Ř 8:1; Ef 2:9-10
Ospravedlnění je Boží čin pro nás. Je to stoprocentně Boží dílo, dílo lásky a nepochopitelné milosti. Kristus za nás zemřel a ztotožnění se s Kristem jako naším Spasitelem nás zachraňuje od věčné smrti.
Ospravedlnění je opakem odsouzení (Ř 8:1.33.34). Hřích nás odsuzuje, avšak Kristus nás zachraňuje.
Být ospravedlněn znamená být prohlášen za spravedlivého. I přesto, že ve skutečnosti nejsem spravedlivý, jsem počítán za spravedlivého, jsem za takového považován (Ř 4:3.5.6). Je to Boží soudní rozhodnutí. Jeho prohlášení je platné, protože je mi připočtena Kristova spravedlnost. Obrazně řečeno: jsem oblečen do Kristova bílého šatu, jeho svatosti, jeho čistoty, jeho spravedlnosti. Jsem v Kristu a Bůh Otec se na mě dívá jako na svého milovaného Syna. Je to, jako když vložíme popsaný papír do knihy. To, co pak vidíme, není papír, ale kniha.
Jak to, že Bůh může hříšníka (bezbožného) prohlásit za spravedlivého? Je to proto, že toto Boží dílo pro člověka má úžasnou moc člověka měnit. Ospravedlněný člověk je proměňován v Ježíšův obraz, to znamená, že stále více ve svém životě odráží Kristovy vlastnosti, jeho charakter.
Slovo ospravedlnění je právní termín, který je přejat z oblasti soudu. Není to něco, co je odtažité od života, protože na soudu se rozhodují důležité věci. Co se tam rozhodne, to pak ovlivňuje celý život toho, o koho se jedná. Ospravedlnění je víc než jenom nové postavení před Bohem. Zároveň s ním Bůh udílí sílu k novému životu. Jde o to, aby se toto Boží dílo pro nás realizovalo v nás, aby ON v nás rostl a žil, aby nás proměňoval ve svůj obraz.
Není pravda to, co si někteří lidé myslí, totiž že ospravedlnění znamená automaticky "být učiněn spravedlivým". I přesto, že nejsme fakticky spravedliví, Bůh nás za takové považuje, protože v Ježíši Kristu se postupně spravedlivými lidmi stáváme (1 K 1:30). Jsme to, co budeme. Proto je dílo ospravedlnění více než jen odpuštění hříchů. Je zde vybudován vztah s Bohem, který stále více sílí a roste. Nejedná se tedy o žádný magický čin ani o nějaké nadržování či stranění Boha některým lidem.
Když se díváme na sebe, nechápeme, jak můžeme být spaseni. Díváme-li se na Krista, nemůžeme pochopit, jak bychom mohli být zatraceni.
Ospravedlnění je dílo okamžiku. Nevyžaduje žádný dlouhodobý proces. Když přijdeme ke Kristu takoví, jací jsme, upřímně vyznáváme své hříchy, litujeme jich a prosíme o sílu, abychom je už neopakovali, jsme okamžitě přijati na milost. A jestliže nás Bůh v Kristu přijímá, pak nás přijímá celé a na sto procent a ne nějak částečně, podmíněně. Ještě dříve, než můžeme v životě prokázat změnu v konkrétním jednání a chování, jsme ospravedlněni. Jakákoliv změna života je jen důsledkem ospravedlnění. Právě tak to prožil celník, který odešel domů ospravedlněn poté, co prosil: "Bože, slituj se nade mnou hříšným." (L 18:13.14).
3. Ospravedlnění jen prostřednictvím víry a nikoli skutků - Ř 1:17; Ř 3:21-26; Ga 2:16
Věřící nežijí ze své vlastní spravedlnosti, nýbrž z té, která je jim z milosti připočtena. To znamená, že se před Bohem nesmíme a nemáme čím chlubit. Každý náš krok je poznamenán odpouštějící láskou, která přichází shůry. Ospravedlnění je slovo, které zjevuje úžasné překvapení: spasení přichází hříšníkům z Božího svobodného rozhodnutí nezaslouženě, zdarma a v hojnosti. Spasení je od začátku až do konce Božím činem (Ef 2:8-10).
Tento Boží dar milosti přijímáme vírou. Víra není naším "spasitelem", ale rukou, kterou přijímáme tento dar. Zdrojem ospravedlnění je Boží milost, základem ospravedlnění je Kristova smrt a prostředkem ospravedlnění je naše víra (Ř 1:17; Tt 2:11-14; Ř 3:21-26; 2 K 5:21). Tím, že Ježíš vstal z mrtvých, může nás tento živý Kristus ospravedlňovat (Ř 4:25), a tak realizovat to, proč zemřel.
Z toho, co jsme si řekli, vyplývá, že ospravedlnění je Boží nezištný dar, který si nemůžeme ničím zasloužit. Je to Boží čin milosti pro člověka. Jako lidé k tomu nemůžeme nic přidat. Tento dar smíme pouze vděčně přijmout, anebo neznaje jeho hodnotu odmítnout. Bůh nás ospravedlňuje zadarmo. Dbejme na to, aby to nebylo nadarmo.
Nejsme ospravedlněni na základě svých dobrých skutků ani víry a skutků ani nějakých výkonů (Ga 2:16). Jsme ospravedlněni pouze prostřednictvím víry, jen vírou.
II. Výkladové poznámky
A. Je třeba rozumět dvěma termínům, které hovoří o jednom díle spásy z dvou úhlů: připočtená spravedlnost (základem tohoto slova je počet - Kristova spravedlnost se nám připočítává - Ř 4:3) a sdílená spravedlnost (základem tohoto slova je díl - Kristova spravedlnost, jeho charakter se stává nedílnou součástí našeho života - Ř 8:4).
Připočtená spravedlnost je Kristova oběť vykonaná pro nás, za nás a bez nás. Zemřel pro nás, protože jeho smrt byla pro naši záchranu nevyhnutelná. Jsme příjemci tohoto Ježíšova díla. Zemřel za nás, protože zemřel zástupnou smrtí na našem místě. Vzal na sebe naše odsouzení, prožil Boží soud nad hříchem. Tuto oběť vykonal bez nás, protože když jsme byli ještě hříšníci, Kristus zemřel za nás. Proto k této oběti nemůžeme nic přidat nebo ubrat, můžeme ji jen přijmout nebo odmítnout. Tato spravedlnost je nám připočtena zdarma.
Sdílená spravedlnost znamená, že Kristova oběť se skrze Ducha svatého promítá do našich životů. To, co Kristus pro nás vykonal jednou provždy na golgatském kříži, to Duch svatý realizuje v nás den za dnem. Připočtená spravedlnost a sdílená spravedlnost jsou ve skutečnosti jednou spravedlností, kterou přijímáme a žijeme vírou, i když má dva odlišné aspekty. Na základě bible proto se vší rozhodností odmítáme názor, že by připočtená spravedlnost byla Božím dílem pro nás a sdílená spravedlnost naším dílem pro Boha (Iz 64:6). Celý proces spásy je Boží dílo a je založen pouze na jeho milosti. Sdílenou spravedlnost nazýváme posvěcením.
B. Mnozí lidé si myslí, že v Novém zákoně existuje rozpor v pohledu na vztah mezi vírou a skutky. Apoštol Pavel říká: "Člověk se stává spravedlivým vírou bez skutků zákona." (Ř 3:28; Ga 2:16). Naproti tomu Jakub tvrdí: "Člověk je ospravedlněn ze skutků, a ne pouze z víry." (Jk 2:24) Jak to tedy je? Tento zdánlivý protiklad můžeme vyřešit tím, že
1. analyzujeme a definujeme termíny, které tito pisatelé používají,
2. pozorně sledujeme záměr pisatele
3. známe prostředí, do něhož Pavel a Jakub píšou, a protivníky, na které reagují.
Ad 1. Analýza termínu
Pro Pavla je víra důvěrou v Boha, spolehnutím se na něho. Je to závislost na Bohu v otázce spasení. Skutky jsou pro něho skutky zákona, činy poslušnosti motivované touhou a přáním dosáhnout spravedlnosti. Proto Pavel staví proti sobě víru a skutky.
U Jakuba víra odkazuje na osobní náboženské vyznání člověka. Tato víra může být živá nebo mrtvá, tak jako vyznání může být živé, praktické, anebo k ničemu (Jk 2:14-26). Skutky jsou pro Jakuba vnějším projevem pravé víry. Ukazují, jaké je ve skutečnosti toto náboženské vyznání člověka. Takto chápáno jsou víra a skutky vzájemně propojeny, tvoří harmonický celek a vůbec nestojí proti sobě.
Ad 2. Záměr pisatele
Pavel ve svém dopise odpovídá na základní otázku po zdroji spasení. Je ospravedlnění lidský výkon, nebo Boží dar? Jakub naproti tomu se ptá po důsledcích, projevech ospravedlněného, spaseného člověka. Jak se takový člověk projevuje? Jak žije? Apoštol Pavel tedy zdůrazňuje, že skutky netvoří základnu spasení. Nejsou cestou k ospravedlnění. Jakub však zdůrazňuje, že ospravedlnění, spasení musí vést k zodpovědnému etickému jednání a chování.
Ad 3. Rozdílní protivníci
Pavel i Jakub zápasí na frontě, kdy je vztah k zákonu problematizován. Oba se stavějí proti zneužití zákona. Pavel má co do činění s judaisty, kteří používali zákon jako prostředek spasení, jako cestu spásy. Řeší problém legalismu.
Jakub však reaguje na jiný problém - antinominalismus (směr, který se stavěl proti zákonu). Zápasí s formálními křesťany, kteří nepochopili Pavlovo učení o zákoně. Tito "libertiniáni" (lidé, kteří popírali závaznost zákona) tvrdili, že způsob jejich života v konečném důsledku nemá vliv na jejich spasení, a snažili se roli zákona v životě křesťana potlačit, ne-li zcela odstranit.
Ve světle toho, co jsme si ukázali, je jasné, že neexistuje konflikt nebo rozpor mezi Jakubem a Pavlem v otázce vztahu víry a skutků. Ve skutečnosti je Pavel v souladu s Jakubem v otázce důsledků spasení. I on zdůrazňuje, že spasení vede k zodpovědnému, laskavému jednání a chování (Ga 5:6.22; Ef 2:10; Ř 8:4).
III. Praktický dopad
"Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista." (Ř 5:1) Tento vnitřní pokoj s Bohem se projeví v mezilidských vztazích - mezi manželi, v rodině, v církvi, na pracovišti, v sousedství, mezi přáteli atd.
Biblické učení o ospravedlnění skrze víru nás osvobozuje od zahledění do sebe, od soběstřednosti, od křečovitého sebepozorování, od soustředění se na skutky a naše výkony (už ani nemluvě o pozorování skutků a výkonů těch druhých). Naše pozornost je zaměřena na Krista. Správné pochopení ospravedlnění nás uvolňuje a vede k vděčnosti. Věřící pak slouží Bohu ne proto, že musí, ale protože chce. Takový člověk z lásky a vděčnosti bude dělat to, co si Bůh přeje. Jeho služba se bude vyznačovat ochotou a radostí.
Toto radostné poselství o ospravedlnění v Kristu nás chrání před falešnou sebejistotou a dává nám prožívat jistotu spasení, která nevychází z nás, ale je spolehnutím se na to, co Kristus vykonal a řekl (1 J 2:28; 5:12-13; Ř 8:35). Jsme spaseni, ospravedlněni milostí, proto touto milostí žijme a dávejme pozor, abychom z ní nikdy nevypadli (Ga 5:4; 2 K 6:1).
Vědomí toho, že až do druhého příchodu Pána Ježíše budeme zároveň hříšní i spravedliví (F 3:21; 1K 15:42.51-53), nás vede k pokoře a k stálé závislosti na našem Pánu, který je naším jediným Spasitelem.
Daniel Duda, Jiří Moskala